ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.581.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 581/2022-783
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání obviněného M. W. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 13 To 71/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 124/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. W. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 10. 2021, č. j. 1 T 124/2020-709, byl obviněný M. W. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou přečinem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Zmíněného přečinu se měl obviněný dopustit tím, že dne 25. 2. 2017 v době od 12:10 do 12:20 hodin, u lesa nad obcí XY, okres Příbram, venčil své dva lovecké psy, a ačkoli si byl vědom toho, že je povinen počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě, zdraví jiného, tak, jak mimo jiné ukládá ustanovení §2900 o. z., dostatečně nezabezpečil své psy irského setra a gordon setra, kteří se zcela nekontrolovatelně pohybovali v lesíku nad obcí XY, až doběhli k poškozenému J. K., který zde se svojí manželkou J. K. venčili dogu, kterou měl J. K. připnutou na vodítku, přičemž pes obviněného rasy gordon setr skočil na poškozeného, který upadl na zem a takto zůstal nějakou dobu ležet, než mu pomohla vstát jeho manželka J. K., v důsledku uvedeného jednání poškozený utrpěl pohmoždění a podvrtnutí levého ramenního kloubu, pohmoždění levé paže a trhlinu rotátorové manžety levého ramene, v důsledku tohoto zranění byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší než 2 měsíce.
3. Zmíněný rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2022, č. j. 13 To 71/2022-749, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl za to, že v jeho případě došlo k nesprávnému posouzení otázky zavinění, kterou soudy odmítly řešit nebo ji řešily povrchně, byť ji v průběhu trestního řízení namítal, tedy nebyly v případě jejich rozhodnutí splněny náležitosti podle §125 tr. ř., resp. §134 tr. ř. Obviněný vycházel z prokázaného skutkového stavu, který je pro dovolací řízení závazný, nicméně byl přesvědčen, že pokud pád poškozeného nastal způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, u průměrně zdravého (či nemocného) člověka stáří poškozeného by nikdy nemohl způsobit dané závažné zranění. Průměrný starý a zdravý (či nemocný) člověk by si pouze zhmoždil rameno, které by ho pár dní bolelo. Ke zranění poškozeného došlo jen proto, že měl již přítomné chronické a degenerativní změny na šlachách a svalech, které způsobily jeho konkrétní zdravotní stav, což však nelze přičítat k tíži obviněnému. Od počátku hlavního líčení upozorňoval na skutečnost, že se ve spisu neobjevila kompletní zdravotní dokumentace poškozeného, ale jen její výňatek, který založil sám poškozený a jeho rodina. Lékařské zprávy neměl k dispozici ani znalec MUDr. Michal Beran, PhD., přesto dospěl k závěru, že zranění rotátorové manžety (což bylo zranění poškozeného) není žádné závažné zranění a závažné se stalo jen důsledku degenerativní změny svalstva poškozeného, vyvolané netypickým stavem po mrtvici na pravé polovině těla, o kterých nemohl obviněný vědět. Znalec tak vyjádřil individualitu zdravotního stavu poškozeného, čímž podpořil námitku, podle které bylo třeba zkoumat, zda degenerativní změny svalstva lze vůbec přičítat obviněnému. Soudy postavily svá rozhodnutí na základní právní úvaze, že napadení psem způsobilo poškozenému těžkou újmu na zdraví a že existoval jediný příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu, zraněním poškozeného. Nebylo však zkoumáno, zda konkrétní zranění má původ v útoku, okresní soud neprovedl důkazy, které navrhovala obhajoba k prokázání či vyvrácení těchto úvah. Znalecký posudek otázky vztahující se k příčinné souvislosti vůbec neřešil a pouze se vyjádřil se k otázce, zda zranění odpovídá jedné či druhé verzi poškozeného či obviněného, nikoli v jakém stavu byl poškozený před zraněním. Přitom je evidentní, že poškozený byl již před zraněním ve stavu zhoršeného zdraví, o kterém nemohl obviněný vědět. Po právní stránce jde o otázku objektivní stránky (příčinné souvislosti) a zavinění.
5. Dále se obviněný teoreticky zabýval příčinnou souvislostí. Uvedl, že kauzální nexus v trestním právu musí existovat mezi jednáním a následkem (účinkem) trestného činu a zároveň mezi jednáním a takovým následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Stanovení kauzální nexu se děje pomocí teorie podmínky, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by následek nenastal, resp. nenastal způsobem, který nastal co rozsahu a způsobu poruchy. Pokud následek významný z hlediska trestního práva způsobí jiná příčina, která by podstatně nahradila jednání pachatele a působila by jako dominantní příčina místo jednání pachatele, potom by podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem splněna nebyla. Stupeň způsobení následku může klesnout na tak nepatrný stupeň, že kauzální nexus je prakticky bez významu, tedy o závažnější trestný čin nejde (§147 tr. zákoníku) a může jít jen o trestný čin méně závažný (§148 tr. zákoníku) nebo dokonce o přestupek. Samotná příčinná souvislost mezi jednáním trestně odpovědného pachatele (pobíhání psa a jeho útok) a následkem (odtržení rotátorové manžety) pak k trestní odpovědnosti nestačí, neboť k příčinnému vztahu musí přistoupit zavinění. Pokud ale do příčinného průběhu přistoupí další relevantní příčina, která způsobí účinek bez ohledu na jednání pachatele (chronické poškození zdraví poškozeného) a pachatel takovou příčinu nepředpokládal (nebyl s ní srozuměn), není trestně odpovědný za nedbalostní trestný čin (u úmyslného trestného činu by šlo o pokus, který je u nedbalostních trestných činů vyloučen). Jde o přetržení příčinné souvislosti.
6. Následně poukázal na anatomickou strukturu rotátorové manžety ramenního kloubu, pojmenovával úpony šlach a svalů, citoval lékařské zprávy založené v trestním spise. Z nich dovodil, že poškozený byl po mrtvici pravé poloviny těla, přičemž po dobu rehabilitací musel více užívat levou stranu těla, tj. i levou ruku, kterou musel přetěžovat, což muselo více podnítit degenerativní změny, které obecně u 71letého pacienta musely existovat. S ohledem na uvedené skutečnosti byl přesvědčen, že nezavinil zranění poškozeného, kvalifikované jako těžké ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že bylo podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na jeho obsah a konkrétní námitky je však zřejmé, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podstatou námitek byl nedostatek zavinění a dále neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. K výhradě absence příčinné souvislosti státní zástupce uvedl, že v rámci trestněprávní praxe je existence kauzálního vztahu ve smyslu právním zkoumána na základě teorie podmínky, která je vybudována na tom, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal nebo by alespoň nenastal tím způsobem, jakým nastal. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, je příčinou v trestněprávním smyslu. K závěru o příčinném vztahu mezi jednáním a následkem v trestněprávním smyslu tedy postačí, že pachatel svým jednáním vyvolal byť i jen jednu z podmínek, jež přivodily následek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1626/2015). Ve věci přitom existovala příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem v podobě vážného poranění poškozeného. Volně pobíhající psi obviněného, za které nesl odpovědnost a které ponechal bez nezbytné kontroly, způsobili pád a poranění poškozeného, když na něj doráželi. Pokud by obviněný vykonával nad psy řádnou kontrolu a plně je ovládal, psi by nenapadli, resp. neporazili poškozeného, a tak by ani nedošlo k újmě na jeho těle. Kauzální nexus ve smyslu teorie podmínky je dán. Opomenutí obviněného spočívající v nedostatku ovládání a kontroly psů je podmínkou dostatečně silnou, resp. primární a nejsilnější. K přerušení příčinného vztahu potom nemohlo dojít, protože do skutkového děje nevstoupila žádná nová specifická okolnost, která by působila jako výlučná a samostatná příčina, aby vyvolala vznik následku bez ohledu na původní opomenutí obviněného.
9. Jako neopodstatněnou shledal státní zástupce také druhou námitku obviněného spočívající v absenci zavinění proto, že poškozený trpěl zvláštním onemocněním, které nebylo možno předvídat. Upozornil, že obviněný tuto námitku zčásti vybudoval na své vlastní představě o skutkových zjištěních, přehlédl přitom, že podle závěrů znalce MUDr. Michala Berana, Ph.D., platí, že „závažnost poranění byla dána věkem poškozeného“ a že se do ní promítly „degenerativní změny, které nastávají u každého člověka s přicházejícím věkem“ (viz odstavec 13. rozsudku okresního soudu). Tedy nejde o stav poškozeného nečekaný či nepředvídatelný, věk poškozeného byl obviněnému znám, bylo mu také známo, že se v inkriminovaných místech běžně pohybuje. Obviněný byl současně upozorňován, aby si své psy lépe hlídal. S ohledem na obecně známou skutečnost, že tělesná schránka osob dříve narozených je křehčí, náchylnější ke vzniku zranění, pak uzavřel, že si obviněný mohl dobře představit, že napadení ze strany jeho psů relativně velkého vzrůstu může vyústit ve vážnou zdravotní újmu na těle poškozeného, přičemž není podstatné, že si třeba nebyl schopen hrozící poranění představit do detailu.
10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
11. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možnému uplatnění repliky, čehož však nebylo využito.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021. Na tomto místě je třeba uvést, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. doplněn nový dovolací důvod označený písmenem g), současně došlo k posunutí dovolacích důvodů zbývajících. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, je aktuálně vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je namístě doplnit, že uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je s odkazem na něj určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování v daném ohledu hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Předmětný dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
14. Obviněný v dovolání zjištěný skutkový stav popsaný ve skutkové větě výroku o vině, tak jak ho uzavřely soudy na základě provedeného dokazování, nesporoval, naopak výslovně uvedl, že z něj vychází. Sporným však mělo zůstat řešení otázky zavinění, neboť byl přesvědčen, že pokud již došlo ke zranění poškozeného, stalo se tak z důvodu, že již před jeho vznikem byl postižen chronickými degenerativními změnami na šlachách a svalech, přičemž obviněný o tomto již zhoršeném specifickém zdravotním stavu poškozeného nevěděl. Současně namítal absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného, protože došlo, i v důsledku zmíněného specifického zdravotního stavu, k jejímu přerušení.
15. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace obviněného je tedy možno konstatovat, že je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná, nicméně ji Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Shodnými námitkami se navíc zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci, neboť byly součástí již dříve uplatněné obhajoby.
16. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li uvedený čin mimo jiné proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
17. Ze zákonného znaku uvedeného dikcí „způsobí“ vyplývá, že odpovědnost pachatele je z hlediska objektivní stránky trestného činu podmíněna příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a následkem, který má povahu těžké újmy na zdraví. Co do subjektivní stránky trestného činu se vyžaduje nedbalostní zavinění pachatele, které musí zahrnovat jeho jednání, vzniklý následek i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem.
18. V daných souvislostech Nejvyšší soud nejprve připomíná obecná východiska výkladu příčinného vztahu mezi jednáním a následkem. Objektivní stránka skutkové podstaty každého trestného činu obligatorně zahrnuje jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi. Pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze obviněnému přičítat k tíži následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Široké chápání kauzality však není možné použít bez dalšího při řešení vztahu jednání a jeho následku, proto jsou nezbytné určité korektivy, jejichž pomocí lze přiblížit výchozí obecné teze o kauzalitě trestnímu právu jako ultima ratio. Česká trestněprávní teorie vychází tradičně z pojetí teorie podmínky (condicio sine qua non), která udává, že jednání je příčinou následku, jestliže by následek bez něho nenastal vůbec anebo by bez něho nenastal takovým způsobem, jakým konkrétně nastal. Nicméně trestní právo je nuceno mezi příčinami diferencovat a původně poměrně široký dosah teorie podmínky musel být podroben korektivům opírajícím se o některé funkce a základní zásady trestního práva, mezi které řadíme zásadu umělé izolace jevů a zásadu gradace příčinné souvislosti. Zatímco zásada umělé izolace jevů redukuje zjištěné příčiny a následky na trestněprávně relevantní, zásada gradace příčinné souvislosti bere v úvahu skutečnost, že různé příčiny a podmínky mají různý vliv na způsobení následku, tedy zohledňuje a hodnotí, co vedle jednání pachatele přispělo právně významně ke vzniku následku. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 261 až 266. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 187 až 191).
19. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (viz rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
20. V posuzovaném případě ze skutkových zjištění učiněných soudy na základě provedeného dokazování vyplynul skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Bylo prokázáno, že obviněný u lesa nad obcí XY předmětného dne venčil své dva lovecké psy, byl si vědom, že je povinen počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě či zdraví jiného, jak ukládá ustanovení §2900 o. z., dostatečně však své dva psy nezabezpečil, kteří se tak nekontrolovaně pohybovali po okolí, doběhli do těsné blízkosti poškozeného (který venčil svého psa, jehož měl uvázaného na vodítku), přičemž jeden z nich na poškozeného skočil a povalil ho na zem. V důsledku toho utrpěl poškozený poranění, která byla objektivizována znalcem MUDr. Michalem Beranem, Ph.D., resp. jím vypracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, podle něhož je zranění poškozeného nutné považovat ze soudně lékařského hlediska za těžké ublížení na zdraví. Pokud obviněný v této souvislosti argumentoval dílčím obsahem znaleckého posudku, který podle něj svědčí jeho obhajobě a ze kterého podle něj vyplývá, že zranění rotátorové manžety není závažné zranění a závažným se stalo jen v důsledku degenerativní změny svalstva poškozeného (obviněný dále rozvíjí své úvahy o jakési větší „opotřebovanosti“ levé části těla poškozeného v důsledku jejího přetěžování při rehabilitaci po mrtvici), je nutno zdůraznit, že tyto závěry do jisté míry vytrhl z kontextu celého znaleckého posudku, který naopak uvedl, že k chronickým degenerativním změnám v oblasti ramene (v tomto případě) dochází obvykle u starších lidí od 50 až 60 let věku, tedy který degenerativní změny svalstva ramenního kloubu poškozeného považoval za přirozené a odpovídající věku. Znalec i výslovně uvedl, že prodělání mrtvice poškozeným zaznamenal.
21. Jestliže potom výše uvedená obecná východiska aplikujeme na popsaný konkrétní případ, je bezpochyby namístě dojít k závěru, že existuje příčinný vztah mezi jednáním obviněného, přesněji řečeno mezi jeho opomenutím dostatečné, adekvátní a zejména efektivní kontroly svých psů, kteří se dostali do těsné blízkosti poškozeného, přičemž jeden z nich na poškozeného skočil a tohoto porazil na zem, na straně jedné, a zraněním poškozeného v podobě těžké újmy na zdraví, vzniklého v důsledku jeho nekoordinovaného pádu na zem poté, co ho porazil pes obviněného, na straně druhé. Jedinou příčinou pádu poškozeného tak byl atak psa obviněného, který v danou dobu nad ním neměl dostatečnou reálnou kontrolu, přičemž zranění poškozeného, standardně odpovídající jeho věku, bylo jeho bezprostředním důsledkem. Jde tak současně o příčinu dostatečně významnou pro způsobení následku, neboť pokud by obviněný řádně kontroloval a ovládal své psy, ti by neporazili poškozeného (jeden z nich), který by v důsledku toho neupadl na zem a neutrpěl by poranění popsaná ve výroku o vině rozhodnutí nalézacího soudu.
22. S ohledem na naznačené výchozí skutečnosti, podstatné pro právní kvalifikaci, Nejvyšší soud konstatuje, že právnímu posouzení objektivní stránky, resp. příčinné souvislosti v rámci skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, nelze ničeho vytknout. Zmíněná námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
23. Pokud obviněný zpochybnil naplnění zákonného znaku zavinění, je nutno konstatovat, že ke spáchání trestného činu, jímž byl uznán vinným, postačí tzv. nevědomá nedbalost. Soudy v jednání obviněného shledaly tzv. nedbalost vědomou ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
24. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
25. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný absenci zavinění vztahuje k týmž, jím modifikovaným, skutkovým zjištěním, jako tomu bylo u námitky absence příčinné souvislosti, tedy, že nevěděl o „zvláštním zhoršeném zdravotním stavu poškozeného, způsobeném přetěžováním v důsledku dříve prodělané mrtvice“. Tím však bylo pominuto, že uvedená skutková zjištění nebyla ve věci obviněného učiněna. Jak již bylo uvedeno v předchozích odstavcích, z provedeného dokazování bez pochybností vyplynulo, že závažnost poranění poškozeného byla dána jeho věkem s přihlédnutím k degenerativním změnám, které nastávají u každého člověka od určitého věku (50 až 60 let věku; viz odstavec 13. rozhodnutí okresního soudu). Závažnost poranění obviněného tudíž nebyla dána ničím specifickým či nepředvídatelným, naopak bylo prokázáno, že obviněný znal poškozeného, jeho věk, znal jeho zvyklosti stran venčení jeho psa, měl nepochybně také obecnou vědomost o tom (jak zcela správně uvedl také státní zástupce), že tělesná konstituce starších osob se vyznačuje větší náchylností ke zranění, je křehčí, stabilita a rovnováha je snížena, byl si rovněž vědom, že nechává své psy běhat na volno, ačkoli je nemá bezpečně zvládnuté a zcela pod kontrolou. Obviněný tak jako vlastník psů měl a mohl předpokládat, že jeho volně a nekontrolovaně pobíhající pes může vejít do fyzického kontaktu s jiným člověkem, a tím mu způsobit újmu na zdraví. Jinak řečeno, ze subjektivního hlediska obviněného bylo zřetelně předvídatelné, že pokud nebude mít svého psa dostatečně pod kontrolou, může dojít k jeho fyzickému kontaktu s poškozeným, jehož věk mu byl znám, což může přivodit i vážné zranění. Za tohoto stavu není nic nepřijatelného na závěru soudů o nedbalostním zavinění obviněného.
26. S ohledem na shora uvedené shledal Nejvyšší soud rovněž hmotně právní námitky obviněného, týkající se subjektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, zjevně neopodstatněnými.
27. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že s účinností od 1. 1. 2022 je v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uveden nový důvod dovolání, který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
28. V této souvislosti je nutné konstatovat, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, žádný, natož zjevný či extrémní, rozpor není, resp. nelze mít za to, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Existenci takových rozporů obviněný ostatně ani výslovně nenamítal, toliko poukazoval na důkazy, které navrhoval k provedení (kompletní zdravotní dokumentací poškozeného) v řízení před soudem, přičemž měl za to, že soudy pochybily, pokud navrhované důkazy neprovedly. Z rozhodnutí soudů je ovšem zřejmé, že se jeho důkazními návrhy zabývaly a dostatečně ve svých rozhodnutích odůvodnily nadbytečnost jejich provedení. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další).
29. Rozhodnutí obou soudů o vině obviněného se tedy opírá o dokazování, jež soudům umožnilo zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jež je dostatečným podkladem pro rozhodnutí o vině obviněného. Je namístě doplnit, že zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán zejména tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z výše uvedeného je ovšem zřejmé, že o takový případ se v posuzované věci nejedná. Současně logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno, když v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. soudy obou stupňů naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů.
30. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný opřel své dovolání o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které nicméně byly shledány zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu