ECLI:CZ:NS:2022:6.TZ.128.2022.1
6 Tz 128/2022-
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2022 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Ivo Kouřila a Mgr. Romana Raaba stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného K. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění, a to v neprospěch obviněného K. K.
Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, se zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1986, sp. zn. 4 T-179/86, byl obviněný K. K. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tehdy účinného §269 odst. 1 tr. zákona (zákon č. 140/1961 Sb.), kterého se měl dopustit tím, že dne 3. 10. 1986 do 12 hod. nenastoupil v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě k výkonu vojenské základní služby u Vojenského železničního provozního střediska Bohumín, jak mu ukládal povolávací rozkaz řady C, č. 090570, vydaný Okresní vojenskou správou Olomouc, a neučinil tak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty v povolávacím rozkaze stanovené . Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, který byl, se započítáním vazby v trestním řízení (od 21. 10. 1986 do 4. 12. 1986), vykonán v době od 5. 12. 1986 do 20. 10. 1988. Předmětný trestný čin měl spáchat proto, že mu jeho svědomí a náboženské přesvědčení nedovolovalo konat službu v ozbrojených silách.
2. Na základě žádosti obviněného K. K. rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, tak, že svůj rozsudek ze dne 4. 12. 1986 , sp. zn. 4 T-179/86, zrušil podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, současně se všemi na zrušenou část obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud ta v důsledku jejího zrušení pozbyla podkladu. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že soud považoval trest s ohledem na změněné společenské podmínky a změnu pohledu na náboženskou problematiku za nepřiměřeně přísný. Usnesení nabylo právní moci bezprostředně po vyhlášení.
3. V následném hlavním líčení konaném dne 12. 12. 1990 bylo bývalým Vojenským obvodovým soudem v Olomouci rozhodnuto rozsudkem pod sp. zn. 4 Rtv-247/90 tak, že se při nezměněném výroku o vině obviněného K. K. z rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1986, sp. zn. 4 T-179/86, podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákona upouští od potrestání. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. 12. 1990.
II.
4. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného s tím, že zákon byl podle jeho názoru porušen v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zákona v tehdy účinném znění.
5. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti s poukazem na dikci příslušných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci a trestního zákona konstatoval, že v předmětné věci je třeba přihlížet k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož smyslem je především odstranění největších křivd, které se staly v justičním rozhodování v době od roku 1948 do roku 1989.
6. Obviněný K. K. svým jednáním uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení ve smyslu čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN a rovněž ve smyslu čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (uveřejněn pod č. 120/1976 Sb.), který zaručuje právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 73/1990 Sb. o civilní službě, přitom občan, kterému jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, neměl legální možnost její výkon odmítnout a zvolit si alternativní službu beze zbraně. Obviněný K. K. tak neměl jinou možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti, a proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím a náboženským přesvědčením.
7. Předmětné jednání tak, jak bylo popsáno v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, z tohoto důvodu není a nebylo trestným činem pro absenci jeho základního znaku – protiprávnosti. K. K. byl tak tímto rozsudkem uznán vinným nedůvodně. Soud pak v rámci rehabilitačního řízení toto porušení zákona nenapravil, když v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1986, sp. zn. 4 T-179/86, zrušil pouze ve výroku o trestu, ale ponechal v platnosti výrok o vině.
8. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
1) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, byl v neprospěch obviněného K. K. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zákona, v tehdy účinném znění,
2) podle §269 odst. 2 tr. ř. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90,
3) dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
9. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller. S obsahem podaného mimořádného opravného prostředku se plně ztotožnil, když zde popsaný skutkový děj i jeho hodnocení označil za správné. S poukazem na závěry Ústavního soudu, jež učinil v nálezech sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. II. ÚS 187/2000, sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a sp. zn. II. ÚS 674/01 uvedl, že i v nich se jednalo o odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990. Poukázal dále na navazující rozsudky Nejvyššího soudu a dále na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně konstatoval, že perzekuce osob kvůli odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání je porušením čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dodal, že Nejvyšší soud nemůže ve věci samé sám rozhodnout, neboť jde o vadu rehabilitačního řízení a rozhodovat má soud prvního stupně.
10. Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se s podanou stížností pro porušení zákona v zásadě ztotožnila. Pouze k bodu 2) závěrečného petitu dodala, že považuje za vhodné doplnit porušení zákona také v ustanovení §3 odst. 1 tr. zákona a bod 3) závěrečného petitu doplnila o jeho specifikaci postupem podle §271 odst. 1 tr. ř. ve spojení s vydáním zprošťujícího výroku podle §226 písm. b) tr. ř.
III.
11. Nejvyšší soud v souladu s §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
12. Základním pochybením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 12. 1986, sp. zn. 4 T-179/86. V důsledku toho bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu.
13. Ve smyslu §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
14. V souladu s §1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
15. Zjistí-li soud v přezkumném řízení na základě §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
16. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
17. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
18. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1984, sp. zn. 4 T-179/86, vyplývá, že obviněný K. K. odmítl nastoupit základní vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení člena Svědků Jehovových. K tomu se bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci vyjádřil tak, že tato obhajoba obviněného nemůže zbavit trestní odpovědnosti, neboť podle tehdejší Ústavy ČSSR je „obrana socialistické vlasti vrcholnou povinností a věcí cti každého občana … a občané jsou povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona“.
19. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci svým usnesením ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, v zásadě potvrdil závěry o vině obviněného ze spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona, jelikož tento výrok rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, sp. zn. 4 T-179/86, ponechal v platnosti a rozhodl toliko o zrušení výroku o trestu.
20. Shora citované rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci je třeba označit za nesprávné, neboť nerespektovalo principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž tento soud vycházel, vyplývá, že obviněný setrvával na stanovisku odmítajícím nastoupit základní vojenskou službu, poněvadž mu v tom bránilo jeho vyznání. Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí.
21. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „ Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“
22. Citované závěry Ústavního soudu je nutné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého vyznání a takové jednání bylo reálným projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejším právním řádem zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení.
23. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v provedeném rehabilitačním řízení nicméně výše uvedené závěry nerespektoval, když usnesením ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, zrušil rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 12. 1986, sp. zn. 4 T-179/86, toliko ve výroku o trestu. Jak již shora naznačeno, bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci uvedeným postupem pominul účel zákona o soudní rehabilitaci, neboť správně neaplikoval §1 odst. 1, 2 předmětného zákona a v rozporu s jeho §14 odst. 1 písm. d) nezrušil rozsudek, na jehož základě byl obviněný odsouzen pro jednání, kterým realizoval svou svobodu svědomí a náboženského vyznání deklarovanou tehdejší Ústavou, jakož i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zákona v neprospěch obviněného.
24. Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad (zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90).
25. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného, jak navrhla státní zástupkyně. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v rehabilitačním řízení na podkladě návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Rámec rehabilitačního řízení navrhované rozhodnutí o zproštění překračuje v tom smyslu, že je výsledkem řízení konaného na podkladě původní obžaloby.
26. Se zřetelem k uvedenému, ve smyslu dikce ustanovení §15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci a vzhledem k tomu, že Vojenský obvodový soud v Olomouci byl k 31. 12. 1993 zrušen, Nejvyšší soud přikázal podle §270 odst. 1 tr. ř. věc Okresnímu soudu v Olomouci, jako soudu příslušnému podle §7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Olomouci bude v dalším řízení vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 12. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab