ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.872.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 872/2022-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2022 o dovolání obviněného J. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 7 To 393/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 85/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2021, č. j. 3 T 85/2021-336, byl obviněný J. Č. uznán vinným pod bodem I. zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že
I. dne 17. 4. 2021 ve večerních hodinách po 21:30 hod. v Praze 10, ulici XY, pod mostem vedoucím nad XY, pod značným vlivem alkoholu přistoupil k poškozenému J. K. a požadoval po něm vydáni ́ jídla nebo pen ěz a když mu poškozený nevyhověl, neboť nic neměl, strhl jej z matrace na zem a několikrát jej kopnul do horní části trupu a udeřil pěstmi do obličeje, přičemž opakovaně požadoval jídlo a peníze, čímž poškozenému J. K. způsobil frakturu nosních kůstek s proniknutím vzduchu do podkoží nosu, tržnou ránu na nose o délce 2 cm a hematomy v obličejové části hlavy,
II. téhož dne 17. 4. 2021 ve večerních hodinách do 22:50 hod. poté, co se mu od poškozeného J. K. nepodařilo získat jídlo ani peníze, jej se slovy: „Pojď, půjdeme na pumpu a něco tam ukradneš, nějaké jídlo, abych se mohl najíst“, opakovaně udeřil do těla, čímž jej přiměl, aby ho následoval na čerpací stanici ONO XY v Praze 10, přičemž šel za ním a říkal, aby poškozený šel před ním a nenapadlo jej, aby mu utekl, jinak si ho najde a zbije ho, takto došli až na předmětnou čerpací stanici, kde poškozený napadení ohlásil obsluze s žádostí o přivolání Policie ČR.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 7 To 393/2021-358, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v povinnosti podrobit se ve zkušební době léčení závislosti na alkoholu, které není ochranným léčení podle zákona, a vhodnému programu psychologického poradenství zaměřenému na zvládání agrese. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení projednávaných skutků.
5. Naplnění prvního z uvedených dovolacích důvodů spatřoval v tom, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by doopravdy proti poškozenému užil násilí v úmyslu zmocnit se jeho jídla a peněz nebo že by jej násilím či pohrůžkou násilí nutil k následování na čerpací stanici a k ukradení jídla. Skutkové závěry byly soudem učiněny toliko na základě výpovědi poškozeného, která je ve zjevném rozporu s výpovědí obviněného. Obviněný v průběhu řízení konzistentně opakoval, že se ničeho zmocnit nechtěl a důvodem potyčky byla obrana před předchozím útokem poškozeného. Žádní jiní svědci, kamerové záznamy či jiné důkazy nejsou k dispozici, pouze nepřímé, totiž výpovědi svědkyň, zaměstnankyň čerpací stanice, které však mohly prokázat pouze to, že došlo k určitému konfliktu. Dle názoru obviněného je nepřípustné, aby došlo k jeho odsouzení, jestliže jedinými důkazy byla rozporná tvrzení dvou účastníků potyčky, přičemž soud si bez důsledného odůvodnění vybral jednu verzi. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, uvedl, že z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého je potřeba v důkazním řízení dosažení praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, nerespektování pak může vést k porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
6. K právnímu posouzení projednávaných skutků ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že se soudy dostatečně nezabývaly okolností vylučující protiprávnost na straně obviněného, konkrétně jeho tvrzením o nutné obraně, jelikož byl nejprve napaden poškozeným, a měl v době bezprostředně následující po potyčce viditelné zranění na hlavě, které v předmětné době nebylo nijak zkoumáno. Právní kvalifikace skutku jakožto zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pak nemá oporu v provedeném dokazování a je chybná, jelikož tato skutková podstata nebyla jednáním obviněného naplněna. Soudy ve vztahu k tomuto skutku nesprávně vyhodnotily jak subjektivní stránku, jelikož obviněný neměl v úmyslu poškozeného oloupit a domníval se, že jedná v sebeobraně, tak objektivní stránku, neboť nebylo prokázáno, že by se skutek stal doopravdy tak, jak tvrdí poškozený. Subjektivní ani objektivní stránka nebyla spolehlivě prokázána rovněž ve vztahu k přečinu vydírání. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyla vzata do úvahy okolnost vylučující protiprávnost na straně obviněného, ani nebyl prokázán tvrzený úmysl obviněného zmocnit se cizí věci.
7. Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a sám rozhodl podle §265m tr. ř. tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, a pokud tomuto návrhu nebude vyhověno, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na uvedené rozsudky, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně nové projednání a rozhodnutí věci.
8. Státní zástupkyně Nejvyšší státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že námitku obviněného, že soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým závěrům, neboť vinu postavily bez řádného zdůvodnění pouze na tvrzení poškozeného, lze sice formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., materiálně však pod tento dovolací důvod nespadá. Obviněný prostřednictvím této námitky vytkl nesprávné hodnocení důkazů, jež vedlo k chybným skutkovým závěrům, takovou námitku však nelze podřadit pod tzv. extrémní nesoulad, navíc byla uplatněna v předchozích stádiích trestního řízení a soudy se s ní náležitě vypořádaly. Konstatovala, že Ústavní soud se obdobnými případy, ve kterých proti sobě stála dvě rozdílná tvrzení, opakovaně zabýval a dovodil, že z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci „tvrzení proti tvrzení“ a priori vyloučit uznání obviněného vinným, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka. Není řídkým jevem, že klíčovým usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené osoby, věrohodnost však musí být odůvodněna a musí být vysvětleno, proč trestní soud neuvěřil opačnému stanovisku prezentovanému obhajobou. Ani v situacích „tvrzení proti tvrzení“ není principiálně vyloučeno, aby obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu, pakliže důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodní, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi před druhou. V návaznosti na to byla státní zástupkyně přesvědčená, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč uvěřil tvrzení poškozeného a nikoliv obviněného. Rovněž se zabýval námitkou obviněného, že jeho zranění na hlavě svědčila o jeho nutné obraně. Závěry o nevěrohodnosti jeho tvrzení vycházely také ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, dokreslujícího případnou motivaci a ze zjištěné hladiny alkoholu v krvi obviněného, jež mohla ovlivnit jeho chování a vnímání reality. Státní zástupkyně tak neshledala mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy žádný nesoulad, natož extrémní.
9. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo podle jejího názoru možné podřadit námitky směřující proti právní kvalifikaci posuzovaného jednání. S námitkou, že prokázané skutečnosti svědčily o tom, že obviněný jednal v nutné obraně, se však již soudy obou stupňů vypořádaly. Státní zástupkyně pak tuto námitku shledala neopodstatněnou, tvrzení obviněného o počátku konfliktu působilo nevěrohodně a následnou reakci obviněného nelze považovat za sebeobranu, resp. obranu trvajícímu útoku. Proto měla za to, že nelze přisvědčit skutkové verzi podávané obviněným, podle níž odvracel hrozící nebo trvající útok, nýbrž je na místě dát za pravdu poškozenému, že obviněný útok sám inicioval a nejprve násilím a následně pohrůžkou násilí po obviněném požadoval jídlo nebo peníze.
10. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěla státní zástupkyně k závěru, že dovolání bylo podáno částečně z jiného důvodu, než je uvedený v §265b tr. ř. a jednak z důvodu, který lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., leč není opodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
12. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
14. Podstatou části námitek byl deklarovaný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž takovou argumentaci je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkami stran nenaplnění objektivní a v převážné části i subjektivní stránky přisuzovaných trestných činů (jednání v nutné obraně) sice obviněný formálně brojil proti užité právní kvalifikaci, nicméně vystavěl je na odlišném skutkovém podkladě, než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, čímž svou námitko směřoval k zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a proto lze podřadit tyto námitky rovněž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
15. Nutno nejprve obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o svědeckou výpověď poškozeného J. K., která byla v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to svědeckými výpověďmi K. B. a S. U., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství i listinnými důkazy (zejména s protokolem o ohledání místa činu s prohlídkou těla včetně pořízené fotodokumentace, s odborným vyjádřením z kriminalistiky – genetiky, s výtisky z alkohol testeru Dräger, s fotodokumentací z kamerového záznamu a se samotným záznamem). Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena.
16. S ohledem na provedené důkazy pak bylo namístě učinit skutkový závěr, že obviněný nejednal v reakci na předchozí chování poškozeného. Námitky obviněného předložené v dovolání nebylo možné považovat za relevantní, neboť existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
17. Namítal-li nicméně obviněný, že skutkové závěry stran užití násilí za účelem získání jídla či peněz a následně i pohrůžky násilí, kterou poškozeného nutil, aby jej následoval na čerpací stanici, jsou založeny výhradně na základě jediného důkazu, a to výpovědi samotného poškozeného, Nejvyšší soud uvádí následující. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu za porušení zásady in dubio pro reo není považována situace, kdy je věrohodnost klíčové usvědčující výpovědi (poškozené osoby) v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodněna a zároveň je přesvědčivě vysvětleno, proč trestní soud neuvěřil opačnému stanovisku prezentovanému obhajobou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2433/14). V aktuálně řešené věci soudy těmto požadavkům dostály. V tomto ohledu bylo především zdůrazněno, že výpověď poškozeného byla konzistentní a nebylo zjištěno nic, co by ji znevěrohodňovalo. Dále zaměstnankyně čerpací stanice ONO svědkyně K. B. a S. U. potvrdily, že poškozený byl viditelně zraněný (což vskutku svědčí o proběhnuvším konfliktu), avšak současně měl i zjevné obavy z obviněného, které i výslovně pronesl, když je požádal o přivolání Policie ČR s konkrétním udáním důvodu, a zároveň se jim nejevil být pod vlivem alkoholu. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplynulo, že zranění utrpěná poškozeným odpovídají mechanismu jím popsaného útoku, přičemž tyto byly rovněž zdokumentovány v protokolu o ohledání těla s fotodokumentací. Nalézací soud se taktéž podrobně zabýval verzí obviněného, které neuvěřil z důvodů, které náležitě vysvětlil, tedy především s odkazem na nezpůsobilost prvotního úderu ze strany poškozeného s ohledem na jeho věk, fyzickou konzistenci, lokalizaci rány na hlavě obviněného a popisovaná mechanismus úderu. Nadto byl obviněný pod vlivem alkoholu, přičemž tento dokresloval jeho motivaci. Není tudíž pravdou, že by si soud vybral skutkovou verzi prezentovanou poškozeným bez důsledného odůvodnění.
18. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů velmi podrobně rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavec 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 7. až 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný či extrémní rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
19. Jak již bylo řečeno, námitky stran nenaplnění objektivní stránky (podle nichž nebylo prokázáno, že se skutky staly) a částečně subjektivní stránky (obviněný neměl v úmyslu poškozeného oloupit, resp. rovněž předestřel zcela obecný závěr o jejím nenaplnění i ve vztahu k přečinu vydírání) byly z materiálního hlediska vystavěny majoritně na výhradách učiněných proti skutkovým zjištěním a rozsahu dokazování. Nadto byly obviněným formulovány jen velmi obecně a je proto namístě odkázat na odůvodnění obou předchozích rozhodnutí, ve kterých se soudy otázkou jejich naplnění zabývaly. Dovolací námitky jsou tak zjevně neopodstatněné.
20. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze pak s jistou mírou tolerance podřadit i tvrzení obviněného, podle něhož se domníval, že jedná v sebeobraně, jelikož toto tvrzení vystavěl na vlastní verzi skutkového děje, tedy na tvrzeném rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Předmětné argumentaci však nelze přisvědčit.
21. Je namístě obecně předestřít, že provedeným dokazováním byl ustálen skutkový stav, podle něhož obviněný svým násilným jednáním nereagoval na předchozí aktivitu ze strany poškozeného. Okolnosti předmětného incidentu nevykazují nic, z čeho by mohl obviněný předpokládat, že mu přímo hrozí nebo dokonce trvá útok proti jeho tělesné integritě. Jestliže pak pachatel věděl, že mu žádný reálný útok nehrozí, a přesto se mu bránil, za splnění dalších okolností bude namístě jeho jednání kvalifikovat jako úmyslný trestný čin (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1798/2016). Uvedenou námitku obviněného tak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
22. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
23. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.