ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.49.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 49/2022-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání obviněného R. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 5 To 232/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 51/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 7. 2021, č. j. 2 T 51/2021-40, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 a půl roku.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že
- dne 23. 4. 2021 v 7:30 hod. po silnici č. I/47 ve městě Ivanovice na Hané ve směru do centra města, okr. Vyškov, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes A160, registrační značky XY,
- dne 26. 4. 2021 ve 13:20 hod. po místní komunikaci ulici XY ve městě Ivanovice na Hané, okr. Vyškov, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes A160, registrační značky XY,
přičemž v obou případech byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Dopravního inspektorátu Vyškov a následně bylo zjištěno, že mu rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 1 T 61/2013, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2013, byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 4 let, který s ohledem na předchozí odsouzení začal vykonávat od 5. 12. 2020.
3. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, směřujícím do výroku o trestu, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 10. 2021, č. j. 5 To 232/2021-86, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudů obou stupňů podal obviněný v celém jejich rozsahu dovolání, v němž uplatnil jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť soudy skutek kvalifikovaly jako trestný čin, ač vůbec o trestněprávní jednání nešlo, a nesprávně posoudily jeho závažnost, neboť neměl být uložen trest odnětí svobody. Dále obviněný tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože nebyly splněny podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který je navíc s ohledem na výměru 12 měsíců nepřiměřeně přísný. V konkrétu pak ve své dovolací argumentaci uvedl, že pokud by měl být trest ukládán (s čímž však nesouhlasil), tak zcela jistě mělo jít o trest alternativní (např. o dohled probačního úředníka a zákaz užívání návykových látek), jelikož potřebuje být na svobodě, živit rodinu a snažit se vést řádný život. Jeho neuložení nebylo soudem prvního stupně ani odůvodněno. Pokud by finančně rodinu nemohl z důvodu výkonu trestu podporovat, mělo by to špatné důsledky i pro další osoby, a rovněž by přišel o práci a měl by pak problémy se znovu začlenit do společnosti. Nebylo ani přihlédnuto ke dvěma podstatným okolnostem, a to k jeho doznání a k lítosti. S ohledem na toto doznání a lítost návazně nemohl soud prvního stupně tvrdit, že obviněný bude řídit dále. Soud prvního stupně nerozvedl, co je speciální recidiva, odůvodnění proto trpí vadou spočívající v neurčitosti a nepřezkoumatelnosti. Doplnil, že neujížděl policejní hlídce a vzhledem k době a místu spáchání činu došlo pouze k nízké míře ohrožení jiných osob. Bylo nepřiměřeným způsobem přihlédnuto k jeho minulosti, ač svůj život, až na tento exces, změnil. Soud také nepřihlédl k řádně vykonanému trestu obecně prospěšných prací.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a rozhodl znovu o alternativním trestu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání přiznal odkladný účinek a také aby odložil nástup do výkonu trestu, jelikož jsou u něj dány zdravotní důvody k hospitalizaci.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ve prospěch námitky, podle níž skutek, pro který byl odsouzen, nevykazuje znaky trestného činu, obviněný nijak věcně neargumentoval a jeho slova zůstala v rovině pouhé proklamace. Z výrokové části rozsudku Okresního soudu ve Vyškově se přitom zřetelně podává, že zjištěný skutkový děj vykazuje obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl obviněný odsouzen. Z formulace dovolání je současně zřejmé, že směřuje zcela mimo uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť za spáchání zmíněného přečinu zákon stanoví trestní sazbu odnětí svobody až na dvě léta. Obviněnému byl mimo jiné uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, tedy v rámci zákonné trestní sazby, současně jde o druh trestu, který zákon připouští. Otázka přiměřenosti trestu pak není dovolacím důvodem. Na okraj dodal, že soudy obou stupňů se úvahám o trestech věnovaly dostatečně, přičemž dovodily, že zejména s ohledem na trestní minulost již na obviněného nelze působit jiným než nepodmíněným trestem odnětí svobody, který se tak nejeví jako excesivní či nepřiměřeně přísný.
7. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. – v podrobnostech viz dále], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Své podání obviněný opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [s účinností od 1. 1. 2022 srov. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.]. Pokud jde o první z nich, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat zejména proti výroku o vině, jestliže napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný ovšem neuvedl, z jakých konkrétních důvodů napadené rozhodnutí podle jeho mínění vykazovalo takovou vadu, pouze obecně konstatoval, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin. V dovolání obviněného tedy ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu absentuje jakákoliv relevantní argumentace, k čemuž je namístě doplnit, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném, přičemž námitky jím v dovolání nekonkretizované nelze za obviněného domýšlet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 435/2013). Současně je třeba konstatovat, že dovolatel, ať se již jedná o státního zástupce nebo o obviněného, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Jinými slovy jestliže odvolání bylo podáno toliko proti jednomu z výroků rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. je nepřípustným v daném rozsahu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Obviněný R. H. přitom, jak již bylo zmíněno, své odvolání směřoval pouze proti výroku o trestu (jiná oprávněná osoba odvolání nepodala), a proto i dovolací soud se ve své přezkumné činnosti může pohybovat jen v tomto rozsahu. Proto se Nejvyšší soud otázkou naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ve výroku o vině dále nezabýval, což by ani nemohl, neboť, mělo-li dovolání směřovat i proti výroku o vině, bylo by v takovém rozsahu nepřípustné. Lze nicméně poznamenat, že obviněný, který se jinak v řízení před soudem prvního stupně ke spáchání trestné činnosti doznal a související skutkové okolnosti prohlásil za nesporné, své nyní konkrétně uplatněné dovolací námitky zjevně opět směřoval proti výroku o trestu, který také jako jediný navrhl v závěru svého dovolání zrušit (v rozsudku soudu prvního stupně). Výrok o vině tudíž, s výjimkou výše citované věty (podle níž byl skutek nesprávně kvalifikován jako trestný čin), fakticky napaden nebyl.
11. Pokud jde o výrok o trestu, především je namístě konstatovat, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, bylo možné dovolání podat, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku, resp. §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nebylo, ani není, možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové pochybení, tedy užití nezákonného druhu nebo výměry trestu, však obviněný netvrdil, ani zmíněný stav reálně nenastal.
12. Na okraj Nejvyšší soud s ohledem na obviněným uplatněné dovolací důvody doplňuje, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, bylo možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako bylo např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Rovněž takové argumenty ovšem obviněný v dovolání nepředložil a v podstatě ani s ohledem na okolnosti věci nepřipadaly v úvahu.
13. Zásah dovolacího soudu by pak ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
14. K tomu je namístě uvést, že soud prvního stupně ukládal trest v trestní sazbě podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, která činí až dvě léta, přičemž obviněnému byl (mimo trestu zákazu činnosti, vůči jehož uložení však obviněný námitky nevznesl) uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 12 měsíců, tedy v polovině zákonné trestní sazby. Soudy obou stupňů se v dané souvislosti dostatečně zaobíraly kritérii ve smyslu §38 a 39 tr. zákoníku a (i z hlediska nepřistoupení k podmíněnému odkladu tohoto trestu) poukázaly zejména na skutečnost, že obviněný má opakované výrazné sklony k páchání trestné činnosti, která je spojená s nerespektováním zákonných pravidel i soudem stanovených sankcí v oblasti dopravy, byl opakovaně soudně trestán, a to zejména pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, přičemž poslední nepodmíněný trest odnětí svobody obviněný vykonal rok a čtvrt před spácháním předmětné trestné činnosti. Navíc se nejednalo o ojedinělý exces, ale obviněný se tohoto (nyní projednávaného) jednání dopustil více dílčími útoky během pouhých pár dnů. Soudy taktéž konstatovaly, že bez patřičného dopadu byla dříve zvolená opatření mající zejména výchovnou funkci (účast na amnestii, podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). Vedle toho soudy výslovně nepřehlédly ani polehčující okolnosti v podobě doznání (resp. prohlášení skutkových okolností za nesporné, byť zde je nutné připomenout, že obviněný byl zjištěn při páchání trestné činnosti policejní hlídkou) a lítosti (srov. zejména odstavec 6. odůvodnění usnesení krajského soudu).
15. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci obviněného nebyl uložen trest (konkrétně nepodmíněný trest odnětí svobody), jenž by mohl být hodnocen jako extrémně přísný či zjevně nespravedlivý. Jakékoliv alternativní či výchovné tresty bylo totiž v případě obviněného namístě považovat za neúčinné, zejména proto, že k jejich uložení bylo již v minulosti přistoupeno, avšak bez účinku, neboť nezabránily obviněnému v páchání další, typově shodné trestné činnosti, a to dokonce více útoky (srov. §55 odst. 2 tr. zákoníku).
16. Lze doplnit, že zjištění, podle kterého obviněný neujížděl policejní hlídce, popřípadě svojí jízdou neohrozil další osoby, není polehčující okolností. Pokud pak obviněný v důsledku výkonu trestu odnětí svobody ztratí možnost finančně podporovat rodinu, jedná se o skutečnost, kterou měl především zohlednit před spácháním shora popsané trestné činnosti. Určitý negativní dopad výkonu trestu odnětí svobody na některé osoby z okolí odsouzeného, zejména jeho blízké, je dopadem běžným, resp. nevyhnutelným, a nemůže být bez dalšího (byť je samozřejmě podle §39 odst. 1 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry třeba přihlédnout mimo jiné i k rodinným poměrům pachatele) nutným důvodem k tomu, aby takový trest, jsou-li jinak dány zákonem stanovení podmínky, uložen nebyl. V případě obviněného přitom jinak provedené vyhodnocení zákonných kritérií zřetelně poukazovalo na adekvátnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, kterou naznačené rodinné poměry nemohly vyloučit.
17. Souhrnně řečeno, reálně uplatněnou dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud shledal nepodřaditelnou pod uplatněné dovolací důvody, proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S přihlédnutím k tomu nebylo ani namístě blíže zvažovat rozhodnutí o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, které obviněný navrhl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu