ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.587.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 587/2022-2151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání obviněného M. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 4 To 43/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2021, č. j. 43 T 9/2017-2040, byl obviněný M. J. uznán vinným v bodě I. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodě III. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto zločiny a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 39 T 1/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 6 To 78/2020, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu smluvního zastupování obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z výše uvedených rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedených zločinů se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že
I. v období od 11. 3. 2010 do 12. 4. 2010 uzavřel s poškozenými P. N., R. N., L. K., M. T., T. H. a Z. Š. celkem šest smluv o půjčce, ve kterých figuroval jako dlužník, poškození jako věřitelé, jejichž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za účelem koupě pozemků zapsaných v Katastrálním úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, na LV č. XY, obec XY, k. ú. XY u XY, s tím, že zapůjčené finanční prostředky v plné výši vrátí s náležitým zhodnocením, jež mělo spočívat v tom, že zajistí přeměnu zakoupených pozemků z orné půdy na pozemky stavební v přesně neurčeném termínu, přičemž již v době uzavírání jednotlivých smluv o půjčce neměl v úmyslu vypůjčené finanční prostředky jednotlivým poškozeným vrátit; v souvislosti se zakoupenými pozemky neučinil žádné relevantní kroky směřující k jejich zhodnocení, přičemž tak ani učinit nemohl s ohledem na územní plán obce XY, který zakoupené pozemky charakterizoval jako nezastavitelné území, a i s ohledem na jejich umístění v zátopové oblasti vylučoval jejich přeměnu na stavební pozemky, když této skutečnosti si byl dobře vědom, vypůjčené finanční prostředky v celkové výši 13 950 000 Kč s výjimkou částky 8 100 000 Kč prokazatelně použité na nákup pozemků použil neznámým způsobem; popsaným jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 13 950 000 Kč,
II. v období od 7. 4. 2011 do 14. 2. 2012 uzavřel s poškozenými Z. N., L. K., A. N., Z. Š., manželi V. N. a N. N., O. O. a J. Š. celkem osm smluv o půjčce, ve kterých figuroval jako dlužník, poškození jako věřitelé, jejichž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za účelem koupě pozemků zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, na LV č. XY, obec XY, k. ú. XY u XY, s tím, že zapůjčené finanční prostředky v plné výši vrátí s náležitým zhodnocením, jež mělo spočívat v tom, že zajistí přeměnu zakoupených pozemků z orné půdy na pozemky stavební v přesně neurčeném termínu, dále za účelem nákupu stavebního materiálu s tím, že v dohodnutých termínech zapůjčené finanční prostředky v plné výši vrátí s náležitým zhodnocením a dále za účelem krátkodobého překlenutí nepříznivé finanční situace s tím, že v dohodnutém termínu zapůjčené finanční prostředky v plné výši vrátí s náležitým zhodnocením, přičemž již v době uzavírání jednotlivých smluv o půjčce neměl v úmyslu vypůjčené finanční prostředky jednotlivým poškozeným vrátit; v souvislosti se zakoupenými pozemky neučinil žádné relevantní kroky směřující k jejich zhodnocení, přičemž tak ani učinit nemohl s ohledem na územní plán obce XY, který zakoupené pozemky charakterizoval jako nezastavitelné území, a i s ohledem na jejich umístění v zátopové oblasti vylučoval jejich přeměnu na stavební pozemky, když této skutečnosti si musel být vědom; v případě zapůjčených finančních prostředků na nákup stavebních strojů a cihel, resp. překlenutí složité finanční situace, nepodnikl žádné relevantní kroky směřující ke zhodnocení zapůjčených finančních prostředků, ani tak učinit nemohl s ohledem na vlastní zadluženost, probíhající exekuce vedené proti jeho osobě a ekonomickou situaci ve stavebnictví v daném období; vypůjčené finanční prostředky v celkové výši 11 100 000 Kč, s výjimkou nezjištěné částky použité na nákup stavebních strojů a cihel, použil neznámým způsobem; popsaným jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 11 027 000 Kč,
III. v období od 14. 11. 2012 do 24. 4. 2013 uzavřel s poškozenými J. S. a R. N. smlouvu o úvěru a dvě smlouvy o půjčce, ve kterých figuroval jako dlužník, poškození jako věřitelé, jejichž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za účelem krátkodobého překlenutí nepříznivé finanční situace s tím, že v dohodnutém termínu zapůjčené finanční prostředky v plné výši vrátí s náležitým ohodnocením, přičemž již v době uzavírání jednotlivých smluv neměl v úmyslu vypůjčené finanční prostředky jednotlivým poškozeným vrátit; nepodnikl žádné relevantní kroky směřující ke zhodnocení zapůjčených finančních prostředků, ani tak učinit nemohl s ohledem na vlastní zadluženost a probíhající exekuce vedené proti jeho osobě v daném období, vypůjčené finanční prostředky v celkové výši 4 900 000 Kč použil neznámým způsobem; popsaným jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 4 720 000 Kč.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2022, č. j. 4 To 43/2021-2106, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Lze doplnit, že Krajský soud v Brně již dříve ve věci obviněného M. J. rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 43 T 9/2017-1868, kterým byl obviněný uznán vinným v bodě I. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodě III. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 28. 11. 2019, č. j. 1 To 53/2019-1925, podle §258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Ve vztahu k bodu I. výroku rozsudku nalézacího soudu obviněný nesouhlasil se závěrem, že od počátku jednal s vědomím a úmyslem nevrátit finanční prostředky. Namítal, že se nalézací soud dopustil již ve výroku zjevné nesprávnosti, když v popisu jednání učinil závěr, že termín vrácení poskytnutých půjček byl v přesně neurčeném termínu. Dále vytkl odvolacímu soudu, že nenapravil pochybení nalézacího soudu spočívající v tom, že při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Uvedl, že z důkazů jednoznačně plyne sjednání splatnosti jednotlivých půjček mezi stranami, který nebyl stanoven konkrétním datem, nýbrž konkrétní událostí, a to prodejem zakoupených pozemků po jejich zhodnocení, k čemuž mělo dojít po jejich přeměně na pozemky stavební v době 5 až 10 let od uzavření jednotlivých smluv o půjčkách. Obviněný namítal, že nelze učinit zároveň závěr, že zajistí přeměnu pozemků v přesně neurčeném termínu a že ve sjednaném termínu nevrátil vypůjčené finanční prostředky, byl-li termín vrácení finančních prostředků vázán na konkrétní událost. Současně ani jeden ze soudů nebral v potaz skutečnost, že obviněný nemohl s předmětnými pozemky od roku 2015 disponovat, neboť byly zajištěny orgány činnými v trestním řízení. Za nesprávný označil odkaz na §2393 příp. §2394 o. z., neboť tato ustanovení řeší situaci, kdy není sjednán termín vrácení zápůjček. Dále upozornil na skutečnost, že je-li splatnost dle jmenovaných ustanovení závislá na vypovězení smlouvy, pak musí být výpověď učiněna takovým právním jednáním věřitele, aby z něj bylo jednoznačně patrné, že vypovídá předmětnou smlouvu a požaduje vrácení poskytnutých finančních prostředků, toto ale z provedených důkazů, vyjma poškozené Z. Š., neplyne. Nad rámec poukázal na to, že smlouvy byly uzavírány v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění.
7. Dovolatel měl dále za to, že po provedeném dokazování nelze učinit právní závěr o tom, že byla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen. Domníval se, že právní a skutkové závěry nalézacího soudu jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Vytkl odvolacímu soudu, že pouze převzal argumentaci nalézacího soudu týkající se naplnění subjektivní stránky, přičemž z provedených důkazů nelze učinit závěr o tom, že by zamlčel poškozeným podstatné skutečnosti, resp. že je uvedl v omyl. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu jednoznačně plyne, že poškození věděli, za jakým účelem poskytují půjčky a že jsou určeny na nákup pozemků, orné půdy, tedy nemohli být uvedeni v omyl a ani jim nebyly zamlčeny žádné podstatné skutečnosti. Obviněný, resp. svědek R. N. poškozeným deklarovali, že v budoucnu by mělo dojít ke změně určení pozemků, nicméně jednalo se o otázku budoucích událostí. Přitom poškození půjčky považovali za dlouhodobou investici a současně ani neověřovali, zda je přeměna pozemků reálná. Z výpovědí obviněného pak vyplynulo, že v době, kdy pozemky kupoval, byl reálně přesvědčen o tom, že se mu povede určení pozemků změnit. Závěry o naplnění subjektivní stránky nemají oporu v provedených důkazech, naopak důkazy podávají jiný obraz o skutku.
8. Odvolací soud se také nevypořádal s obhajobou obviněného ve vztahu k úloze a roli svědka Z. M. V předchozím rozhodnutí uložil nalézacímu soudu, aby se pečlivě zabýval zhodnocením úlohy tohoto svědka ve vztahu k výpovědi obviněného a listinným důkazům a zejména ke zjištěním plynoucím ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Nicméně nalézací soud takto neučinil a v novém rozsudku pouze zopakoval své dřívější závěry.
9. Ve vztahu k bodu II. výroku rozsudku nalézacího soudu měl obviněný za to, že ani v této části jeho jednání se odvolací soud nevypořádal s námitkami učiněnými v odvolání, bez dalšího řádného přezkumu převzal závěry nalézacího soudu, ačkoli existoval rozpor mezi provedenými důkazy a závěry nalézacího soudu, a to zejména ve vztahu ke skutkům, jež se vztahují k půjčkám určeným na nákup stavebního materiálu a strojů. Z důkazů jednoznačně plyne, že obviněný skutečně zakoupil stavební materiál a stroje, které měl dále v úmyslu prodat a ze získaných peněz vrátit půjčené finanční prostředky, včetně jejich zhodnocení. Nalézací soud učinil závěr, že obviněný skutečně předmětné zboží nakoupil a snažil se je následně prodat. Nelze proto dospět k závěru, že v době uzavření smluv o půjčkách jednal v úmyslu půjčky nevrátit. Následně došlo ke změně podmínek a obviněný nebyl schopen předmětné zboží prodat, nicméně z toho nelze dovozovat, že tento úmysl měl od počátku.
10. Ve vztahu k bodu III. výroku rozsudku nalézacího soudu obviněný upozornil na závěry odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení, ze kterých vyplývá, že minimálně poškozený R. N. již v roce 2011 o jeho nepříznivé finanční situaci věděl, a uložil, aby se nalézací soud ve vztahu ke specifikovaným dílčím útokům zabýval, zda jednáním obviněného byla vůbec naplněna subjektivní a objektivní stránka zločinu. Nalézací soud však ve svém druhém rozsudku za nezměněné důkazní situace dospěl ke stejnému závěru jako v prvním zrušeném rozsudku. Doplnil dokazování o výslech svědka R. N., který nevedl k objasnění, zda skutečně tento poškozený poskytl obviněnému finanční prostředky v celkové částce 1 900 000 Kč a nezabýval se objasněním skutečností uložených odvolacím soudem. Z provedeného dokazování plyne, že na uvedenou částku byly uzavřeny dvě písemné smlouvy, obviněný pak po celou dobu trestního řízení popíral, že by převzal celkovou částku 1 900 000 Kč. Oproti tomu stojí výpověď poškozeného R. N., který nebyl schopen žádným způsobem doložit, kde získal předmětné finanční prostředky, které měl dle svého tvrzení půjčit obviněnému. Odvolací soud měl hodnotit závěry nalézacího soudu i pohledem zásady in dubio pro reo. Nebyly tak odstraněny pochybnosti zmiňované v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný zdůraznil, že rozhodnutí obecných soudů by mělo být předvídatelné, a to zejména s ohledem na průběh řízení a provedené důkazy, lze tedy očekávat, že nalézací soud vytýkané vady odstraní. V této trestní věci však k takovému postupu nedošlo a navíc jiný senát téhož odvolacího soudu tento postup nalézacího soudu v jeho novém rozsudku zcela akceptoval.
11. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících, a aby věc vrátil soudu prvního stupně.
12. Nejvyšší státní zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání nevyjádřilo.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
14. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
16. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný M. J. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly.
17. Část dovolacích námitek obviněného spočívá v nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními soudů, tuto část námitek lze sice formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud neshledal vyžadovaný zjevný rozpor. Námitky stran nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pak lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
18. Nejprve je namístě připomenout, že ani po nabytí účinnosti novely, která zavedla shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nevyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
19. Nejvyšší soud se tak ve světle nastíněných skutečností nejdříve zabýval námitkami obviněného ve vztahu k výroku o vině pod bodem I., dle kterých skutkové závěry nalézacího soudu jsou (obecně) v rozporu s obsahem provedených důkazů a soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud proto taktéž v obecné rovině zdůrazňuje, že soudy svá skutková zjištění opřely především o výpovědi poškozených P. N., R. N., L. K., M. T., T. H. a Z. Š., svědeckých výpovědí zastupitelů obce XY, L. P., V. P. a dalších svědků, které jsou v souladu s listinnými důkazy, zejména smlouvami o půjčkách, zápisy ze zasedání zastupitelstva obce XY, jakož i územním plánem obce XY. Na základě provedeného dokazování pak soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena.
20. Konkrétně pak není pravdou, že by nalézací soud ve výroku rozsudku v popisu jednání učinil závěr, že termín vrácení poskytnutých půjček byl v přesně neurčeném termínu. Pod bodem I. pouze uvedl, že zapůjčené finanční prostředky měly být v plné výši s náležitým zhodnocením vráceny, což mělo spočívat v tom, že obviněný zajistí přeměnu zakoupených pozemků z orné půdy na pozemky stavební v přesně neurčeném termínu, a takto postupně uzavřel celkem v šesti případech smlouvu o půjčce. V rámci předmětných smluv bylo pro vrácení finančních prostředků ve dvou případech uvedeno konkrétní datum, ve dvou případech rozpětí let (tj. 5 let, potažmo 5 až 7 let) a ve dvou případech termín vrácení po prodeji pozemků. Nicméně, jak již ostatně podotkl odvolací soud, v tomto případě nejde o posouzení občanskoprávního vztahu, ale o posouzení protiprávnosti jeho jednání od počátku. Důležité je, že obviněný jednal od počátku s vědomím a s úmyslem nevrátit finanční prostředky poškozeným.
21. Dále není pravdou, že by se soudy nevypořádaly s obhajobou obviněného stran úlohy a role svědka Z. M. Nalézací soud uvedl, že obhajoba obviněného ohledně poskytnuté provize byla vyvrácena jednak výpovědí svědka Z. M., a jednak kopiemi pokladních dokladů. Zabýval se rovněž i významem smlouvy o zprostředkování a potvrzení o převzetí finančních prostředků, přičemž dospěl k závěru, že vzhledem k datování převzetí finančních prostředků se nemohlo jednat o provizi v dané věci, neboť se tak stalo zhruba dva měsíce předtím, než obviněný získal první finanční prostředky od poškozených. Svědek Z. M. sám popřel, že by finanční prostředky převzal nebo se v prodeji pozemků jakkoli angažoval, přičemž jeho výpověď je v souladu s výpověďmi ostatních svědků z řad zastupitelů obce XY. Nalézací soud poukázal i na nedostatek logického základu tvrzení obviněného, že vyplatil svědku Z. M. zbytek provize po prodeji pozemku, neboť ten by nedodržel předem sjednané podmínky. Dospěl nicméně k závěru, že i v případě zaplacení provize by se v podstatě nic nezměnilo, neboť podstatou podvodného jednání obviněného byl fakt, že vylákal od poškozených finanční prostředky na nákup pozemku s tím, že je přemění na stavební parcely, ačkoli věděl, že takto učinit nemůže (viz odstavec 40. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud následně přisvědčil soudu nalézacímu, že stále přetrvala pochybnost o podpisu smlouvy o zprostředkování, avšak tato byla posouzena podle vlastního obsahu a v souhrnu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Poukázal na kontext s časovými souvislostmi ve spojení s listinnými důkazy, jelikož poskytnuté finanční prostředky by nemohly být určeny na tuto provizi, svědek zároveň rozhodně popřel, že by od obviněného přebral jakékoli finanční prostředky nebo se ve věci angažoval. Tímto způsobem dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi tohoto svědka, současně tvrzení obviněného vůči poškozeným stran údajně vyplacené provize někomu z obce nebylo provedeným dokazováním potvrzeno (viz odstavce 11. a 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
22. Dovolatel rovněž namítal k bodu II. výroku o vině rozpor mezi provedenými důkazy a závěry nalézacího soudu, a to zejména ve vztahu ke skutkům, jež se vztahují k půjčkám určeným na nákup stavebního materiálu a strojů, neboť z důkazů jednoznačně vyplynulo, že stavební materiál i stroje skutečně zakoupil, měl je v úmyslu dále prodat a ze získaných peněz zapůjčené finanční prostředky včetně jejich zhodnocení vrátit. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že jednání podvodného charakteru obviněného bylo prokázáno především svědeckými výpověďmi poškozených, tedy A. N., manželů V. N. a N. N., O. O. korespondujícími s listinnými důkazy. Obviněný uvedeným poškozeným tvrdil, že potřeboval půjčit peníze na nákup stavebního materiálu a strojů, jelikož se jednalo o výhodný a lukrativní obchod, kupce již má, vše výhodně prodá a v relativně krátkém časovém horizontu finanční prostředky náležitě zhodnoceny vrátí. Pokud obviněný selektivně namítá, že ve vztahu ke skutkům vztahujícím se k půjčkám určeným na nákup strojů a stavebního materiálu ke koupi skutečně došlo a jeho záměrem bylo půjčené peníze zhodnotit, nebere v potaz další okolnosti zjištěné a hodnocené nalézacím soudem. Jedná se především o skutečnost, že celková částka, kterou si v předmětném období postupně půjčil od poškozených, výrazně převyšovala možnou nákupní cenu předmětných strojů či cihel, posléze nepodnikl žádné relevantní kroky směřující ke zhodnocení a vrácení zapůjčených finančních prostředků, ani tak s ohledem na svou vlastní zadluženost a exekuce proti jeho osobě vedené nemohl učinit, i s přihlédnutím k ekonomické situaci ve stavebnictví. Nezjištěná částka byla skutečně použita na nákup stavebních strojů a cihel, zbytek finančních prostředků však byl použit neznámým způsobem. Stavební plošiny i materiál tedy byly zakoupeny, nikoli však v rozsahu poskytnutých půjček, nikoliv za cenu uvedenou obviněným a vzhledem k nekvalitnosti materiálu či špatnému stavu plošin i cihel rozhodně nemohly vygenerovat zisk. Obviněný tedy musel vědět, že finanční prostředky nebude schopen vrátit, což je zřejmé i z jeho následného jednání, poškozeným se vymlouval, nikomu nesdělil, jak se věci ve skutečnosti mají, a snažil se poškozeným vyhýbat. Skutková zjištění vztahující se k bodu II. výroku o vině stran vylákání finančních prostředků pro nákup stavebních strojů a materiálu tak ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním nejsou. Ke stejnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud souhrnně v rámci celého bodu II. výroku soudu, lze však poznamenat, že obviněný žádné další bližší námitky již nevznesl.
23. Nakonec, pokud obviněný nesouhlasil ve vztahu k bodu III. výroku o vině se závěrem soudů, že mu poškozený R. N. poskytl finanční prostředky v celkové částce 1 900 000 Kč, tento závěr má i podle Nejvyššího soudu oporu v provedených důkazech a vyplývá z nich. Pokud se týká zpochybňované částky od R. N., z notářských zápisů jednoznačně vyplývá, že si obviněný půjčil částku 1 900 000 Kč, což koresponduje se svědeckou výpovědí R. N. Nejvyšší soud podotýká, že je v daných souvislostech irelevantní, kde poškozený předmětné finanční prostředky získal, neboť zásadní pro trestněprávní posouzení jednání obviněného je skutečnost, že obviněnému uvedené finanční prostředky poskytl, přičemž mu měly být v dohodnutém termínu vráceny, obviněný však toto neměl od počátku v úmyslu, neboť věděl, že nemá z čeho peníze vrátit, má značné dluhy a nemá příjmy ani majetek na pokrytí jeho předchozích závazků.
24. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Jestliže Nejvyšší soud neshledal v posuzované věci zjevný či extrémní rozpor, nemohla pak být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
25. Obviněný dále vyjádřil své přesvědčení, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka jednotlivých zločinů. Tyto námitky obviněného lze v zásadě podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jimi dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci skutku užitou nalézacím soudem. Nicméně již zde je na místě poznamenat, že soudy obou stupňů se otázkou naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu zabývaly a vzhledem k vlastním skutkovým závěrům dovodily, že byly naplněny. Nejvyšší soud rovněž podotýká, že dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku nepřesně uvádí, které z jeho námitek se týkají objektivní a které subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
26. Obecně lze uvést, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) resp. odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, resp. škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu podvodu je především zájem na ochraně majetkových práv. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v podvodném jednání pachatele, které může mít alternativně podobu uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu, anebo zamlčení podstatných skutečností, přičemž následkem takového podvodného jednání musí být jednak vznik určité škody na cizím majetku a dále obohacení pachatele nebo jiné osoby za předpokladu, že dotčená osoba provede určitou majetkovou dispozici. Uvést někoho v omyl lze předstíráním existence určitých rozhodných skutečností, čímž vytvoří rozpor mezi představou podváděné osoby o realitě a realitou samotnou, využití něčího omylu pak nepředpokládá aktivní přičinění pachatele na vzniku omylu dotčené osoby, nýbrž utvrzování osoby v omylu či jakékoli ztěžování jeho odhalení. Zamlčení podstatných skutečností znamená nesdělení veškerých skutečností podstatných pro rozhodnutí ohledně provedení příslušného právního jednání spojeného s majetkovou dispozicí. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl, který musí být dán v okamžiku, kdy na základě podvodného jednání pachatele dotčená osoba činí právní jednání spojené s majetkovou dispozicí, případně tento podvodný úmysl majetkové dispozici předchází. Je-li trestný čin podvodu páchán prostřednictvím zamlčení podstatné skutečnosti, musí se úmyslné zavinění pachatele vztahovat i k tomu, že znalost určité skutečnosti je pro dotčenou osobu podstatná (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. §205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1687 a 1698).
27. Podstata jednání, jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem I. výroku o vině, spočívala podle skutkových zjištění v zásadě v tom, že celkem v šesti případech uzavřel s poškozenými smlouvy o půjčkách pro nákup pozemků, které měly být změněny na stavební parcely, ačkoli věděl, že tyto pozemky jsou ornou půdou a také jí zůstanou, neboť změna není možná, což poškozeným zamlčel a o skutečném stavu je nikdy neinformoval. Obviněný pak namítal, že jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin podvodu, neboť od počátku nejednal s vědomím a úmyslem nevrátit finanční prostředky, nezamlčel podstatné skutečnosti, resp. neuvedl nikoho v omyl, neboť poškození znali účel poskytnutí jejich půjček na nákup pozemků – orné půdy a půjčky považovali za dlouhodobou investici a neověřovali si, zda je přeměna pozemků reálná.
28. Aplikují-li se výše uvedené obecné závěry na projednávanou věc, je z hlediska existence podvodného úmyslu, tedy naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, podstatné zejména zjištění krajského soudu, že od počátku obviněný věděl, že se kupované pozemky nemohou změnit na pozemky stavební, přesto udržoval poškozené v opačném přesvědčení. Tato skutečnost byla obviněnému sdělena ještě před dražbou předmětných pozemků, v územním plánu nebylo s danými pozemky nikdy počítáno jako s pozemky stavebními, nadto obviněný nikdy neučinil žádný krok, který by ke změně určení pozemku směřoval. Pro závěr o existenci podvodného úmyslu svědčí dále i skutečnost, že na nákup předmětných nemovitostí použil pouze část zapůjčených finančních prostředků, přičemž zbytek užil neznámým způsobem. Jasně tak vyplývá z jeho faktického jednání, že od počátku o shora uvedených okolnostech věděl a spoléhal na nejisté budoucí události, které nemohl sám ovlivnit, navíc bez jakéhokoliv vlastního přičinění. Správnost závěru soudů o podvodném úmyslu obviněného plyne i ze souhrnu skutečností spočívajících v jeho neschopnosti hradit závazky z uzavřených smluv z vlastních zdrojů. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zásadně odmítá argumentaci obviněného, že v podvodném úmyslu nejednal, a shledal proto zjevně neopodstatněnou námitku obviněného o absenci subjektivní stránky skutkové stránky trestného činu podvodu, resp. absenci jeho podvodného úmyslu od počátku.
29. Co se týče námitky sjednání splatnosti jednotlivých půjček, pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu je tato námitka irelevantní. Na okraj lze poznamenat, že by v kontextu dalších okolností bylo možné uvažovat o její provázanosti s prokazováním podvodného úmyslu, např. pokud by pachatel v mezidobí prokazatelně činil kroky k přeměně pozemků z orné půdy na pozemky stavební. Avšak taková změna v nyní projednávané věci nebyla vůbec možná (i s ohledem na jejich umístění v zátopové oblasti) a obviněný o této skutečnosti od samého počátku věděl.
30. Rovněž dovolatel ve vztahu k bodu II. výroku o vině namítal, že skutečně stavební stroje a materiál nakoupil, snažil se je neúspěšně prodat, čímž je vyvrácen závěr o jeho počátečním úmyslu půjčky nevrátit. Soudy obou stupňů se k existenci podvodného úmyslu i zde podrobně vyjádřily a Nejvyšší soud se s jejich závěry v návaznosti na výše zkoumaná ustálená skutková zjištění plně ztotožňuje. Soudy připustily, že stroje a materiál obviněný skutečně nakoupil, avšak za jinou částku, než uvedl. V předmětném období si postupně půjčil 11 100 000 Kč, což odpovídalo částce výrazně převyšující možnou nákupní cenu předmětných strojů a cihel, současně je nepoužil na nákup pozemků, neboť tyto již měl zakoupené. Důležitým faktorem zůstává, že si při vylákání finančních prostředků od poškozených počínal s vědomím, že je nebude schopen vrátit. Byly na něj vedeny exekuce a musel si být vědom i ve světle probíhající stavební krize, že se rozhodně nemohlo jednat o výhodný a lukrativní obchod s možným výrazným zhodnocením, ba naopak takovou transakci lze označit za velmi riskantní. Rovněž v tomto případě jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť poškozeným zatajil, že nákup stavebních strojů a materiálu je riskantním obchodem s velmi nejistým výsledkem a tvrdil pravý opak a zamlčel svou velmi špatnou finanční situaci, pro kterou jim nebyl schopen půjčené finanční prostředky vrátit.
31. Stran nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve vztahu k bodu I. obviněný uvedl, že nemohl zamlčet podstatné skutečnosti nebo uvést poškozené omyl, jelikož tito znali účel poskytnutí půjček na nákup pozemků, orné půdy, půjčky považovali za dlouhodobou investici a neověřovali si, zda je přeměna pozemků reálná. Ve světle shora vysvětlené terminologie lze však dospět k závěru, že poškození byli uvedeni obviněným v omyl, neboť od nich vylákal finanční prostředky za účelem koupě pozemku v k. ú. XY, přičemž věděl, že nemůže dojít k výraznému slibovanému zhodnocení ani k vrácení finančních prostředků, a byla jim zamlčena podstatná okolnost, a to že nemůže zakoupené pozemky přeměnit na pozemky stavební, tj. věděl, že jsou ornou půdou a ornou půdou i zůstanou. Nadále pak poškozené udržoval v naději, že pozemky zhodnotí a učiní z nich stavební parcely.
32. K námitce obviněného, že si poškození neověřovali skutečný stav věci, a to zda je přeměna pozemků vůbec reálná, lze pak uvést následující. Bezesporu je pravdou, že dle stávající judikatury nelze na straně oklamaného odhlížet od sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01). Nicméně současně platí, že musí být vždy brány v potaz též specifické okolnosti daného jednání, nelze požadovat, aby osoba vstupující do soukromoprávního vztahu přistupovala ke smluvnímu partnerovi jako k potenciálnímu podvodníkovi a detailně vždy zkoumala jeho solidnost a solventnost. Kladení vysokých či přehnaných požadavků na obezřetnost poškozených by ve výsledku mohlo vést k beztrestnosti řady pachatelů, neboť ti by se vždy mohli jednoduše dovolávat neobezřetnosti poškozených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016). Na tomto místě lze zdůraznit sofistikovanost jednání obviněného za využití značné důvěřivosti poškozených pocházející ze zprostředkování smlouvy R. N., který sám obviněnému finanční prostředky poskytl. Šlo o jednání dostatečně přesvědčivé, neboť tímto způsobem vylákal vysoké finanční částky od velkého množství osob. Případ se bez jakékoli pochybnosti vymyká ze sféry soukromého práva a poškozeným tak nelze přičítat nedostatek jejich obezřetnosti.
33. Poukázal-li dále dovolatel ve vztahu k výroku o vině pod bodem III. na fakt, že minimálně poškozený R. N. již v roce 2011 o jeho nepříznivé finanční situaci věděl, Nejvyšší soud konstatuje, že v rámci této námitky lze plně odkázat na předchozí výklad. Ačkoli poškozený mohl mít jistou povědomost o finanční situaci obviněného, sám uvedl, že nebyla narušena jeho důvěra ohledně lukrativnosti pozemků, které měl obviněný ve vlastnictví, měl je zhodnotit, a mohl se reálně domnívat, že bude mít příjem z předmětných pozemků. Lze předestřít, že v tomto případě je potřeba na majetkovou dispozici poškozeného v daných souvislostech nazírat komplexně. Pachatel může poškozeného uvést v omyl i tehdy, jestliže si je vědom jeho nepříznivé situace a přesto mu poskytne finanční prostředky, neboť takové povědomí poškozeného či jeho míra znalosti ekonomické situace obviněného ho nezbavuje odpovědnosti za jeho jednání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1536/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 873/2018). Tudíž i v případě vědomosti poškozeného R. N. o jistých finančních problémech obviněného, nelze dojít k závěru, že by nemohl být uveden v omyl, neboť obviněný bezpochyby využil navozený stav důvěry stran výnosného budoucího prodeje vlastněných pozemků, na které mu již dříve poškozený poskytl finanční prostředky. Ani v tomto případě nebylo možné obviněnému v jeho argumentaci přisvědčit.
34. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení skutkového děje, zjištěného soudy obou stupňů, tedy zejména objektivní a subjektivní stránka jednotlivých zločinů, bylo provedeno správně a bez vad.
35. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
36. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.