ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1632.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1632/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. 3. 2019 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. W. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 13 To 259/2017-358, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 47/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 T 47/2016-253, byl obviněný J. W. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. Ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Obviněný se podle výroku o vině rozsudku okresního soudu uvedených přečinů dopustil tím, že „dne 21. 2. 2016 v době od 03:00 hodin do 04:00 hodin v baru B. v XY před větším počtem hostů baru úmyslně fyzicky napadl T. Ř. (nar. XY), do kterého nejprve strčil ramenem a poté ho bez varování udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek s posunem úlomků na levou stranu, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne“.
3. Poprvé ve věci rozhodl odvolací Krajský soud v Praze tak, že usnesením ze dne 30. 3. 2017, č. j. 13 To 130/2017-231, zrušil k odvolání obviněného první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 1. 2017, č. j. 2 T 47/2016-206, v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně. Tímto prvním odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 1. 2017, č. j. 2 T 47/2016-206, byl obviněný J. W. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Po zrušení uvedeného rozsudku krajským soudem byl obviněný opět stejně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 T 47/2016-253. Podruhé ve věci rozhodl odvolací Krajský soud v Praze z podnětu odvolání obviněného tak, že rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j. 13 To 259/2017-276, zrušil opět stejně odsuzující rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 T 47/2016-253, v celém rozsahu, nově ale již sám rozhodl ve věci tak, že uznal obviněného vinným pouze přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Poškozený T. Ř. byl s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud rozhodl na základě stejných skutkových zjištění jako okresní soud, když se netotožnil pouze s právním posouzením skutku též jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
4. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 13 To 259/2017-276, byl ale k dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 12/2018, a odvolacímu soudu bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud takto rozhodl, když přisvědčil námitkám nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud se sice ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu uvedenými ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, které také převzal do výroku o vině, dále jako správný zhodnotil také závěr okresního soudu týkající se vzniklého následku, a to včetně omezení poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne. Nesprávně ale dospěl k závěru, a to s ohledem na potíže, které poškozený měl, že nebyl po dobu delší jednoho týdne podstatně omezen v obvyklém způsobu života, že se tedy nejedná o ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný daným jednáním proto nenaplnil také znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Po zrušení výše uvedeného rozsudku nově ve věci rozhodl odvolací Krajský soud v Praze tak, že usnesením ze dne 28. 8. 2018, č. j. 13 To 259/2017-358, odvolání obviněného proti výroku o vině i trestu rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 T 47/2016-253, jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř.
II
6. Obviněný podal řádně a včas dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 13 To 259/2017-358, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že s rozhodnutím nesouhlasí, protože svým jednáním nenaplnil zákonné znaky přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ani výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Skutek tak byl podle něj nesprávně právně posouzen zejména ve vztahu k pojmovému znaku ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku a konstatování ublížení na zdraví považuje minimálně za předčasné. Za neprokázanou považuje také příčinnou souvislost mezi jeho „zaviněným úmyslným jednáním a následkem v podobě újmy na zdraví …tedy absenci příčinné souvislosti zavinění a následku“. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, zejména i z pohledu nesprávného právního posouzení pojmového znaku ublížení na zdraví, že se nepochybně odvíjí od náležitého a úplného objasnění skutkového stavu věci.
7. Dále uvedl, že soudy nerespektovaly zákonnou povinnost opatřit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a ani hodnocení provedených důkazů neodpovídá zásadě upravené v §2 odst. 6 tr. ř. Rozdílnost právních pohledů na věc, že má podstatu v jiné rovině, a to té, že ve věci nelze správně rozhodnout a tedy ani správně právně kvalifikovat jeho údajné protiprávní jednání pro zásadní absenci objektivních skutkových zjištění vztahujících se k tvrzenému úrazovému ději a zdravotnímu stavu poškozeného před úrazem i po úrazu.
8. Znalecký posudek MUDr. P. Hrubého nelze podle něj ve věci vůbec k důkazu použít a vyvozovat z něj jakékoliv závěry o jeho vině přečinem ublížení na zdraví, protože poškozeného vůbec nevyšetřoval, pouze s ním hovořil telefonicky, vycházel ze strohých neúplných lékařských zpráv, neměl k dispozici celkovou zdravotní dokumentaci a poškozený ani plně pravdivě neinformoval lékaře o jeho potížích s nosem.
9. Poukázal na vyjádření znalce MUDr. J. Křivánka, CSc., který u výslechu uvedl, že je-li tam posun do strany, což ze snímku nemůže posoudit, měla by být teoreticky zlomena i nosní přepážka, což ze snímku není vidět, nelze přesně určit, kolik zlomenin měl poškozený předtím, jsou vidět dvě starší lomné linie překryté svalkem. Obviněný namítá, že tomuto popisu neodpovídá skutková věta o zlomenině nosních kůstek s posunem úlomků na levou stranu. Proto také nemohlo dojít k repozici, tedy k upravení nosních kůstek – úlomků na původní místo.
10. Za stávající důkazní situace proto podle obviněného rozhodně není postaveno najisto, zda byl naplněn znak daného přečinu nebo jde pouze o přestupek, ale to pouze v případě prokázání, že poškozenému zlomeninu nosu opravdu způsobil. Sám je ale přesvědčen, že mu „svým zaviněním“ zlomeninu nosu nezpůsobil a způsobit nemohl, protože poškozený ji měl již před touto událostí a pouze využil konfliktu k možnosti nahlásit pojistnou událost a vůči němu nárokovat náhradu škody, popř. výdaje spojené s následnou operací, o které se zmiňuje znalec.
11. Opakovaně, že proto také navrhoval vyžádání si podrobné zprávy od pojišťovny poškozeného, aby bylo zjištěno, za jaké poškození obdržel pojistné plnění, jakým způsobem popsal zranění při hlášení pojistné události, zda již v minulosti nárokoval pojistné plnění za poranění nosu, v jakém rozsahu a proč došlo k ukončení pojistné smlouvy. Poškozený sice sám uvedl, že obdržel odškodnění od pojišťovny 28 000 Kč, ale nebylo zjišťováno, zda za zlomený nos, za jeho deformaci atd.
12. Za zásadní pro závěr o nevěrohodnosti poškozeného a jeho snaze získat majetkový prospěch, považuje obviněný již to, po celé přípravné řízení nikdo ze svědků poškozeného ani sám poškozený nehovořili o na první pohled výrazném zakřivení nosu ještě před projednávanou událostí, ač jej znali a věděli, že hraje i závodně fotbal. Poškozený rovněž ošetřujícím lékařům při prvotních vyšetřeních nesdělil, že zakřivení nosu měl již před touto událostí a uvedl jim také nesprávné datum zranění, ne 21. 2. 2016, tedy ze soboty na neděli, ale 22. 2. 2016, tedy z neděle na pondělí. K tomu obviněný odkázal na lékařské zprávy z 22., 23., 24., a 26. 2. 2016, obsažené v trestním spisu.
13. Obviněný dále poukázal na to, že pokud poškozený v hlavním líčení dne 8. 6. 2016 na počátku své výpovědi již uvedl, že v minulosti utrpěl zlomeninu nosu, ale nikde se neléčil, tak je to v rozporu s lékařskou zprávou A., která zlomeninu nosu již v minulosti (2012) dokumentuje, navíc s konstatováním, že jde o zlomeninu staršího data, oproti tvrzení poškozeného zaznamenaného v lékařské zprávě, že k úrazu došlo včera. To obviněný hodnotí jako další lživé tvrzení poškozeného. Podle lékařské zprávy ze dne 15. 4. 2012, že navíc byla osa nosu po operaci rovná, z čehož obviněný dovozuje, že v mezidobí došlo k dalšímu zranění nosu, při kterém došlo k jeho opětovnému zakřivení. Pokud poškozený na otázky v hlavním líčení uvedl, že při ošetření uváděl, že měl nos již zakřivený či zakřivený více, i toto tvrzení považuje obviněný za nepravdivé, neboť to z prvotních lékařských zpráv nevyplývá a tuto tak skutkově významnou skutečnost podle jeho výpovědi nesdělil ani znalci.
14. Jednoznačným cílem poškozeného tak podle obviněného bylo zamlčet předchozí úrazy nosu ve snaze činit jej právně odpovědným za jeho zdravotní stav, včetně deviace zevní strany nosu doleva, kterou prokazatelně trpěl již před událostí.
15. Obviněný proto namítá, že nelze připustit závěr, že by poškozený před úrazem netrpěl zdravotními potížemi. Pokud je argumentováno, že byl poškozený na septoplastice, pak ne po tomto úrazu, ale patrně po úraze v roce 2012. Dokazování tak obviněný považuje za neúplné, zůstávají podle něj závažné pochybnosti, existuje řada důkazů svědčících o účelovosti a nevěrohodnosti výpovědi poškozeného a popisu zranění z jeho strany a již soud prvního stupně, že jej měl v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ zprostit obžaloby nebo doplnit dokazování. Protože ve věci obviněný shledává neodstraněné pochybnosti o zdravotním stavu poškozeného, považuje za nutné doplnit dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku na základě úplné zdravotní dokumentace poškozeného. I když svědci potvrzují, že poškozenému tekla krev z nosu, neznamená to, že mu způsobil zlomeninu nosu, resp. v takovém rozsahu, jak je dovozováno soudy.
16. Obviněný v dovolání také podrobně rozebral výpověď svědka J. M., kterého blíže nezná a svědek proto neměl důvod vypovídat v jeho prospěch, jak uvedl okresní soud, a proto považuje toto hodnocení jeho výpovědi za nesprávné. Svědek je masér fotbalového mužstva, je tak v pravidelném kontaktu i s poškozeným a musí znát jeho zdravotní stav. Tento svědek měl naopak podle obviněného snahu vypovídat ve prospěch poškozeného, když uváděl, že poškozený po události nehrál asi tři zápasy, což je ale vyvráceno výpovědí samotného poškozeného a pokud svědek uvedl, že si myslí, že před událostí měl poškozený nos normální, tak tato výpověď je vyvrácena dalšími důkazy. Výpověď tohoto svědka, který k dotazu obhájce navíc uvedl, že mu poškozený sdělil, že letos má přeražený nos již popáté, tak rovněž podle obviněného vyvolává důvodné pochybnosti o zranění poškozeného, o jeho původu a rozsahu, a svědčí o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného. Pokud poškozený se zraněním hraje fotbal a chodí normálně do práce, pak podle obviněného není vyloučeno, že se zraněním přišel ten večer i do baru a pouze využil konfliktu s ním k získání majetkového prospěchu odškodněním za bolest nebo za další nemateriální újmu.
17. Obviněný rovněž namítá, že dosud nebylo vedeno dokazování ohledně skutečnosti, že poškozený měl nos prokazatelně již před událostí ohnutý doleva. Pokud on je pravák, tak směřoval tvrzený úder pěstí pravou rukou proti zakřivení nosu, nemohl tak způsobit poškozeným tvrzené zakřivení či zvětšení zakřivení nosu a také toto mělo být posouzeno znalcem. Bez náležitého a objektivního zjištění skutkového stavu nelze proto správně rozhodnout o tom, zda naplnil skutkovou podstatu daných přečinů a za důkazní situace, kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz v podobě znaleckého posudku, musí být jeho prověření věnována mimořádná pozornost.
18. Závěrem dovolání pak obviněný uvedl, že bylo postupem orgánů činných v trestním řízení porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a soudy nepostupovaly v souladu s čl. 90 odst. 2 Ústavy ČR, aby zákonným způsobem poskytly ochranu právům. Skutková zjištění soudů, že jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, hodnocení důkazů vybočilo z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., byla porušena zásada presumpce neviny. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 13 To 259/2017, a odvolacímu nebo okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 12/2018, napravil vytýkané vady a jeho rozhodnutí je tak nyní bez vad. Navrhl proto, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III
20. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
21. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec nebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.) a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
23. Jak je zřejmé z obsahu dovolání obviněného, které je v podstatě shodné s jeho odvoláním proti rozsudku okresního soudu (viz č. l. 262 a násl. tr. spisu) a také s jeho následným vyjádřením k dovolání nejvyššího státního zástupce proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu v této trestní věci, obviněný především nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, a to nejen ohledně způsobení samotného zranění, ale i útoku na poškozeného, když uvádí jeho „údajné napadení“ a domnívá se, že již soudem prvního stupně měl být v celém rozsahu zproštěn obžaloby. Byť tedy obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání obecně namítá, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ani výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, že skutek byl nesprávně právně posouzen zejména ve vztahu k pojmovému znaku ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku a za neprokázanou považuje také příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem v podobě újmy na zdraví, jedná se v podstatě pouze o formální hmotněprávní námitky bez jakékoliv konkretizace ve vztahu ke skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku o vině rozsudku okresního soudu. Podstatou dovolání obviněného je tak jeho nesouhlas se skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku o vině rozsudku okresního soudu a na základě vlastního hodnocení důkazů se domáhá jeho změny tak, že poškozeného pěstí neudeřil, případně jej udeřil, ale dané zranění mu nezpůsobil. Jednoznačně to potvrzuje také jeho argumentace v dovolání, že nesprávné hmotněprávní posouzení skutku i pojmového znaku ublížení na zdraví, se nepochybně odvíjí od náležitého a úplného objasnění skutkového stavu věci, přičemž namítá, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., což má rovněž vztah pouze k zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů.
24. Totéž platí i o námitce o porušení zásady „in dubio pro reo“. Jak uvedl Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016), tato zásada vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) a znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Tato zásada se tedy vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu výjimečně připouští, že skutkové námitky zakládají jeho přezkumnou povinnost, pokud se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Tak je tomu v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje.
26. Extrémní nesoulad (rozpor) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy obviněný namítá a v případě jeho existence by byl zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
27. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
28. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z uvedených skupin. Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal Nejvyšší soud žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve vzájemně se podporujících listinných důkazech, závěrech znalců a výpovědích svědků, jak jsou podrobně uvedeny v rozsudku okresního soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 2 T 47/2016. Okresní soud v odůvodnění rozsudku podrobně odůvodnil své úvahy při hodnocení důkazů, a to právě s důrazem na určité rozdíly mezi výpověďmi svědků s ohledem na jejich vztah k obviněnému nebo poškozenému, přičemž správně vzal za věrohodné ty výpovědi svědků, které byly v souladu s ostatními provedenými důkazy. Odvolací soud pak rovněž v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení poukázal na rozhodující důkazy prokazující správnost okresním soudem zjištěného skutkového stavu.
29. V souvislosti s námitkami obviněného proti postupu soudů, jimiž byly odmítnuty jím navržené důkazy, Nejvyšší soud uvádí ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování, hodnocení důkazů a potvrdil i správnost právní kvalifikace jednání obviněného. Lze připomenout, že odvolací soud úplnost provedeného dokazování konstatoval již ve svém, následně Nejvyšším soudem zrušeném, rozsudku ze dne 8. 8. 2017, č. j. 13 To 259/2017-276, kde uvedl, že okresní soud další důkazy neprováděl a odvolacím soudem mu to ani nebylo uloženo.
30. Pokud tzv. opomenuté důkazy spočívají v tom, že soudy odmítly provést důkaz navržený obviněným, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, tak v případě namítaného návrhu na opatření a provedení důkazu zprávou pojišťovny a tzv. revizního znaleckého posudku, se o takový případ nejedná. Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení jednak poukázal na rozhodující důkazy prokazující správnost okresním soudem zjištěného skutkového stavu, přičemž na str. 5 odůvodnění usnesení, k návrhům obviněného na doplnění dokazování, výslovně konstatoval, že za dané důkazní situace již není třeba doplňovat dokazování v navrhovaném rozsahu. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, protože provádění dalších důkazů by nemohlo zvrátit skutková zjištění okresního soudu a bylo by tak zcela nadbytečné.
31. Namítá-li obviněný, že poškozený ošetřujícím lékařům při prvotních vyšetřeních nesdělil, že zakřivení nosu měl již před touto událostí, tak to nijak nesvědčí o vědomém zatajování této skutečnosti, která navíc nebyla v rámci prvotního ošetření daného zranění podstatná. Pokud jde o námitku, že jim poškozený uvedl také nesprávné datum zranění, a to ne 21. 2. 2016, tedy ze soboty na neděli, ale 22. 2. 2016, tedy z neděle na pondělí, tak nelze přehlédnout, že dne 21. 2. 2016 byla již neděle a pokud k události došlo tohoto dne mezi 03.00 až 04.00 hodin, tak ke zranění došlo v noci ze soboty na neděli, a ne z neděle na pondělí. V lékařské zprávě ze dne 24. 2. 2016, (č. l. 73 p. v. tr. spisu) je skutečně uvedeno „napadení v noci z neděle na pondělí“, což je sice nepřesný údaj, ale napsaný lékařem. Námitka, že poškozený lékařům uvedl nesprávné datum zranění, je navíc v přímém rozporu s obsahem lékařské zprávy z prvotního ambulantního ošetření poškozeného ze dne 22. 2. 2016, na kterou obviněný rovněž poukazuje v dovolání (viz č. l. 72 p. v. tr. spisu). V této prvotní lékařské zprávě je totiž správně uvedeno „včera nad ránom bol napadnutý neznámou osobou“, tedy poškozený lékaři sdělil správné datum vzniku zranění dne 21. 2. 2016. O žádný nesprávný datum udaný poškozeným se tak nejedná. Zejména ale jde o nepodstatnou okolnost a nelze z toho dovozovat, že by poškozený i v tomto směru záměrně uváděl nepravdu a byl proto nevěrohodný.
32. Nelze přisvědčit ani námitce, kdy obviněný shledává neodstraněné pochybnosti o zdravotním stavu poškozeného, považuje za nutné doplnit dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku na základě úplné zdravotní dokumentace poškozeného a uvádí, že i když svědci potvrzují, že poškozenému tekla krev z nosu, neznamená to, že mu způsobil zlomeninu nosu, resp. v takovém rozsahu, jak je dovozováno soudy. Zlomenina nosu byla u poškozeného zjištěna již při jeho prvotním vyšetření dne 22. 2. 2016, jednoznačně jako čerstvá byla pak zlomenina konstatována i znalcem doc. MUDr. J. Křivánkem, CSc. v hlavním líčení dne 30. 1. 2017 (viz č. l. 197 tr. spisu). Z těchto důkazů, i v souvislosti s výpovědí poškozeného a svědků celé události uvedených okresním soudem, tak nejsou žádné pochybnosti o tom, že zranění popsané ve výroku o vině obviněný poškozenému způsobil.
33. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. V podrobnostech proto Nejvyšší soud zcela odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku okresního soudu, který se pečlivě vypořádal s obhajobou obviněného a podrobně uvedl také své hodnotící úvahy jak v souvislosti se skutkovými závěry, tak i z hlediska právní kvalifikace jeho jednání. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Důkazy, o které soudy zcela správně opřely svůj závěr o jeho vině, obviněný jednotlivě rozebírá, izolovaně je hodnotí bez souvislosti s ostatními důkazy, polemizuje s argumentací soudů a usvědčující výpovědi poškozeného a svědků se snaží zvrátit poukazem na jejich nepravdivost nebo nevěrohodnost. Dovozuje z důkazů své vlastní závěry, uvádí pro věc nepodstatné okolnosti, které podle něj měly být ve věci ještě prověřeny, a v souvislosti s tím opakuje již odvolacím soudem důvodně odmítnuté důkazní návrhy. Nejvyšší soud ale skutkovým námitkám obviněného s ohledem na důkazní situaci nemohl přisvědčit.
34. Jako jedinou hmotněprávní, shledal Nejvyšší soud námitku obviněného, že skutek byl nesprávně právně posouzen, zejména ve vztahu k pojmovému znaku ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku ale posuzoval na základě okresním soudem zjištěného skutkového stavu, uvedeného ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 T 47/2016-253.
35. Obviněný se podle výroku o vině uvedeného rozsudku okresního soudu přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil tím, že „dne 21. 2. 2016 v době od 03:00 hodin do 04:00 hodin v baru B. v XY před větším počtem hostů baru úmyslně fyzicky napadl T. Ř. (nar. XY), do kterého nejprve strčil ramenem a poté ho bez varování udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek s posunem úlomků na levou stranu, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne“.
36. Z uvedeného jednání naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat obou přečinů jednoznačně vyplývá a námitka nesprávného právního posouzení skutku je proto zjevně neopodstatněná. K přečinu výtržnictví Nejvyšší soud dále nic konkrétně neuvádí, když ani obviněný v dovolání žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuvedl.
37. Pokud jde o přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nezbývá než zopakovat závěry, které Nejvyšší soud uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí v této trestní věci (viz usnesení ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 12/2018), že podstata řešení věci souvisí s otázkou, zda u poškozeného byla přítomna taková porucha zdraví, aby byla naplněna rovněž skutková podstata přečinu ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel jinému úmyslně ublížil na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
38. Podle skutkových závěrů okresního soudu, potvrzených odvolacím krajským soudem, obviněný poškozeného pěstí udeřil do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků vlevo. Poškozený se podrobil vyšetření u lékaře. Podle lékařských záznamů, ze kterých vycházel i znalec MUDr. P. Hrubý při zpracování znaleckého posudku ohledně zranění poškozeného vyplývá, že na rtg. snímku je patrná čerstvá fraktura nosních kůstek a lze rozeznat i zlomeniny staršího data překryté svalkem. Poškozený nepopírá, že měl nos zlomený již v minulosti a byť jej zranění pracovně nelimitovalo, bolelo jej to 2 až 3 měsíce a v jeho důsledku se mu hůř dýchá (viz výpověď v hlavním líčení dne 8. 6. 2016, č. l. 117 tr. spisu).
39. Porucha zdraví znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Porucha zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od případů těžké újmy na zdraví. Ne každá porucha zdraví je však již ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nestačí např. jen přechodné bolesti, nevolnost, oděrky, modřiny apod. Nestačí ani jen subjektivní pocity poškozeného bez jejich objektivizace např. zprávou ošetřujícího lékaře nebo znaleckým posudkem.
40. V daném případě se ale v důsledku zranění způsobeného obviněným nejednalo o zanedbatelnou poruchu zdraví poškozeného, když nejen podle výpovědi samotného poškozeného, ale také podle znaleckého posudku byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne, když zlomenina je zásahem do tělesné integrity organismu a nelze ji považovat za zranění přechodné. Ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku pak uvádí, že z hlediska vymezení ublížení na zdraví musí jít o takovou poruchu zdraví nebo jiné onemocnění, které znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Nelze jednoznačně obecně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií ale vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní, ale není vyloučeno, aby v případě, že jde o výraznou poruchu zdraví, byla za ublížení na zdraví považována i taková porucha zdraví, která netrvala obvykle požadovanou minimální dobu sedmi dnů (viz rozhodnutí publikované pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
41. Pokud jde o pracovní neschopnost, když obviněný také namítá, že poškozený chodil do práce, tato je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví , není však kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť zákon vyžaduje znesnadnění obvyklého způsobu života , jehož je pracovní neschopnost důležitou součástí, ale je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života poškozeného (rodinný, společenský, kulturní atd.). Okolnost, že při poruše zdraví, která má objektivně povahu ublížení na zdraví a vyžaduje si i pracovní neschopnost, poškozený na vlastní riziko práci vykonává, nemůže vést k závěru, že nejde o ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 21/1984 Sb. rozh. tr.; viz §122, ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví, In: ŠÁMAL Pavel a kol., Trestní zákoník 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1314 a násl.).
42. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této trestní věci shledal splněnými podmínky ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku, a to bez ohledu na to, že poškozený nedodržel léčebný režim a hazardoval se svým zdravím tím, že vykonával fyzickou práci a rovněž nastoupil k fotbalovému zápasu (ne bezprostředně, ale až šestý den po zranění). Nejen podle výpovědi poškozeného, ale také podle znalce se mu totiž nejméně po danou dobu muselo hůře dýchat a měl i další potíže vyplývající objektivně již z povahy zranění. K naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví není tedy nutné, aby poškozený byl v pracovní neschopnosti, po danou dobu nevykonával žádnou činnost a byl tak podstatně omezen v obvyklém způsobu života. I když poškozený subjektivně nevnímal výraznější narušení obvyklého způsobu života, podstatný je v daném případě objektivní stav vyplývající z povahy zranění, když podle znaleckého posudku byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne, jelikož zlomenina je zásahem do tělesné integrity organismu a nelze ji považovat za zranění přechodné.
43. Bez významu jsou přitom námitky obviněného ohledně předchozích zranění nosu poškozeného a jeho zakřivení. Především způsobení deformace nosu poškozenému, není obviněnému kladeno za vinu a byl to také jeden z důvodů, proč byl poškozený s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení. Opětovné způsobení již v minulosti zhojeného obdobného zranění nic nemění na tom, že obviněný poškozenému úderem pěstí způsobil zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků.
44. Nejvyšší soud po přezkoumání věci dospěl k jednoznačnému závěru, že v řízení nebylo soudy nižších stupňů porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto právo má zajistit zachování všech pravidel řádného procesu, ale nelze jej vykládat jako právo na úspěch v řízení. Vina obviněného byla prokázaná spolehlivě, bez důvodných pochybností a zákonným způsobem. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a již okresní soud své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlil.
45. Nejvyšší soud proto, poté co podrobně přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení z hlediska dovoláním vytýkaných vad, přičemž zjistil, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ve věci neshledal ani namítaný extrémní rozpor, dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
46. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu