ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.483.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 483/2022-813
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2022 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 9 To 8/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 51/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 10. 2021, č. j. 46 T 51/2021-672, byl obviněný J. K. uznán vinným pod body 1. až 4. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 4. přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 2 T 120/2019, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 2 T 120/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022, č. j. 9 To 8/2022-725, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. k odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněného směřujícímu do výroku o vině i trestu zrušen rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl nově obviněný uznán vinným pod body 1. až 4. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 4. zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 2 T 120/2019, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 2 T 120/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že ačkoli věděl, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 12. 2017, sp. zn. 1 T 67/2017, v právní moci dne 25. 1. 2018, uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ve výměře 12 měsíců, přičemž výrok o tomto trestu byl následně postupem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 10 T 88/2017 (který ve spojením s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, č. j. 12 To 85/2019-526, nabyl právní moci dne 27. 3. 2019), a obviněnému byl uložen souhrnný trest, mj. spočívající v zákazu řízení motorových vozidel pro všechny skupiny, v délce trvání 12 měsíců, jehož výkon po provedeném zápočtu a s ohledem na dobu, po níž obviněný vykonával trest odnětí svobody, započal běžet ode dne 25. 1. 2018 do 29. 8. 2019, přesto:
1. dne 22. 4. 2019, minimálně v době 14:10 hod., v okrese Praha-východ, v katastru obce Radonice, na sjezdu z dálnice D10 ve směru z Mladé Boleslavi, na pozemní komunikaci, řídil osobní motorové vozidlo Citroën Saxo,
2. dne 4. 5. 2019, v době minimálně od 11:22 do 11:25 hod., v okrese Praha-východ, v obci Říčany – Pacov, ulici XY č. p. XY, na pozemní komunikaci, řídil osobní motorové vozidlo Citroën Saxo,
3. dne 12. 5. 2019, v době minimálně od 04:56 do 04:58 hod., v okrese Praha-východ, v obci Říčany – Radošovice, ulice XY č. p. XY, na pozemní komunikaci, řídil osobní motorové vozidlo Citroën Saxo,
4. dne 20. 5. 2019, v 16:30 hod., v okrese Praha-východ, v obci Stránčice – Přeboř ev. č. XY, bez svolení poškozeného J. Č. odjel s jeho nákladním motorovým vozidlem tovární značky Mercedes Benz Sprinter, které následně užíval do dne 23. 5. 2019 do 16:19 hod., kdy byl zadržen policejní hlídkou v Praze 4, ulice XY, přičemž zadržení předcházela výzva k podrobení se silniční kontrole policejní hlídkou, v čase 16:14 hod. dne 23. 5. 2019, v Praze 4 – Chodov, ulice XY, v blízkosti nájezdu na XY, kterou obviněný neuposlechl a poté, co se zakročující policista, poškozený D. M. snažil po předchozí marné výzvě prostrčením ruky přes stažené okénko řidiče otevřít dveře řidiče zevnitř, obviněný se s úmyslem zabránit svému zadržení za jakoukoli cenu, s vozidlem prudce rozjel přes zvýšený středový panel dělící protisměrné jízdní pruhy, kdy v důsledku rozjezdu vozidla došlo k nečekanému zaklínění ruky poškozeného D. M. v okénku předmětného automobilu, obviněný přesto vozidlo nezastavil a poškozený byl následně vláčen vozidlem zhruba 1,5 m ve směru jízdy vozidla, až do doby, než se mu podařilo pomocí druhé ruky ze zaklínění uvolnit, přičemž jen shodou šťastných okolností k jeho zranění nedošlo, a poté obviněný s vozidlem ujížděl po ulici XY, ve směru na Prahu 4, kde následně odbočil na benzínovou čerpací stanici Shell, která se nachází na sjezdu z XY, na ulici XY, ve směru na Brno, kde v blízkosti parkoviště vozidlo zastavil, opětovně se na výzvu policejní hlídky, umocněnou hrozbou namířené střelné zbraně, odmítl podrobit silniční kontrole, načež se opět s vozidlem prudce a nečekaně rozjel směrem na nájezd na ulici XY, kde s vozidlem odbočil do protisměru tříproudé silnice, ve směru na Prahu 9, přičemž riskantní jízdou a při zvýšené rychlosti v dopravní špičce, ohrožoval neztotožněné řidiče motorových vozidel ve správném směru jízdy, prorážel si průjezd mezi těmito vozidly a agresivní jízdou vozidla z vozovky vytlačoval. V důsledku této nebezpečné jízdy se střetl se čtyřmi motorovými vozidly, přičemž způsobil škodu v celkové výši 313 997 Kč. Obviněný vzápětí na to najel levou přední částí vozidla na dalšího zakračujícího policistu P. P., který právě vůči obviněnému prováděl služební zákrok – hrozbu namířenou střelnou zbraní, přičemž policista včasnou reakcí na poslední chvíli uskočil stranou a tím se vyhnul bezprostřednímu střetu s vozidlem.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť byl odsouzen za trestný čin, ze kterého byl soudem prvního stupně zproštěn, a soud se odchýlil od své vlastní rozhodovací praxe, a to konkrétně rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 67 To 367/2012. Soud k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení došel dezinterpretací skutkového děje jednoznačně zachyceného kamerovými záznamy. Pro naplnění předmětné skutkové podstaty je potřeba kumulativní naplnění podmínek živelnosti či neovladatelnosti a ohrožení nejméně sedmi osob na životě nebo vyvolání nebezpečí těžkého ublížení na zdraví či škody velkého rozsahu, přičemž musí být vymezeno, které osoby byly jednáním ohroženy. V jeho prospěch byla vyložena okolnost, že se v protisměru pohyboval jen několik set metrů, v neprospěch pak rychlost 80 km/h, ačkoli později zpomalil, že se situace odehrála v plném provozu, střetl se s protijedoucími automobily a styl jeho jízdy nevypovídal o tom, že by byla dostatečně korigována. K tomu obviněný uvedl, že závěr o jeho rychlosti 80 km/h odporoval provedeným důkazům, a to kamerovému záznamu z pronásledujícího policejního vozu, který jel rychlostí 70 km/h. Sami pronásledující uvedli, že obviněný korigoval svou rychlost a nakonec prakticky zastavil. Závěr o střetu se čtyřmi automobily nezpochybnil, avšak vytkl, že odvolací soud se nezabýval charakterem střetu, přičemž v žádném z případů nemohlo dojít k ohrožení života, vzniku těžké újmy na zdraví nebo škody velkého rozsahu, neboť se udály s již stojícími vozidly a charakterem se jednalo o poškození zrcátek a laku vozidel s možnou lehkou deformací plechu a blatníků vozidel, o čemž svědčilo i ohodnocení ze strany majitelů poškozených aut a pojišťoven. Navíc ze skutkové věty nebylo zřejmé, kterých nejméně sedm řidičů mělo být ve smyslu zákona ohroženo. Závěr byl učiněn na základě subjektivního dojmu jednoho z řidičů, který nebyl ověřen ani navrhovaným znaleckým posudkem z oboru dopravy. Poškození navíc zmiňují pomalou jízdu obviněného. Ani argument ohledně stylu jízdy neodpovídal o naplnění skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení, neboť šlo o posouzení otázky, zda v daném případě vzniklo ohrožení ve smyslu příslušného zákonného ustanovení. Odvolací soud tedy nevymezil, kterým osobám hrozilo konkrétní nebezpečí, a tím způsobil nepředvídatelnost a překvapivost soudního rozhodnutí. Dovolatel citoval závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 67 To 367/2012, dle kterého nepostačuje situace, z níž by obecně nebezpečný následek za určitých okolností a splnění dalších podmínek teprve mohl nastat, ale musí se jednat o zaviněné vyvolání takového stavu, který je vzhledem ke své povaze, rozsahu a intenzitě srovnatelný s nebezpečím požáru, povodně apod.
5. Obviněný poukázal na skutečnost, že nebyl vyhotoven znalecký posudek z oboru dopravy, ačkoli to konzistentně v průběhu celého soudního řízení navrhoval. Subjektivní dojem policistů stran rychlosti obviněného byl v rozporu se záběry z kamery pronásledujícího vozidla, jakož i se závěry z benzinové pumpy, nadto i pronásledující policisté uvedli, že po výjezdu z odstavného pruhu do prostoru s pohybujícími se vozidly v protisměru rychlost snížil. Bez předmětného posudku lze těžko dospět k závěru, zda hrozila srážka s jinými vozidly a jaké mohly být její následky a zda měl vozidlo pod kontrolou. Dle subjektivního dojmu obviněného, který nebyl vyvrácen kamerovými záznamy ani svědectvími jiných řidičů, následky v závažnosti skutkové podstaty obecného ohrožení nehrozily.
6. Obviněný dále poukázal na existující rozpory skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Nesouhlasil se skutkovou verzí ohledně zaklínění ruky policisty D. M. v okně automobilu, neboť má to, že odporuje možnému skutečnému průběhu tohoto incidentu. Zdůraznil, že při rychlosti 5 km/h by projetí vzdálenosti 1,5 m trvalo jednu sekundu, přičemž během tohoto času by musel D. M. svou zaklíněnou ruku vysvobodit druhou rukou, což je ale prakticky při skutečném zaklínění nemožné, a jediným možným skutkovým dějem je, že se policista okénka jen držel, případně jen stál vedle automobilu. Závěr o tomto skutku je založen pouze a výhradně na tvrzení samotného D. M. nesouhlasící ani s tvrzením jeho kolegy D. B. Současně zůstalo neobjasněné, zda bylo okénko u řidiče otevřeno či nikoli, jelikož označil za chybné a neúplné závěry odvolacího soudu stran nemožnosti manipulace s okénkem během jízdy. Až do příjezdu na benzinovou pumpu neexistovala fotodokumentace, která by stav okénka dokládala. Důkazy navrhované obviněným za účelem prokázání této skutečnosti byly soudem prvního stupně zamítnuty.
7. Co se týče najetí vozidlem na zakračujícího policistu P. P., měl obviněný za to, že z kamerových záznamů vyplývá, že k ohrožení policisty nedošlo, jelikož měl vozidlo pod kontrolou, neměl v úmyslu do něj najet a měl dostatek času se případnému střetu vyhnout. Opět se nabízelo vyhotovit znalecký posudek, který mohl vnést ozřejmění technických parametrů jako je rychlost vozidla, vzdálenost od policisty a možnost korigování směru a rychlosti vozidla, jehož zpracování neúspěšně navrhoval. Nebyly tedy vyloučeny důvodné pochybnosti.
8. Ve vztahu k přečinu neoprávněného užívání motorového vozidla uvedl, že se odvolací soud nezabýval vůlí jeho vlastníka, neboť ten po zjištění, že vozidlo má u sebe obviněný, nepochyboval o jeho vrácení a dál se o věc nestaral. Se spoluvlastnicí vozidla hovořil během užívání automobilu, přičemž ta mu sdělila, že má auto vrátit, až jej nebude potřebovat, provedení tohoto důkazu – jejího výslechu bylo zamítnuto. Není rovněž pravdou, že by se zapůjčením vozu nesouhlasil i Z. N., tj. osoba, která měla vozidlo zapůjčené od vlastníka, což mohli dosvědčit J. P. a R. H., kteří byli přítomni telefonátu se Z. N. puštěným na hlasitý odposlech, ze kterého byla dohoda o užívání zřejmá. Sám odvolací soud pak implicitně této neobjasněné skutečnosti přikládal váhu, avšak neumožnil provedení důkazů, které by ji vysvětlily.
9. Obviněný dodal, že co do výroku soudu, jímž byl uznán vinným z maření výkonu úředního rozhodnutí a poškození cizí věci, nepopírá naplnění skutkové podstaty jeho jednáním, i když nebylo přihlédnuto ke všem okolnostem, které jsou pro posouzení věci rozhodné, zejména jeho psychickému stavu v době spáchání trestného činu a míře jeho zavinění. Jím navrhovaný znalecký posudek z oboru psychologie, který mohl mít relevanci pro posouzení jeho zavinění i ve vztahu k ostatním trestným činům, byl však zamítnut.
10. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že uplatněné námitky směřují výlučně do bodu 4. výroku o vině, přičemž obviněný v rámci svého dovolání důsledně nerozlišuje, kterého z uplatněných dovolacích důvodů se jednotlivé části jeho argumentace týkají. Konstatoval, že obviněný formálně vytýkal rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, avšak prakticky nevznesl námitky, ze kterých by existence takového rozporu vyplývala. Ve vztahu k trestnému činu obecného ohrožení a zpochybnění skutkového zjištění stran rychlosti vozidla uvedl, že rychlost 80 km/h není součástí tzv. skutkových vět, neboť se v nich hovoří pouze o zvýšené rychlosti v počáteční fázi jízdy v protisměru. Rovněž ve vztahu k trestnému činu násilí proti úřední osobě konstatoval, že obviněný předkládá toliko vlastní verzi skutkového děje a fakticky zpochybňuje věrohodnost svědků D. M. a P. P. Podobně se vyjádřil i ke skutkovým námitkám vztahujícím se k trestnému činu neoprávněného užívání cizí věci, neboť dovolatel opět prosazoval pouze vlastní skutkovou verzi, podle které mu vozidlo bylo Z. N. zapůjčeno, a vlastník vozidla J. Č. vrácení vozidla předpokládal. Nicméně z uvedených skutečností nevyplynulo, že by snad vlastník s předáním předmětného vozidla do dispozice obviněného souhlasil. Na základě uvedených skutečností státní zástupce dovodil, že obviněný nevytýkal existenci zjevného rozporu, ale domáhal se pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. K námitkám obviněného týkajícím se neprovedení jím navrhovaných důkazů uvedl, že soudy o důkazních návrzích rozhodly a svůj postup řádně odůvodnily, ačkoli připustil, že k důvodům neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru dopravy se nalézací soud mohl vyjádřit podrobněji.
12. Dále státní zástupce konstatoval, že dovolatel vznesl námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze ve vztahu k trestnému činu obecného ohrožení, nicméně je označil za zjevně nedůvodné. Předeslal, že české právo není právem precedentů a uplatněný dovolací důvod nemůže být naplněn tím, že soud v dané trestní věci posoudil skutek jinak, než obdobný skutek dříve právně kvalifikoval v jiné trestní věci. Nadto zdůraznil, že skutkové okolnosti ve věci vedené pod sp. zn. 67 To 367/2012, byly do značné míry odlišné od skutkových okolností v trestní věci dovolatele. Akcentoval fakt, že obviněný řídil vozidlo v protisměru za hustého provozu v dopravní špičce a postupně se střetl se čtyřmi motorovými vozidly. Jednání obviněného naplnilo všechny formální znaky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Na podporu svých tvrzení státní zástupce uvedl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1537/2018, přičemž v obou případech vozidlo ujíždělo policejní hlídce jízdou v protisměru a dostávalo se do kolizí s jinými motorovými vozidly. V obou případech pak Nejvyšší soud akceptoval nebezpečí plynoucí ze způsobu jízdy řidiče, ačkoli nedošlo k závažným dopravním nehodám. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
14. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
16. Část argumentace obviněného směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, popř. hodnocení důkazů soudy (namítaný extrémní rozpor) včetně neprovedení navrhovaných důkazů, a jako takovou by ji bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky stran použité právní kvalifikace skutku pod bodem 4. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jako trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
17. K namítané existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů nejprve Nejvyšší soud obecně uvádí, že soudy svá skutková zjištění opřely o celou řadu důkazů, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se obviněný dopustil shora popsaného jednání. Jednalo se především o výpovědi svědků, úřední záznamy o podaném vysvětlení, kamerové záznamy a řadu listinných důkazů. Současně byla provedenými důkazy vyvrácena obhajoba obviněného. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry.
18. Konkrétně obviněný spatřoval existenci zmíněné vady v tom, že skutkový závěr stran zaklínění ruky D. M. v okně automobilu odporoval možnému skutkovému průběhu, neboť byl založen pouze na tvrzení samotného policisty, jež nesouhlasilo ani s tvrzením jeho kolegy D. B.. Rovněž nebylo objasněno, zda bylo okénko u řidiče otevřeno. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že vina obviněného byla zjištěna ze svědeckých výpovědi poškozeného D. M. a svědka D. B., kteří shodně vypověděli, že po neuposlechnutí výzvy k podrobení se silniční kontrole se snažili o jeho zadržení skrz otevřené přední okno na straně řidiče, přičemž obviněný se v této chvíli prudce rozjel přes zvýšený středový panel dělící protisměrné jízdní pruhy, tj. snažil se ujet. Při uvedeném manévru za sebou, byť po velice krátkou dobu i vzdálenost, táhl poškozeného D. M., který měl zaklíněnou ruku v okénku, a to do té doby, než se mu ji podařilo uvolnit. Svědecká výpověď D. B., který uvedl, že se D. M. stále držel okénka, neboť v opačném případě by byl vozidlem přejet, není v žádném případě v rozporu se skutkovými závěry nalézacího soudu, které následně potvrdil i soud odvolací. Součástí snahy poškozeného vyprostit se mohla být i snaha neupadnout pod zadní kola vozidla. Zároveň nelze souhlasit ani s existencí rozporu v tom, zda bylo okénko na straně řidiče otevřeno či nikoli, neboť na tuto námitku již přiléhavě reagoval odvolací soud, který uvedl, že z fotodokumentace jasně vyplynulo, že okénko bylo staženo úplně, přičemž lze mít jen stěží za to, že obviněný s okénkem manipuloval během jeho ujíždění v protisměru a narážení do ostatních vozidel (viz odstavec 15. odůvodnění jeho rozsudku). S uvedenými závěry se Nejvyšší soud ztotožnil.
19. Toliko na skutkovém podkladě spočívá rovněž námitka, že nedošlo k ohrožení P. P., neboť z kamerových záznamů vyplývá, že obviněný měl vozidlo pod kontrolou, neměl v úmyslu do poškozeného najet a měl dostatek času se případnému střetu vyhnout. K tomu je potřeba uvést, že nalézací soud dostatečně vyložil, jaké závěry vyplývaly z provedených důkazů. Jednalo se především o svědecké výpovědi poškozeného P. P., svědků M. I., L. S. a J. Š. plně korespondující s kamerovým záznamem (na č. l. 521). Z uvedených důkazů je zřejmé, že obviněný směřoval jízdu vozidla proti policistovi, který právě v dráze vozidla prováděl služební zákrok hrozbou namířenou střelnou zbraní, načež svou včasnou reakcí (nikoli díky jednání obviněného) ukročil na stranu a tím se vyhnul bezprostřednímu střetu s vozidlem. Nejvyšší soud tak uzavírá, že i v tomto případě bylo možné dospět k popsaným skutkovým závěrům.
20. Nelze přisvědčit ani námitce skutkového charakteru stran nespáchání přečinu neoprávněného užívání cizí věci. Podle tvrzení obviněného z vůle vlastníka vyplynulo, že chtěl, aby vozidlo vrátil, a o věc se dál nestaral, spoluvlastnice pak uvedla, že má auto vrátit, až jej nebude potřebovat, a se zapůjčením nakonec souhlasil i Z. N. V této souvislosti je potřeba akcentovat závěry vyplývající z výpovědi Z. N., který měl předmětné vozidlo od vlastníka J. Č. půjčené, že společně s obviněným jel k chatě v katastru obce Stránčice – Předboř pod záminkou pomoci s opravou zapůjčeného nepojízdného motorového vozidla, před chatou Z. N. z vozidla vystoupil, aby otevřel bránu na pozemek a zašel do dílny pro potřebné nářadí, když se vrátil zpět, vozidlo i s obviněným již na místě nebylo. Následně o vzniklé situaci informoval J. Č., který telefonický hovor potvrdil. Uvedené důkazy jsou v příkrém rozporu s verzí obviněného, který tvrdil, že si půjčil vůz od Z. N., a lze z nich bezpochyby vyvodit závěr, že obviněný s vozidlem odjel a bez souhlasu jej užíval. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že skutková podstata trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku vrácení vozidla do dispozice oprávněné osoby předpokládá, neboť se jedná pouze o přechodné užívání.
21. A nakonec obviněný spatřoval zjevný rozpor i v průběhu jeho jízdy na komunikaci XY v protisměrném pruhu, o které tvrdil, že se nevymkla jeho kontrole, přičemž soud k závěru dospěl na základě subjektivního dojmu jednoho z řidičů a nereflektoval informaci uváděnou poškozenými o jeho pomalé jízdě, popřípadě o tom, že jejich vozidla stála, ani charakter vzniklých škod na vozidlech. Současně poukázal i na nesprávný závěr o rychlosti jeho jízdy 80 km/h, který je rovněž v rozporu se záznamy z kamery policie z pronásledujícího vozidla i se záběry z čerpací stanice, jakož i s výpověďmi pronásledujících o tom, že obviněný korigoval svou rychlost a nakonec prakticky zastavil. Nejvyšší soud podotýká, že obviněný nebyl uznán vinným tím, že celou dobu jel rychlostí 80 km/h, nýbrž (u skutku pod bodem 4. výroku o vině rozsudku) tím, že s vozidlem v určité fázi svého jednání odbočil do protisměru tříproudé silnice, přičemž si riskantní jízdou při zvýšené rychlosti v dopravní špičce prorážel průjezd, agresivní jízdou vozidla vytlačoval, což v důsledku vedlo ke střetu s čtyřmi motorovými vozidly. Zpočátku se touto či obdobnou rychlostí vskutku pohyboval, posléze byl z důvodu kolony přinucen zpomalit, neboť je logické, že při dopravní špičce by touto rychlostí nebyl schopný policistům efektivně unikat. V souvislosti s namítanou kontrolou nad vozidlem je potřeba zdůraznit, že nepřiměřenou rychlostí najel na ulici XY do protisměru, což by samo o sobě mohlo znamenat v případě deklarovaného hustého provozu krajně nebezpečný manévr. Skutková zjištění stran stylu jízdy obviněného nebyla učiněna pouze na základě subjektivního dojmu jednoho z řidičů, jak tvrdí obviněný, nýbrž na základě svědeckých výpovědí D. M., D. B., P. P., M. I., L. S., J. Š., J. P., T. P., M. Z., K. Ž., které souhrnně prokazují jeho nebezpečnou jízdu [kupříkladu D. B. uvedl, že „ …na jedné straně stál kamion a na druhé osobní vozidla, přičemž tato vozidla odrazil… “ (viz odstavec 4. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), P. P., že „ …odcizené vozidlo se rozjelo a prorazilo si cestu skrz stojící vozidla…rozjel se a přitom se střetl s nejméně jedním vozidlem ve středovém pruhu… “ (viz odstavec 11. tamtéž), M. I. uvedl, že „ …bez ohledu na nárazy se prodíral stojícími vozidly. “ (viz odstavec 12. tamtéž) a M. Z., že „ …v protisměru se vyřítilo vozidlo řízené obviněným, kdy došlo ke střetu… “ (viz odstavec 16. tamtéž)] a korespondují s pořízenými kamerovými záznamy. O jeho stylu jízdy svědčí i skutečnost, že musel být nakonec zastaven střelbou do pneumatik. Na základě uvedených skutečností se i Nejvyšší soud ztotožnil s názorem, že obviněný svou jízdu v protisměrné tříproudé silnici neměl plně pod kontrolou, neboť by nedošlo k několika střetům, kdyby tomu tak bylo, a skutečný charakter škod je minimalizován především včasným jednáním svědků, kteří se snažili jet na okraj vozovky nebo zastavit.
22. Ani námitky obviněného stran neprovedení důkazů nejsou s to uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Jak již bylo řečeno, tento důvod je mimo jiné dán, pokud ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nicméně nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
23. Obviněný ve svém dovolání odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl jím navrhované důkazy, mezi které předně zařadil znalecký posudek z oboru dopravy, jenž by mohl osvětlit rychlost, kterou se obviněný pohyboval, zda hrozila srážka s jinými vozidly, jaké mohly být případně její následky a zda měl vozidlo pod kontrolou. Dále zdůraznil neprovedení jím navrhovaných důkazů týkajících se tvrzeného násilí vůči D. M., stejně jako nevypracování znaleckého posudku v případě druhého incidentu vůči P. P. osvětlující technické parametry jako je rychlost vozidla, vzdálenost od policisty a možnost korigování směru a rychlosti vozidla. Oprávněnost užívání vozidla pak mohli dosvědčit J. P. a R. H., kteří byli přítomni telefonátu se Z. N. puštěným na hlasitý odposlech, ze kterého byla dohoda o užívání zřejmá, a dále spoluvlastnice vozidla, se kterou hovořil během užívání vozidla, a která mu sdělila, že má auto vrátit, až jej nebude potřebovat. Nakonec dodal, že byl zamítnut i jím navrhovaný znalecký posudek z oboru psychologie, který mohl mít relevanci po posouzení jeho psychického stavu v době spáchání trestného činu a míry zavinění.
24. Nicméně je nutno konstatovat, že vadu tzv. opomenutých důkazů nelze dovodit, neboť soudy obou stupňů se s uvedenými důkazními návrhy obhajoby řádně vypořádaly. Soud prvního stupně v odstavci 21. odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč považoval doplnění dokazování o navrhované důkazy za nadbytečné s ohledem na dostačující důkazy již před soudem provedené nebo skutečnost, že navrhované důkazy nemají vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného v dané věci. S jeho závěry se dílčím způsobem ztotožnil i soud odvolací (viz odstavec 17. odůvodnění napadeného rozsudku), jenž měl za to, že nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. (viz odstavec 11. odůvodnění napadeného rozsudku). Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
25. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, extrémní rozpor neshledal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry a při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
26. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl uplatněn relevantně v těch částech, v nichž námitky dovolatele směřovaly proti použité právní kvalifikaci skutku. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání je zásadní otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině ohledně dílčího skutku pod bodem 4. naplnilo zákonné znaky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku či nikoli.
27. Nejprve lze obecně uvést, že tohoto zločinu se dopustí, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Objektem trestného činu obecného ohrožení je zájem společnosti na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku, přičemž k naplnění skutkové podstaty postačí i ohrožení jen jednoho z uvedených zájmů. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v způsobení obecného nebezpečí (alinea první) anebo zvýšení obecného nebezpečí způsobeného třetí osobou, anebo ztížení jeho odvrácení nebo zmírnění, aniž by je způsobil (alinea druhá). V předmětné věci byl obviněný uznán vinným první alineou §272 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se o trestný čin ohrožovací, který je dokonán již tím, že vznikne jednáním pachatele konkrétně a bezprostředně hrozící nebezpečí porušení chráněných zájmů. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl, přičemž není nutné, aby pachatel znal, jakým konkrétním způsobem toto ohrožení vznikne, nýbrž postačí, pokud má představu obecného ohrožení a vůli ho způsobit (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. §205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2172 až 2175).
28. Podstata jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívala podle skutkových zjištění v zásadě v tom, že se obviněný po opakovaném odmítnutí podrobení se silniční kontrole s vozidlem prudce a nečekaně rozjel směrem na nájezd na ulici XY, kde s vozidlem odbočil do protisměru tříproudé silnice, přičemž riskantní jízdou a při zvýšené rychlosti v dopravní špičce ohrožoval neztotožněné řidiče v motorových vozidlech ve správném směru jízdy, prorážel si průjezd mezi těmito vozidly a agresivní jízdou vozidla z vozovky vytlačoval a vlivem této nebezpečné jízdy se později střetl se čtyřmi motorovými vozidly.
29. Obviněný pochybení spatřoval v tom, že nebyly naplněny požadované kumulativní podmínky, a to živelnost či neovladatelnost a ohrožení nejméně sedmi osob na životě nebo vyvolání nebezpečí těžkého ublížení na zdraví či škody velkého rozsahu, přičemž nebylo vymezeno, kterým osobám hrozilo konkrétní nebezpečí. Poukázal na to, že se v protisměru pohyboval jen několik set metrů, na jeho rychlost se zpomalující tendencí a na to, že nakonec prakticky zastavil, neboť se situace odehrávala v plném provozu, a na styl jízdy, kterou dostatečně korigoval. Dále akcentoval nastalý charakter střetů mezi vozidly, při kterých nemohlo dojít k ohrožení života, vzniku těžké újmy na zdraví nebo škody velkého rozsahu, neboť vozidla již stála a došlo pouze k poškození zrcátek a laku vozidel s možnou lehkou deformací plechu boční strany a blatníků vozidel.
30. Pojmem obecné nebezpečí se rozumí takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená bezprostřední a konkrétní nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Pro stav obecného nebezpečí, ačkoli, jak již bylo uvedeno, k poruše nemusí vůbec dojít, je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob. Vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se podle konstantní judikatury rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob, přičemž nezáleží na tom, zda jde o osoby individuálně určené. To prakticky znamená, že postačí, když z důkazů vyplyne ohrožení takového počtu osob, přičemž tyto v následném trestním řízení nemusí být ztotožněny a tudíž ani vyslechnuty. K ohrožení těchto osob nemusí dojít ve stejném okamžiku. Postačí, jsou-li takto ohroženy v krátkém časovém intervalu postupně, jediným souvislým, nedělitelným jednáním pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013, publikované pod č. 46/2014 Sb. rozh. tr.).
31. Ve světle shora uvedeného lze označit za irelevantní námitku obviněného, že nebylo vymezeno, kterým osobám hrozilo konkrétní nebezpečí, neboť (individuální) identifikace jednotlivých ohrožených osob není nutná. Ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že v dopravní špičce nebezpečnou jízdou obviněného byl ohrožen větší počet lidí, a to neztotožnění řidiči motorových vozidel jedoucí ve správném směru jízdy, přičemž následně došlo dokonce ke střetu se čtyřmi motorovými vozidly a tato byla včetně jejich řidičů i konkretizována. Vzhledem k době spáchání trestného činu a tvořící se koloně vozidel jedoucích ve správném směru jízdy lze dospět k závěru, že ačkoli nebyl vymezen přesný počet ohrožených účastníků silničního provozu, rozhodně jich bylo násobně více než sedm. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že obviněný svým jednáním bezpochyby ohrozil i zasahující policisty, kteří byli nuceni ho v protisměrné jízdě následovat.
32. Obviněný rovněž rozporoval naplnění znaku živelnosti či neovladatelnosti za současného ohrožení nejméně sedmi osob na životě či vyvolání nebezpečí těžkého ublížení na zdraví či škody velkého rozsahu. V posuzovaném případě jde tedy o otázku, zda se obviněný zjištěným způsobem jízdy dopustil nebezpečného jednání srovnatelného s ostatními formami jednání uvedenými v demonstrativním výčtu zákonného ustanovení. Typicky se jedná o situace, kdy skutečný vznik poruchy na chráněných zájmech už ve skutečnosti není v moci pachatele ani jiných osob a závisí na jiných okolnostech převážně nahodilého rázu. Přitom jde o situace, v nichž nebezpečí hrozí daným zájmům bezprostředně a konkrétně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1321/2008, publikované pod č. 33/2009 Sb. rozh. tr.). Obviněný jako řidič motorového vozidla porušil pravidla silničního provozu především tím, že vjel do protisměru, přičemž pokračoval v agresivní a bezohledné jízdě, kterou ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu. Ač se obviněný snaží svou jízdu bagatelizovat, je zřejmé, že hazardním charakterem a živelností jízdy obviněného byl naplněn znak obecného nebezpečí.
33. Je nutno akcentovat, že existence jakékoli neočekávané a nepředpokládatelné překážky výrazně ztěžuje možnost vozidel náhle zastavit či je nutí prudce změnit směr jízdy. Vozidlo v protisměru jakožto pohybující se překážka těžko předvídatelným směrem je nebezpečným fenoménem, neboť pravděpodobnost střetu s jinými účastníky provozu je zvláště vysoká a jeho následky pak mohou být velice závažné. Lze tedy říct, že již samotná taková jízda svou povahou a intenzitou vytváří bezprostřední hrozbu vzniku daných následků. Bezprostřednost ohrožení osob souvisí také se situací, ve které se na pozemních komunikacích vyskytovaly a z níž vyplývalo jejich oprávněné očekávání ve vztahu k ostatním účastníkům provozu. Řidiči vozidel na dálnici jsou např. oprávněni očekávat, že se zde nebudou pohybovat vozidla v protisměru a jejich obezřetnost tak může být logicky velmi nízká (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 408/2021). Specifickou možností vyvolání obecného nebezpečí jízdou po dálnici v protisměru se již Nejvyšší soud zabýval a dospěl k závěru, že taková jízda může vyvolat obecné nebezpečí.
34. Skutečnost, že obviněný způsobil nebezpečí v takové intenzitě a závažnosti, jaká je předpokládána předmětným ustanovením, lze dovodit ze způsobu jeho počínání, které postupně gradovalo. V daném případě obviněný nejprve neuposlechl výzvy policejní hlídky a způsobem popsaným ve skutku pod bodem 4. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu počal svou riskantní jízdu za současného porušování dopravních předpisů, např. nedovoleně odbočil nebo posléze ve správném směru na ulici XY tzv. kličkoval mezi automobily ve vysoké rychlosti a bez signalizace změny směru jízdy. Poté, co byl policejní hlídkou opětovně zastaven na čerpací stanici, vědomě a úmyslně hrubě nerespektoval dopravní předpisy, odbočil do protisměru a dostal se přímo do jízdní dráhy pohybujících se vozidel, což učinil zcela vědomě, jelikož si mohl zvolit i jízdu ve správném směru, přičemž jeho jednání bylo vedeno snahou uniknout policejní hlídce. K tomu je vhodné poznamenat, že již obecně úsilí ujet policejní hlídce znamená, že ujíždějící řidič nemůže tohoto svého cíle dosáhnout za dodržení pravidel silničního provozu, ale právě při jejich vědomém porušování. Účelem těchto pravidel je přitom právě zabránit, aby v silničním provozu docházelo k nebezpečným situacím ohrožujícím zdraví nebo životy jiných účastníků silničního provozu i dalších lidí, nebo majetek osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016). Obviněný navíc způsobem odpovídajícím jeho motivu ujížděl v dopravní špičce, tedy obecně v době výskytu velkého množství aut, a na rychlostní místní komunikaci XY jako vysoce frekventované a hlavní tranzitní komunikaci v Praze. V daném místě pak jel rychlostí, v důsledku které neměl nad vozidlem dostatečnou kontrolu, což je zřetelné z kamerových záznamů policejního vozidla coby objektivního zachycení reality. Nadto ujížděl vozidlem Mercedes Benz Sprinter 210 CDI, což je dodávkový automobil svými rozměry i váhou značně převyšující běžný osobní automobil. Nakonec i kolize svědčí o tom, že obviněný neměl (a ani nemohl mít) nad vozidlem spolehlivou kontrolu, která by bez dalšího zaručovala, že nedojde ke srážce. Nicméně v jízdě pokračoval i poté, co kolize zapříčinil. Nejvyšší soud konstatuje, že v podobných situacích prakticky vždy hrozí, že nehoda se nakonec týká více vozidel. Hrubá řidičská nekázeň obviněného ohrozila další účastníky silničního provozu, kteří ve snaze zabránit případného střetu s vozidlem byli přinuceni měnit směr jízdy, snižovat rychlost či brzdit. Střetová rychlost (nadto dvou pohybujících se vozidel proti sobě) je jedním z nejvýznamnějších parametrů ovlivňujících závažnost zranění při dopravní nehodě a nic na tom nemění fakt, že vozidla neutrpěla vyšší škody, neboť není pochyb o tom, že hrozily mnohem destruktivnější účinky hromadné dopravní nehody. Tyto nenastaly pouze díky součtu několika faktorů na vůli obviněného nezávislých, a to náhodě, včasné reakci protijedoucích vozidel a pronásledování policejními vozidly se zapnutou výstražnou signalizací zvyšující pozornost ostatních účastníků silničního provozu.
35. Pro takovou riskantní a agresivní jízdu je pak typická živelnost a neovladatelnost v případě kolize, přičemž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech vymykajících se zcela vlivu pachatele i ohrožených osob. Při uvážení těchto okolností lze bezpochyby dojít k závěru, že se nejednalo jen o běžnou nedisciplinovanost řidiče nebo riskantní řízení vozidla. Tvrzenou bezpečnou manipulaci s vozidlem lze označit za absurdní, neboť obviněný svou hazardní jízdou vytvořil situaci, kterou nemohl mít v daném místě a čase pod kontrolou. Z jeho jízdy hrozilo konkrétní a bezprostřední nebezpečí pro životy a zdraví lidí a současně i majetek především s ohledem na množství přítomných motorových vozidel, a jen nahodilé, na jednání obviněného nezávislé okolnosti zabránily vzniku poruchy na těchto chráněných zájmech.
36. Nad rámec uvedených skutečností Nejvyšší soud uvádí, že poukazoval-li obviněný na fakt, že nebyl ovlivněn návykovou látku, toto samo o sobě nemůže znamenat, že vozidlo bezpečně ovládal. Je nutno akcentovat, že „stav vylučující způsobilost“ není zákonným znakem trestného činu obecného ohrožení, tudíž okolnost, zda u obviněného byla či nebyla v době spáchání činu vyloučena jeho způsobilost k řízení motorového vozidla, je z hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti bezpředmětná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1087/2017). Pochybnosti pak nevznikají ani o existenci subjektivní stránky posuzovaného zločinu. Pokud se obviněný při vědomí toho, že má uložen zákaz řízení motorových vozidel, odmítl podrobit silniční kontrole a následně se snažil ujet pronásledující policejní hlídce nebezpečnou jízdou popsanou shora, musel být s možností daného následku za dané situace minimálně srozuměn. Svým jednáním tak naplnil rovněž subjektivní stránku přisouzeného trestného činu, a to nejméně ve formě úmyslu nepřímého, který se vztahoval k jakémukoli počtu potenciálních obětí.
37. Ve světle shora uvedených skutečností proto dovolací soud nemohl přisvědčit relevantně uplatněné námitce obviněného. Je zjevné, že obviněný prakticky soustavně průběžně, byť v relativně krátkém časovém i místním úseku, vyvolával stav obecného nebezpečí, neboť ostatní účastníky silničního provozu, kterých muselo být bezpochyby celkově mnohem více než sedm, postupně ohrožoval na jejich životech či zdraví. Taková jízda s vozidlem v konkrétních podmínkách a dané dopravní situaci je způsobilá vyvolat stav obecného ohrožení ve smyslu trestného činu obecného ohrožení. Proto Nejvyšší soud konstatuje, že dílčí skutek pod bodem 4. byl správně právně kvalifikován a nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
38. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. tedy nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.