ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1037.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1037/2022-1926
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 12. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 4 To 131/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 14/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 4. 2022, č. j. 6 T 14/2021-1820, byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a podle §199 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že nejméně od ledna 2016 do 28. 6. 2019 v XY, ve společném bydlišti v rodinném domě č. p. XY a jinde, opakovaně se stoupající četností a intenzitou zle nakládal se svojí manželkou poškozenou M. H., kterou dlouhodobě urážel, ponižoval, snižoval její lidskou důstojnost a fyzicky ji napadal, denně ji atakoval v četných textových zprávách i telefonních hovorech, a to i po dobu, co byla v práci, přičemž tímto svým jednáním poškozené opakovaně způsobil drobnější poranění s nimiž, vyjma ošetření na ortopedické ambulanci v roce 2016 a dne 3. 4. 2019 na chirurgické ambulanci, ošetření nevyhledala a dále svým jednáním poškozené způsobil psychické a fyzické útrapy, pro která byla nucena vyhledat odbornou psychiatrickou a psychologickou pomoc s diagnózou porucha přizpůsobení - depresivní reaktivita na bázi předrozvodové situace se známkami syndromu týrané ženy, přičemž poškozená podala žádost o rozvod a dne 28. 6. 2019 odjela i s jejich nezletilými dětmi ke svým rodičům na Slovensko, kde se rozhodla, že se domů již nevrátí.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. 4 To 131/2022-1874, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a s přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, nevykazuje znaky zločinu, za který byl odsouzen. V rozhodnutích soudů je extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Z provedeného dokazování nevyplývá, že je osobou, která by byla nadřazená vůči poškozené a že by byl sám jediným útočníkem. Zdůraznil, že vztah mezi ním a poškozenou byl komplikovaný a konfliktní a měl povahu tzv. italského manželství, k čemuž citoval i část článku na dané téma. Z provedených důkazů nevyplývá, že by byl agresivní nebo že by poškozená byla skutečně obětí. Soudům vytkl, že nesprávně hodnotily důkazy v rozhodnutích soudů v opatrovnickém řízení a o rozvod manželství. Nebylo bezpochyby prokázáno, že by některý z předmětných útoků dosahoval intenzity, která by zakládala trestní odpovědnost za jiný trestný čin a dodal, že za jednočinný souběh s jiným trestným činem ani nebyl odsouzen. Taktéž akcentoval, že není jediný očitý svědek, který by potvrdil tvrzení poškozené, a naopak mají existovat důkazy svědčící o tom, že útoky ze strany poškozené na něj pokračují a je pro ně i trestně stíhána. Nyní projednávaný skutek by mohl být posouzen spíše jako přestupek, za který by byla současně stíhána i poškozená. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku v rozhodnutí odvolacího soudu dále spatřuje v tom, že on sám nebyl soudem posouzen jako týraná osoba, přestože tomu nasvědčovaly důkazy. Brojí i proti tomu, že ho odvolací soud na jednu stranu shledal vinným uvedeným jednáním, na druhou stranu však v rozsudku konstatoval, „že poškozená není z osobnostního hlediska úplně klasickou obětí takového týrání, a to právě pro svou schopnost důrazného způsobu obrany a ofenzivních reakcí na problémové situace, což jí však zároveň není vlastní“. Napadený rozsudek označil za nezákonný, nepřezkoumatelný, nepřesvědčivý a porušující jeho právo na spravedlivý proces s tím, že orgánům činným v trestním řízení předložil svoji ucelenou obhajobu, avšak důkazy v jeho prospěch nebyly vyhledávány ani prováděny a jeho obhajoba měla být policejním orgánem i soudy obou stupňů ignorována. Soudy se s jeho obhajobou nevypořádaly a odůvodnění napadených rozhodnutí proto shledává zcela nedostatečným. Dále namítl, že soudy vybočily ze zásad, které upravují hodnocení důkazů a opomenuly provést jím navržené důkazy, a to doplnění znaleckého posudku a zpracování revizního znaleckého posudku k posudku znalce PhDr. Petra Vavříka, výslechu psychologa M. H. a pracovnic orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále též „OSPOD”) a Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále též „ÚMPOD”).
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a k námitkám pod dovolacím důvodem podle písmene g), kterými obviněný tvrdí existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, s poukazem na judikaturu konstatoval, že jsou pouze odmítnutím skutkového základu soudních rozhodnutí, když na základě vlastního hodnocení důkazů obviněný dovozuje, že vůbec nebyl pachatelem předmětné trestné činnosti. Připomněl, že tento extrémní nesoulad nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, příp. s tím, že se soudy přiklonily k verzi skutkového děje uváděného poškozenou, resp. obžalobou. Oba soudy dostály své povinnosti a důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč uvěřily tvrzení poškozené, a nikoliv verzi obviněného. Dále stručně zrekapituloval skutková zjištění soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který taktéž vyložil, proč obviněnému neuvěřil. Ke snaze obviněného stavět se do pozice týrané osoby pak zdůraznil, že z provedeného dokazování nebylo zjištěno nic, co by jeho tvrzení nasvědčovalo. Není relevantní ani námitka opomenutých důkazů, když v tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které soudy nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu, pokud o těchto návrzích rozhodnou a jejich neprovedení řádně zdůvodní, a kromě toho se obdobnými námitkami zabýval i odvolací soud. Obviněný toliko napadá zcela zákonný a řádný postup soudů, které o důkazních návrzích nejen rozhodly, ale rovněž i vyložily, z jakých důvodů je neprovedly. K námitkám uplatněným pod dovolacím důvodem podle písmene h) nejprve rozvedl teoretická východiska použití tohoto dovolacího důvodu a uvedl, že ho nenaplňují námitky obviněného směřující do hodnocení důkazů soudy obou stupňů, ani námitky poukazující na nesprávně zjištěný skutkový stav věci, neboť jde v obou případech o námitky týkající se procesní stránky věci a nikoli námitky směřující do hmotněprávní roviny. Rovněž doplnil, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, které se v drtivé většině shodují s námitkami vznesenými již v předcházejících fázích trestního řízení, zejména v jeho odvolání. S ohledem na uvedené konstatoval, že soudy obou stupňů na základě zjištěných skutkových okolností řádně posoudily všechny významné procesní i právní otázky, a to i z hlediska obviněným vznesených námitek, přičemž napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
10. Obviněný ve svém dovolání namítl, že soudy bezdůvodně neprovedly některé z jím navrhovaných důkazů, čímž se v projednávané věci mělo jednat o případ tzv. opomenutých důkazů. Tato námitka je ohledem na výše uvedené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Podle obviněného soudy opomenuly provést doplnění znaleckého posudku a zpracování revizního znaleckého posudku k posudku znalce PhDr. Petra Vavříka a dále nedůvodně neprovedly výpovědi psychologa M. H. a pracovnic OSPOD a ÚMPOD. K těmto námitkám obviněného je však potřeba zdůraznit, že i podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V nyní projednávané věci soud prvního stupně zcela dostatečným způsobem zdůvodnil, proč považoval provedení výše uvedených obhajobou navrhovaných důkazů za nadbytečné (viz odst. 53 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud jeho postup potvrdil (viz odst. 22 rozsudku odvolacího soudu). Soud druhého stupně se pak rovněž s návrhy obhajoby na doplnění dokazování učiněnými v rámci veřejného zasedání zevrubně vypořádal a řádně zdůvodnil, proč jejich provedení taktéž považoval za nadbytečné (viz odst. 23 rozsudku odvolacího soudu). V tomto postupu soudů tak nelze shledat žádných pochybení, natož takových, která by byla s to založit vadu v podobě opomenutých důkazů.
11. Další námitky směřující do skutkových zjištění soudu prvního stupně, především pak námitky týkající se tvrzeného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, by sice formálně mohly být pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí. Obviněný těmito námitkami fakticky nenamítá existenci rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nýbrž toliko brojí proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené dokazování s tím, že uvěřily verzi předložené obžalobou a nikoli verzi obhajoby. K tomu je namístě zdůraznit, že v obdobných případech, které se týkají domácího násilí, je důkazní situace obvykle velmi složitá a rozhodnutí soudů často záleží právě na posouzení věrohodnosti dvou proti sobě stojících výpovědí. Ani v situacích tzv. "tvrzení proti tvrzení" přitom není principiálně vyloučeno, aby obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu, pakliže důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodní, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi před druhou (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3517/16; ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01; ze dne 19. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 224/04; či ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06). V nyní projednávané věci soud prvního stupně provedené dokazování hodnotil řádně a velmi zevrubně své skutkové závěry odůvodnil (srov. především odst. 34-54 rozsudku soudu prvního stupně). Soud se ve svém rozsudku dostatečným způsobem vypořádal i s věrohodností poškozené a zdůvodnil, proč v rámci skutkového děje vycházel právě z verze poškozené a rovněž zdůvodnil, proč neuvěřil verzi prezentované obhajobou. Odvolací soud pak tyto závěry soudu prvního stupně zrekapituloval a potvrdil (srov. především odst. 10-21 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak v rozhodnutí soudů ani neshledal žádný rozpor, natož extrémní, mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když si soud prvního stupně vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny provedené důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Odvolací soud pak tyto skutkové závěry soudu prvního stupně potvrdil, přičemž Nejvyšší soud se s nimi rovněž ztotožnil.
12. K dalším výtkám obviněného, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, je pak nad rámec již uvedeného vhodné připomenout, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Nejvyšší soud má za to, že v nyní projednávané věci soudy obou stupňů zcela dostály všem zásadám spravedlivého procesu, svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily v souladu s §125 tr. ř., s obhajobou obviněného se v dostatečné míře vypořádaly, přičemž jejich argumentace je logická a vycházející z provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal jakoukoli deformaci skutkových zjištění soudy obou stupňů, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani existenci opomenutých důkazů či jiného porušení práva na spravedlivý proces a námitky obviněného pod tímto dovolacím důvodem je proto namístě označit za zjevně neopodstatněné.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
16. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze se značnou mírou tolerance podřadit námitky obviněného, kterými velmi obecným způsobem tvrdí, že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, byť obviněný tyto námitky staví primárně na popírání soudy ustálených skutkových zjištění a prezentaci vlastní verze skutkového děje. Obviněný k těmto námitkám konkrétně neuvedl, které znaky skutkové podstaty shledává spornými, pouze brojí proti posouzení své osoby jako nadřazené vůči poškozené, dále tvrdí že poškozené nezpůsobil ublížení na zdraví a rovněž poukazuje na povahu manželství s poškozenou jako tzv. manželství italského. K tomu rovněž okrajově poznamenal, že by dané jednání mohlo být případně posouzeno i jako přestupek, kterého se dopustil jak on, tak i poškozená.
18. Dané námitky však nelze shledat důvodnými. Předně je namístě konstatovat, že se soudy obou stupňů řádně a dostatečným způsobem v rámci odůvodnění svých rozsudku vypořádaly s naplněním všech znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl obviněný shledán vinným. Protože se Nejvyšší soud s jejich závěry zcela ztotožnil a vzhledem k tomu, že obviněný dostatečně nekonkretizoval svoji námitku stran nenaplnění znaků předmětného zločinu, lze na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů stran naplnění znaků skutkové podstaty ve stručnosti odkázat (viz odst. 55 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 25-29 rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec uvedeného však Nejvyšší soud pro úplnost k dovolacím námitkám doplňuje následující. K tvrzení obviněného, že by jeho trestní odpovědnost mohlo vyloučit to, že nebyl shledán vinným souběhem s jiným trestným činem a ani jeho útoky nebyly takové intenzity, že by zakládaly např. ublížení na zdraví poškozené, je namístě připomenout, že zákon nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na fyzickém zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí a jeho intenzita (pokud by byla způsobena těžká újma na zdraví) může mít v takovém případě vliv toliko na případnou kvalifikaci podle §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což obviněnému není kladeno za vinu, anebo na stupeň škodlivosti činu pro společnost, popřípadě na právní závěr o souběhu trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005). Skutečnost, že obviněný nezpůsobil poškozené svým jednáním ublížení na zdraví, které by šlo případně kvalifikovat jako další trestný čin, tedy v žádném případě obviněného nemůže vyvinit, když pouhé ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku není zákonným znakem trestného činu podle §199 tr. zákoníku. K další výtce obviněného, že by neměl být posuzován jako osoba nadřazená vůči poškozené, neboť to nebylo dostatečně prokázáno, lze pak pouze na okraj doplnit, že tato skutečnost vyplývá z provedeného dokazování, a to jak z výpovědi poškozené, tak i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie znalce PhDr. Petra Vavříka. Navíc Nejvyšší soud i v tomto případě připomíná, že nadřazené chování obviněného taktéž nespadá pod zákonné znaky předmětného trestného činu a slouží spíše k dokreslení okolností spáchaného trestného činu. K posouzení vztahu obviněného a poškozené jako tzv. italské domácnosti a případného posouzení jeho jednání toliko jako přestupku, který měl spáchat on i poškozená společně, lze pak plně odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se s totožnou námitkou obviněného již řádně vypořádal (viz odst. 30 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž i v tomto směru se s jeho závěry Nejvyšší soud ztotožnil a ve stručnosti na ně dále odkazuje. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
19. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný podstatnou část námitek obsažených v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, především v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu