ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.29.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 29/2022-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 1. 2022 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 4 To 177/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 9/2021 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 4. 2021, č. j. 66 T 9/2021-202, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 2 818 Kč a poškozenému J. K., nar. XY, na náhradu nemajetkové újmy částku 15 354 Kč.
2. Podle skutkových zjištění okresního soudu vyjádřených ve výroku o vině se obviněný přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 7. 5. 2020 ve XY v domě č. p. XY po slovní rozepři se svým otcem J. K. jej chytil za předloktí levé ruky, ruku mu zkroutil za záda a narazil jej silou pravou stranou těla na roh kuchyňské linky, čímž mu způsobil zranění ve formě zhmoždění měkkých tkání levého předloktí s krevní podlitinou, podvrtnutí pravého ramene s poraněním vazivového aparátu a blíže nespecifikované zranění hrudníku, což si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření s omezením v běžném způsobu života v délce nejméně dvou týdnů v podobě dechové exkurze hrudníku, omezení spánku a bolestivosti v takové intenzitě, že bylo nutné užívání léků na tlumení bolesti.
3. Proti všem výrokům uvedeného rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, č. j. 4 To 177/2021-260, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozenému J. K. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že snížil výši náhrady nemajetkové újmy na částku 13 650 Kč a se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Uvedl, že soudy se nedostatečně zabývaly jednak délkou trvání zdravotních obtíží poškozeného, jednak rozsahem, v jakém byl omezen v obvyklém způsobu života. Omezení popsaná v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou ve skutečnosti pouze popisem léčebných metod. Za omezení nelze považovat ani samotnou bolest, jestliže nemá vliv na výkon konkrétních činností. Z výpovědi poškozeného nevyplynulo, že by byl zásadnějším způsobem omezen v obvyklém způsobu života, byl schopen obvyklé aktivity (z dokazování mělo vyplynout, že jezdil na kole, řídil motorové vozidlo, griloval atd.) i přes udávanou bolest vykonávat.
5. K lékařským zprávám ošetřujícího lékaře B. S. obviněný uvedl, že jednak obsahují pouze subjektivní stížnosti poškozeného, navíc i pokud tam popsaná zranění odpovídají skutečnosti, nelze udávanou bolestivost při hlubším dýchání a zvedání těžších břemen považovat za omezení v obvyklém způsobu života, jelikož poškozený je starobním důchodcem, k jehož obvyklému způsobu života nepatří zvedání těžkých předmětů. Ve vztahu ke znaleckému posudku MUDr. Igora Dvořáčka, PhD., uvedl, že tento znalec hodnotil poranění poškozeného z hlediska průměrné doby léčení, tedy pouze jakýmsi statistickým údajem, jenž nereflektoval konkrétní případ poškozeného.
6. Obviněný uzavřel, že soudy věc nesprávně právně posoudily, když poruchu zdraví poškozeného vyhodnotily jako ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný přehlíží znění tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, kde je popsáno, v čem spočívala porucha zdraví (mj. podvrtnutí ramene a poranění vazů), že došlo k lékařskému ošetření a dále jak se projevilo – nikoli krátkodobé – omezení poškozeného v jeho obvyklém způsobu života. Skutková věta obsahuje veškeré prvky zákonného znaku ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Tato zákonná definice operuje s pojmem „znesnadnění“, nikoli s nemožností vykovávat konkrétní činnosti. Zákon nevyžaduje zásadnější a intenzivnější omezení poškozeného v jeho obvyklém způsobu života. Stejně tak není podstatné, že obviněný určité aktivity vykonával i přes existující omezení a bolest. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde o to, zda soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutkový stav, tedy skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
10. Obviněný brojil proti naplnění objektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v tom směru, že poškozený nebyl natolik omezen v obvyklém způsobu života, aby se jeho porucha zdraví dala považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou námitku je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
11. Přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
12. Porucha zdraví znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Porucha zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od případů těžké újmy na zdraví. Ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nestačí např. jen přechodné bolesti, nevolnost, oděrky, modřiny apod. Nestačí ani jen subjektivní pocity poškozeného bez jejich objektivizace např. zprávou ošetřujícího lékaře nebo znaleckým posudkem.
13. Co se týče zranění na těle poškozeného, jež mu byla způsobena a která jsou popsána ve výroku rozsudku okresního soudu, ta byla objektivizována na základě lékařské zprávy B. S., jenž poškozeného po útoku ošetřoval. Z této lékařské zprávy vycházel mj. i znalec MUDr. Igor Dvořáček, PhD., při podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Pokud měl obviněný námitky proti závěrům obou lékařů, jedná se o skutkové námitky, které nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
14. V daném případě je zjevné, že se nejednalo o zanedbatelnou poruchu zdraví poškozeného, když nejen podle výpovědi samotného poškozeného, ale také podle znaleckého posudku byl poškozenému znesnadněn obvyklý způsob života po dobu nejméně dvou týdnů. Nelze jednoznačně obecně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, soudní praxe však zpravidla vychází orientačně z doby sedmi dní, což bylo v tomto případě naplněno.
15. Skutečnost, že porucha zdraví poškozenému znesnadňovala jeho obvyklý způsob života, je zřejmá ze závěrů znaleckého posudku i z výpovědí poškozeného a svědkyně M. K. (manželky poškozeného). Z těchto důkazů jednoznačně vyplynulo, že už jen v důsledku podvrtnutí ramenního kloubu s poraněním vazivového aparátu došlo k zásadnějšímu omezení v běžném způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů, které spočívalo v bolestivosti s nutností užívání léků na tlumení bolesti a omezení hybnosti celé paže. Pokud se k tomuto (podle lékařů nejzávažnějšímu) zranění přidala ještě další v podobě zhmoždění měkkých tkání levého předloktí s krevní podlitinou a blíže nespecifikované zranění hrudníku v jeho pravé části, jež u poškozeného způsobovalo rovněž bolestivost, obtíže s dýcháním a omezení spánku, nemůže být sporu o tom, že se jednalo o natolik závažnou poruchu zdraví, že poškozenému znesnadňovala jeho obvyklý způsob života.
16. Nelze přisvědčit námitkám obviněného, že poškozený nebyl zraněním v jeho životě fakticky nijak omezen, jelikož vykonával dál všechny činnosti tak, jak byl zvyklý. Především se tato tvrzení nezakládají na pravdě. Poškozený sice jezdil i po vzniku zranění na kole a chodil se starat o své včelstvo, jezdil však pouze krátké vzdálenosti, s tím, že při tom pociťoval bolestivost v hrudníku a v rameni, jehož pohyblivost (resp. pohyblivost paže) byla silně omezena. V předmětnou dobu pak vykonával jen lehčí práce. Tyto skutečnosti vyplynuly nejen z výpovědi poškozeného, nýbrž i ze znaleckého posudku, podle něhož se mu nejméně po danou dobu muselo hůře dýchat, pociťoval bolestivost a měl i další potíže vyplývající objektivně z povahy zranění. Nejvyšší soud dodává, že k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví není nutné, aby poškozený po danou dobu nevykonával žádnou činnost, respektive byl podstatně omezen v obvyklém způsobu života. I kdyby poškozený subjektivně nevnímal výraznější narušení obvyklého způsobu života, podstatný je objektivní stav vyplývající z povahy zranění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1632/2018). V tomto případě znesnadnění obvyklého způsobu života pociťoval sám poškozený po dobu nejméně dvou týdnů, přičemž podobný závěr učinil i znalec MUDr. Igor Dvořáček, PhD.
17. Bez významu jsou námitky obviněného, že pokud poškozený jakožto starobní důchodce pociťoval bolestivost při zvedání těžších břemen a dýchání, nejednalo se o omezení v jeho obvyklém způsobu života. Bylo totiž prokázáno, že uvedené obtíže byly způsobeny trestným jednáním obviněného. Poškozený žádnými takovými zdravotními problémy do té doby netrpěl. A právě v jejich důsledku byl jeho obvyklý způsob života znesnadněn.
18. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal námitky obviněného týkající se právního posouzení zjištěného skutku zjevně neopodstatněné. Právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu