ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.477.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 477/2022-797
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2022 o dovolání obviněného T. R. , nar. XY v XY, státního příslušníka Srbské republiky, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 67 To 282/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 104/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 5. 2021, č. j. 2 T 104/2020-562, byl obviněný T. R. po zrušení celého výroku o vině, trestu a o náhradě škody, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, postupem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 4 T 58/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 5 To 132/2020, uznán v bodech I., II. a III. vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v bodu II. ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné Z. I., podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, týkající se sbíhající se trestné činnosti a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Tento rozsudek napadli obviněný, státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a poškození L. B. a M. J. odvoláními. Z podnětu odvolání prvních tří jmenovaných oprávněných osob Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 67 To 282/2021-664, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obviněného T. R. a ohledně obviněné Z. I. jen ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak znovu obviněného po zrušení celého výroku o vině, trestu a o náhradě škody, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, postupem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 4 T 58/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 5 To 132/2020, uznal v bodech 1), 2) a 3) vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v bodu 2) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně rozhodl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku o zrušení výroku o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti, a podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolání poškozeného M. J. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Uvedeného zločinu se měl obviněný dopustit jednáním spočívajícím v tom, že
1) ačkoli věděl, že s ohledem na svou velmi špatnou finanční situaci, neboť je proti němu vedeno exekuční a insolvenční řízení, že nebude moci svým závazkům dostát, pod záminkou výhodné investice v přesně nezjištěné době v měsíci červnu 2014 na přesně nezjištěném místě přesvědčil poškozenou L. B. k uzavření smlouvy o zápůjčce ve výši 1 100 000 Kč, přičemž poškozená L. B. dne 1. 7. 2014 v Praze 2, XY, na základě jeho žádosti uzavřela se společností Rimi, s. r. o., smlouvu o zápůjčce ve výši 1 100 000 Kč na dobu jednoho roku, s 11ti pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 39 000 Kč a poslední splátkou ve výši 1 139 000 Kč, přičemž tato smlouva byla zajištěna smlouvu o zajišťovacím převodu k bytové jednotce č 2464/2, nacházející se v budově XY, č. p. XY-XY, bytový dům, LV č. XY, stojící na pozemku parc. č. XY-XY, vše na LV č. XY a spoluvlastnický podíl na společných částech domu budova č. p. XY-XY a pozemku parc. č. XY-XY ve výši 548/66902, na základě smlouvy o zápůjčce společnosti Rimi, s. r. o., převedla na účet poškozené č. XY částku v celkové výši 1 040 000 Kč, přičemž tyto prostředky poškozená následně vybrala a v blíže nezjištěné době v Praze 1, XY, předala obviněnému oproti písemné dohodě ze dne 21. 7. 2014 přičemž obviněný předepsané splátky hradil nepravidelně, celkem uhradil pouze 289 000 Kč, čímž poškozené způsobil celkovou škodu výši 751 000 Kč,
(převzato z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 4 T 58/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 5 To 132/2020),
2) společně se Z. I. po vzájemné dohodě a v úmyslu se neoprávněně obohatit ačkoli věděli, že s ohledem na velmi špatnou finanční situaci obviněného, proti kterému bylo vedeno exekuční a insolvenční řízení, a nebude moci svým závazkům dostát, pod záminkou výhodné investice zamlčeli, že obviněný je fakticky předlužen, není schopen, natož ochoten, hradit své závazky velkého rozsahu, že čelí jako povinný nejméně šesti exekučním řízením za účelem vymožení závazků přesahujících celkovou částku 7 milionů Kč plus příslušenství, a rovněž že na něj byl v září 2013 u Městského soudu v Praze, sp. zn. MSPH 89 INS 27105/2013, podán zcela důvodný insolvenční návrh, a dále zamlčeli, že i obchodní společnost E. C. C., v níž Z. I. zastávala pozici jediného společníka a jediné jednatelky, je nesolventní, fakticky nemajetná a nehradí své závazky, Z. I. založila dne 26. 6. 2014 u Raiffeisenbank, a. s., osobní bankovní účet číslo XY, k němuž měla jako jediná dispoziční oprávnění, a následně obviněný z poškozeného M. J., pod lživým příslibem vrácení peněžních prostředků nejpozději do 30. 6. 2018 a příslibem poskytování pravidelné měsíční částky ve výši 20 000 Kč jakožto výplaty úroku, vylákal peněžní částku v celkové výši 2 miliony Kč, kterou poškozený poskytl na základě Smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 8. 7. 2014 v notářské kanceláři J. K. na adrese XY, Praha 2, a to jednak v hotovosti částku 280 000 Kč přímo k rukám obviněného, a dále bankovním převodem částky 1 720 000 Kč na bankovní účet číslo XY, zřízený Z. I., přičemž aby poškozený M. J. fakticky poskytl uvedené peněžní prostředky, přiměl obviněný poškozenou L. B., aby za účelem zajištění jeho závazku jednak poskytla osobní ručitelský závazek a zároveň též zřídila zástavní právo ke své bytové jednotce číslo 2464/1, vymezené v budově číslo popisné XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, hl. m. Praha a k souvisejícím podílům na společných částech domu a zastavěných pozemcích, k čemuž došlo na základě připojení podpisu poškozené na Smlouvu o zápůjčce, resp. podpisem zástavní smlouvy nazvané Zástavní právo na nemovitost dne 8. 7. 2014 v notářské kanceláři J. K., a zároveň Z. I. poskytla v zastoupení obchodní společnosti E. C. C., připojením svého podpisu na Smlouvu o zápůjčce dne 8. 7. 2014 v notářské kanceláři J. K. toliko zdánlivé zajištění závazku obviněného v podobě ručitelského prohlášení společnosti a zároveň se zavázala do 1. 9. 2014 zřídit zástavní právo „k veškerému movitému majetku“ společnosti E. C. C., který se měl nacházet ve třech provozovnách restauračního zařízení na adresách XY, Praha 4 (restaurace „XY“), XY, Praha 1 (restaurace „XY“) a XY, Praha 1, a poté, co byla dne 14. 7. 2014 na bankovní účet číslo XY připsána částka ve výši 1 720 000 Kč poukázaná poškozeným M. J., Z. I. ji obratem vybrala z účtu v hotovosti, konkrétně téhož dne částku 400 000 Kč a dne 16. 7. 2014 částku 1 315 000 Kč, a společně s obviněným s tímto podvodně vylákaným peněžním obnosem naložili přesně nezjištěným způsobem, přičemž poškozenému M. J. nebyla poskytnuta jediná splátka jistiny či vyplacen jakýkoli slíbený úrok, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši 2 miliony Kč, a proto se poškozený M. J. domáhal uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (bytové jednotky) ve vlastnictví poškozené L. B., pročež mu byla částka ve výši 2 miliony Kč vyplacena,
3) ačkoli věděl, že s ohledem na svou velmi špatnou finanční situaci, neboť je proti němu vedeno exekuční a insolvenční řízení, že nebude moci svým závazkům dostát a přestože předchozí závazek řádně nesplnil, což poškozené L. B. zamlčel, opětovně ji přesvědčil ke sjednání smlouvy o zápůjčce u společnosti Stone stars, s. r. o., ve výši 1 600 000 Kč na dobu jednoho roku s 11ti pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 48 000 Kč a poslední splátkou ve výši 1 648 000 Kč, přičemž se opětovně zavázal jménem poškozené hradit stanovené měsíční splátky společnosti Stone stars, s. r. o., se kterou poškozená L. B. dne 25. 9. 2015 uzavřela v Praze 2, XY, smlouvu o zápůjčce ve výši 1 600 000 Kč, přičemž tato smlouva byla opětovně zajištěna smlouvou o zajišťovacím převodu k bytové jednotce č. 2464/2, nacházející se v budově XY č. p. XY-XY, bytový dům, LV č. XY, stojící na pozemku parc. č. XY-XY, vše na LV č. XY a spoluvlastnický podíl na společných částech domu budova č. p. XY-XY a pozemku parc. č. XY-XY ve výši 548/66902, na pozemku parc. č. XY-XY, na základě smlouvy o zápůjčce společnost Stone stars, s. r. o., zaslala částku ve výši 1 100 000 Kč k vyrovnání závazků ze smlouvy o zápůjčce se společností Rimi, s. r. o. [bod 1) rozsudku] a částku ve výši 450 000 Kč zaslala na účet poškozené L. B. č. XY, kterou poškozená vybrala v hotovosti a v blíže nezjištěné době ji v Praze 1, XY předala obviněnému, který však předepsané splátky prováděl nepravidelně, v zanedbatelné výši, uhradil toliko 353 000 Kč, přičemž dne 11. 1. 2017 společnost Stone stars, s. r. o., podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 z důvodu nesplacení zapůjčené částky civilní žalobu na poškozenou L. B. vedenou pod sp. zn. 26 C 286/2017, v níž se domáhá převodu bytu ze zajištění z důvodu neuhrazení splátek, čímž poškozené způsobil celkovou škodu ve výši 1 197 000 Kč,
(převzato z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 4 T 58/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 5 To 132/2020).
4. Proti zmíněnému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (ve znění účinném do 31. 12. 2021), a to s ohledem na nesprávnou interpretaci zákona, konkrétně záměnu principu jednoty skutku ve formě totožnosti skutku s formou pokračování v trestné činnosti. Již v odvolání poukazoval na to, že o skutku, o kterém rozhodl městský soud jako o pokračujícím, všechny orgány činné v dané trestní věci věděly, odvolací soud přesto dovodil pokračování, čímž popřel teorii i soudní praxi Nejvyššího soudu (viz závěry publikované pod sp. zn. 3 Tz 6/84 a Tzn 12/94) a Ústavního soudu, pokud jde o výklad totožnosti skutku. Současně si obviněný kladl otázku, zda měl Městský soud v Praze osvojeny zásady subsidiarity trestní represe a in dubio pro reo, resp. in dubio mitius. Zmínil postupy při výkladu právních norem a dovodil, že rozšiřování podmínek trestnosti opomenutím zásady totožnosti skutku by soud v demokratickém státě činit neměl. Dále obviněný nastínil možnosti zásahu soudu do popisu skutkového děje a nutnou aktivitu obžaloby v tomto směru a nakonec konstatoval, že napadeným rozsudkem a řízení mu předcházejícím došlo k zásadnímu pochybení spočívajícímu v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními a k porušení postulátu spravedlivého procesu ve smyslu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zjištěný skutek byl totiž nesprávně posouzen jako pokračující, ač se jednalo o skutek totožný.
5. Obviněný dodal, že soudy měly k dispozici údaje o jeho platbách poškozenému M. J. z let 2015 až 2017, ke kterým nepřihlédly a jimž neodpovídala jejich úvaha, že nic nezaplatil. Rovněž jim byly předloženy faktury za rekonstrukci restaurace XY, z nichž vplývaly investice do vzduchotechniky ve výši 1 058 762 Kč, do stavební dokumentace ve výši 95 000 Kč, do rozvodu plynu ve výši 195 000 Kč a do stavebních prací ve výši 942 000 Kč, resp. další, tedy neměly podklad závěr, podle něhož nebylo zřejmé, kam byly půjčené peníze vloženy. Zejména zájem poškozených na úhradu pohledávek pak byl patrně splněn uložením drakonického trestu.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že stěžejní námitka obviněného, týkající se nesprávnosti posouzení jeho jednání jako pokračujícího deliktu, je podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody, nicméně k ní nebylo připojeno žádné bližší odůvodnění, není ani zřejmé, jakým způsobem na daný případ dopadají zmíněné závěry soudní praxe. Proto jen ve stručnosti konstatovala, že posuzované jednání mělo charakter pokračujícího zločinu, směřujícího proti majetku poškozených L. B. a M. J., bylo v rozporu s finanční situací obviněného a spojeno s klamavými přísliby na dodržení dohodnutých platebních podmínek. Současně nebylo možné přehlédnout subjektivní a objektivní souvislosti dílčích útokům provázené sofistikovaným zajištěním. Naznačenou problematikou se přitom dostatečně zaobíral již soud prvního stupně v odstavci 66. odůvodnění svého rozsudku, tedy byly dovozeny správné hmotněprávní závěry. Pokud jde o obviněným dále napadenou změnu popisu skutku, učiněná změna měla povahu pouze odstranění zřejmé chyby v celkové výši vylákané finanční částky. Kvalifikovaný podnět k dovolacímu přezkumu pak zcela neskýtala ani další část argumentace, zaměřená na účelný způsob využití vylákaných peněz, nerespektující jeho podvodný záměr. Jestliže obviněný nakonec označil mu uložený trest za drakonický, státní zástupkyně dodala, že výrok o trestu je možné napadnou pouze za užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obviněný neuplatnil a pod který navíc nebylo možné podřadit výhrady proti přiměřenosti trestu.
8. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 (obviněný podal dovolání dne 25. 10. 2021), bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti odsuzujícím rozhodnutím, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistil již soud prvního stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Význam dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočíval v reakci na situaci, kdy se pochybení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopustil již soud prvního stupně a soud stupně druhého jen zamítl (či odmítl) odvolání, proti tomuto rozhodnutí směřující. O takovou situaci se nicméně v daném případě nejedná, neboť Městský soud v Praze odvolání obviněného nezamítl, ale (mimo jiné) z jeho podnětu stran obviněného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a sám znovu rozhodl. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy naplněn být nemohl.
11. Podstatou námitek obviněného, opírajících se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potom především bylo, že jeho nyní posuzované jednání, vyhodnocené jako dílčí útok pokračujícího trestného činu, je skutkem totožným, a to se skutkem (dalšími dílčími útoky), o kterém již bylo dříve rozhodnuto. Taková argumentace je svojí povahou především procesní, podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je naplněn, pokud bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Proti obviněnému by bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli by podle zákona nebylo přípustné, tehdy, jestliže by ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jeho existenci může založit i situace, v níž dřívější stíhání proti témuž obviněnému pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu (nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno), jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Naznačená problematika může mít nicméně i hmotněprávní rovinu, neboť závěr, zda stran obviněného již bylo pravomocně rozhodnuto o témže skutku, se může odvíjet od posouzení, zda se jedná o shodný skutek či nikoli (pokud jde o jednotu skutku), a to i ve smyslu obviněným zmiňované soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84, publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Zpochybnění učiněných závěrů se proto mohlo v dovolacím řízení opírat i o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Předložené námitce však nelze přiznat opodstatnění.
12. Jak vyplynulo z výše popsaných skutečností, obviněný byl již dříve shledán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 4 T 58/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 5 To 132/2020, zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tohoto deliktu se měl dopustit dvěma dílčími útoky. První měl zjednodušeně řečeno spočívat v podvodném jednání vůči L. B., které zamlčel svoji špatnou ekonomickou situaci a uvedl ji v omyl stran svých možností a ochoty splácet a přesvědčil ji, aby v červnu roku 2014 uzavřela se společností Rimi, s. r. o., smlouvu o zápůjčce, včetně zajišťovacích instrumentů, na částku 1 100 000 Kč, které obdržela a předala obviněnému, který ji měl podle jejich dohody splácet, což učinil pouze v omezeném rozsahu. Druhý dílčí útok [oba jsou nyní uvedené v bodech 1) a 3) napadeného rozsudku Městského soudu v Praze] potom spočíval, za shodných výchozích, zejména ekonomických momentů na straně obviněného, v opětovném přesvědčení L. B. k uzavření další smlouvy o zápůjčce, v září roku 2015, se společností Stone stars, s. r. o., na částku 1 600 000 Kč, opět i za sjednání zajištění, která byla vyplacena, přičemž obviněný ji podle dohody nesplácel. Nově obviněnému za vinu kladené jednání, popsané v bodu 2) napadeného rozsudku, potom spočívalo, opět za shodných výchozích zejména ekonomických momentů na straně obviněného, v podvodném útoku, realizovaném společně se Z. I., vůči jednak M. J., od kterého vylákali v průběhu června a července roku 2014 zápůjčku ve výši 2 000 000 Kč, která byla vyplacena, přičemž současně obviněný přiměl L. B., aby poskytla jí vlastněné nemovitosti k zajištění, což učinila. Zápůjčka nebyla splácena, což způsobilo škodu jednak M. J., a následně L. B., neboť M. J. se domáhal uspokojení ze zajištění.
13. Dále je namístě připomenout, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě, záležející v jednání člověka. Jeho podstatu tvoří jednání pachatele a následek, který byl způsoben. Totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 2721 a rozhodnutí publikované pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Podle §12 odst. 12 tr. ř. se potom skutkem podle trestního řádu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu.
14. Jak je s ohledem na naznačená výchozí skutková zjištění a právní závěry zřejmé, obviněný se dopustil z hmotněprávního hlediska jednoho pokračujícího trestného činu, tedy, opět z hmotněprávního hlediska, jednoho skutku. Nicméně z hlediska procesněprávního se jedná o tři skutky, v jejichž rámci obviněný spáchal tři útoky, a to každý samostatným dílčím jednáním, které směřoval k samostatným dílčím následkům, v podobě podvodného obohacení se na základě tří různých smluvních vztahů, za současného vzniku škod, vyplývajících vždy z nesplnění dohodnutých podmínek v rámci každého vztahu. Současně s ohledem na naplnění podmínek §116 tr. zákoníku (útoky byly zjevně vedené jednotným záměrem, v souhrnu naplňovaly skutkovou podstatu stejného trestného činu, byly spojeny téměř shodným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou i souvislostí v předmětu útoku) bylo zcela namístě je posoudit jako dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu.
15. Vzhledem k nepříliš konkrétní dovolací argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci obviněného bylo o žalovaném jednání správně rozhodnuto jako o dílčím útoku pokračujícího trestného činu, který tvoří z procesního pohledu samostatný skutek, a to současně za situace, kdy o tomto (dílčím) skutku nebylo nijak dříve rozhodnuto způsobem zakládajícím překážku věci rozhodnuté. Městský soud v Praze tedy rovněž správně (za zohlednění dalších útoků a po kasaci rozsudku soudu prvního stupně zejména ohledně výroků týkajících se obviněného) postupoval podle §45 odst. 1 tr. zákoníku a rozhodl o celém pokračujícím trestném činu.
16. K problematice úprav tzv. skutkové věty je potom namístě dodat, že žádné zásahy do popisu skutku nebylo nutné provádět a také se tak nestalo, s výjimkou odstranění drobné vady (překlepu) v jednom z číselných údajů. Péče o dokonalost popisu skutku pak primárně náleží aktivitě obžaloby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05), nicméně soud není (na rozdíl od skutku jako takového) popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013), a to již proto, že s ohledem na závěry dokazování, jehož těžiště leží v řízení před soudem prvního stupně, některé skutkové okolnosti uvedené v žalovaném skutku mohou odpadnout a nové mohou být teprve zjištěny, což musí vést k upřesnění i popisu projednávaného skutkového děje.
17. Pokud obviněný poukázal na zásady subsidiarity trestní represe a in dubio pro reo, nebyla zcela zřejmá míněná souvislost, navíc zatímco případné pochybení v aplikaci první z nich bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, druhou z nich, pro její procesní povahu, zpravidla nikoli. Jen ve stručnosti lze proto konstatovat, že zásada subsidiarity trestní represe vyjadřuje pravidlo, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zmíněná zásada je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný T. R. se konkrétně dopustil jednání, které naplňovalo znaky skutkové podstaty shora uvedeného zločinu, a to v kvalifikované skutkové podstatě, v konečném důsledku třemi dílčími útoky, tedy nepochybně šlo o případ výrazně společensky škodlivý, na který reakce v podobě trestní represe byla zcela adekvátní. Zcela obiter dictum Nejvyšší soud doplňuje, že obsahem pravidla in dubio pro reo je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Nicméně pokud po vyhodnocení důkazní situace dospějí soudy k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnou do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zmíněné zásady, neboť taková pochybnost nebyla dána. Právě taková situace nastala, s ohledem na důkazní situaci, v nyní projednávané věci, jelikož nebyly přítomny žádné, natož tak důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje, které obviněný konkrétně ani v dovolání netvrdil. Závěr o porušení těchto zásad tedy nelze dovodit.
18. Obviněný následně předložil další dvě námitky, týkající se výroku o vině, v nichž uvedl, že soudy měly k dispozici údaje o jeho platbách poškozenému M. J. z let 2015 až 2017, ke kterým nepřihlédly a jimž neodpovídala jejich úvaha, že nic nezaplatil, rovněž jim byly předloženy faktury za rekonstrukci restaurace, z nichž vyplývaly provedené investice, tedy neměly podklad závěr, podle kterého nebylo zřejmé, kam byly půjčené peníze vloženy. Pokud jde o první z uvedených námitek, soudy realizaci určitých plateb nepřehlédly, avšak vyhodnotily je jako týkající se splácení jiného, staršího závazku mezi obviněným a poškozeným. Proto zmíněné platby, navíc uskutečněné až po spáchání útoků, neměly pro posouzení dané věci reálný význam. Stejně tak nebylo podstatné, jakým způsobem obviněný naložil se získaným obohacením (penězi), což také nebylo blíže zkoumáno a vyústilo v tvrzení o naložení s ním přesně nezjištěným způsobem. Tato skutečnost nemá pro právní kvalifikaci prostřednictvím §209 tr. zákoníku, s ohledem na zde vymezené znaky skutkové podstaty, větší význam, tedy jinak řečeno, není nutně rozhodné, zda dříve spáchaným a dokonaným trestným činem podvodu (jeho dílčím útokem) získané obohacení pachatel využil účelněji či méně účelně. Zmíněná argumentace o obviněného proto postrádala relevanci.
19. Nakonec obviněný stručně uvedl, že mu uložený trest je drakonický. K tomu Nejvyšší soud opět jen ve stručnosti konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, bylo do 31. 12. 2021 možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jen pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku, resp. §41, §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nebylo možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., jehož závěry jsou plně použitelné i pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Obviněnému byl přitom uložen zákonný druh trestu, ve výměře stanovené v §209 odst. 4 tr. zákoníku, tedy tento důvod, navíc neuplatněný, by ani naplněn být nemohl.
20. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného částečně odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, je taktéž podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu