ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.552.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 552/2022-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2022 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 55 To 252/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 6 T 13/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 7. 2021, č. j. 6 T 13/2020-370, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 300 Kč, tedy celkem 9 000 Kč. Podle §76 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu vstupu na sportovní akce, spočívající v zákazu vstupu na sportovní utkání v ledním hokeji konané v rámci extraligy ledního hokeje, I. ligy ČR a II. ligy ČR a v zákazu vstupu na sportovní utkání kterékoli reprezentace ČR v ledním hokeji, a to na dobu jednoho roku. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. Š.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 26. 10. 2019 v době kolem 18:20 hod. ve vnitřních prostorách zimního stadionu na ul. XY č. XY v Šumperku, v průběhu druhé třetiny hokejového utkání II. hokejové ligy mezi celky HC Draci Pars Šumperk a BK Havlíčkův Brod, poté co již odsouzení M. Š., J. R. a M. P. zaútočili opakovaně na fanoušky za dělící zábranou pomocí úderů, kopů a strkání, a to až do okamžiku zásahu pracovníků pořadatelské služby, kteří je od zábrany vytlačili, M. Š., J. R. a M. P. se přesunuli k průchodu mezi oběma sektory poblíž mantinelu hrací plochy, kde i přes zásah pořadatelské služby pokračovali ve slovních provokacích a pokusech o fyzické napadení nejméně dvanácti fanoušků BK Havlíčkův Brod, kteří se do probíhajícího incidentu rovněž aktivně zapojili, přičemž zde společně s obviněným M. B. a odsouzeným P. P., kteří se k jejich jednání u mantinelů připojili, začali na hostující fanoušky útočit pomocí úderů pěstmi a strkáním, po oddělení obou útočících skupin pracovníky pořadatelské služby již M. Š., M. P., M. B. ani P. P. v napadání nepokračovali, na místo však přiběhl odsouzený V. V., který pronikl přes pořadatelskou službu až ke skupině fanoušků BK Havlíčkův Brod, které následně napadl a vyvolal tím vzájemnou potyčku, během které odsouzený J. R. vrazil mezi zúčastněné mobilní kovovou zábranu, kdy v důsledku tohoto jednání došlo ze strany pořadatele k vyžádání zásahu Policie ČR a současně k pokynu rozhodčího utkání k přerušení hry.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 11. 2021, č. j. 55 To 252/2021-399, byla odvolání obviněného M. B. i M. Š. směřující proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli ten spočíval na nesprávném právním posouzení skutku a rozhodná skutková zjištění, na nichž je založen výrok o vině, jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů.
5. Dovolatel měl prve za to, že soudy jeho jednání nesprávně posoudily jako jednání ve spolupachatelství s ostatními odsouzenými a skutková zjištění stran jednání ve spolupachatelství byla učiněna v rozporu s obsahem provedených důkazů. Zdůraznil, že §23 tr. zákoníku předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním dvou nebo více osob a jejich úmysl k tomu směřující. V této souvislosti konstatoval, že se po celou dobu choval pasivně a zapojil se teprve za účelem pomoci kamarádovi, odsouzenému J. R. ve vyhroceném střetu s osobou v červené čepici, poté se do incidentu nijak nezapojoval a odešel pryč. Poukázal na provedené videozáznamy, ze kterých vyplývá, že nejprve započatému konfliktu pouze přihlížel, posléze se vmísil do konfliktu, a to dvěma až třemi údery směrem k osobě s červenobílou čepicí, přičemž následně z místa odchází pryč, ačkoliv konflikt pokračuje, čemuž jen přihlíží. Měl za to, že nalézací soud se zabýval pouze fyzickým jednáním všech obviněných, zcela však ignoroval subjektivní podmínku pro závěr o jednání ve spolupachatelství. Ve skutkové větě rozsudku je popis jednání obviněných bez jakéhokoli vyjádření, že tak měli učinit ve společném úmyslu, tento je vyjádřen toliko v právní větě výroku, v odůvodnění je jen strohé konstatování, že se všichni znali, což označil za problematické, neboť větší část osob znal pouze od vidění.
6. Odvolací soud, podle mínění obviněného, založil svůj rozdílný názor na závěrech, které jsou v zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž ve veřejném zasedání žádný z důkazů neprovedl. Závěr soudu, že k incidentu přišel dříve, než došlo k napadení jeho kamaráda, je zcela vytržen z kontextu, neboť z videozáznamů vyplývá, že u incidentu jen pasivně postával a do ničeho se nezapojoval. Odvolací soud uvedl nepravdivý závěr, že jeho rány nebyly zcela adresné, nicméně z videozáznamů vyplývá, že byly konkrétně směřovány na osobu v červené čepici. Tvrzení, že před přistoupením do skupiny lidí něco říká či křičí, žádný z videozáznamů nedokládá. Nakonec obviněný akcentoval, že se do incidentu zapojil jen tehdy, když probíhal vyhrocený fyzický střet mezi odsouzeným J. R. a osobou v červené čepici, poté již J. R. napadán nebyl a jen se ojediněle zapojoval do konfliktu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že cílem jeho jednání bylo úplně něco jiného než cílem jednání ostatních. Jeho záměrem nebylo rvát se během zápasu s fanoušky druhého klubu, lze tedy jen stěží dovodit subjektivní podmínku nutnou pro naplnění jednání ve spolupachatelství. Byl tudíž přesvědčen, že jeho jednání je nutné posuzovat samostatně, nezávisle na ostatních obviněných.
7. Obviněný dále rozporoval naplnění objektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a neaplikování zásady subsidiarity trestní represe. Zrekapituloval své velice krátké zapojení do konfliktu, výhradně za použití rukou s cílem pomoci svému kamarádovi v době konkrétního fyzického střetu. Poukázal na skutečnost, že §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití, tedy šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě. Jednání posuzované jako výtržnost by se mělo výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku. Rozhodující je pak povaha jednání, a nikoli místo, kde ke spáchání přečinu došlo, kdy je potřeba uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku, posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, pohnutku činu, zhodnotit následky a osobu pachatele. Z hlediska uplatnění zásady subsidiarity trestní represe zdůraznil, že jeho jednání bylo krátkodobé, nebylo nijak zvlášť agresivní, konflikt nevyprovokoval ani se jej neúčastnil v době, kdy nabýval větších rozměrů. V důsledku jeho jednání nedošlo k přerušení hry, k poškození cizích věcí ani k újmě na zdraví jiných osob. V porovnání s jinými osobami se pak jeho jednání výrazně vymyká a je nepatrné. Nalézací soud se pak otázkou zásady subsidiarity trestní represe ani v nejmenším nezabýval, čímž došlo dle názoru obviněného s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19, k porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud vyslovil obecné teoretické úvahy, kteréžto neaplikoval na konkrétní věc obviněného a nadto nejsou správné. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016 a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterých má být zásada zvažována v konkrétním posuzovaném případě spáchaného trestného činu, zvláště pak u kategorie přečinů, a je potřeba zhodnotit intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný byl toho názoru, že došlo k přepínání trestní represe při současném nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio, neboť jeho jednání nedosáhlo takové intenzity a nebylo natolik společensky škodlivé, aby jej bylo nutno posoudit jako trestný čin, naopak postačovalo posouzení jako přestupek.
8. Odvolací soud tak pochybil tím, že nedostál své zákonné přezkumné povinnosti a neodstranil zásadní pochybení nalézacího soudu, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, současně zrušil všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že část námitek obviněného směřovala proti hodnocení dokazování provedeného soudy nižších stupňů a jeho rozsahu. Nicméně způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění jsou pro dovolací soud závazná a ten není oprávněn k jejich revizi, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesměřuje k umožnění polemiky procesních stran s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, nýbrž k nápravě nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Na extrémní nesoulad pak nelze usuzovat proto, že se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou, byť s dílčí modifikací, kdy soud prvního stupně vypustil u jednání tohoto obviněného útoky v podobě kopů.
10. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle jeho názoru možné podřadit námitky týkající se objektivní stránky přečinu výtržnictví a zásady subsidiarity trestní represe, přesto se tyto námitky ukazují neopodstatněnými. Výhrada brojící proti formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku je pak podle názoru státního zástupce do značné míry spojena s napadáním stabilizovaných skutkových zjištění nižších soudů. Argumentace obviněného představuje opakování jeho obhajoby z předcházejících fází řízení, která se stala již předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu. Z kamerových záznamů je zřejmé, že nešlo o oddělená jednání jednotlivých obviněných, ale o sledování jednotného cíle uskutečňovaného ve skupině. Neplyne z nich, že by obviněný bránil J. R., tento nebyl v žádné tísni, nevypadalo to, že se chtěl vyhýbat střetu, naopak se do něj sám aktivně zapojoval a žádné vysvobození ze strany obviněného nepotřeboval. Obviněný se sice zapojil do konfliktu krátce, nicméně jeho jednání je nutné posuzovat v kontextu celé skupiny výtržníků. Ačkoli by samotné jeho jednání k přerušení zápasu v ledním hokeji nevedlo, k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, postačuje částečné přispění. Vyzdvihl fakt, že celá skupina obviněných se nacházela hned vedle sektoru vyhrazeného pro fanoušky hostů, třebaže bylo na stadionu spousta volného místa. Na takové hromadné zapojení více osob pak míří právě skutková podstata výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v hrubém narušení průběhu sportovního utkání. Vytýkané jednání pokládané za výtržnost se výraznějším způsobem dotýkalo veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahovala individuální zájmy jednotlivců.
11. Dále státní zástupce poukázal na ustálený výklad §12 odst. 2 tr. zákoníku podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Vyjádřil se v tom směru, že pro jeho užití posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti nesmí odpovídat běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, avšak ve věci obviněného nebyla zjištěna žádná okolnost, která by vyřazovala žalovaný skutek ze skupiny běžně se vyskytujících trestných činů tohoto typu diváckého násilí. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe tedy není na místě, neboť jednání obviněného zjevně naplňovalo všechny znaky trestného činu výtržnictví. O zvýšené intenzitě svědčilo zapojení skupiny pachatelů, průběh útoku se rozvíjel, přičemž přešel od slovního projevu k fyzickému napadání. Vzhledem k propojení jednotlivých jednání bylo možné realizovat čin v takovém rozsahu, role každého z obviněných byla umocněna chováním všech spolupachatelů, jejichž pohnutka se odvíjela od zneužití konání organizovaného sportovního utkání k projevům diváckého násilí s manifestačním podtextem příslušnosti k určitému klubu, což vedlo až k přerušení hry a zásahu pořadatelské služby a Policie ČR. Obviněný pak nebyl pouze pasivním, přihlížejícím aktérem a jeho konkrétní zapojení bylo dostatečně zohledněno v rovině soudní individualizace trestu.
12. Stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě odkázal na vyjádření k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
14. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., obviněným rovněž tvrzený, lze pak uplatnit v situaci, kdy je rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný namítal jeho druhou alternativu s tím, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu, totiž již v rozsudku soudu prvního stupně, byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
17. Podstatou části námitek byl deklarovaný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy na základě nesprávného hodnocení důkazů, přičemž takovou argumentaci je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], námitky stran nenaplnění objektivní stránky trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku i neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [resp. opět za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Námitky rozporující naplnění znaku spolupachatelství jsou částečně vystaveny toliko na skutkovém podkladě (na tvrzení odlišných skutkových zjištění, než jaká dovodily soudy obou stupňů), a bylo by je tak v této části možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a částečně směřují k nenaplnění zákonem předvídaných kritérií, tudíž by je v tomto směru bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
18. Nutno nejprve obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o kamerové záznamy včetně jejich analýzy s pořízením fotografií jednotlivých obviněných, které jsou v souladu se svědeckými výpověďmi i dohodou o zaplacení finanční pokuty uzavřenou mezi P. M., J. R., M. Š., M. P. a M. B. a organizací Draci Pars Šumperk, HOKEJ ŠUMPERK 2003, s. r. o. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena.
19. Obviněný konkrétně namítal, že se po celou dobu choval pasivně a zapojil se teprve za účelem pomoci kamarádovi, odsouzenému J. R., ve vyhroceném střetu s konkrétní osobou, poté se do incidentu nijak nezapojoval a odešel pryč. Rozporoval učiněné skutkové závěry, že k incidentu přišel daleko dříve, než došlo k napadení jeho kamaráda, nicméně jen pasivně postával a do ničeho se nezapojoval, rovněž jeho rány byly adresné vůči osobě v červené čepici a není doloženo, že by před přistoupením do skupiny lidí něco říkal či křičel. Nejvyšší soud však konstatuje, že argumentace obviněného byla jednoznačně vyvrácena právě provedeným videozáznamem. Nalézací soud detailně hodnotil provedené videozáznamy, ze kterých vyplývá, že k incidentu, ač zpočátku pasivně, přichází již v jeho počátcích, následně se do samotného konfliktu zapojuje. Byť se jednalo pouze o několik ran v rámci živelného seskupení osob, nelze přisvědčit dovolateli, že by tyto byly zcela adresné. Podobně je z videozáznamu patrné, že bezprostředně před svým přistoupením něco křičel či říkal. Dále je vhodné konstatovat, že odsouzený J. R. se do incidentu zapojoval aktivně, a to i nadále, přesto se obviněný již dále neangažoval. S ohledem na provedené důkazy je možné učinit skutkový závěr, že obviněný neplnil pouze roli pasivního pozorovatele ani obránce, nýbrž se do konfliktu aktivně zapojil, byť na krátký okamžik, což ostatně soudy obou stupňů také zdůraznily. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
20. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů velmi podrobně rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavec 10. odůvodnění rozsudku okresního soudu a odstavec 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
21. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho primárním smyslu, tedy že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, lze pak s jistou mírou tolerance podřadit tvrzení obviněného, podle něhož jednak absentovala objektivní stránka trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, dále absentovala subjektivní podmínka pro závěr o jednání ve spolupachatelství, tedy společný úmysl, neboť jeho převážně pasivní jednání mělo být posouzeno samostatně, nezávisle na ostatních obviněných. Nadto vyjádření společného úmyslu chybělo ve skutkové větě rozsudku, je uveden toliko v právní větě výroku a v odůvodnění je jen strohé konstatování, že se všichni znali. Nakonec obviněný napadl i pochybení při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Předmětné argumentaci však nelze přisvědčit.
22. Pokud jde o naplnění objektivní stránky trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný akcentoval své velice krátké zapojení do konfliktu, výhradně za použití rukou s cílem pomoci kamarádovi v době jeho konkrétního fyzického střetu. Poukázal na skutečnost, že §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití, tedy šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě a jednání posuzované jako výtržnost by se mělo výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku. Za rozhodující označil povahu jednání, a nikoli místo, kde ke spáchání přečinu došlo, při současném zvážení intenzity, rysů a průběh útoku, při posouzení okolností, za nichž byl čin spáchán, pohnutky činu, zhodnocení následků a osoby pachatele. Nadto v důsledku jednání dovolatele nedošlo k přerušení hry, k poškození cizích věcí ani k újmě na zdraví jiných osob. Nejvyšší soud podotýká, že v rámci zpochybnění naplnění objektivní stránky předmětného přečinu se obviněný částečně neztotožnil s provedeným dokazováním, čemuž již byl věnován prostor shora. Zabýval se proto pouze možností naplnění objektivní stránky daného přečinu za stabilizovaného skutkového stavu.
23. Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. O hrubé rušení organizovaného sportovního utkání, jako jednoho z uvedených jednání v rámci demonstrativního výčtu, se v praxi jedná především v případě tzv. divácké výtržnosti páchané agresivními sportovními fanoušky na stadionech, jestliže znemožňuje řádné pokračování zápasu. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci. Ve skutkové větě rozsudku okresního soudu podrobně popsané stupňované jednání spolupachatelů vedlo k zásahu Policie ČR, a nakonec i k přerušení vlastního sportovního utkání. Není pochyb o tom, že takové jednání se významným způsobem dotýkalo veřejného pořádku a narušovalo klid veřejného života jakožto objektu daného přečinu, s ohledem na průběh konfliktu, množství zapojených lidí a intenzitu užitého fyzického násilí. Lze tedy uzavřít, že obviněný společně s ostatními osobami naplnil objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Ve vztahu k problematice spolupachatelství Nejvyšší soud obecně předestírá, že k naplnění ustanovení §23 tr. zákoníku o spolupachatelství, které bylo soudy zjevně dovozeno, je nutné, aby bylo dáno jednak společné jednání spolupachatelů, a jednak úmysl směřující ke společnému spáchání trestné činnosti. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězce, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. K naplnění pak není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329 až 330).
25. Namítal-li obviněný, že jeho jednání mělo být posouzeno samostatně, neboť chyběl úmysl ke společnému jednání, nevzal v potaz shora uvedenou konstrukci, podle které ke spolupachatelství může dojít i na základě konkludentní dohody. Spolupachatelé si musí být alespoň vědomi možnosti, že jednání ostatních spolupachatelů směřuje ve spojení s jejich vlastním jednáním ke spáchání trestného činu, a byli s tím pro ten případ srozuměni. V případě obviněného se jednalo o jednání, které bylo součástí celku, směřujícího k evidentní výtržnosti. Lze říci, že v těchto typických případech trestné činnosti spáchané na sportovních utkáních společný úmysl spolupachatelů vyvěrá již ze samotné podstaty chování aktérů názorově náležejících do stejné skupiny, např. vyjadřující podporu stejnému sportovnímu klubu. Tito jsou si vědomi síly, která tkví především v množství (případně) zainteresovaných osob. Jejich jednání bylo bezpochyby vedeno společným cílem, což je patrno z charakteru gradujícího útoku, kdy v žádném případě nelze dospět k závěru, že obviněný s jednáním ostatních osob nebyl minimálně srozuměn a nejednal s plným vědomím dosáhnutí, byť částečným způsobem, společného cíle, a to účasti na konfliktu s fanoušky druhého klubu. Současně lze konstatovat, že již v rámci skutkové věty je popsán celý postup spolupachatelů, který poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že jednali ve společném úmyslu.
26. Nadto Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že pro naplnění objektivní podmínky postačí byť i částečné přispění ze strany spolupachatele, k čemuž právě v projednávané věci došlo, ačkoli si je vědom jeho aktivity v předmětném konfliktu, kdy se jednalo pouze o roli podřadnou. Nicméně obviněný svým agresivním výstupem zajisté podpořil celek v jeho dalším vystupování, a to svým cíleným připojením se do konfliktu několika údery pěstmi směřujícími vůči účastníkům sportovního utkání náležejícím do druhého klubu. Nepopiratelně se na páchání trestné činnosti podílel rozdílnou měrou než již odsouzení spolupachatelé, nicméně tyto skutečnosti bylo namístě následně zohlednit při stanovení druhu a výměry tresty.
27. V projednávané věci též nelze přisvědčit námitce dovolatele, podle níž měla být na danou věc aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
28. V konkrétní věci obviněného M. B. se však nejedná o skutek, který by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, neboť podobná výtržnost dosahující svou intenzitou trestného činu není při sportovních utkáních ojedinělá a jedná se o natolik společensky škodlivé jednání, aby jej bylo možno hodnotit jako trestný čin a nikoli toliko jako přestupek. Nižší míra přičinění obviněného v rámci spolupachatelství s ostatními osobami našla svůj odraz, jak již bylo ostatně vyloženo, v uloženém trestu. Nejedná se však o důvod, pro který by v posuzované trestní věci mělo použití prostředků trestního práva kolidovat se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. se zásadou ultima ratio. V tomto směru je nutné zohlednit intenzitu trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku jako celku. Hrozící následek při souladném napadání skupiny lidí takovým množstvím účastníků je jistě závažný, nelze ani přehlédnout nutnost předčasného ukončení zápasu. Současně je na místě uvést, že nezabýval-li se okresní soud možností uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, nelze z takového počínání vyvodit porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, neboť skutkové okolnosti nesvědčily o tom, že by pro aplikaci této zásady byly splněny podmínky. Odvolací soud, ač za využití teoretických úvah, pak správně dovodil, že na předmětnou věc uvedenou zásadu nebylo možné aplikovat (viz odstavce 15. až 19. odůvodnění jeho usnesení).
29. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
30. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.