ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.563.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 563/2022-495
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání obviněného J. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 4 To 380/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 39/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 6. 2021, č. j. 3 T 39/2019-351, byl obviněný J. G. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že je obviněný povinen zaplatit na náhradě škody poškozené R. B. částku ve výši 975 962 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku ve výši 3 856 Kč, se zbytky svých nároků byly obě poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že v období od přesně nezjištěného dne v roce 2015 nejpozději do 10. 7. 2019 v obci XY soustavně vyhledával přítomnost poškozené R. B., přistupoval do její bezprostřední blízkosti, slovně ji urážel a vyhrožoval jí i usmrcením, to zejména 8. 7. 2018, čímž způsobil významnou progresi posttraumatické stresové poruchy přítomné u poškozené již v roce 2014 v důsledku jeho obdobného počínání, za které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 7 T 203/2014, v důsledku čehož došlo k významnému ovlivnění života poškozené ve všech jeho aspektech spočívajících zejména ve ztrátě pracovní způsobilosti a následné invalidity s velmi nepříznivou prognózou vyléčení.
3. Tento rozsudek napadli obviněný, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci i obě poškozené odvoláními. Z podnětu odvolání obou poškozených Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 4 To 380/2021-407, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o náhradě škody (ve vztahu k oběma poškozeným). Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozené R. B. nemajetkovou újmu v částce 1 463 943,50 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu v částce 5 383 Kč. Odvolání obviněného i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022).
5. Podstatu jeho dovolání tvořily námitky, jejichž prostřednictvím tvrdil, že popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nedává potřebný podklad pro závěr o naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, což je v rozporu s §120 odst. 3 tr. ř. a judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 83/04), proto napadené rozsudky považoval za nepřezkoumatelné. Nedostatečnost obviněný spatřoval v absenci konkretizace místa, času i způsobu spáchání skutku, popis skutku představoval pouhou citaci zákonných znaků trestných činů kladených mu za vinu. Obviněný k tomu uplatnil námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, čímž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
6. K časovému vymezení skutku konkrétně uvedl, že zde uvedené období považuje za neurčité, neboť samotná poškozená uvedla, že v roce 2015 a 2016 panoval klid, a dále se také nezmínila, že by v období od 8. 7. 2018 do 10. 7. 2019 mělo dojít k jakémukoliv incidentu. Ke způsobu provedení skutku obviněný namítl, že v případě trestného činu nebezpečného vyhrožování je nezbytné popsat konkrétní projev pachatele, z něhož lze usoudit, zda se jedná vzhledem k jeho povaze, intenzitě a dopadu na poškozeného o vyhrožování ve smyslu §353 odst. 1 tr. zákoníku. Ve skutkové větě však takové autentické výhrůžky usmrcením uvedené nejsou, je zde uveden pouze typový znak jednání – vyhrožoval usmrcením. Rovněž ze skutkové věty neplyne, zda šlo o více útoků či pouze o jeden ze dne 8. 7. 2018. Stejně tak v případě trestného činu nebezpečného pronásledování není z popisu skutku zřejmé, v čem mělo pronásledování poškozené spočívat, jakým způsobem k němu mělo docházet a co tím měl sledovat, tedy jaký byl jeho záměr a jaký to mělo dopad na poškozenou. Způsob provedení je nutno popsat skutkově, nikoliv právně, nestačí, aby byl popis jednání obviněného omezen na citaci zákonných znaků, byť jen v některých směrech (rozh. publikované pod č. 43/1991-I. Sb. rozh. tr.). Tímto neurčitým vymezením mu byla odebrána možnost se jakkoliv bránit, např. uvedením, že v daný moment se v dané lokalitě ani nenacházel.
7. K této argumentaci obviněný dále doplnil, že v rozporu s §120 odst. 3 tr. ř. nebylo v popisu skutku uvedeno, v čem spočívá objektivní a subjektivní stránka přečinů nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedených důvodů je rovněž vyloučená právní kvalifikace jeho jednání jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, který byl podkladem pro rozhodnutí o náhradě škody. Vytýkané nedostatky v popisu skutku (absence některých znaků skutkových podstat) pak nemohly být zhojeny odůvodněním rozsudku, tedy jejich existenci nelze dovozovat pouze z jeho odůvodnění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003 či ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1157/2007).
8. Za nepřezkoumatelné považoval obviněný napadené rozsudky i z toho důvodu, že nebyly ve smyslu §125 tr. ř. dostatečně odůvodněné, neboť soudy dostatečně nevyložily, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a k jakým závěrům dospěly. Soud prvního stupně uvedl, že lze mít za prokázané, že k prvním atakům došlo již v roce 2015, ale za průkazný považoval až případ v roce 2017 (údajné plivnutí k nohám poškozené), průkazný byl taktéž útok ze dne 8. 7. 2018 (údajná výhrůžka smrtí), ostatní útoky tedy průkazné nebyly, navíc poškozená je ani nebyla schopna blíže konkretizovat. Stejně tak nebyly blíže upřesněny opakované výhrůžky smrtí krom incidentu ze dne 8. 7. 2018. Svědecké výpovědi byly hodnoceny povrchně, aniž by byl uveden jejich konkrétní obsah, který by obviněného usvědčoval z trestné činnosti, tedy není jasné, z čeho byl jejich výpověďmi usvědčen. Tato zjištění soudu prvního stupně jsou tedy nejasná a nesprávná. K tomu dodal, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jeho vina byla prokázána celou řadou svědeckých výpovědí a taktéž znaleckými posudky. Svědci V. B., J. H. a J. R. byli schopni za období zhruba 5 let konkretizovat jeden útok na poškozenou, ke kterým však podle poškozené mělo docházet 3x až 4x do měsíce. Ostatní svědci měli tyto informace pouze zprostředkovaně, samotná poškozená si ve svých výpovědích velmi protiřečila, a ačkoliv se prezentovala jako uzavřená osoba neopouštějící dům a vyhýbající se kontaktu s jinými osobami, bylo prokázáno, že byla obklopena lidmi a hojně se pohybovala po okolí svého domu. V napadeném rozsudku nebyla nijak reflektována ani zaujatost poškozené vůči obviněnému, což bylo prokázáno znaleckým posudkem znalců Mgr. Václava Šnorka a MUDr. Lenky Fiedlerové i jejich následným výslechem. S ohledem na zaujatost vůči obviněnému došlo ze strany poškozené ke zkreslování situace, za pronásledování pak považovala např. i takové jednání, kdy stál v okně svého domu či ji potkal na cestě a podíval se na ni.
9. Nelze ani dovodit, že údajná progrese posttraumatické stresové poruchy je v příčinné souvislosti se spácháním obou přečinů a také se ztrátou pracovní způsobilosti poškozené a její následné invalidity. Nebylo totiž prokázáno, že by k její progresi od roku 2015 došlo a případně, že by tato progrese byla těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i), příp. písm. b) tr. zákoníku a ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, neboť zjištění, že určitá porucha zdraví po delší dobu přetrvává, nestačí pro závěr, že jde o těžkou újmou na zdraví, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené. V tomto případě však poškozená nedocházela do zaměstnání již v roce 2014 a sama nevysvětlila, v čem má spočívat ztráta její pracovní způsobilosti, přičemž okresní soud tuto otázku prakticky neřešil, ačkoliv má zásadní význam pro výrok o náhradě škody. Poškozená po obviněném žádala částku zhruba 1,5 milionu Kč a byla v této činnosti velmi aktivní, byla schopná vyhledat lékaře, stejně tak nevysvětlila, proč svůj stav neřešila dříve s odborníkem, když mu přikládá takovou váhu.
10. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný spatřoval i v nerespektování
§251 odst. 3 tr. ř., neboť mu nebylo doručeno odvolání státní zástupkyně ani odvolání obou poškozených. Tuto námitku obviněný odůvodnil tak, že na něj bylo (vzhledem k předchozímu odsouzení) pohlíženo od počátku jako na viníka a tento postoj soudů vygradoval tím, že okresní soud nepovažoval za nutné mu zaslat zmíněné opravné prostředky.
11. Jako poslední námitku obviněný uvedl, že soud nepostupoval nestranně, jelikož jako důkaz prokazující předmětnou trestnou činnost uvedl také jeho předchozí odsouzení (rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 7 T 213/2014), což do okruhu důkazů k prokázání konkrétních skutků zahrnout nelze, tím spíše, když jde o zahlazené odsouzení (k čemuž došlo dne 30. 8. 2020). V této souvislosti poněkud kuriózně vyznělo hodnocení osoby obviněného ze strany nalézacího soudu, jenž, aniž by respektoval jeho postavení a práva v trestním řízení, zdůraznil jeho negativní postoj k trestnímu řízení a absenci sebereflexe tím, že nesjednal dohodu o vině a trestu ani neprohlásil vinu, v rozporu s tímto současně uvedl, že žil bezúhonným životem. Takový postup taktéž představoval porušení práva obviněného na spravedlivý proces a nestranný soud, nastíněným postupem soudů došlo k porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze uplatnit s odkazem na námitky, podle nichž je popis skutku vadný, resp. neúplný, případně že by odůvodnění bylo chybějící či neúplné, byť by činilo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil obviněný své námitky na vlastní intepretaci výsledků dokazování odlišných od závěrů soudu. Ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb. se však Nejvyšší soud nestal třetí instancí plného přezkumu. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jindřichově Hradci, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé však není žádný, natož zjevný nebo extrémní rozpor. Skutková zjištění mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základním usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď poškozené, kterou lze označit za konzistentní a pravdivou, neboť byla potvrzena nejen výpověďmi dalších svědků, ale i lékařskými zprávami a zejména znaleckým posudkem. Osobnost poškozené byla zevrubně zkoumána znalci, kteří se vyjádřili k dispozicím poškozené hodnotit realitu, stejně tak jako k následkům, které jednání obviněného způsobilo na její psychice. Soudy po zhodnocení osoby poškozené a její výpovědi došly k přesvědčivému závěru, že její usvědčující výpověď je věrohodná. Je tedy zřejmé, že soudy se nedopustily deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
14. Jako důkaz spáchání konkrétního skutku v daném čase a na daném místě skutečně nemůže sloužit poukaz na předchozí, v tomto případě dokonce zahlazenou, trestnou činnost obviněného. V posuzované trestní věci však k ničemu takovému nedošlo, což konstatoval sám Okresní soud v Jindřichově Hradci v odstavci 6. svého rozhodnutí. Obviněný byl odsouzen na základě spektra důkazů, které jednoznačně svědčily o tom, že se trestného jednání vůči poškozené dopustil. Pokud byl citován předmětný rozsudek, bylo tomu zejména proto, aby soud poukázal na gradaci psychických následků poškozené, které utrpěla v důsledku předchozího trestního jednání obviněného. Zmínka o předchozím odsouzení obviněného je rovněž podstatná z důvodu hodnocení jeho osoby ve smyslu §39 tr. zákoníku, v němž je výslovně uvedeno, že v rámci stanovení druhu a výměry trestu je třeba přihlédnout rovněž k poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života, mezi nějž je možné rovněž zahrnout sklon k páchání trestné činnosti určitého druhu.
15. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba dovolateli přisvědčit v tom, že popis skutku mohl být preciznější, tedy podrobnější a přesnější. Ani tak jej ale nelze označit za neurčitý a neodpovídající formálním znakům skutkových podstat přisouzených trestných činů. Uvedené ostatně konstatoval ve svém rozsudku již Krajský soud v Českých Budějovicích. Při rozboru skutkového děje tak, jak je definován ve výroku rozsudku, je možné přesně detekovat období, v němž se obviněný trestné činnosti dopouštěl, včetně způsobu, jakým obviněný vůči sousedce poškozené R. B. vystupoval, jak poškozená toto jednání vnímala a jak se promítlo do jejího života. Skutek tedy obsahuje popis veškerých markantů chování obviněného vůči poškozené, neboť je v něm uvedeno, že přistupoval do její bezprostřední blízkosti, slovně ji urážel a vyhrožoval jí, a to dokonce i usmrcením.
16. K námitce obviněného, že se nemohl dopustit zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba uvést, že mezi újmy na zdraví patří také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila a příznaků jak co do množství, tak co do intenzity přibylo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1360/2016), což lze vztáhnout i na tento případ a jednání obviněného lze kvalifikovat jako trestný čin podle citovaného ustanovení.
17. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
18. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
20. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř., aniž by ve své argumentaci konkrétně uvedl, ve které její části shledává naplnění kterého z nich.
21. Pokud jde o obviněným tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. V této souvislosti je namístě připomenout část dovolací argumentace obviněného, v níž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a akceptovaná i soudem odvolacím, s nimiž se neztotožnil a předkládal svoji verzi skutkového děje. Tvrdil, že učiněná skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, resp. jsou ohledně nich dány pochybnosti, které měly vést k aplikaci zásady in dubio pro reo. Nesouhlasil zejména s výpovědí poškozené R. B., výpovědi svědků V. B., J. H. a J. R. považoval za nedostatečné a závěry uvedené ve znaleckém posudku vypracovaném Mgr. Václavem Šnorkem a MUDr. Lenkou Fiedlerovou interpretoval odlišně.
23. Takto formulované námitky by bylo lze do jisté míry pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně jim nelze přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud zde především připomíná, že citovaný dovolací důvod byl do trestního řádu vložen novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Je zřejmé, že jeho vymezení úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, která byla součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, spočívající v možnosti dovodit jeho naplnění zejména ve stavu opomenutých důkazů, dále v případech, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a konečně třetí oblast zahrnovala případy zásadního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Takový nesoulad bylo nicméně namístě dovodit (neboť, jak připomněla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, ani po této novele se Nejvyšší soud nestal třetí instancí plného přezkumu) toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo pokud zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
24. Žádná taková situace však ve věci obviněného nenastala. Soudy činné dříve ve věci se dostatečně pečlivě zaobíraly provedenými důkazy, které řádně hodnotily zejména podle §2 odst. 6 tr. ř. a dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku soudu nalézacího, který potvrdil i soud odvolací. Tato zjištění se opírala zejména o výpověď poškozené R. B., jejíž výpověď shledaly konzistentní a nikoliv vyfabulovanou (zde lze doplnit, že měla-li by již být poškozená vůči obviněnému zaujatá a fabulovat vůči němu nepravdy, mohla tak činit časově a výsledkově podstatně efektivněji, zejména s přihlédnutím k jeho podmíněnému odsouzení, nyní zahlazenému, za předchozí útoky vůči ní, což ovšem právě s ohledem na trvání dalších útoků a z toho důvodu negativní ovlivnění svého psychického stavu nekonala), dále se učiněná zjištění opírala o výpovědi svědků, zejména H. M., kamarádky poškozené, J. H., jejího partnera, V. B., J. R., J. R., I. K., J. D., a rovněž byla podporována znaleckým posudkem vypracovaným znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie Mgr. Václavem Šnorkem a MUDr. Lenkou Fiedlerovou. Především poškozená dostatečně podrobně průběh celého děje popsala, její výpověď nebyla nijak vnitřně rozporná, stejně tak korespondovala s již zmíněnými svědeckými výpověďmi a znaleckým posudkem. Soudy potom nepřehlédly, že obviněný ve své obhajobě prezentoval odlišný průběh, ve kterém v podstatě nevystupoval a jednání kladené mu za vinu si měla poškozená buď vyfabulovat v situacích, kdy ho náhodně spatřila či potkala, případně že ke vzniku psychických problémů poškozené došlo již v roce 2014 a k jejich následnému rozvoji došlo pouze tím, že poškozená svůj zdravotní stav neřešila. Obviněný také v rámci své obhajoby zhoršený zdravotní stav poškozené popíral s odkazem na skutečnost, že poškozená byla schopná svůj zdravotní stav řešit či dále vycházet z domu a stýkat se s přáteli. Obhajoba obviněného však byla v celém rozsahu vyvrácena.
25. Lze sice souhlasit s obviněným, že uvedení svědci popsali pouze nepatrné množství útoků oproti jejich celkovému množství, to však neznamená, že pokud ostatní útoky nepotvrdil další svědek svou výpovědí, nedošlo k nim, neboť soudy, jak již bylo řečeno, důvodně uvěřily výpovědi poškozené, kterou dostatečně pečlivě ze všech hledisek hodnotily. Soudy ostatně také uváděly, že obviněný si záměrně (a zcela logicky) ke svým útokům vybíral situace, kdy jeho jednání nebyl přítomen nikdo další, přičemž k tomuto měl s ohledem na skutečnost, že byl sousedem poškozené, jejíž manžel byl z pracovních důvodů pravidelně část týdne mimo domov, dostatek času a prostoru. Navíc vzhledem k charakteru útoků, v nichž se jednalo o řadu někdy i méně výrazných ústrků (což však vzhledem k celkové délce a charakteru jednání obviněného nikterak nesnižuje jeho závažnosti), si v některých situacích takových útoků nemusel nezúčastněný pozorovatel ani povšimnout. Nutno také podotknout, že svědci, kteří měli podle obviněného vypovídat v jeho prospěch, jednání obviněného vůči poškozené svými výpověďmi nijak nevyvrátili. Skutečnost, že obviněný i jeho manželka trpěli psychickými problémy v roce 2019 (tedy až po zahájení trestního stíhání obviněného), neznamená, že by takto obviněný nemohl jednat, to samé platí např. o incidentu mezi poškozenou a svědkyní T. K. T. ohledně parkování u nemovitostí obviněného a poškozené. Lze také doplnit, že byla učiněna i další zjištění (viz výpověď svědka V. B.) o projevování se obviněného vůči obyvatelům obce, resp. povědomí o jeho jednání vůči poškozené.
26. Osobnost poškozené pak byla velmi podrobně zkoumána znalci, kteří se vyjádřili jak k případným účelovým sklonům ke zkreslování výpovědi, které byly vyloučeny, tak k následkům, které jednání obviněného zanechalo na její psychice. Poškozená v předmětném období prokazatelně trpěla posttraumatickou stresovou poruchou (a to již zhruba od roku 2014, v důsledku předchozího jednání obviněného), která se postupně vlivem nyní posuzovaných útoků obviněného zásadně zhoršovala a měla zjevně velmi negativní vliv na její život ve všech jeho aspektech (pracovní, společenský i partnerský). Zejména na základě znaleckých závěrů MUDr. Lenky Fiedlerové bylo zjištěno, že touto příčinou byly právě soustavné útoky ze strany obviněného. Možnost, že by k takto výraznému zhoršení onemocnění došlo pouze v důsledku jeho neřešení, byla vyloučena. Zmíněná znalkyně sice taktéž uvedla, že v důsledku neustálého ovlivnění stresem (v důsledků ataků obviněného), mohla poškozená některé jeho útoky vnímat emotivněji, současně ale dodala, že její výpovědi jako celku bylo možné uvěřit. To, že je výpověď poškozené věrohodná, pak vyhodnotily ze shora nastíněných důvodů i soudy obou stupňů. Je třeba také dodat, že skutečnost, že poškozená svůj zdravotní stav delší dobu neřešila, je právě symptomem jejího onemocnění – tedy že nebyla schopná běžných zdravých obranných reakcí, běžného fungování a běžného řešení problémů. Tento stav však nastal právě v důsledku jednání obviněného, což nelze klást k tíži poškozené (a tedy ku prospěchu obviněnému).
27. Co se pak týče námitky údajného neprokázání v podstatě všech útoků vyjma dvou (v roce 2017 a 2018), což obviněný dovozoval v podstatě z toho, že veškeré útoky nebyly explicitně vyjádřeny v rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dodává, že, jak zde ostatně bylo uvedeno, soud vycházel z výpovědi poškozené, která popsala dostatečně určitě i útoky další, byť s přihlédnutím k délce a charakteru jednání obviněného nikoli se zařazením do přesného časového okamžiku. K uvedené problematice je třeba rovněž zdůraznit, že soud je ve smyslu §125 tr. ř. povinen uvést, co kterým důkazem bylo zjištěno a proč v případě rozporů mezi jednotlivými důkazy soud uvěřil jen některým nebo proč vzal za základ svých skutkových zjištění jen část informací z jednotlivého důkazu. Tomuto pak soud prvního stupně beze zbytku dostál. Pokud tedy obviněný namítá, že se nemohl bránit, pokud nebyly v rozsudku nalézacího soudu jednotlivé útoky popsány, je třeba připomenout, že obviněný byl obeznámen s časovým vymezením za vinu mu kladeného skutkového děje i jeho podstatou, přičemž byl spolu se svým obhájcem přítomen výpovědi poškozené i dalších svědků u hlavního líčení a téměř ke všem provedeným důkazům se vyjadřoval, tedy svého práva na obhajobu v plné míře využíval. Oba soudy činné dříve ve věci v odůvodnění svých rozhodnutích posuzované jednání také rozváděly, k čemuž ho lze odkázat zejména na odstavec 3. odůvodnění rozsudku okresního soudu a odstavec 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
28. Souhrnně řečeno, nelze dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků předmětných trestných činů, byla ve zjevném (či extrémním, jak uváděl obviněný) rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena. S ohledem na argumentaci obviněného je pak možné doplnit, že v řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr s některým z nich v neshodě (přičemž vyplývá z jiného), neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci extrémního či zjevného nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
29. K dané problematice lze doplnit, že v obecné rovině je namístě se ztotožnit s tvrzením obviněného, podle něhož pak jako důkaz spáchání konkrétního skutku nemůže bez dalšího sloužit poukaz na předchozí trestnou činnost téže osoby. V předmětné trestní věci však předchozí odsouzení obviněného jako důkaz k prokázání jeho viny nesloužilo, což již ostatně z určité procesní opatrnosti uváděl soud prvního stupně v odstavci 6. odůvodnění svého rozhodnutí, kde zdůrazňoval, že v posuzované trestní věci jde o nové trestní řízení a nelze vycházet a priori z toho, že pokud byl obviněný shledán vinným trestnou činností vůči poškozené R. B. v minulosti, musí tomu tak nutně být i nyní. Zmínka o předchozím odsouzení obviněného za obdobné jednání vůči poškozené však byla významná, a to především z toho důvodu, že bylo nutné popsat vývoj posttraumatické stresové poruchy poškozené, která u ní vznikla již v důsledku předchozího trestního jednání obviněného (za něž byl odsouzen).
30. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že skutečnost, že soud prvního stupně uvedl, že obviněný byl dříve (v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 203/2014) odsouzen pro spáchání typově shodné trestné činnosti vůči poškozené R. B. k podmíněnému trestu odnětí svobody, avšak nastala fikce zahlazení předchozího odsouzení, a proto je na něj nutné hledět, pokud jde o odsouzení, jako by odsouzen nebyl (srov. §83 odst. 3 tr. zákoníku), nebrání hodnocení dalších okolností souvisejících se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny. Jestliže pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, může soud po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vyvodit příslušné závěry, pokud jde o postoj pachatele ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, zda pachatel má sklony k páchání trestné činnosti nebo zda spáchání obou trestných činů je v jinak řádném životě pachatele jen náhodné, jaký je stupeň a povaha mravního narušení pachatele, jaká je možnost jeho nápravy apod. Byť samozřejmě váha skutečnosti, že pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, je – za předpokladu, že všechny ostatní okolnosti jsou stejné – zásadně menší než váha skutečnosti, že pachatel už byl za trestný čin odsouzen (srov. rozhodnutí publikované pod č. 6/1975 Sb. rozh. tr., a rovněž Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 571).
31. Právě popsaným, a tedy akceptovatelným způsobem nalézací soud ke zmíněné skutečnosti přistoupil, neboť si byl vědom nemožnosti zohlednit předchozí odsouzení obviněného, nicméně nemohl přehlédnout jeho určitý sklon ke spáchání určitého druhu trestné činnosti ani jeho vztah ke společenským hodnotám projevený opakovaným deliktním jednáním. Lze však připustit, že v popisu skutku patrně nebylo zcela namístě užití formulaci „pravomocně odsouzen“, neboť šlo o již zahlazené odsouzení, vzhledem k již uvedenému je však patrné, že se jednalo pouze o formulační nepřesnost.
32. Nejvyšší soud souhrnně konstatuje, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
33. Pokud jde nicméně o procesní postup, obviněný uplatnil i námitku, podle níž došlo k určitému pochybení v postupu odvolacího soudu, v podobě porušení ustanovení §251 odst. 3 tr. ř., a to tím, že mu nebylo doručeno odvolání státní zástupkyně a odvolání obou poškozených, přesto byla odvolání projednána a bylo odvolacím soudem rozhodnuto. Zmíněná námitka není zcela podřaditelná pod žádný z uplatněných, ale ani dalších dovolacích důvodů, avšak její podstatou je zpochybnění vedení spravedlivého procesu a jeho kontradiktorního charakteru, Nejvyšší soud se jí tedy zaobíral.
34. K zachování kontradiktornosti řízení, a tedy i práva na spravedlivý proces, je třeba nepochybně dodržet povinnost doručit obviněnému (ale i ostatním stranám) stejnopis odvolání dalších osob proti rozsudku soudu prvního stupně. Z trestního spisu pak v dané věci nijak neplyne, že by bylo odvolání obou poškozených a státní zástupkyně obviněnému a jeho obhájci skutečně doručeno, tedy lze dovodit porušení §251 odst. 3 tr. ř.
35. Následně však považuje Nejvyšší soud za podstatné poukázat na institut dovolání jako mimořádný opravný prostředek, který zakládá možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kde není spravedlivé na jeho právní moci trvat. Dovolání, resp. rozhodnutí o vyhovění mu, je tedy průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí soudu. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Ke kasaci napadeného rozhodnutí by mělo být přistoupeno pouze tehdy, pokud je zde nutnost nápravy vadného rozhodnutí při zásadních a podstatných vadách v zájmu dodržení zákonnosti nebo když je potřeba usměrnit soudní praxi. Nelze rovněž přehlédnout, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přejaté i českou právní praxí, vyplývá, že řízení jako celek musí mít spravedlivý charakter (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 38/14).
36. Konkrétní situace v projednávané věci obviněného pak byla taková, že odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného (které mu nebylo doručeno) bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto, tedy v jeho důsledku nebylo nijak do práv obviněného zasaženo. Poškozené pak byly se svými odvoláními úspěšné, neboť z podnětu odvolání obou poškozených odvolací soud zrušil celý výrok o náhradě škody a učinil o uplatněných nárocích poškozených výrok nový, na jehož základě poškozeným přiznal právo na náhradu jejich uplatněných nároků v plné výši (oproti rozhodnutí nalézacího soudu, který přiznal poškozeným vždy dvě třetiny z jejich uplatněných nároků). Změna nicméně spočívala ve výši již přiznaných nároků na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy soudem prvního stupně, nikoliv v otázce jejich samotné existence, resp. důvodnosti. K tomu je rovněž podstatné, že tato skutečnost (návrh poškozených) byla známa již v rámci veřejného zasedání, kde byla předmětná odvolání projednávána. Před obviněným i jeho obhájcem bylo čteno odvolání státní zástupkyně i odvolání poškozené R. B., odvolání druhé poškozené bylo pak z obsahového hlediska velmi obdobné, na což obviněný, resp. jeho obhájce, reagoval konstantní obhajobou (totožnou od počátku trestního řízení), spočívající v plném popření těchto nároků. Pro úplnost lze dodat, že obviněný u veřejného zasedání nedoručení těchto odvolání nijak nenamítal a související možné výhrady neuplatnil. Je třeba také doplnit, že v dovolání obviněný sice tvrdil, v návaznosti na popsaný postup, porušení svých práv, nic konkrétního však z tohoto zásahu nedovozoval (tedy např. jak bylo reálně omezeno jeho právo na obhajobu apod.).
37. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že byť napadený postup soudů nebyl zcela v souladu s trestním řádem, nelze dovodit porušení práva obviněného na spravedlivý proces, resp. řízení jako celek nepozbylo spravedlivý charakter, a proto není namístě provést v důsledku mimořádného opravného prostředku zásah do pravomocného stavu, který by byl neadekvátním a ve svém důsledku by vedl pouze k formální úpravě procesního postupu v odvolacím řízení, a nikoli k materiální změně.
38. Jestliže pak obviněný namítl, že kuriózně vyznělo hodnocení jeho osoby ze strany nalézacího soudu, jenž, aniž by respektoval jeho postavení a práva v trestním řízení, zdůraznil jeho negativní postoj k trestnímu řízení a absenci sebereflexe, nelze ani zde dovozovat porušení práva na spravedlivý proces. Je totiž zcela logické, že soud, pokud konstatuje vinu obviněného a následně se zabývá uloženým trestem, již vychází ze skutečnosti, že obviněný byl v dané věci uznán vinným, a tedy hodnotí, samozřejmě mimo jiné, jeho postoj k trestnímu řízení, např. zda se k činu doznal, projevil sebereflexi apod. (srov. zejména §39 odst. 1 tr. zákoníku). Okresní soud tedy nijak nepochybil, pokud konstatoval existenci všech zmíněných skutečností.
39. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
40. Pod uplatněný dovolací důvod však není možné řadit námitky, jež obviněný opíral o jiný či pozměněný skutkový stav a neztotožňoval se s provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. S takovými námitkami se již Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tomto dovolání vypořádal.
41. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak lze se značnou mírou tolerance podřadit námitky obviněného, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, nemohl být právně kvalifikován jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, ani jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť popisu skutku neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech zákonných znaků předmětných trestných činů. Dále pak také námitku, že progrese posttraumatické stresové poruchy u poškozené není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. b), příp. i) tr. zákoníku.
42. Nejvyšší soud nejprve pokládá za potřebné zdůraznit následující skutečnosti. Pokud obviněný považoval popis skutku za nedostatečný, tak obecně je třeba uvést, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Z obsahu uplatněné argumentace je zřejmé, že obviněný sice formálně namítal, že skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňuje všechny znaky předmětných skutkových podstat, takové námitky nepochybně zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplňují (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005). Obsahem jeho námitek jsou však převážně tvrzení, že skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, je neurčitý, jinak řečeno, že neobsahuje náležitosti uvedené v §120 odst. 3 tr. ř., když ve skutku není uvedeno konkrétní místo, den a také způsob provedení jednotlivých útoků vůči poškozené, takové námitky již uplatněný dovolací důvod nenaplňují.
43. V dané věci je třeba nejprve zdůraznit, že soud prvního stupně v popisu skutku vyjádřil všechny podstatné skutečnosti, které ve svém souhrnu naplňují znaky skutkových podstat trestných činů nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, byť lze souhlasit, že jednotlivé útoky obviněného byly s ohledem na jejich množství zobecněny, jejich podstata však byla nepochybně vystihnuta, neboť jejich charakter byl velmi obdobný, když spočívaly zejména v soustavném vyhledávání přítomnosti poškozené, narušování její intimní zóny, slovních urážkách a výhrůžkách, včetně výhrůžek usmrcením. S ohledem na předchozí jednání obviněného vůči poškozené (pro které byl shledán vinným), jímž značně zhoršil psychické rozpoložení poškozené, pak ve spojení s těmito dalšími útoky byly nepochybně naplněny skutkové podstaty všech uvedených trestných činů.
44. Zde Nejvyšší soud připomíná, že náležitosti výroku rozsudku upravuje §120 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení výrok, jímž se obviněný uznává vinným nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, a dále Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1666).
45. Co se týče způsobu spáchání činu obviněným, byl ve skutkové větě popsán tak, že obviněný soustavně vyhledával přítomnost poškozené, přistupoval do její bezprostřední blízkosti, slovně ji urážel a vyhrožoval jí i usmrcením, tedy souhrnně byly charakterizovány všechny útoky obviněného (z čehož bylo možné dovodit naplnění jednotlivých skutkových podstat), což lze považovat za dostačující. V případě tzv. verbálních trestných činů pak nemusí skutková věta výroku odsuzujícího rozsudku nutně obsahovat doslovné znění inkriminovaných výroků. Postačí, pokud je skutek dostatečně popsán uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, s odkazem na odůvodnění rozsudku, kde jsou nezbytné podrobnosti zpravidla uvedeny přesně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1670). Zmíněné podrobnosti pak v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeny byly („kurva – děvka jde“, „tady je ta kurva“, „ty mne budeš poslouchat, ne já tebe, to si pamatuj, tak to bude napořád“, „jseš mrtvá“, dále posměšky, bouchání apod.). Navíc s ohledem na charakter jednání obviněného a jeho četnost a celkovou délku nebylo reálně možné vymezit každý jednotlivý útok vůči poškozené. To, že výhrůžky usmrcením mohly vzbudit důvodnou obavu poškozené, stejně jako že její pronásledování obviněným v ní mohlo vzbudit důvodnou obavu o její život či zdraví, vyplývalo taktéž z následků na psychickém zdraví poškozené, které jsou v popisu skutku rovněž uvedeny.
46. Soud vymezil i čas spáchání skutku, neboť zmínil, ve kterém roce jednání obviněného vůči poškozené počalo, přesněji pak jeho ukončení. Skutečnost, že není uvedeno přesné datum jeho počátku, nelze interpretovat tak, že by popis skutku neodpovídal ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., když čas spáchání skutku nemusí být určen konkrétním datem, postačí časové vymezení skutku určitým obdobím, pokud zjištění konkrétního data není objektivně možné, např. pro odstup času mezi spácháním skutku a podáním trestního oznámení. V praxi je totiž běžné, že poškození velmi často již nejsou pro odstup času schopni přesné datum spáchání trestné činnosti určit. V tomto směru je třeba zdůraznit, že skutek byl obviněným páchán od roku 2015 a částečně začalo být jednání obviněného řešeno až v druhé polovině roku 2018, resp. jeho zbylá část až v roce 2019 (viz usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 12. 2018 a 8. 7. 2019, což by mohlo vyvolávat i úvahy stran jednoty skutku, jež by však mohly vést pouze ke zhoršení postavení obviněného, což v tomto řízení s ohledem na §265p odst. 1, resp. §265s odst. 2 tr. ř. není možné), tedy se značným časovým odstupem, takže je přirozené, že si poškozená přesná data útoků s ohledem na časový odstup, jejich četnost a charakter – a rovněž s ohledem na svůj stav – již nepamatovala. Zřejmé však je, že obviněný se svým jednáním vůči poškozené od minulého odsouzení (jímž bylo pokryto období od 1. 1. 2010 do 24. 10. 2014) v podstatě nepřestal, byť lze připustit, že dílem částečně snížil intenzitu a četnost útoků (což však bylo ovlivněno i tím, že poškozená méně vycházela ze svého domu ze strachu z obviněného).
47. Pokud obviněný namítal, že odvolací soud uvedl, že popis skutku mohl být podrobnější a přesnější, lze se tím ztotožnit, ovšem je třeba dodat, že jistá nepřesnost nemá vliv na skutečnost, že skutková věta obsahuje popis všech rozhodných skutečností naplňujících znaky zvolených skutkových podstat, kdy je skutek natolik určitý a nelze ho zaměnit s jiným. Nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) pak nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016). O takový případ se jedná. Lze navíc doplnit, že obviněný časovou neurčitost popisu skutku dovozoval zejména ze zcela odlišné intepretace (resp. spíše dezinterpretace) výpovědi poškozené, která údajně měla uvést, že v převážné části vymezeného období nedocházelo ze strany obviněného k žádným útokům.
48. Totožné závěry pak lze uplatit pro vymezení místa, kde k útokům obviněného docházelo, jež bylo omezeno na obec XY – tedy místo bydliště jak obviněného, tak poškozené. To lze s ohledem na zjištění, že k útokům nedocházelo pouze přímo v místě bydliště poškozené či obviněného, považovat za dostatečně určité a pokrývající všechny útoky, k nimž došlo.
49. Naznačeným a v konečném důsledku dostatečně vyjádřeným skutkovým zjištěním pak odpovídá užitá právní kvalifikace. Byť v daném smyslu obviněný konkrétní argumentaci neuplatnil, Nejvyšší soud ve stručnosti konstatuje, že obviněný po vymezenou dlouhou dobu vstupoval do kontaktu s poškozenou, konkrétně do její intimní zóny, vulgárně i jinak verbálně ji napadal, případně se dále nevhodně a v konečném důsledku zastrašujícím způsobem projevoval, což bylo právně posouzeno jako dlouhodobé pronásledování jiného tím, že vyhledával jeho osobní blízkost a sledoval ho, což založilo právní kvalifikaci ve smyslu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při zmíněných útocích rovněž poškozené vyhrožoval sdělením, že je mrtvá a že ji zabije, což u ní způsobilo zřetelný strach a další psychickou újmu, tedy byl namístě závěr, že obviněný jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, proto bylo dovozeno i spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
50. Pokud jde o poslední dílčí právní kvalifikaci, Nejvyšší soud především k námitce obviněného, že se nemohl dopustit zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož případné zhoršení posttraumatické stresové poruchy poškozené nemohlo představovat těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i), příp. b) tr. zákoníku, uvádí, že obviněný svou argumentaci opět opíral o převážně pozměněná skutková zjištění, což však činit nelze a Nejvyšší soud tak vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů (s nimiž se již v tomto rozhodnutí ztotožnil).
51. Obecně je třeba konstatovat, že v případě těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku musí jít jednak o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a dále takováto porucha zdraví musí mít delší trvání, což zákon pro danou alternativu vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Za delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu písm. i) téhož ustanovení je považována vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 18/1969 Sb. rozh. tr.).
52. Bylo zjištěno, že u poškozené v reakci na enormní stres v příčinné souvislosti s jednáním obviněného co do množství i intenzity přibylo příznaků trvající poruchy psychického zdraví (vyhýbavé chování, sociální stažení, dekoncentrace, poruchy spánku a zajišťovací mechanismy), tedy u ní došlo k výrazné progresi posttraumatické stresové poruchy, což vyústilo zejména v úplnou ztrátu pracovní způsobilosti a v celkovou sociální izolaci. Mezi újmy na zdraví přitom patří také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila a příznaků co do množství i intenzity přibylo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1360/2016), tedy se nepochybně jedná o poruchu zdraví. S ohledem na naznačené závažné následky v podstatě všech aspektech života poškozené i zjištěný nikoli plně vyléčitelný charakter této poruchy, ji pak lze považovat za vážnou poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Jak již bylo řečeno, v případě poškozené tato porucha již trvá a bude trvat v řádu let, nepochybně tak jde i o delší dobu trvající poruchu zdraví. Navíc bylo zjištěno nejméně podstatné snížení pracovní způsobilosti poškozené ve smyslu §122 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jednání obviněného tak bylo možné kvalifikovat taktéž jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
53. Co se týče subjektivní stránky, je zcela zjevné, že uvedené jednání nemohlo být pácháno obviněným jinak, než úmyslně, při vědomí si všech rozhodnutých okolností. Jak konstatoval již soud prvního stupně, obviněný zjištěným způsobem jednal po dlouhou dobu, resp. opakovaně, a nemohl si nevšimnout změn na straně poškozené, jak ve fyziognomii (zjištěné chátrání), tak i ve strachu, který z něj měla. Pro úplnost lze dodat, že obviněný se tohoto jednání dopouštěl s plným vědomím, že může způsobit vážnou poruchu na psychickém zdraví poškozené a byl s tím srozuměn. Že takové chování poškozené způsobuje závažné obtíže, musel rovněž obviněný vědět (minimálně) již na základě předchozího shledání vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 7 T 203/2014. Otázkou, co svým jednáním obviněný sledoval, tj. jeho motivem, se soudy okrajově zabývaly, nicméně přesný motiv zjištěn nebyl, což však není překážkou pro závěr o vině obviněného, jelikož motiv není obligatorním znakem ani jednoho z trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným.
54. K hmotněprávní problematice lze doplnit, že v návaznosti na uvedené má v učiněných zjištěních zjevně svoji oporu, obviněným zpochybněnou, i výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy, k čemuž však nebyla v dovolání uvedena podrobnější argumentace, proto Nejvyšší soud činí pouze obecné konstatování.
55. Ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy nebylo shledáno.
56. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný taktéž uplatnil, slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
57. Z uplatněné dovolací argumentace je patrné, že obviněný fakticky nenamítl, že některý výrok chybí nebo je neúplný, ale namítal, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., Tento dovolací důvod však (srov. např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn 4 Tdo 330/2015) nezahrnuje vady spočívající v tom, že z hlediska znaků trestného činu jsou skutková zjištění soudů neúplná, že popis skutku ve výroku o vině nevyjadřuje všechny znaky trestného činu apod. Takové vady mohou zakládat jiný dovolací důvod, konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. Předložené námitky tedy nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
58. Obviněný rovněž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obsahuje tak dvě alternativy. Podle první lze dovolání zejména podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté, v případě odvolání obviněného, rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí.
59. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176). Obviněný přitom tvrdil naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.
60. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byla však částečně podřaditelná pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., resp. za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu