ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.813.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 813/2022-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2022 o dovolání obviněného V. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 2 To 7/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 28/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2021, č. j. 20 T 28/2021-369, byl obviněný V. L. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit nezletilé poškozené trestným činem způsobenou nemajetkovou újmu v penězích ve výši 199 000 Kč. Uvedeného zločinu se obviněný dopustil (velmi zjednodušeně) tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od počátku června 2020 do 15. 12. 2020 v Písku v bytě své sestry, kde nejprve bydlel a později sem docházel podle vlastního uvážení, za účelem dosažení sexuálního uspokojení opakovaně donutil nezletilou AAAAA (pseudonym) v přesně nezjištěném počtu případů k pohlavnímu styku, což jí způsobilo traumatizaci.
2. K odvolání obviněného podanému proti výroku o trestu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. 2 To 7/2022-401, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. Zdůraznil, že je podává pouze proti výroku o trestu a odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Konstatoval, že v řízení před soudem prvního i druhého stupně se k trestné činnosti doznal a prohlásil svoji vinu, ke svému jednání přistupoval příkladným způsobem, což vedlo k rychlému průběhu řízení a k objasnění všech skutečností orgány činnými v trestním řízení. Znaleckým zkoumáním pak u něj bylo zjištěno oslabení intelektových schopností, blížící se hranici mentální retardace, a velmi simplexní osobnost, jeho psychika se vyznačuje značnou jednoduchostí a převážně primitivním fungováním, přičemž je potřebné ho intenzivně edukovat, na nevhodné chování upozorňovat a jeho škodlivost vysvětlovat. Soudy se v návaznosti na to nedostatečně zabývaly otázkou jeho nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti. Z konstrukce nepříčetnosti dovodil, že zatímco nepříčetnost vyžaduje plnou neschopnost rozumovou nebo neschopnost určovací, u zmenšené příčetnosti jde o stav, kdy schopnost rozumová nebo schopnost určovací jsou u pachatele činu sníženy. Zmenšenou příčetnost soud zohledňuje zejména ve smyslu §40 tr. zákoníku při ukládání trestu. Podle obviněného je nutné se znovu zabývat otázkou jeho zmenšené příčetnosti a na základě tohoto zkoumání případně ukládat jiný druh trestu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a tedy, jak uvedl již při odvolacím řízení, v podobě uložení ochranného léčení, resp. v podobě trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na pět let za současného uložení dohledu probačního úředníka.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný napadl právní závěr o vyvození své trestní odpovědnosti, a tedy svým dovoláním mířil v prvé řadě proti výroku o vině, ačkoliv v úvodu dovolání akcentoval, že brojí pouze proti výroku o trestu. Prostřednictvím této námitky se domáhal většího rozsahu zmírnění svého trestního postihu. Státní zástupkyně připomněla, že obviněný v rámci hlavního líčení prohlásil svoji vinu, soud prvního stupně tedy upustil od provádění dalšího dokazování nad rámec toho, které shrnul v odstavcích 1. až 15. odůvodnění svého rozsudku. Za takového stavu věci nemohl obviněný v daném rozsahu podat opravný prostředek, i odvolání podal pouze proti výroku o trestu. Výhrady obviněného proti výroku o vině jsou tak nepřípustné. Pokud jde výrok o trestu, státní zástupkyně poukázala na to, že v návaznosti na postup podle §206c tr. ř. bylo odvolacím soudem použito moderační ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, čímž došlo k uložení trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Tento soud nicméně konstatoval, že posuzovaná trestná činnost patří mezi velmi závažná protispolečenská jednání, která mu nedovolovala, byť za použití moderačního ustanovení, přistoupit k ještě většímu zmírnění jeho trestního postihu, případně postupovat podle §40 odst. 1, event. odst. 2 tr. zákoníku. Soud rovněž zohlednil znalecké zkoumání obviněného s tím, že bylo jednoznačně uzavřeno, že netrpí žádnou duševní poruchou nebo chorobou a že jeho ovládací schopnosti byly vlivem jeho nízkého intelektu a předpokládané intoxikace alkoholem sníženy pouze nepodstatně a jeho rozpoznávací schopnosti nebyly poznamenány vůbec. O snížené příčetnosti obviněného hovořit nelze. Státní zástupkyně k tomu zdůraznila, že postup soudu ve smyslu §58 tr. zákoníku je postupem fakultativním, záležejícím na uvážení soudu, které se vztahuje k otázce nepřiměřené přísnosti zákonem stanovené trestní sazby.
6. Podle státní zástupkyně je tedy předložená argumentace přípustná pouze proti výroku o trestu, avšak neodpovídá obsahovému naplnění žádného ze zákonných dovolacích důvodů, zakotvených v §265b tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
7. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
9. Pokud jde o přípustnost, je namístě doplnit, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodoval v druhém stupni a zákon to připouští. Současně je podle závěrů teorie i soudní praxe dovolání nepřípustné za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni odvolací nebo stížnostní soud (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3240 až 3260, a rovněž rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V této trestní věci obviněný – jenž v hlavním líčení před Krajským soudem v Českých Budějovicích v souladu s §206c odst. 1 tr. ř. prohlásil svou vinu v plném rozsahu, skutečnosti uvedené v obžalobě označil za nesporné a souhlasil i s právní kvalifikací, která je v obžalobě uvedena, přičemž soud prvního stupně podle §206c odst. 6 tr. ř. prohlášení viny přijal a ve smyslu §206d tr. ř. upustil od dokazování skutečností uvedených ve skutkové větě podané obžaloby – své odvolání podal pouze proti výroku o trestu a také pouze v tomto rozsahu odvolací soud rozsudek krajského soudu přezkoumal. Z toho plyne, že výrok o vině nebyl napaden žádným řádným opravným prostředkem, což v zásadě ani nebylo možné (§206c odst. 7 tr. ř.) a není možné jej učinit předmětem přezkumu ani v dovolacím řízení. V souladu s tím obviněný své dovolání také výslovně zaměřil pouze proti výroku o trestu, především pak obecně namítl, že se soudy nedostatečně zaobíraly otázkou jeho příčetnosti a zmenšené příčetnosti. Pachatelem trestného činu přitom může být (jde-li o fyzickou osobu) jen trestně odpovědná fyzická osoba, která bezprostředně spáchala trestný čin. Trestně odpovědná je osoba naplňující zejména podmínky věku a příčetnosti. Příčetností rozumíme způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech (viz Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 8. vydání. Praha: Leges, 2022, str. 207, 208 a 212). Z uvedeného vyplývá, že zpochybňoval-li by obviněný V. L. svoji příčetnost (srov. také §26 tr. zákoníku), napadal by tím samotný závěr o vině ze spáchání trestného činu, resp. svoji způsobilost k takto posouditelnému jednání, což by bylo za daných procesních okolností v dovolání nepřípustné. Obviněný se však (navzdory zmíněné obecné zmínce) v konkrétních námitkách zaměřil v podstatě jen na problematiku zmenšené příčetnosti (§27 tr. zákoníku) a z toho údajně vyplývající souvislosti pro výrok o trestu. Tento stav by jeho trestní odpovědnost nevylučoval (a obviněný ani takovou možnost nedovozoval), ale odůvodňoval by zvláštní postup vůči němu, a to v rovině trestu, popřípadě ochranného opatření, proti čemuž již dovolání (resp. v daném případě podstata předloženého dovolání) i za daných procesních okolností přípustným je (byť další věcí je podřaditelnost uplatněné argumentace pod dovolací důvody – viz dále).
10. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný své podání opřel o §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. S odkazem na první z nich je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Druhý z nich je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
11. Současně Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který ovšem obviněný neuplatnil), a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný uplatnil), je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
12. V podstatě obiter dictum Nejvyšší soud v tomto konkrétním případě dodává, že jeho zásah do výroku o trestu by přicházel v úvahu výjimečně i tehdy, shledal-li by, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.
13. Nejvyšší soud dále konstatuje, že otázka příčetnosti či zmenšené příčetnosti (což bylo podstatou dovolání obviněného) je otázkou právní, přičemž její povaha vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký posudek je jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. Obviněný svou argumentaci nicméně směřoval primárně proti tomu, že se danou otázkou soudy dostatečně nezaobíraly, přičemž ovšem nevzal v úvahu ani potřebná podkladová zjištění, zejména právě podaný znalecký posudek, ani skutečně vyslovené závěry soudů obou stupňů.
14. Otázka psychického stavu obviněného v době jeho jednání totiž byla soudy řešena. Byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie zpracovaný znalci MUDr. Janem Tučkem, Ph.D. a Mgr. Václavem Šnorkem na osobu obviněného, přičemž bylo znalecky zjištěno, že obviněný netrpí ani netrpěl žádnou duševní poruchou ani chorobou. Bylo akcentováno, že se obviněný trestné činnosti dopouštěl pod vlivem alkoholu (lehká intoxikace), přičemž však mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání a své jednání ovládat, poněvadž jeho ovládací schopnosti byly vlivem nízkého intelektu a předpokládané intoxikace alkoholem snížené pouze nepodstatně. S ohledem na tyto závěry, jakož i další ve věci provedené důkazy, soud prvního stupně uzavřel, že obviněný byl schopen rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání, takže je pachatelem trestně odpovědným, tedy nejednalo se u něj o zmenšenou příčetnost ve smyslu §27 tr. zákoníku (tím méně o nepříčetnost ve smyslu §26 tr. zákoníku), což akceptoval i soud odvolací (odstavce 12. a 13. rozsudku soudu prvního stupně, str. 5 rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na uvedený závěr, na němž nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit, resp. je zřejmé, že se soudy zmíněnou problematikou zaobíraly (tedy nelze akceptovat námitku obviněného, že se tak nestalo), přičemž konkrétnější argumentaci, která by jejich právní hodnocení zpochybňovala, obviněný v dovolání nepředložil.
15. Trest, jenž byl obviněnému za zjištěné jednání uložen, pak nelze považovat za trest nepřiměřeně přísný. V konečném důsledku Vrchní soud v Praze správně vyhodnotil polehčující okolnosti, zejména doznání obviněného a prohlášení viny, čímž formálně přijal zodpovědnost za své jednání, dále skutečnost, že začal hradit nemajetkovou újmu, která byla poškozené přiznána, jakož i dosavadní bezúhonnost, resp. skutečnost, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen. Na druhou stranu nelze soudům vyčítat, že přikládaly váhu i vysoké závažnosti konání obviněného, který sice jako osoba nízkého intelektu, přesto jako trestně odpovědný pachatel, se svého zcela neakceptovatelného jednání dopustil vůči tehdy třináctileté poškozené, své neteři, přičemž těchto zásahů do přirozených práv poškozené se dopouštěl po delší dobu a u poškozené se v důsledku jeho jednání rozvinula posttraumatická stresová porucha a musela podstoupit ústavní léčbu v dětské psychiatrické nemocnici. Odvolací soud přitom, na rozdíl od soudu prvního stupně, uplatnil ve prospěch obviněného postup podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a snížil ukládaný trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby, která činila podle §185 odst. 3 tr. zákoníku pět až dvanáct let a uložil obviněnému trest ve výměře čtyři roky, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, což zjevně není rozhodnutím excesivním či zjevně nespravedlivým.
16. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele nejsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu