ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.459.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 459/2022-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání obviněného F. Š. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 55 To 522/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 83/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 11. 2021, č. j. 2 T 83/2021-348, byl obviněný uznán vinným v bodu 1) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle §84 tr. zákoníku ve spojení s §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let se současným vyslovením dohledu. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu pak byl uložen trest propadnutí věci a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že
1) v obci Mníšek, XY u benzínové čerpací stanice Warman, dne 3. 6. 2020 v době od 00:50 hod. do 01:10 hod., za pomoci přineseného páčidla se pokusil vloupat do zde volně stojícího bankomatu ve vlastnictví společnosti Euronet Services, spol. s r. o., ve kterém se nacházela finanční hotovost ve výši 268 000 Kč a 3 000 Euro, tj. celkem 347 980 Kč, u kterého vypáčil venkovní kovová dvířka vnějšího pláště bankomatu kryjící dveře trezorové části bankomatu, následně páčil v horní levé části dveře samotného trezoru bankomatu, vniknout do trezoru se mu nepodařilo, čímž společnosti Euronet Services, spol. s r. o., způsobil škodu na poškození bankomatu ve výši 31 458,97 Kč,
2) v Raspenavě, XY, dne 2. 8. 2020 v době 05:20 hod. vešel maskovaný kuklou tmavé barvy na hlavě s otvory pouze pro oči a ústa do prodejních prostor benzínové čerpací stanice Euro Oil, v ruce držel dlouhou střelnou zbraň, obešel prodejní pult, zbraň namířil ze vzdálenosti 1 m do oblasti žaludku R. K., obsluhy benzínové čerpací stanice, řekl jí jediné slovo: „Peníze“, přitom ukázal na brašničku, kterou měl otevřenou na břiše, R. K. mu ze strachu vydala finanční provozní limit ve výši 5 000 Kč, jenž mu vložila do nastavené brašny i s mincovníkem z pokladny a následně z místa činu odešel, čímž společnosti Zenden servis, s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 5 000 Kč.
3. Tento rozsudek napadla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci odvoláním směřujícím v neprospěch obviněného do výroku o trestu, z jejíhož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, č. j. 55 To 522/2021-365, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně, konkrétně do výroku o trestu, podal obviněný dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Uvedl, že se zcela ztotožnil s rozsudkem okresního soudu, který mu uložil přiměřený trest, naopak odvolací soud mu v rozporu se zásadami podle §38 a §39 tr. zákoníku uložil trest, konkrétně trest odnětí svobody, nepřiměřeně přísný. Byť tento soud uvedl, že se na něj stran odsouzení Okresním soudem v Liberci ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 62/2013 hledí, jako by odsouzen nebyl, neboť se osvědčil, přesto jej negativně hodnotil jako osobu projevující sklony k páchání typově shodné trestné činnosti, resp. současně že se nyní projednávaných deliktů dopustil ihned po osvědčení se. Tedy soud na jedné straně k zahlazení trestné činnosti nepřihlížel, současně tak činil. Mělo však být postupováno, jako by se dříve žádné trestné činnosti nedopustil. Dále se obviněný neztotožnil s úvahou, že se zločinu loupeže dopustil s rozmyslem a zvolil noční dobu, aby si zajistil co nejlepší podmínky k dokonání útoku. Tyto skutečnosti z provedeného dokazování nevyplynuly, jednal zkratkovitě a v náhlém popudu a odvolací soud si dotvářel okolnosti případu.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a sám rozhodl tak, že se rozsudek Okresního soudu v Liberci potvrzuje.
6. V rámci lhůty k podání dovolání obviněný doplnil své podání v tom smyslu, že výše citovaný dovolací důvod byl uplatněn nesprávně a navrhl, aby se Nejvyšší soud zabýval dovoláním jednak z hlediska rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, a dále s ohledem na to, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, přičemž nedostatečně odůvodněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu představuje podle soudní praxe Ústavního soudu (viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2027/17) porušení zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce. Odvolací soud rovněž podrobně nerozebral, v čem se soud prvního stupně mýlil.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o výrok o vině, odvolacím soudem byl přezkoumáván pouze výrok o trestu, a to z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci. Přitom směřuje-li dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával ani neměl povinnost přezkoumat, v daném případě výrok o vině, je nepřípustné (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k výroku o trestu potom měla za to, že uložený trest je přiměřený všem rozhodným hlediskům ve smyslu §38 a §39 tr. zákoníku. Obviněnému byl ukládán trest v trestní sazbě zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, při dolní hranici trestní sazby, jako trest úhrnný podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, za celkem tři trestné činy, jeví se tak spíše trestem mírným.
8. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Obviněný opřel své podání nejprve o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Obviněný veškeré své výhrady směřoval k výroku o trestu, jimiž v podstatě vytýkal nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je možné v dovolání úspěšně uplatnit především v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť s odkazem na něj lze podat dovolání tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku, resp. §41, §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím těchto ani jiných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Je namístě doplnit, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), což ovšem obviněný netvrdil.
12. Pokud tedy obviněný shledával jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nepřiměřeně přísným, předkládal námitky, které se zcela míjí s jakýmkoliv dovolacím důvodem.
13. Zásah dovolacího soudu by nicméně ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
14. Situace odporující zmíněným zásadám však v dané věci zjevně nenastala. Soud druhého stupně ukládal s ohledem na §43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trestní sazbě ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku, která činí 2 léta až 10 let, přičemž obviněnému byl uložen nepodmíněný trest v délce 30 měsíců, tedy nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Uvedl, že okresním soudem ukládaný trest neodpovídal zásadám, týkajícím se individualizace trestu podle §38 a §39 tr. zákoníku. Poukázal jednak na polehčující okolnosti, totiž na doznání a prohlášení viny obviněným. Stran přitěžujících okolností odvolací soud jednak zmínil, že nelze přihlížet k jeho odsouzení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 62/2013, přesto je zřejmé, že projevil sklony k páchání typově shodné trestné činnosti, navíc se projednávané trestné činnosti dopustil záhy po osvědčení se ve zmíněné věci. Dále odvolací soud konstatoval, že jednání obviněného popsané v bodu 2) výroku o vině se svou závažností blíží těm nejzávažnějším v rámci dané skutkové podstaty, neboť se ho dopustil v noční době, maskovaný, se střelnou zbraní, bylo mířené vůči ženě, která byla na čerpací stanici sama a nemohla se dovolat pomoci, a která si ponese psychické následky. Obviněný tedy jednal s rozmyslem, k zajištění si co nejlepších podmínek pro dokonání činu, přičemž své jednání neoznámil, ale byl vypátrán Policií ČR. Útoky obviněného navíc gradovaly, neboť se nejprve dopustil krádeže, resp. poškození cizí věci, a poté loupeže. Uvedené svědčí o vyšší trestněprávní narušenosti obviněného. Proto krajský soud shledal potřebu uložení trestu odnětí svobody spojeného s jeho přímým výkonem. Poukázal na trestní sazbu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, potřebu aplikace §43 odst. 1 tr. zákoníku a tři trestné činy, kterých se obviněný dopustil, a dovodil za přiměřený trest odnětí svobody, vyměřený mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, v trvání 30 měsíců, s příslušným zařazením, doplněný o trest propadnutí věci.
15. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že argumentaci obviněného, uvedenou v dovolání, není možné akceptovat. Především, pokud jde o předchozí odsouzení obviněného, krajský soud výslovně uvedl, že obviněný byl dříve (v jiné věci) odsouzen pro spáchání typově shodné trestné činnosti k podmíněnému trestu odnětí svobody s dohledem, osvědčil se, a proto je na něj nutné hledět, pokud jde o odsouzení, jako by odsouzen nebyl (srov. §86 odst. 3 tr. zákoníku). K tomu je však nutné doplnit, že zmíněná situace nebrání hodnocení dalších okolností souvisejících se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny. Jestliže pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, může soud po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vyvodit příslušné závěry, pokud jde o postoj pachatele ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, zda pachatel má sklony k páchání trestné činnosti nebo zda spáchání obou trestných činů je v jinak řádném životě pachatele jen náhodné, jaký je stupeň a povaha mravního narušení pachatele, jaká je možnost jeho nápravy apod. Byť samozřejmě váha skutečnosti, že pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, je – za předpokladu, že všechny ostatní okolnosti jsou stejné – zásadně menší než váha skutečnosti, že pachatel už byl za trestný čin odsouzen (srov. rozhodnutí publikované pod č. 6/1975 Sb. rozh. tr., a rovněž Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 571). Právě popsaným, a tedy akceptovatelným způsobem krajský soud ke zmíněné skutečnosti zjevně přistoupil, neboť si byl vědom nemožnosti zohlednit předchozí odsouzení obviněného, nicméně nemohl přehlédnout jeho určitý sklon ke spáchání určitého druhu trestné činnosti (krádež, loupež), ani jeho vztah ke společenským hodnotám, projevený opakovaným deliktním jednáním. Je namístě doplnit, že pokud se na obviněného hledí, jako by dříve nebyl odsouzen, nemělo by být přihlíženo ani k dalším skutečnostem, které mají v odsouzení svůj podklad, tedy ani k okamžiku osvědčení se v případě uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu, což sice krajský soud do jisté míry učinil, to ovšem nemá na konečný závěr zásadní dopad.
16. Dále obviněný nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, podle něhož jednal s rozmyslem a zvolil si v případě jednání popsaného v bodu 2) výroku o vině vhodné podmínky pro jeho spáchání, neboť jednal zkratkovitě, v náhlém popudu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jednou z přitěžujících okolností je podle §42 písm. a) tr. zákoníku i spáchání trestného činu s rozmyslem (nebo po předchozím uvážení). Spáchání trestného činu s rozmyslem znamená – na rozdíl od jednání impulzivního či v podobném situačním stavu – určitou, byť i velmi krátkou úvahu pachatele. V jejím rámci pachatel zváží zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, a to jak z hledisek svědčících pro spáchání útoku, tak i proti němu, zvolí vhodné prostředky k jeho provedení a zváží i rozhodné důsledky svého činu. Na rozdíl od předchozího uvážení zde ovšem chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu. U rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 557, a dále přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 49/2013 Sb. rozh. tr).
17. Byť dokazování k výroku o vině s ohledem na prohlášení viny obviněným nebylo provedeno, obviněný prohlásil, že je vinný spácháním shora popsaného skutku. Z jeho obsahu potom zejména vyplývá (viz výše), že vstoupil do prostoru čerpací stanice v 5:20 hodin, kdy se v ní nacházela pouze obsluha R. K. Byl maskován kuklou, držel dlouhou střelnou zbraň a na břiše měl nachystanou brašnu, do které požadoval peníze. Z popsaných skutečností je zřejmé, že jednání obviněného nemohlo být důsledkem zcela náhlého popudu, v němž by např. vstoupil se zcela standardními a nikoli protiprávními úmysly do čerpací stanice a zde by se teprve zkratkovitě rozhodl k realizaci loupežného přepadení, ale nutně musel provést alespoň určitou formu rozvahy, obléct si maskování, ozbrojit se, vzít si brašnu, a teprve poté vniknout do areálu stanice. Současně se tak stalo zjevně v nočních hodinách a obviněný taktéž nemohl přehlédnout, že v prostoru stanice je pouze jediná obsluhující žena, proti které bude nutně muset svůj útok směřovat, což také učinil. Krajský soud tedy nijak nepochybil, pokud konstatoval existenci zmíněné přitěžující okolnosti, resp. hodnotil naznačená zjištění (noční útok směřující vůči ženě realizovaný v rámci určitých racionálních kroků) v neprospěch obviněného.
18. Své závěry pak tento soud také popsal v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, což bylo, tedy nedostatečnost odůvodnění, další součástí předložené argumentace obviněného. Jednoznačně vyslovil, že, jak již bylo naznačeno, okresním soudem ukládaný trest neodpovídal zásadám týkajícím se individualizace trestu podle §38 a §39 tr. zákoníku. Současně (a správně) poukázal na okolnosti, které bylo nutné hodnotit, zejména v podobě povahy a závažnosti trestné činnosti obviněného, sestávající se ze dvou gradujících útoků naplňujících skutkovou podstatu tří trestných činů, z toho v jednom případě zvlášť závažného zločinu spáchaného s rozmyslem. Poukázal na dosavadní způsob života obviněného a samozřejmě ani nepřehlédl jeho doznání a prohlášení viny, což obviněný učinil až po vypátrání policejními orgány. Naznačenou množinu informací je namístě shledat úplnou a současně i podloženou souvisejícími důvody. V návaznosti na to Nejvyšší soud neshledává odůvodnění vysloveného výroku o trestu, předložené krajským soudem, nedostatečným, v důsledku čehož není ani možné věc obviněného srovnat s věcí zmíněnou v dovolání, v níž rozhodl Ústavní soud svým nálezem ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, ve které odvolací soud výraznou změnu výroku o trestu (vedle zákazu činnosti zejména v podobě změny trestu domácího vězení v trvání dvou let na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let) odůvodnil jen kusým, několika málo řádkovým konstatováním.
19. Souhrnně řečeno, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zohlednil všechny relevantní okolnosti a vyslovil, po částečné kasaci rozsudku soudu prvního stupně, výrok o trestu, který dostatečně odůvodnil. Současně je třeba konstatovat, že takto uložený trest odnětí svobody (vedle trestu propadnutí věci, který obviněný nijak nezpochybnil) se jeví trestem odpovídajícím povaze a charakteru trestné činnosti i osobě obviněného a možnostem jeho nápravy, resp. nepochybně není extrémně přísný či zjevně nespravedlivý, popřípadě nezachovávající obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí, a v důsledku toho požadující výjimečný zásah Nejvyššího soudu.
20. Nejvyšší soud proto shrnuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala původně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádnému jinému důvodu, a zaobíral se jí pouze pro její ústavněprávní povahu, nemohl jí však přisvědčit. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu