ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.747.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 747/2022-23985
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2022 o dovoláních obviněných 1. O. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, 2. P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, 3. J. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, a 4. M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 2 To 78/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 19/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných O. V., P. V., J. V. a M. B. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2021, č. j. 2 T 19/2020-23516, byli obvinění O. V., J. V. a M. B. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněný P. V. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Za to byl obviněný O. V. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce sedm let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení v obchodních korporacích a družstvech na dobu sedmi let a podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Obviněný J. V. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šest let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení v obchodních korporacích a družstvech na dobu šesti let a podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Obviněný P. V. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení v obchodních korporacích a družstvech na dobu pěti let. Obviněný M. B. byl pak odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení v obchodních korporacích a družstvech na dobu šesti let. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných G. K. a P. K. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění dopustili v podstatě tím, že
1. obvinění O. V., J. V. a P. V. společně v období nejméně od 1. 4. 2015 do 18. 10. 2015 v Praze, Jindřichově Hradci, případně jinde v České republice, ve společném úmyslu zkrátit daň a neoprávněně se obohatit na úkor České republiky, se ve vzájemné kooperaci podíleli jako součást více osob s rozdělením činností na soustavném páchání úmyslné daňové trestné činnosti, a to tak, že M. Š. jako jediný jednatel a společník společnosti D., po vzájemné domluvě s O. V. a J. V., jednateli a společníky společnosti C., a účetním P. V., v úmyslu zkrátit daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) formou zastření skutečného stavu stavem formálně právním a získat tak neoprávněný majetkový prospěch použili společnost D., jako tzv. missing tradera k využití osvobození od DPH v rámci režimu 4200, když
O. V. řídil a organizoval účelově vytvořený řetězec, určoval v jakém období, s jakým zbožím a s jakými subjekty se bude obchodovat jménem společnosti D., vyřizoval její obchodní korespondenci a zajišťoval expedici zboží na místo určení, již zemřelý M. Š. vložil do obchodního řetězce společnost D., pro využívání vykazované obchodní činnosti, jako jediný statutární zástupce společnosti D., podával daňová přiznání a jednal se státními institucemi, J. V. úzce spolupracoval s O. V. a na jeho pokyn koordinoval dopravu zboží ze Spolkové republiky Německo a Slovinska k odběratelům a zajišťoval následnou expedici zboží na místo určení, P. V. na pokyn O. V. jménem společnosti D., vystavoval účetní a daňové doklady a vedl skladovou evidenci předmětného zboží,
na společnost D., která pouze předstírala řádnou hospodářskou činnost, společně realizovali nákupy zboží od různých dodavatelů ze třetích zemí, s cílem navodit takový stav věci, který povede ke zkrácení daňové povinnosti, předstírali, že nakoupené zboží prodávají do dalších států Evropské unie se záměrem zatajit skutečného odběratele zboží a umožnit mu vyhnout se daňové povinnosti na DPH splatné na základě odpovídajícího pořízení uvnitř Společenství a zneužít systém osvobození od DPH v rámci Evropské unie a zároveň věděli, že na základě režimu 4200 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, tj. domácí spotřeba se souběžným propuštěním zboží do volného oběhu, u zboží, které tvoří dodávku osvobozenou od DPH do jiného členského státu, kdy DPH bude splatná v členském státě konečného určení, a přesto deklarovali, že toto zboží bylo dále dodáno do jiného členského státu osobám registrovaným k DPH, a to do Polska – S. D. S., A. T., do Španělska – E., a do Itálie – C. F. D. C. Y., M. F. D. H. S., a uplatňovali tak osvobození od DPH,
M. Š. na základě pokynu O. V. úzce spolupracujícího s J. V. podal ve dvou případech u příslušného finančního úřadu nepravdivá daňová přiznání k DPH za zdaňovací období II. a III. čtvrtletí 2015 specifikovaná ve výroku rozsudku nalézacího soudu zpracovaná účetním P. V., ačkoliv si obvinění O. V., J. V., P. V. a zemřelý M. Š. byli vědomi, že deklarovaná plnění osobám registrovaným k dani v jiném členském státě v rámci Evropské unie jsou fiktivní a daň z těchto plnění nebude v jiném členském státě v rámci Evropské unie uhrazena, neboť dodání zboží do jiného státu bylo pouze formálního charakteru, když předmětné plnění nebylo dodáno deklarovaným odběratelům a nedošlo tak k dodání nebo přemístění zboží uvnitř Unie do jiného členského státu dle režimu 4200, tudíž nebyly splněny podmínky uvedené v čl. 143 odst. 2 směrnice 2006/112/ES, když ve skutečnosti se jednalo o předem připravený daňový únik, a tímto úmyslným jednání vědomě zkrátili daň v celkové výši nejméně 7 160 612 Kč,
2. obvinění O. V., J. V., P. V. a G. K. společně v období nejméně od 1. 8. 2015 do 17. 1. 2016 v Praze, Jindřichově Hradci, případně jinde v České republice, ve společném úmyslu zkrátit daň a neoprávněně se obohatit na úkor České republiky, se ve vzájemné kooperaci podíleli jako součást více osob s rozdělením činností na soustavném páchání úmyslné daňové trestné činnosti, a to tak, že G. K. jako jediná jednatelka a společník společnosti A. P., po vzájemné domluvě s M. Š. jako osoby fakticky jednající jménem společnosti A. P., O. V. a J. V. jednatelů a společníků společnosti C., a účetním P. V. v úmyslu zkrátit daňovou povinnost společnosti A. P., na DPH formou zastření skutečného stavu stavem formálně právním a získat tak neoprávněný majetkový prospěch, použili společnost A. P., jako tzv. missing tradera k využití osvobození od DPH v rámci režimu 4200, když
O. V. řídil a organizoval účelově vytvořený řetězec, určoval v jakém období, s jakým zbožím a s jakými subjekty se bude obchodovat jménem společnosti A. P., zajišťoval expedici zboží na místo určení, vyřizoval obchodní korespondenci společnosti A. P., a za tuto společnost podával elektronicky daňová přiznání, M. Š. vložil do obchodního řetězce společnost A. P., pro využívání vykazované obchodní činnosti a ve spolupráci s G. K. za tuto společnost jednal, J. V. úzce spolupracoval s O. V. a na jeho pokyn koordinoval dopravu zboží ze Spolkové republiky Německo a Slovinska k odběratelům a zajišťoval následnou expedici zboží na místo určení, P. V. na pokyn O. V. jménem společnosti A. P., vystavoval účetní a daňové doklady a vedl skladovou evidenci předmětného zboží, G. K. byla za úplatu statutárním zástupcem ve společnosti A. P.,
na společnost A. P., která pouze předstírala řádnou hospodářskou činnost, společně realizovali nákupy a prodeje zboží od různých dodavatelů ze třetích zemí, s cílem navodit takový stav věci, který povede ke krácení daňové povinnosti, předstírali, že nakoupené zboží prodávají do dalších států Evropské unie se záměrem zatajit skutečného odběratele zboží a umožnit mu vyhnout se daňové povinnosti na DPH splatné na základě odpovídajícího pořízení uvnitř Společenství a zneužít systém osvobození od DPH v rámci Evropské unie a zároveň věděli, že na základě režimu 4200 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie tj. domácí spotřeba se souběžným propuštěním zboží do volného oběhu, u zboží, které tvoří dodávku osvobozenou od DPH do jiného členského státu, kdy DPH bude splatná v členském státě konečného určení, a přesto deklarovali, že toto zboží bylo dále dodáno do jiného členského státu osobám registrovaným k DPH, a to do Polska – S. D. S., A. T., do Itálie – C. F. D. C. Y., M. F. D. H. S., S. I.-E. D. X. C., F. T. D. Z. F., Z. I.-E. D. Z. Y., D. I.-E. D. Z. M., W. I.-E. D. G. X., do Bulharské republiky – Р ., a do Rakouska – L. L. a uplatňovali tak osvobození od DPH,
za společnost A. P., podali celkem v pěti případech u příslušného finančního úřadu na základě pokynu O. V. úzce spolupracujícího s J. V., účetním P. V. zpracovaná nepravdivá daňová přiznání k DPH za zdaňovací období srpen, září, říjen, listopad a prosinec 2015 specifikovaná ve výroku rozsudku nalézacího soudu, ačkoliv si obvinění O. V., J. V., P. V., zemřelý M. Š. a G. K. byli vědomi, že deklarovaná plnění osobám registrovaným k dani v jiném členském státě v rámci Evropské unie jsou fiktivní a daň z těchto plnění nebude v jiném členském státě v rámci Evropské unie uhrazena, neboť dodání zboží do jiného státu bylo pouze formálního charakteru, když předmětné plnění nebylo dodáno deklarovaným odběratelům a nedošlo tak k dodání nebo přemístění zboží uvnitř Unie do jiného členského státu dle režimu 4200, tudíž nebyly splněny podmínky uvedené v čl. 143 odst. 2 směrnice 2006/112/ES, když ve skutečnosti se jednalo o předem připravený daňový únik, a tímto úmyslným jednání vědomě zkrátili daň v celkové výši nejméně 2 989 863 Kč,
3. obvinění O. V., J. V. a M. B. společně v období nejméně od 1. 7. 2016 do 25. 11. 2016 v Praze, případně jinde v České republice, ve společném úmyslu zkrátit daň a neoprávněně se obohatit na úkor České republiky, se ve vzájemné kooperaci podíleli jako součást více osob s rozdělením činností na soustavném páchání úmyslné daňové trestné činnosti, a to tak, že M. B. jako jediný jednatel a společník společnosti B.-s., po vzájemné domluvě s O. V. a J. V. jednateli a společníky společnosti C., v úmyslu zkrátit daňovou povinnost společnosti A. P. (správně B.-s.), na DPH formou zastření skutečného stavu stavem formálně právním a získat tak neoprávněný majetkový prospěch, použili společnost B.-s., jako tzv. missing tradera k využití osvobození od DPH v rámci režimu 4200, když
O. V. řídil a organizoval účelově vytvořený řetězec, určoval v jakém období, s jakým zbožím a s jakými subjekty se bude obchodovat jménem společnosti B.-s., zajišťoval expedici zboží na místo určení, vyřizoval obchodní korespondenci společnosti B.-s., J. V. úzce spolupracoval s O. V. a na jeho pokyn koordinoval dopravu zboží ze Slovinska k odběratelům a zajišťoval následnou expedici zboží na místo určení, M. B. vložil do obchodního řetězce společnost B.-s., pro využívání vykazované obchodní činnosti, jako jediný statutární zástupce podával za společnost B.-s., daňová přiznání,
na společnost B.-s., která pouze předstírala řádnou hospodářskou činnost, společně realizovali nákupy a prodeje zboží od různých dodavatelů ze třetích zemí, s cílem navodit takový stav věci, který povede ke krácení daňové povinnosti, předstírali, že nakoupené zboží prodávají do dalších států Evropské unie se záměrem zatajit skutečného odběratele zboží a umožnit mu vyhnout se daňové povinnosti na DPH splatné na základě odpovídajícího pořízení uvnitř Společenství a zneužít systém osvobození od DPH v rámci Evropské unie a zároveň věděli, že na základě režimu 4200 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie tj. domácí spotřeba se souběžným propuštěním zboží do volného oběhu, u zboží, které tvoří dodávku osvobozenou od DPH do jiného členského státu, kdy DPH bude splatná v členském státě konečného určení, a přesto deklarovali, že toto zboží bylo dodáno do Itálie osobě registrované k DPH – M. F. D. H. S., a uplatňovali tak osvobození od DPH,
za společnost B.-s., podal M. B. celkem ve čtyřech případech u příslušného finančního úřadu na základě pokynu O. V. úzce spolupracujícího s J. V. zpracovaná nepravdivá daňová přiznání k DPH za zdaňovací období červenec, srpen, září a říjen 2016 specifikovaná ve výroku rozsudku nalézacího soudu, ačkoliv si obvinění O. V., J. V. a M. B. byli vědomi, že deklarovaná plnění osobě registrované k dani v jiném členském státě v rámci Evropské unie jsou fiktivní a daň z těchto plnění nebude v jiném členském státě v rámci Evropské unie uhrazena, neboť dodání zboží do jiného státu bylo pouze formálního charakteru, když předmětné plnění nebylo dodáno deklarovanému odběrateli do jiného členského státu dle režimu 4200, tudíž nebyly splněny podmínky uvedené v čl. 143 odst. 2 směrnice 2006/112/ES, když ve skutečnosti se jednalo o předem připravený daňový únik, a tímto úmyslným jednání vědomě zkrátili daň v celkové výši nejméně 12 163 246 Kč,
obvinění O. V., zemřelý M. Š., J. V. a P. V. společným úmyslným jednáním více osob, nejméně se dvěma osobami, ve značném rozsahu zkrátili DPH u společnosti D., za zdaňovací období II. a III. čtvrtletí 2015 v celkové výši nejméně 7 160 612 Kč a České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihočeský kraj tak byla způsobena škoda v celkové výši nejméně 7 160 612 Kč,
obvinění O. V., G. K., zemřelý M. Š., J. V. a P. V. společným úmyslným jednáním více osob, nejméně se dvěma osobami ve značném rozsahu zkrátili DPH u společnosti A. P., za zdaňovací období srpen, září, říjen, listopad a prosinec 2015 v celkové výši nejméně 2 989 863 Kč a České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Hlavní město Prahu tak byla způsobena škoda v celkové výši nejméně 2 989 863 Kč,
obvinění O. V., J. V. a M. B. společným úmyslným jednáním více osob, nejméně se dvěma osobami, ve velkém rozsahu zkrátili DPH u společnosti B.-s., za zdaňovací období červenec, srpen, září, říjen 2016 v celkové výši nejméně 12 163 246 Kč a České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, tak byla způsobena škoda v celkové výši nejméně 12 163 246 Kč,
celkem tedy
obvinění O. V. a J. V. společným úmyslným jednáním více osob, nejméně se dvěma osobami, ve velkém rozsahu zkrátili DPH ve výši nejméně 22 313 721 Kč,
obviněný P. V. společným úmyslným jednáním více osob, nejméně se dvěma osobami, ve velkém rozsahu zkrátil DPH ve výši nejméně 10 150 475 Kč,
obviněný M. B. společným úmyslným jednáním více osob, nejméně se dvěma osobami, ve velkém rozsahu zkrátil DPH ve výši nejméně 12 163 246 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním obvinění O. V., J. V., P. V. a M. B. v celém jeho rozsahu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 2 To 78/2021-23771, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu propadnutí věci u obviněného O. V. a ve výroku o trestu zákazu činnosti u obviněného P. V. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o uložení trestu propadnutí věci O. V. podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněných J. V. a M. B. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Dovolání O. V. a J. V.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění O. V. a J. V. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Vzhledem k tomu, že tak učinili jedním podáním, byla jejich argumentace zcela shodná.
5. Namítali, že úvahy soudů o tom, že z hlediska krácení daně bylo jedno, zda zboží bylo fakticky rozprodáno v Itálii, na Slovensku či v České republice, protože daňový únik byl v rámci Evropské unie stejný, jsou naprosto nesprávné a chybné. Tyto úvahy byly nadto rozvedeny toliko v rovině odůvodnění obou rozhodnutí a nebyly vtěleny do rozhodných skutkových zjištění. Připouští-li soudy, že obvinění dodávali zboží do zahraničí [čímž de iure naplnili podmínky pro osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu ve smyslu §64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“)], tatáž plnění považují pouze za tuzemská s povinností přiznat daň na výstupu, jsou jejich závěry a úvahy nesrozumitelné a protiřečí si. Závěr o dodání zboží toliko do tuzemska je tak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť z provedených důkazů zcela jednoznačně vyplývá, že minimálně u části dodávek zboží docházelo k intrakomunitárním dodáním zboží do jiného členského státu Evropské unie. Tato skutečnost má zásadní vliv na posouzení viny obou obviněných z hlediska kvalifikačního momentu, jelikož není postavena na jisto výše způsobené škody. Soudy obou stupňů shodně připustily (toliko v rovině odůvodnění), že přepravy zboží do zahraničí sice proběhly, avšak tyto úvahy a vysvětlení se nijak neprojevily ve skutkových zjištěních vtělených do obou rozhodnutí, neboť v nich absentovaly výroky o tom, že by obvinění směřovali své jednání i ve vztahu k nezaplacení DPH společnostmi v zahraničí. Z obsahu provedených důkazů skutečně plyne, že (alespoň částečné) dodání zboží do jiného členského státu bylo řádně doloženo. Připouští se tak jiný skutkový děj než ten, který je popisován a obsažen ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů. Tento navozený stav je dle názoru obviněných v rozporu se základními zásadami trestního řízení.
6. Závěrem proto obvinění O. V. a J. V. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání P. V.
7. Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný P. V. a opřel jej o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dále pak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný byl rovněž přesvědčen, že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem dovozeným soudem a provedenými důkazy, neboť tento je dle judikatury Ústavního soudu podřaditelný pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (patrně ve znění účinném do 31. 12. 2021).
8. Dovolatel nejprve zdůraznil, že v obou rozsudcích absentuje hodnocení klíčových důkazů, kterými jsou odposlechy telefonických hovorů mezi obviněným a jeho otcem obviněným O. V. Přepisy odposlechů a jedné e-mailové zprávy byly pouze konstatovány, aniž by soud prvního stupně uvedl, jaké závěry z nich dovodil (pouze lakonicky konstatoval, že z nich vyplývá vina dovolatele). Hodnocení důkazů tudíž vůbec neprovedl a z odůvodnění rozsudku nelze seznat, jakými úvahami byl veden, když z provedených důkazů dovodil, že byla naplněna skutková podstata přisuzovaného trestného činu. Tuto rezignaci na hodnocení důkazů obviněný označil s odkazem na judikaturu Ústavního soudu za porušení jeho práva na spravedlivý proces a rozhodnutí za zcela nepřezkoumatelné v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). Obviněný uplatnil totožnou námitku již v podaném odvolání, odvolací soud však pouze bez dalšího konstatoval, že hodnocení důkazů proběhlo a rezignoval na přezkum rozhodnutí předchozí instance. Není tedy zřejmé, z jakých okolností soudy dovozují naplnění skutkové podstaty trestného činu, zejména jeho subjektivní stránky.
9. Dále obviněný vyjádřil své přesvědčení, že je dán extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, jelikož hlavními důkazy o jeho vině mají být provedené odposlechy. Avšak první z odposlechů jsou z listopadu 2015, přičemž převážná část skutků, za které byl odsouzen, se měla odehrát dříve v průběhu roku 2015. Z ostatních provedených důkazů (např. z výslechů svědků) bylo možné maximálně dovodit závěr, že v rozhodném období zpracovával účetnictví společnostem A. P., a D. Proto i v případě, že by bylo možno z odposlechů dovodit vědomí dovolatele o páchání daňové trestné činnosti, nelze tento závěr bez dalšího učinit pro období před těmito odposlechy (toto období není řešeno, ani s nimi nesouvisí). Závěr učiněný krajským soudem o jeho vědomé účasti na páchané trestné činnosti tak označil jako nepodložený. Současně vyslovil domněnku, že k jeho odsouzení významně přispěla okolnost, že je v příbuzenském vztahu k dalším obviněným. V této souvislosti také upozornil na fakt, že není-li prokázáno, že by se trestné činnosti účastnil po celou dobu, výše škody by hranice 10 mil. Kč nedosáhla a takovou trestnou činnost nelze subsumovat pod kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
10. Extrémní nesoulad spatřoval rovněž ve skutečnosti, že nalézací soud se stran otázky, zda bylo či nebylo dodáno zboží zahraničním společnostem, spolehl výhradně na tvrzení Policie ČR, od kterého je odvozena i výše škody zakládající se na zprávě Finančního úřadu, který však při jejím zpracování vycházel z předpokladu založeném na tvrzení Policie ČR, že nebyla dodána ani část zboží. V samotném odůvodnění rozsudku poukázal na paradoxní situaci, neboť je jmenována celá řada konečných odběratelů a následně jsou pouze u malé části z nich uvedeny výsledky šetření, ze kterých je dovozováno nedodání zboží. Ve zbylé části se soud zcela spolehl na sdělení Policie ČR o údajném nedodání zboží prezentovaným konečným odběratelům, šetření k těmto zbylým společnostem nebyla buď provedena vůbec, nebo byla provedena bez relevantních zjištění, což připouští i soud, pokud sdělil, že nebylo možné zjistit požadované informace. Obviněný měl za to, že z pouhé okolnosti, že některý z konečných odběratelů byl nekontaktní, nebylo možné dovodit, že mu nikdy nebylo dodáno žádné zboží. Závěr, že zboží nebylo dodáno, opřený o pouhé tvrzení Policie ČR, z valné většiny vůbec nevyplývá z provedených důkazů. Nebylo-li některé zboží pro některé konečné odběratele dodáno, neznamená to, že by jiné zboží nebylo dodáno jiným konečným odběratelům, u kterých však zcela absentují důkazy o nedodání zboží. Pokud by byla i jen malá část zboží do zahraničí skutečně dodána, výše škody by neodůvodnila použití kvalifikované skutkové podstaty.
11. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl, popřípadě s ohledem na dovolací důvod zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Dovolání M. B.
12. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal prostřednictvím obhájce dovolání i obviněný M. B., a to z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval vývoj skutkového stavu v průběhu trestního řízení a dále se vyjádřil k jednotlivým dovolacím důvodům.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval v tom, že nebyly prokázány základní znaky předmětné skutkové podstaty trestného činu, a to objekt, část objektivní stránky, konkrétně škoda a kauzální nexus, nebyl naplněn ani znak protiprávnosti. Akcentoval princip celního režimu 4200, který přenáší daňové zatížení až na konečný přijímací subjekt, jímž byl italský odběratel M. F., tento byl tak primární povinnou osobou k DPH. Společnosti B.-s., vznikla daňová povinnost k DPH až po zahájení trestního stíhání obviněného, a to jako regresní v důsledku neodvedení daně italským odběratelem, tj. v době zahájení trestního stíhání dovolatele nedopadala na společnost B.-s., žádná právní povinnost k úhradě dlužné DPH. Nebyly tedy dány dva znaky skutkové podstaty, a to následek (vznik škody) a protiprávnost, a proto trestní stíhání bylo zahájeno nezákonně. Ke škodlivému následku na území České republiky vůbec nedošlo, neboť doměřená daň nevychází z primárního porušení českých daňových předpisů, ale z regresní povinnosti, tedy ručení za neodvedení daně odběratelem zboží v členském státě Evropské unie.
14. Dále vytkl rozsudku nalézacího soudu formálně logické vady výroku. Neztotožnil se s hodnocením odvolacího soudu, že vymezení společnosti A. P., se kterou neměl nic společného, je pouhou nepřesností bez žádného významu. Obdobně se vyjádřil k duplicitě obchodních případů na str. 7 rozsudku nalézacího soudu v tabulce, neboť jeden skutek (obchodní případ) může být obviněnému kladen za vinu pouze jednou. Tyto zásadní vady neodpovídají provedeným důkazům ani zjištěnému skutkovému stavu. Rovněž namítal protichůdnost jednotlivých tvrzení odsuzujícího výroku, podle kterého společnost B.-s., předstírala řádnou obchodní činnost, následně je popsána společně realizovaná hospodářská činnost spočívající v nákupech a prodejích zboží ze třetích zemí. Nejednalo se tedy o předstíranou hospodářskou činnost, nýbrž o obvyklou podnikatelskou aktivitu.
15. Soud ve výroku rozsudku dále uvedl částečný popis subjektivní stránky a motiv jednání obviněných, nejednalo se však o právně relevantní výrok, neboť absentoval následek, ke kterému tvrzená subjektivní stránka obviněných měla vést. Do doby provedení domovních prohlídek u něj byl plně přesvědčen, že veškeré zboží vyclívané společností B.-s., bylo dodáno do Itálie. Popřel tedy, že by z hlediska subjektivní stránky měl jakékoli povědomí o nelegálním nakládání se zbožím včetně odnětí zboží daňovému dohledu či o odlišné identitě jeho příjemce v místě určení. Údajná trestná činnost trvala čtyři měsíce, přičemž splatnost zboží byla stanovena na 90 dnů, po uplynutí této lhůty začal urgovat O. V. o úhradu dodávaného zboží, na což reagoval tak, že úhrada proběhne formou trojzápočtu. Než toto tvrzení mohl reálně ověřit, došlo u něj k provedení domovních prohlídek a k vzetí obviněného O. V. do vazby. Jelikož neměl žádný kontakt na dodavatele ani odběratele, došlo k okamžitému ukončení této obchodní činnosti a společnost B.-s., neobdržela žádné finanční plnění. Z důvodu překotného běhu událostí tudíž nestihl pojmout jakékoli podezření, že svou neopatrností zapojil společnost B.-s., do pravděpodobně nelegální činnosti.
16. Stíhané jednání nelze podřadit pod právní kvalifikaci podle §240 tr. zákoníku ani z důvodu nedostatku objektu dotčené skutkové podstaty. Došlo-li ke spáchání trestného činu krácení daně, stalo se tak mimo území České republiky, nedošlo k porušení zájmu chráněného českým trestním zákonem a věc nespadá do pravomoci českých orgánů činných v trestním řízení. Činnost kladená za vinu obviněným v bodě 3. by se dala podřadit pouze pod pomoc k trestnému činu zkrácení daně spáchanému doposud neustanoveným pachatelem pravděpodobně v Itálii. Objektem skutkové podstaty tohoto trestného činu je zájem státu na řádném odvedení daně v České republice. Soustava daní se opírá o daňové zákony platné na území České republiky, přičemž zákon o DPH je jedním z nich, ten však neposkytuje (stejně jako trestní zákoník) ochranu výběru daní v Itálii.
17. Dovolatel dále uvedl dovolací námitky, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že nalézací soud nezohlednil důkaz v podobě jeho výpovědi, ač se k podané obžalobě vyjádřil při hlavním líčení konaném dne 22. 4. 2021, a v rozsudku soud uvedl, že v hlavním líčení nevypovídal. V reakci na opomenutí výpovědi obviněného ji ani nevyhodnotil v rámci zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud na totožnou námitku reagoval tak, že zmínka o tomto důkazu se sice v odůvodnění rozsudku nevyskytuje, avšak fakticky obsah jeho výpovědi nemohl zvrátit závěry soudu o jeho vině, tj. přistoupil k hodnocení výpovědi obviněného, aniž by ji jakýmkoli řádným procesním způsobem provedl v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení, tedy mj. v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces.
18. Porušení práva na obhajobu spatřoval i v nevypořádání se s odvolací argumentací prezentovanou v doplnění odvolání ze dne 1. 10. 2021. Odvolací soud zcela opomněl reflektovat uplatněnou rozsáhlou obhajobu, ačkoli v ní podrobně upozorňoval na zásadní vady rozsudku nalézacího soudu. Rovněž cílil na opomenuté výpovědi (zásadní svědecké výpovědi slovinských přepravců), jakož i nerozlišení výpovědí svědků, které byly vůči osobě obviněného procesně použitelné a které nikoli. V této souvislosti zdůraznil, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno s přibližně dvouletým odstupem oproti ostatním spoluobviněným, proto část svědeckých výpovědí nebyla ve vztahu k jeho osobě procesně použitelná. V odůvodnění rozsudku není obsažena sumarizace svědeckých výpovědí, které se vztahují k jednotlivým skutkům, ale ani jakékoli vyhodnocení, které svědecké výpovědi jsou vůči osobě obviněného procesně použitelné a které nikoli. Obdobně byly opomenuty výpovědi svědků vypovídající ve prospěch obviněného. Při hlavním líčení byla provedena vyjádření svědků získaná cestou mezinárodního dožádání S. A. a A. K., zástupců slovinských subdopravců, kteří se vyjádřili k přepravě zboží a k vlastnictví jednotlivých vozidel užitých k přepravě inkriminovaného zboží, svědek A. K. se vyjádřil i ke kontrole zboží na celnici. Jednalo se o podstatné důkazy, kdy žádní jiní zástupci slovinských dopravců v trestním řízení nebyli slyšeni, ač právě slovinští dopravci zajišťovali většinu přeprav zboží, jehož údajně nezdanění je kladeno za vinu obviněnému.
19. Stěžejní úvaha odsuzujícího rozsudku pak stojí na závěru, že zboží v Itálii nepřevzala společnost M. F. či její oprávněný zástupce. Jediné informace, které o italském odběrateli byly provedeny k důkazu, byla tzv. dožádání L3 a šetření policie v Itálii. V rámci předmětného dožádání L3 italský správce daně sdělil českému správci daně, že český daňový subjekt v průběhu roku 2016 uskutečnil IC dodávky zboží pro italský daňový subjekt, přičemž ten nepředložil žádné přiznání k dani, italská společnost je tzv. missing trader, a proto předpokládali, že zboží bylo dodáno přímo jinému italskému kupujícímu. Dle výsledku šetření policie v Itálii na adrese společnosti M. F. nikdo nesídlí. Citovaný důkaz operativní povahy je procesně nepoužitelný a jakékoli jiné šetření ke společnosti odběratele provedeno nebylo. Nebyl-li k osobě odběratele proveden jakýkoli autentický důkaz, nelze skutkový stav, tj. nepřevzetí zboží či orazítkování CMR listů nikoli zástupcem odběratele, žádným způsobem presumovat. Proto učiněný závěr o nedodání zboží deklarovanému odběrateli označil za minimálně předčasný, neboť nebyl vyslechnut odběratel ani osoba, která obchody domlouvala.
20. Dovolatel dále konstatoval, že znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je spáchání trestného činu nejméně se dvěma osobami. Oporu v provedeném dokazování nemá závěr, že těmito byli otec a syn V. Z žádného důkazu nevyplynula jakákoli participace obviněného na předmětných obchodech s J. V., stejně jako z nich neplyne důkaz o vědomosti součinnosti s dalšími dvěma osobami.
21. Dalším kvalifikačním znakem předmětné skutkové podstaty je zkrácení daně ve velkém rozsahu, tedy kritérium výše vzniklé škody. Podotkl, že nalézací soud vycházel z odborného vyjádření včetně jeho doplnění, které si nechal vypracovat Finančním úřadem pro Jihočeský kraj, které stanovilo výši údajně nepřiznané DPH za stanovená zdaňovací období částkou 12 163 246 Kč. Předmětem odborného vyjádření bylo ovšem vyčíslení DPH při nesprávně stanoveném průběhu celé obchodní transakce. Finanční úřad nevycházel z prokázaného skutkového stavu, tj. dodání zboží do Itálie, nýbrž z premisy distribuce zboží dovezeného z Číny v České republice. Takový předpoklad je v příkrém rozporu s provedenými důkazy. I rozsudek nalézacího soudu vychází ze závěru, že zboží nakoupené společností B.-s., bylo dodáno do Itálie a nikoli do České republiky. V případě dodání zboží do Itálie je skutkový stav zcela jiný než ten, ze kterého vycházelo odborné vyjádření, které je z tohoto důvodu nevyužitelné na zjištění výše způsobené škody. Soudy neučinily žádný jiný výpočet škody tak, aby bylo možno hovořit o naplnění zmíněného kvalifikačního znaku. Škodu v případě trestného činu zkrácení daně přitom nelze žádným způsobem presumovat, ale musí být zjištěna a řádně prokázána jako součást objektivní stránky dané skutkové podstaty.
22. Za nesmyslné skutkové zjištění označil konstatování krajského soudu, že u obchodů společnosti B.-s., mnohdy účtuje dopravu slovinská společnost T. T., vždy na trase Slovinsko – Slovensko – Česká republika. Cena dopravy byla součástí dopravy zboží, kterou platil čínský dodavatel. Jediné doklady, které byly provedeny k důkazu ve vztahu k hodnotě či platbě dopravy, byly proforma faktury, které vystavoval dopravce, u něhož byla doprava objednána, přičemž účelem proforma faktur bylo dokladování hodnoty dopravy nejméně za transport na celnici Kúty nezbytné pro vyměření cla a potažmo vyclení zboží. Z provedeného dokazování je zřejmé, že zboží společnosti B.-s., československé hranice nepřekročilo a po vyclení pokračovalo stejným vozidlem do Itálie. Skutečnost, že výstavce proforma faktury nemusel být vždy shodný s přepravcem uvedeným na CMR listech, je dána tím, že proforma faktury vystavoval primární dopravce, u něhož byla objednána, kdežto reálně přepravu mohl provést prostřednictvím některého ze subdopravců. Není správné ani skutkové zjištění, že společnost S. S., nárokovala cenu za uskutečněnou přepravu na trase Slovinsko – Slovensko – Česká republika. Obdobně je bezpředmětná poznámka o tom, že u dokladů k jednotlivým obchodním případům nalezených u obviněného při domovních prohlídkách není žádná faktura za dopravu zboží do Itálie. Objednatel dopravy ji totiž hradil až na místo konečného určení, proto i v účetnictví společnosti B.-s., není o proforma fakturách či jiných dokladech ohledně ceny za dopravu účtováno. Subdopravci najímaní slovinskými dopravci nemuseli vědět, čí je přepravované zboží, neboť pro ně tato informace nebyla podstatná, komunikovali primárně se zadavatelem přepravy. Jedná se evidentně o důvod, proč slovinské společnosti T.-A., a D. A., k dotazu soudu sdělily, že se společností B.-s., obchodní vztahy neměly, neboť je opravdu neměly, protože dopravu zajišťovaly pro jiné dopravce. Obviněný podáním ze dne 25. 1. 2021 učinil návrh na doplnění dokazování k osvětlení realizace přepravy slovinskými společnostmi, návrhu pak soud zčásti vyhověl a provedl výslechy svědků, zástupců uvedených společností, avšak v rozsudku je nehodnotil.
23. Dovolatel rozporoval rovněž závěr o tom, že společnosti B.-s., bylo přiřazeno postavení tzv. missing tradera. S ohledem na absenci legální definice pojmu v rozsudcích i českém právním řádu odkázal na definici Finančně analytického úřadu Ministerstva financí ve výroční zprávě za rok 2015 (odpovídající i aktuální judikatuře zejména správních soudů), přičemž zdůraznil nenaplnění požadovaných znaků. Předně společnost vykazovala DPH v daňových přiznáních, které podávala řádně, se správcem daně po celou dobu průběžně komunikovala, řádně doplatila veškeré své dluhy plynoucí z rozporů mezi společníky. Nebyla ani účelově založenou společností a osoba obviněného se výrazně odlišuje od osob bílých koní, které jsou často nemajetné, mající problémy s financemi, zařizováním základních osobních záležitostí apod. Nad rámec poukázal i na zveřejňování účetních závěrek společnosti B.-s., ve sbírce listin obchodního rejstříku jako další protiklad k postavení missing traderů. Soudy pak tyto okolnosti znaly a blíže je nehodnotily.
24. Nad rámec shora uvedených výtek vznesl rovněž námitky týkající se dalších vad dosavadního řízení, které jsou v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Nalézacímu soudu vytkl, že odsuzující rozsudek nebyl vyhlášen v souladu s §128 tr. ř. Byl vyhlášen za použití technických prostředků, velmi pravděpodobně byl předem načten protokolující úřednicí, mírně zrychlen a puštěn ze záznamového zařízení. Navíc nebyl vyhlášen „Jménem republiky“ a nebyl jednoznačně uvozen slovem „rozsudek“. Za účelem prokázání postupu zjevně rozporuplného s trestním řádem a potažmo s právem obviněného na spravedlivý proces (čítajícím i právo být stanoveným procesním postupem seznámen s tím, za co je odsuzován) navrhoval k provedení audiozáznam z hlavního líčení i příslušný protokol, odvolací soud však uvedený postup shledal v pořádku. Podle názoru obviněného jsou-li zákonodárcem nastavena určitá procesní pravidla, soudy jsou v trestním řízení povinny se jimi řídit.
25. Závěrem obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně, potažmo i rozsudek soudu prvního stupně a veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
26. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných O. V. a J. V. uvedl, že ve svých dovoláních opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a rovněž ve společném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Dovolatelé pak brojí proti hodnocení důkazů, aniž by tyto konkrétně označili, a aniž by konkrétní tvrzenou nesprávnost jejich hodnocení blíže popsali. Státní zástupce poukázal na fakt, že dovolatelé brojili proti závěru odvolacího soudu, že z hlediska daňového úniku bylo zcela jedno, zda zboží bylo fakticky rozprodáno v jiném státě Evropské unie nebo v České republice, protože daňový únik by byl v rámci Evropské unie stejný, aniž by však uvedli jakýkoli konkrétní důvod svého nesouhlasu nebo citovali hmotněprávní předpis. I vzhledem k neuplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považoval tuto námitku proti skutkovému zjištění než za námitku hmotněprávní, taková námitka pak žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá a vzhledem k její obecnosti se k ní blíže nevyjádřil. Ve vztahu k dovolací námitce stran tvrzené nesrozumitelnosti úvah soudů, které „považovaly tatáž plnění pouze za tuzemská“, konstatoval, že dovolatelé popírají srozumitelnost popisu mechanismu krácení daně, neboť v opačném případě by doznali své zavinění. Podstatou jejich trestného jednání bylo, že deklarovali jejich vývoz odběratelům, o nichž bylo známo, že DPH nezaplatí, a s tímto vědomím uplatnili osvobození DPH v České republice, nikoli že by zboží z České republiky vůbec nevyvezli. Zákonná citace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádá podložení konkrétními skutkovými zjištěními i důkazy, které dovolatelé neoznačili a zejména nepopsali, v čem konkrétně spatřují zjevný rozpor. Jestliže není takový rozpor rozpoznatelný ani z obsahu dovolání, stěží může být považován za zjevný ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. Závěrem státní zástupce uvedl, že obě dovolání se jeví jako obecný nesouhlas dovolatelů s výrokem o vině, který ovšem obsahoval natolik nekonkrétní námitky, že je obtížné spekulovat o jejich možném zařazení k některému z dovolacích důvodů. Dle jeho názoru takové námitky žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
27. Státní zástupce se rovněž písemně vyjádřil k dovolání obviněného P. V. K alternativnímu výkladu obsahu zaznamenaných telefonních hovorů s otcem obviněného konstatoval, že ve věci nejsou vadná zjištění, která by zakládala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v tomto ohledu odkázal na logické závěry o zavinění obviněného v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Ten vysvětlil, proč považoval dovolatele za osobu vědomě vytvářející podklady pro páchání trestné činnosti ostatními pachateli, rovněž popsal, jak konkrétně se do této činnosti zapojil, přičemž jeho úvahy se nejeví jako svévolné ani neúplné včetně jeho zapojení do předchozí trestné činnosti z obsahu pozdějších telefonních hovorů. Jednal-li jako spolupachatel, nezbývá než mu přičíst škodu za celé období. Dále se vyjádřil k námitkám obviněného, podle kterých pokud známí odběratelé daň za známé zboží nezaplatili, nebyla vyloučena možnost, že ohledně jiného neznámého zboží jiní neznámí odběratelé daň zaplatili, čímž v podstatě požaduje provedení důkazu, který by vyvracel, že neznámé zboží bylo dodáno neznámému odběrateli. Vyvracení obhajoby, že se nestalo něco zcela nekonkrétního, je v podstatě nemožné. Tvrzení, že někomu bylo dodáno nějaké zboží, lze vyvracet jen nepřímo, například tím, že dotyčný není schopen označit ani konkrétní zboží ani konkrétního dodavatele. Proto měl státní zástupce za to, že se nejedná o otázku zásady in dubio pro reo, neboť pochybnosti by musely být důvodné. Má-li být pochybnost založena na tvrzení zcela hypotetické situace, nejedná se o pochybnost, která by zpochybňovala učiněné skutkové zjištění. Uvedený požadavek na důkazy o nedodání zboží označil za nadbytečný, neboť z rozsudku odvolacího soudu je patrno, že podstatou trestné činnosti bylo zjištění, že byl v rozporu se skutečností vědomě deklarován prodej zboží jiným než zcela konkrétně označeným obchodním subjektům zatíženým daňovou povinností, kterou nesplnily, a je přitom zcela jedno, kde bylo zboží fakticky rozprodáno. Námitky dovolatele dle jeho názoru směřovaly proti učiněným skutkovým zjištěním a neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Replika k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
28. Obviněný P. V. využil možné uplatnění repliky a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s jehož závěry se neztotožnil. Byl přesvědčen, že závěry o dostatečnosti odůvodnění rozsudku nalézacího soudu s odkazem na odstavce 488., 541. a 542. jeho odůvodnění nejsou správné. Naopak kontinuálně uváděl, že zcela chybí jakékoli odůvodnění, z čeho soudy předchozích instancí dovodily subjektivní stránku trestného činu, tedy odůvodnění jsou podle jeho názoru zcela nepřezkoumatelná. Vyjádřil se k jednotlivým odstavcům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ze kterých není zřejmé, z čeho konkrétně (z jakých důkazů) mají tam učiněné závěry soudu vyplývat. Nadále setrval na svém dovolání, neboť není podložen závěr o jeho povědomí o páchané trestné činnosti a není ani přezkoumatelným způsobem uvedeno, jakými úvahami se soud řídil, když ho shledal vinným.
29. Nakonec státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněného M. B. konstatoval, že podstatou námitek, které dovolatel podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je jeho tvrzení, že k nesplnění daňové povinnosti mělo dojít nikoli dovolatelem v tuzemsku, nýbrž cizím odběratelem v Itálii, z čehož dovozuje, že na našem území nemohlo nastat porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a jeho jednání nepodléhá českým zákonům. Ve své podstatě tak namítá porušení zásady teritoriality podle §4 tr. zákoníku. K tomu státní zástupce poukázal na §4 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a uvedl, že i pokud by bylo výsledkem jednání dovolatele zkrácení daňové povinnost v Itálii, nic by to nemohlo změnit na trestnosti jeho jednání podle českých zákonů. Popírá-li obviněný věcnou příslušnost českých soudů, jedná se o mylný závěr učiněný z nesprávné úvahy o zásadě teritoriality. Jelikož pak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nezmínil výslovně ani obsahově, zjevně jej ani uplatnit nechtěl.
30. V rámci námitek subsumovaných dovolatelem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně státní zástupce uvedl, že z obsahu protokolů o hlavním líčení je patrno, že dovolatel sdělil, že vypovídat odmítá, k věci se vyjádřil teprve bezprostředně před skončením dokazování u hlavního líčení konaného dne 22. 4. 2021. Konstatování krajského soudu o tom, že nevypovídal, je tedy jen dílem nepravdivé. S touto neúplností odůvodnění se dostatečně vypořádal odvolací soud. Tvrdí-li dovolatel, že tento důkaz (jeho výpověď) nebyl proveden odvolacím soudem, je smysl takové námitky poněkud nejasný, neboť jeho výpověď byla provedena nalézacím soudem dne 22. 4. 2021 a jejím obsahem je skutečnost, že nejednal úmyslně. S touto obhajobou se pak nalézací soud podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Drobná vada odůvodnění pak žádný dovolací důvod založit nemůže.
31. K různým procesním námitkám zaměřeným proti provedenému dokazování konstatoval, že jsou uvedeny natolik v obecné poloze, že není možno se k nim věcně vyjádřit. Obviněný uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolací argumentací ze dne 1. 10. 2021, že ve věci existovaly opomenuté výpovědi a blíže neuvedené části neuvedených výpovědí nebyly procesně použitelné. Konkrétní obsah těchto námitek by byl zřejmý z obsahu předmětného podání, nicméně dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné např. v řádném opravném prostředku (viz rozhodnutí publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Proto se státní zástupce k této části dovolání nevyjádřil.
32. K námitce využití neprocesního důkazu, a to zprávy italského správce daně, že zboží nebylo dodáno tvrzenému odběrateli, vyslovil názor, že se jednalo o operativní poznatek, který má v kontextu celého dokazování marginální význam a nejedná se tak o důkaz se zásadním dopadem na podstatná skutková zjištění. Proto v této části považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.
33. Brojil-li dovolatel proti skutkovému zjištění, že jednal s vědomím součinnosti s dalšími dvěma osobami, pak měl státní zástupce za to, že taková vědomá součinnost byla dovolateli prokázána. K tomu odkázal na logické závěry o zavinění dovolatele v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, přičemž tyto se nejeví jako svévolné ani neúplné. Pokud by měl být založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nicméně takový zjevný rozpor dovodit nelze. Dovolání tak shledal také v této části zjevně neopodstatněným.
34. Stran námitek vůči zjištěné škodě dovolatel opakoval, že zboží skutečně vyvezl do Itálie a tato skutečnost je rozhodná pro zjištění výše škody. Státní zástupce se v tomto ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že z hlediska daňového úniku bylo zcela jedno, zda bylo zboží fakticky rozprodáno v Itálii, na Slovensku či v České republice, protože daňový únik by byl v rámci Evropské unie stejný. Uvedená námitka směřovala proti zjištění výše škody, a jelikož ji dovolatel nedoložil odkazem na žádný hmotněprávní předpis, státní zástupce ji považoval spíše za námitku proti skutkovým zjištěním. Taková námitka pak žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá, stejně jako další procesní námitky uplatněné v dovolání.
35. Zabýval se rovněž namítanou procesní vadou spočívající v tom, že rozsudek nebyl vyhlášen řádným způsobem, tj. po slovech „Jménem republiky“. Odvolací soud se k této námitce vyjádřil tak, že rozsudek byl vyhlášen jasným a přezkoumatelným způsobem a ústavní práva dovolatele byla zachována. Uvedl, že zákonodárce do dovolacích důvodů zařadil jen ty nezávažnější, přičemž nikoli každé porušení procesního předpisu může být dovolacím důvodem. Vynechání slov „Jménem republiky“ se jeví jako okrajové, kterému zjevně zákonodárce přisoudil natolik malý význam, že nebylo zařazeno mezi dovolací důvody a nemá žádný význam ani z hlediska práva na spravedlivý proces. Nejlépe je to patrno z hlediska celoevropského, kdy v mezinárodních dokumentech nelze ani zakotvit, zda a jakým jménem mají být rozsudky vyhlašovány, když některé země jsou republikami a jiné monarchiemi. V této části tak dle jeho názoru dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
36. Závěrem státní zástupce uvedl, že dovolací námitky M. B. dílem neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu a dílem byly zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obecná východiska
37. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že všechna dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
38. Pokud jde o všemi obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
39. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněný obviněnými P. V. a M. B. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
K dovolání O. V. a J. V.
40. Pokud jde o námitky předložené obviněnými O. V. a J. V., konstatuje Nejvyšší soud následující. Dovolatelé spatřovali zjevný rozpor ve skutkovém zjištění nalézacího soudu, že zboží bylo dodáno toliko do tuzemska, s obsahem provedených důkazů, neboť zboží bylo částečně dodáno i do jiného členského státu Evropské unie, a tudíž na straně dodavatele došlo k osvobození od daně (byly naplněny podmínky pro osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu ve smyslu §64 zákona o DPH). Skutečnost, že docházelo k částečným intrakomunitárním dodáním zboží do jiného členského státu Evropské unie, má zásadní vliv na posouzení viny obou obviněných z hlediska kvalifikačního momentu, totiž pro stanovení výše způsobené škody. Soudy obou stupňů v rovině odůvodnění připustily, že přepravy zboží do zahraničí sice proběhly, nicméně toto nereflektovaly ve svých výrocích, ve kterých absentovaly informace, že by obvinění směřovali své jednání i ve vztahu k nezaplacení DPH společnostmi v zahraničí. V této souvislosti označili za chybný závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo z hlediska krácení daně nepodstatné, zda zboží bylo fakticky rozprodáno v Itálii, na Slovensku nebo v České republice, neboť daňový únik byl v rámci Evropské unie stejný.
41. Jestliže obvinění konstatovali, že závěry soudů o tom, že dodávali zboží do zahraničí a současně tatáž plnění považovaly pouze za tuzemská, jsou rozporná, je právě jejich argumentace nesrozumitelná, nikoli učiněná skutková zjištění. Soud prvního stupně jasně vysvětlil již v tzv. skutkové větě svého rozsudku pod body 1. až 3. podstatu jimi předem připravovaného daňového úniku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterou dále řádně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Tou bylo právě nedodání zboží nakoupeného ve třetí zemi deklarovaným odběratelům z dalších států Evropské unie se záměrem zatajit skutečného odběratele zboží, vyhnout se daňové povinnosti na DPH, a to uplatněním osvobození na DPH na základě zpracovaných nepravdivých daňových přiznání k DPH v rámci zneužití režimu 4200 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie. Jádrem předmětného daňového podvodu tudíž nebylo to, že by zboží nebylo (byť i v minoritním objemu) dodáno do zahraničí (viz odstavec 531. odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém je konstatováno, že zboží společností D., a A. P., končilo převážně v České republice na asijských tržnicích a zboží společnosti B.-s., převážně v Itálii na asijských tržnicích), nýbrž skutečnost, že předmětné zboží cíleně nebylo dodáno deklarovaným odběratelům. Obvinění si tedy byli plně vědomi skutečnosti, že daň z deklarovaných plnění nebude v jiném členském státě Evropské unie tvrzenou osobou registrovanou k DPH uhrazena, neboť takové dodání zboží bylo pouze formálního charakteru a jeho tvrzení sloužilo k tomu, aby se zboží dostalo mimo daňová pravidla, konkrétně v podobě zatížení DPH. Ostatně mechanismus krácení daně v rámci projednávané trestné činnosti v podobném smyslu zřetelně vysvětlil i soud odvolací v odstavci 11. odůvodnění svého rozsudku. Lze tedy plně přisvědčit i jeho názoru, že bylo z hlediska projednávaného daňového úniku zcela jedno, kde bylo zboží fakticky rozprodáno, zda v České republice nebo v jiném státě Evropské unie. Namítané rozpory mezi výrokem a odůvodněním rozsudku nalézacího soudu tak neexistují.
42. Obvinění v tomto směru sice formálně namítali zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním a z něj vyvozeným skutkovým stavem, avšak materiálně jejich výtky směřovaly proti uplatněné právní kvalifikaci, neboť bez předložení bližší argumentace tvrdili, že z hlediska uskutečněných dodávek do zahraničí byli částečně osvobozeni od povinnosti platit daň. Nosnou myšlenkou jejich dovolání bylo, že závěr, podle kterého zboží bylo dodáno toliko do tuzemska, byl ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nicméně takový závěr nebyl soudy ani učiněn, ani nebyly označeny konkrétní důkazy, s nimiž by měla být rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu v rozporu. K tomu lze zejména akcentovat odstavec 542. odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém se tento soud vyjádřil tím způsobem, že nijak nezpochybňuje skutečnost, že zboží skutečně opustilo Českou republiku a bylo dodáno odběratelům v zahraničí. Dovolací námitky obviněných se tak s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí, neboť namítaná existence zjevného rozporu není z textu jejich mimořádného opravného prostředku patrná.
K dovolání P. V.
43. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného P. V. uplatněnými v jím podaném dovolání. Nejprve namítal absenci hodnocení odposlechů telefonických hovorů mezi ním a jeho otcem, obviněným O. V. a s tím související neseznatelnost naplnění (zejména) subjektivní stránky přičítaného trestného činu, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
44. K tomu lze nejprve uvést, že dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, která byla součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. V rámci něj nebylo možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Výjimkou umožňující zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost mohla mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
45. Uvedené výjimky jsou nyní ve své převážné části přímým obsahem právě nově zařazeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Chtěl-li dovolatel v rámci své argumentace poukázat na vadu rozhodnutí, kdy soudy sice provedly důkaz, který ovšem následně nehodnotily, Nejvyšší soud při respektování práva na spravedlivý proces s přihlédnutím k soudní praxi Ústavního soudu přezkoumal i citovanou námitku, ačkoli tvrzená vada důkazního řízení není explicitně vtělena do znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. Jestliže obviněný namítal, že v obou rozsudcích absentovalo hodnocení důkazů odposlechy telefonických hovorů mezi obviněným a jeho otcem obviněným O. V., Nejvyšší soud poukazuje nejprve na skutečnost, že tyto důkazy byly provedeny (jednotlivé soudem vybrané uskutečněné záznamy o telekomunikačním provozu jsou podrobně popsány v odstavcích 303. až 413. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, přičemž je zde obsažena i řada realizovaných hovorů mezi obviněným a jeho otcem), což ostatně obviněný nerozporuje, a dále na fakt, že byly i řádně hodnoceny. V odstavci 448. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu tento předně formuluje svůj závěr, že oba byli v předmětném období v pravidelném telefonickém kontaktu, probírali faktury a doklady pro společnost D., a A. P., přičemž jejich komunikace přesahovala běžný rámec hovorů mezi účetním a jeho klientem. V této souvislosti soud uvádí i vlastní interpretaci (hodnocení) jednotlivých hovorů (viz odstavce 448. až 460. odůvodnění rozsudku krajského soudu) pro podložení výše uvedeného závěru. Dále v odstavci 488. odůvodnění jeho rozsudku akcentuje, že obviněný O. V. na vytváření dokladů spolupracoval se synem, obviněným P. V., s nímž dolaďoval faktury vystavené na slovenské společnosti, společně párovali jednotlivé kontejnery, vybírali příjemce zboží, kterými byly slovenské, polské nebo italské firmy, a radili se spolu o tom, zda zboží bude přefakturováno přes Slovensko nebo půjde do Čech přímo. Dospěl k závěru, že z uskutečněných telefonických hovorů je zřejmé, že oba obvinění řešili účetní stav společností D., a A. P., pro které se formálně vozilo zboží z Číny, a ladili jednotlivé doklady tak, aby účetní stav společností odpovídal požadavkům obviněného O. V., nikoli jejich skutečnému hospodaření. Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že i obviněným zmiňovaná e-mailová komunikace (viz odstavce 256. a 257. odůvodnění rozsudku krajského soudu) byla soudem hodnocena v tom smyslu, že zejména e-mail obviněného P. V. ze dne 29. 6. 2015 vyvrací tezi, že by byl pouhým účetním, který není do obchodů svého otce zasvěcen (viz odstavec 500. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Rovněž lze poukázat na závěr učiněný v odstavci 531. odůvodnění rozsudku krajského soudu, že ze vzájemné telefonické i e-mailové komunikace mezi obviněným a jeho otcem jednoznačně vyplývá, že byl do obchodů se svým otcem zasvěcen a závěr v odstavci 542. odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém soud zopakoval, že se opakovaně bavili (i s M. Š.) o tom, že budou vozit na jiné společnosti, aby obchod běžel dál.
47. Lze tedy uzavřít, že obviněným namítané pochybení nebylo Nejvyšším soudem shledáno, jelikož soud prvního stupně předmětný důkaz odposlechy řádně provedl a následně jej i hodnotil. Rozhodnutí je v tomto směru i zcela přezkoumatelné ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Důkazy tak nejsou pouze konstatovány, ale je z nich patrné jejich hodnocení, mj. i skutečnost, že z nich soudy dovodily zaviněného obviněného, které z nich vyplývá. Důkazy jsou vyčerpávajícím způsobem popsány, logicky i věcně přesvědčivým způsobem hodnoceny ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů, tedy nelze dovodit žádný projev libovůle soudu.
48. Stran subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby byl u obviněného návazně dovozen přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť pomáhal svému otci obviněnému O. V. v tom, aby v účetnictví společností D., a A. P., byly založeny doklady odpovídající požadavkům O. V. o hodnotách nakoupeného zboží, nulových skladových zásobách a minimálním zisku těchto missing traderů, přičemž nebyl pouhým účetním, ale o obchodech svého otce byl podrobně zpraven (viz odstavec 549. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Soudy pak neuvěřily verzi obviněného, kterou jim předkládal.
49. Obviněný rovněž spatřoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem ve skutečnosti, že provedené odposlechy jakožto hlavní důkaz o jeho vině jsou datovány k listopadu 2015, přičemž převážná část přisuzovaných skutků se měla odehrát již dříve, v průběhu roku 2015. Ostatní provedené důkazy svědčí maximálně o tom, že v rozhodném období zpracovával účetnictví pro společnosti D., a A. P. Proto měl za to, že závěr o páchání daňové trestné činnosti nelze učinit bez dalšího pro období předcházející předmětným odposlechům, neboť jako takový není podložený žádnými důkazy a ani výše škody neodpovídala právní kvalifikaci podle §240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný tak namítal zjevný nesoulad ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve shora popsaných skutečnostech, v jehož důsledku došlo k nesprávné právní kvalifikaci. Taková námitka je sice podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze jí však přiznat opodstatnění.
50. Obviněný P. V. participoval na projednávané daňové trestné činnosti, jak už ostatně bylo výše nastíněno, z pozice osoby, která jménem společností D., a A. P., vystavovala účetní a daňové doklady a vedla skladovou evidenci předmětného zboží, a to na základě pokynů obviněného O. V. Závěr, že byl do předem naplánovaného daňového úniku zasvěcen, nevyplývá pouze z jejich vzájemné telefonické komunikace, ale např. i z výše uvedené e-mailové komunikace, která je datována již k červnu 2015. Nicméně i z uskutečněných hovorů je seznatelné jeho zapojení i do předchozí trestné činnosti a kontinuita jeho počínání, lze tak učinit jednoznačný závěr o jeho účasti na trestné činnosti jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, čemuž odpovídá i to, že je mu přičítána celá výše škody, neboť každý spolupachatel odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám. Nelze tudíž shledat zjevný nesoulad prezentovaný obviněným a jeho námitka je tak zjevně neopodstatněná.
51. Dále obviněný namítal, že pokud některý z konečných odběratelů nebyl kontaktní, nelze dovodit, že mu nikdy nebylo dodáno žádné zboží. Zjevný či extrémní nesoulad spatřoval především ve skutečnosti, že krajský soud se stran otázky, zda bylo zboží dodáno zahraničním společnostem, spolehl výhradně na tvrzení Policie ČR, neboť tento závěr z valné většiny provedených důkazů vůbec nevyplýval. Pouze u malé části odběratelů jsou uvedeny výsledky šetření, ze kterých je dovozováno nedodání zboží, ve zbylé části soud vycházel ze sdělení Policie ČR o údajném nedodání zboží prezentovaným konečným odběratelům, ačkoli nebyla provedena šetření nebo byla provedena bez relevantních zjištění. Touto námitkou obviněný v konečném důsledku poukazoval na nesprávnou právní kvalifikaci, neboť byť i při částečném řádném dodání zboží do zahraničí by výše škody neodůvodňovala použití kvalifikované skutkové podstaty, přičemž tak činil zpochybňováním skutkových zjištění krajského soudu. K tomu lze konstatovat, že rovněž tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud však požadovaný zjevný nesoulad neshledal.
52. Související námitky uplatněné obviněným jsou prezentovány v obecné rovině, postrádají konkrétní podložení závěru, že by byť i část zboží byla skutečně dodána deklarovaným odběratelům. Učinil-li soud prvního stupně skutkový závěr, že žádnému z formálně určených konečných odběratelů nebylo dodáno zboží, nelze v něm shledat zjevný rozpor s provedeným dokazováním. Soudy svá skutková zjištění opřely především o listinné důkazy korespondující se zajištěnými záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu a dále důkazy zajištěnými při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor. Obdobný modus operandi u jednotlivých plnění je též podpořen svědeckou výpovědí M. Š., který osvětlil mj. princip střídání společností. Je vhodné upozornit i na skutečnost, že deklarovaní koneční odběratelé nesplnili svou daňovou povinnost. V souladu s názorem státního zástupce má pak i Nejvyšší soud za to, že v projednávané věci se nejedná ani o otázku uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť nevznikly důvodné pochybnosti o skutečnosti, zda nekontaktním zahraničním subjektům zboží nebylo dodáno. Proto dovolání obviněného i v této části shledal zjevně neopodstatněným.
53. Lze tedy uzavřít, že v případě obviněného P. V. nelze shledat zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které krajský soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. Zároveň nelze shledat ani vadu řízení spočívající v existenci tzv. opomenutých důkazů. Obviněný byl neodmyslitelnou součástí sofistikované daňové trestné činnosti realizované řadou jednotlivých kroků, přičemž tyto je potřeba posuzovat jako celek v jejich vzájemné souvislosti. O správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.
54. Dovolací argumentace P. V. se svým obsahem míjela s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze ji však podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
K dovolání M. B.
55. Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkami uplatněnými obviněným M. B., přičemž nejprve pro přehlednost konstatuje následující. Část dovolací argumentace obviněného bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně se jednalo o námitky, že nebyla hodnocena a zohledněna jeho výpověď a svědecké výpovědi slovinských subdopravců, že nepřevzetí zboží společností M. F. není důkazně podloženo (zejména s poukazem na procesně nepoužitelný důkaz dožádání L3), dále námitky nesprávných skutkových zjištění stran účtování dopravy zboží, označení společnosti B.-s., jako tzv. missing trader, nebylo prokázáno spáchání trestného činu se dvěma osobami a napadl také způsob určení zkrácení daně ve velkém rozsahu. Rovněž je zde možno podřadit námitky nenaplnění subjektivní a objektivní stránky přisuzovaného trestného činu a znaku protiprávnosti, neboť dovolatel vystavěl tuto svou argumentaci především na nesouhlasu se skutkovým stavem věci zjištěným soudy obou stupňů. Tyto námitky pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze podřadit námitku (ve své podstatě) porušení principu teritoriality, nicméně i tato byla shledána zjevně neopodstatněnou. Mimořádný opravný prostředek obviněného nakonec obsahuje i námitky, které nelze podřadit pod žádný z taxativně stanovených dovolacích důvodů, mezi které patří zejména procesní námitky obviněného týkající se dostatečnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tvrzení vad výroku rozsudku a rovněž také odkaz na doplnění jeho odvolání zahrnující námitku nerozlišení procesní použitelnosti některých důkazů.
56. Pokud jde o námitky nepodřaditelné pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný především poukázal na nevypořádání se s jeho odvolací argumentací prezentovanou v doplnění odvolání ze dne 1. 10. 2021, v jehož rámci namítal opomenuté výpovědi (zásadní svědecké výpovědi slovinských přepravců), jakož i nerozlišení (vyhodnocení) výpovědí neupřesněných svědků procesně použitelných vůči němu, obdobně byly opomenuty výpovědi rovněž neupřesněných svědků vypovídající v jeho prospěch. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že nemůže dotvářet argumentaci obviněného. V řízení o dovolání se totiž může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání učiněných v předcházejících stadiích řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Konstatování obviněného stran některých (konkrétně neoznačených) svědeckých výpovědí se jeví jako nepřezkoumatelné, a Nejvyšší soud se proto dále vyjádří pouze k té části, ve které dovolatel výslovně poukazoval na svědecké výpovědi zástupců slovinských subdopravců S. A. a A. K.
57. K výtce obviněného stran formálně logických vad výroku spočívajících ve vymezení společnosti A. P., se kterou neměl nic společného, a dále v duplicitě případů na str. 7 v tabulce rozsudku krajského soudu, neboť jeden skutek (obchodní případ) může být obviněnému kladen za vinu pouze jednou, lze uvést, že se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že se jedná o pouhé nepřesnosti bez žádného významu (viz odstavec 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel rovněž vytýkal protichůdnost jednotlivých tvrzení odsuzujícího výroku, podle kterého společnost B.-s., předstírala řádnou obchodní činnost, následně však popsal společně realizovanou hospodářskou činnost, spočívající v nákupech a prodejích zboží ze třetích zemí. Nejvyšší soud však takovou vytýkanou rozpornost neshledal, neboť předstírání řádné hospodářské činnosti se dělo právě za pomocí uskutečněných nákupů a následných prodejů zboží ze třetích zemí. Takovou činnost pak rozhodně nelze označit za řádnou, byla-li uskutečňována výhradně s cílem navodit stav věci vedoucí ke zkrácení daňové povinnosti.
58. Obviněný M. B. vznesl také námitky týkající se vad dosavadního řízení zasahujících do jeho práva na spravedlivý proces, mezi které zařadil skutečnost, že odsuzující rozsudek nalézacího soudu nebyl vyhlášen v souladu s §128 tr. ř., neboť nebyl za použití technických prostředků čten technickým zařízením, ale předem načten protokolující úřednicí, mírně zrychlen a přehrán ze záznamového zařízení a nebyl jednoznačně uvozen slovem „rozsudek“ a vyhlášen „Jménem republiky“. Nejprve je potřeba konstatovat, že vady předkládané obviněným jsou ryze procesního charakteru, a jakožto takové je obecně vzato nelze subsumovat nejen pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř. Nicméně je nutné tuto skutečnost zohlednit v právu na spravedlivý proces. Především je nutné poukázat na skutečnost, že ze spisového materiálu vyplývá, že rozsudek byl vyhlášen prostřednictvím aplikace SpeedTech, která mimo jiné slouží ke generování přirozené řeči ze zadaných textů. Rozsudek tedy nebyl nikým dopředu nadiktován, jak se domnívá obviněný, ale došlo ke strojovému přečtení výroku rozsudku soudu z protokolu o hlasování. Obviněný byl seznámen s obsahem rozsudku, nijak nebrojil proti této formě vyhlášení rozsudku. Standardem v rámci soudního řízení je vyhlášení rozsudku předsedou senátu ústně, nicméně ani vyhlášení rozsudku předsedou senátu prostřednictvím technického zařízení pro strojové čtení textu není vyloučeno, zvláště pokud se jedná o rozsáhlejší popis skutku, který jako v tomto případě tvoří velké množství daňových dokladů. Takový způsob vyhlášení rozsudku, který je proveden předsedou senátu, za jeho přítomnosti, přičemž má plnou kontrolu nad strojově čteným textem, nelze hodnotit jako jednání, které má jakýkoliv dopad do jeho práv. Proto pouze pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že s totožnou námitkou se již odpovídajícím způsobem vypořádal odvolací soud, který uvedl, že rozsudek byl jasným a přezkoumatelným způsobem vyhlášen poté, co předsedkyně senátu, byť neformálně, ale zřetelně, uvedla, že v následujících okamžicích bude vyhlášen rozsudek, který pak zazněl. Tento postup shledal procesně nezávadný bez vlivu na Listinou základních práv a svobod zaručená práva obviněných (viz odstavec 8. odůvodnění jeho rozsudku). Lze připustit, že nezazněla slova „Jménem republiky“ předpokládaná §128 odst. 2 tr. ř., avšak toto marginální pochybení soudu nemůže nikterak, jak již bylo řečeno, zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces, neboť byl jasně a srozumitelně seznámen s tím, za co je odsuzován.
59. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného, jež bylo možné subsumovat pod uplatněný a shora již citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
60. Dovolatel namítal nezohlednění důkazu v podobě jeho výpovědi, neboť přestože se k podané obžalobě vyjádřil při hlavním líčení konaném dne 22. 4. 2021, v rozsudku bylo uvedeno, že v hlavním líčení nevypovídal, tj. byla opomenuta a následně nehodnocena v rámci zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud v návaznosti na totožnou námitku uplatněnou v odvolání přistoupil k jejímu hodnocení, ačkoli ji řádným způsobem neprovedl. Lze připustit, že konstatování krajského soudu, podle něhož obviněný M. B. u hlavního líčení nevypovídal (viz odstavec 29. odůvodnění jeho rozsudku) není zcela pravdivé, neboť z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 4. 2021 (na č. l. 23419) plyne skutečnost, že k věci vypovídal bezprostředně před skončením dokazování. Jeho výpověď lze pak stručně shrnout tak, že popřel vlastní vědomost o páchání trestné činnosti, což koresponduje i se shrnutím obhajoby obviněného v odstavci 438. odůvodnění rozsudku krajského soudu. Odvolací soud poté na totožnou námitku uplatněnou v podaném řádném opravném prostředku reagoval tak, že obsah výpovědi obviněného nemohl zvrátit závěry soudu o jeho vině, přičemž stručně konstatoval obsah jeho výpovědi před nalézacím soudem s tím, že ze všech souvislostí (včetně odposlechů) bylo zřejmé, že obviněný měl jasnou povědomost o faktickém fungování celého podniku (viz odstavec 12. odůvodnění jeho rozsudku). Lze tedy uzavřít, že námitka obviněného, že odvolací soud neprovedl důkaz jeho výpovědí, nicméně ji hodnotil, je bezpředmětná, neboť tento správně uznal nedostatek odůvodnění rozsudku soudu krajského stran nekonstatování tohoto důkazu, avšak současně uvedl, že jeho obhajoba byla soudem nalézacím vyvrácena. Nalézací soud se současně v rámci svých úvah zabýval vědomostí obviněného o protiprávnosti jeho počínání, přičemž se mj. věnoval i jeho obhajobě (viz odstavec 521. odůvodnění jeho rozsudku), kdy dospěl k závěru, proč je ve světle dalšího provedeného dokazování nepravdivá (viz odstavec 531. odůvodnění jeho rozsudku). Jeho vědomost ve formě přímého úmyslu je pak rovněž popsána (viz odstavce 532. a 551. odůvodnění jeho rozsudku). Zejména lze však akcentovat odstavce 544. až 546. odůvodnění jeho rozsudku, ve kterých nalézací soud mj. reaguje na obhajobu obviněného v průběhu hlavního líčení slovy, že se „v průběhu hlavního líčení začal hájit tím, že jeho firma působila pouze jako určitá záruka za proclení daného zboží“, načež za pomocí vlastní analýzy odůvodňuje, proč jí neuvěřil a proč dospěl k závěrům o jeho vině.
61. Samotná vada nekonstatování výpovědi obviněného není natolik významná, aby mohla založit některý dovolací důvod, nicméně je ji možné podřadit pod právo obviněného na spravedlivý proces. Co se týče související námitky nehodnocení této výpovědi jako takové, bylo by ji možno, podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou, neboť se o tzv. opomenutý důkaz nejedná.
62. Obdobně nelze považovat za tzv. opomenutý důkaz ani namítané nehodnocení výpovědí zástupců slovinských subdopravců, a to S. A. a A. K. za společnosti D. A., a T.-A. Tyto byly provedeny cestou mezinárodní právní pomoci na základě evropského vyšetřovacího příkazu (na č. l. 23324, 23330 česky a 23327, 23333 česky) a nalézacím soudem hodnoceny v odstavci 422. odůvodnění jeho rozsudku, přičemž konstatoval, že společnosti sdělily, že se společností B.-s., nikdy neobchodovaly, resp. nikdy jí neposkytly přepravní služby.
63. Na tomto místě je nutno konstatovat, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
64. Z hlediska podstaty a mechanismu předmětného daňového úniku tak nelze označit za rozhodné skutkové zjištění, zda cena dopravy byla či nebyla součástí dopravy zboží (resp. tvrzené účtování dopravy společnostmi T. T. a S. S.) včetně souvisejících námitek obviněného a přiřazení označení tzv. missing tradera společnosti B.-s. Pouze na okraj lze dodat, že definice tzv. missing tradera v citované výroční zprávě Finančně analytického úřadu Ministerstva financí za rok 2015 podává obecnou charakteristiku tzv. missing tradera v rámci řetězových podvodů na DPH včetně nejčastěji se vyskytujících znaků, přičemž podstatou zůstává, že se jedná o plátce DPH, který je účelově využíván pro předem zorganizovanou daňovou trestnou činnost a posléze je tento článek nahrazen novým subjektem, aby celý řetězec mohl dále fungovat. Související skutková zjištění pouze dokreslují pozadí jednání obviněného (a dalších osob) jako celku, a především jimi není založena vada, která by mohla vést k zásahu Nejvyššího soudu.
65. Dovolatel rovněž rozporoval závěr vyjádřený v odsuzujícím rozsudku, že zboží v Itálii nepřevzala společnost M. F., neboť tento je postaven pouze na tzv. dožádání L3 a šetření policie v Itálii. Podstatou trestného jednání obviněného jako jednoho ze spolupachatelů na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby byl předem připravený daňový únik uskutečněný pomocí společnosti B.-s., se záměrem vyhnout se zatížení této společnosti daní na výstupu. K této konkluzi lze provedeným zevrubným dokazováním dospět i v případě odhlédnutí od namítaných operativních poznatků policejního orgánu.
66. Dovolatel brojil proti skutkovému zjištění, že jednal ve vědomé součinnosti nejméně se dvěma osobami, které je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o jeho participaci na předmětných obchodech s J. V. (nebo dalšími osobami) dle jeho názoru nemá oporu v provedeném dokazování. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Krajský soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že obviněný spáchal trestný čin nejméně se dvěma osobami, a to s obviněnými O. V. a J. V. (viz odstavec 551. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž o společné participaci s obviněným O. V. rozpory nepanují, resp. obviněný je ani nenamítá. Problém spatřoval ve skutkovém zjištění, že jednal za vědomé účasti i s J. V. Nicméně i tento má oporu v provedeném dokazování. Obviněný J. V. rovněž participoval na předmětných obchodech dle instrukcí svého otce O. V., kdy koordinoval dopravu zboží ze Slovinska k odběratelům a zajišťoval následnou expedici zboží na místo určení, tudíž se na trestné činnosti podílely (nejméně) tři osoby. Obviněný M. B. navíc sám v rámci své výpovědi u hlavního líčení dne 22. 4. 2021 uvedl, že přišel do styku s H. (myšleno J. V.), tak s O. V. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 22. 4. 2021, na č. l. 23332). Skutkové zjištění tak nelze shledat ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním.
67. Obviněný také ke skutkovému závěru stran výše vzniklé škody konstatoval, že krajský soud vycházel toliko z odborného vyjádření Finančního úřadu pro Jihočeský kraj a jeho doplnění, které vycházely z nesprávné premisy distribuce zboží v České republice, nikoli z dodání zboží do Itálie, byl tedy nesprávně stanoven průběh obchodní transakce. Zmíněný předpoklad je v příkrém rozporu s provedenými důkazy a odborné vyjádření tak není využitelné pro zjištění výše způsobené škody. Na tomto místě nezbývá než opakovaně konstatovat, a to i v souladu s přiléhavým názorem odvolacího soudu (viz odstavec 11. odůvodnění jeho rozsudku), že z hlediska daňového úniku – a tudíž i případného vyčíslení škody, byť za udaného ne úplně přesného předpokladu – bylo nerozhodné, kde bylo zboží fakticky rozprodáno. Finanční úřad tudíž sice pracoval s uvedeným předpokladem, avšak i při změně této proměnné by výše škody zůstala stejná, neboť mechanismus spáchané trestné činnosti byl principiálně shodný. Rovněž tedy nelze hovořit o zjevném rozporu mezi provedeným dokazování a z nich plynoucích rozhodných skutkových zjištění, proto výše vyčíslené škody byla určena správně.
68. Dovolatel dále s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal nenaplnění znaku protiprávnosti a objektivní stránky trestného činu, konkrétně vzniku následku. Nicméně tuto hmotněprávní námitku vystavěl na vlastní verzi skutkového děje, podle kterého společnosti B.-s., mohla vzniknout daňová povinnost k DPH až jako regresní v důsledku neodvedení daně italským odběratelem, a tudíž jeho trestní stíhání bylo zahájeno nezákonně a současně nemohlo dojít ke škodlivému následku na území České republiky. Ačkoli lze obecně přisvědčit dovolateli, že principem celního režimu 4200 podle nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, je přenos daňového zatížení až na konečný subjekt, jímž byla v tomto případě společnost M. F., v rámci jeho námitky opomíjí skutkové závěry soudů o naplánovaném daňovém úniku, v jehož rámci tomuto deklarovanému italskému odběrateli nebylo a ani nemělo být zboží doručeno. Jednání obviněného tak bylo protiprávní, neboť bylo v rozporu s právním řádem jako celkem a naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku včetně následku jakožto znaku objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu v podobě zkrácení daně. Tento byl jednoznačně vyjádřen ve výroku rozsudku pod bodem 3., ve kterém je konstatováno, že byla zkrácena DPH v celkové výši 12 163 246 Kč.
69. Obviněný také zpochybnil závěr soudů o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, neboť neměl jakékoli povědomí o nelegálním nakládání se zbožím či o odlišné identitě jeho příjemce v místě určení, a to mj. z důvodu překotného běhu jím popsaných událostí, neboť nestihl pojmout jakékoli podezření, že svou neopatrností zapojil společnost B.-s., do nelegální činnosti. Do doby provedení domovních prohlídek byl plně přesvědčen, že veškeré zboží vyclívané společností B.-s., bylo dodáno do Itálie. I tato námitka směřovala jen proti diskreci soudů provedené v jejích zákonných mezích, neboť svou dovolací argumentaci vystavěl především na nesouhlasu se skutkovým stavem věci, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Proto by jeho tvrzení bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněnému však nebylo namístě přisvědčit. Stran subjektivní stránky skutkové podstaty projednávaného trestného činu nelze než dospět k závěru, že obviněný M. B. věděl, že společnost B.-s., bude účelovým článkem v řetězci vytvořeném O. V., a jako jednatel této společnosti cíleně plnil pokyny O. V. vztahující se k trestné činnosti podrobně popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu [a v důsledku toho pak jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Ačkoli obviněný nemusel být ústředním hybatelem běhu událostí, zřetelný záměr spáchat shora popsanou daňovou trestnou činnost mu byl prokázán. Jeho námitky týkající se zavinění tak jsou (kromě toho, že jsou primárně skutkové povahy) zcela bezpředmětné.
70. Lze tak uzavřít, že i v případě obviněného M. B. mezi rozhodnými skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
71. Obviněný nakonec právně relevantně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tvrdil, že ke spáchání trestného činu nedošlo na území České republiky, nebyl tak ani porušen zájem chráněný českým trestním zákonem a věc nespadá do gesce českých orgánů činných v trestním řízení. Argumentuje-li obviněný, že k nesplnění daňové povinnosti mělo dojít nikoli dovolatelem v tuzemsku, nýbrž cizím odběratelem v Itálii, což v důsledku znamená, že jeho jednání nepodléhá českým zákonům, namítá ve své podstatě porušení zásady teritoriality zakotvené v §4 tr. zákoníku. Přitom podle §4 odst. 1 tr. zákoníku platí, že podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území. Podle §4 odst. 2 tr. zákoníku se trestný čin považuje za spáchaný na území České republiky alternativně, buď dopustil-li se tu pachatel zcela nebo zčásti jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. Z jednání obviněného popsaného v bodu 3. výroku rozsudku nalézacího soudu jednoznačně plyne trestnost jeho jednání podle tuzemských zákonů, neboť čin byl bezpochyby spáchán na území České republiky, jelikož již na území ČR byl pojat úmysl postupovat v rozporu s daňovými pravidly, který byl posléze realizován i mimo území ČR. V této souvislosti a ve světle shora objasněných skutkových zjištění je pak bezpředmětná námitka obviněného, že by se jeho činnost kladená mu za vinu v bodě 3. výroku dala subsumovat pouze pod pomoc k trestnému činu zkrácení daně spáchané dosud neustanoveným pachatelem pravděpodobně v Itálii. Námitka obviněného tak byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Závěrečné shrnutí
72. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněných O. V., J. V., P. V. a M. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
73. Pokud v dovolání obviněný M. B. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
74. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 25. 11. 2021, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 4. 8. 2022 a v dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.