ECLI:CZ:NS:2022:7.TZ.92.2021.1
sp. zn. 7 Tz 92/2021-120
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. 1. 2022 v senátě složeném z předsedy JUDr. Radka Doležela a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Romana Vicherka, Ph. D., stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného D. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 1 T 91/2020, a rozhodl takto:
I.
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 1 T 91/2020,
byl porušen zákon
v neprospěch obviněného D. H. v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se tento rozsudek Městského soudu v Brně zrušuje v celém rozsahu. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §275 odst. 3 tr. ř. se obviněný D. H. nebere do vazby.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2021, č. j. 1 T 91/2020-61, byl obviněný D. H. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
2. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 19. 1. 2021, neboť státní zástupce a obviněný se v hlavním líčení po vyhlášení rozsudku vzdali odvolání a obviněný učinil prohlášení, jímž co do obsahového významu vyjádřil, že si nepřeje, aby odvolání v jeho prospěch podaly jiné oprávněné osoby.
3. Ministryně spravedlnosti podala dne 15. 10. 2021 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně. Napadla výrok o vině, kvalifikovaný jako zločin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a v důsledku toho také výrok o trestu. Namítla, že i když se obviněný dopustil krádeže v době nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády z důvodu ohrožení zdraví výskytem koronaviru, označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu, nebyly splněny podmínky pro to, aby skutek mohl být posouzen podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť tu nebyla žádná věcná souvislost činu obviněného s faktickou situací, která byla důvodem vyhlášení nouzového stavu. Svou argumentaci podpořila odkazem na rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021 (publikovaný pod č. 19/2021 Sb. rozh. tr.), a nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 767/21. Ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
4. Obviněný, kterému byla stížnost pro porušení zákona zaslána, se k ní v určené lhůtě vyjádřil tak, že se ztotožňuje se závěry stížnosti pro porušení zákona.
5. Ke stížnosti pro porušení zákona se přípisem ze dne 4. 11. 2021 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ve kterém dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona v tomto případě není přípustná. Argumentoval tím, že v rámci hlavního líčení obviněný po přednesu obžaloby a poučení ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. výslovně prohlásil vinu, přičemž po stanovisku státního zástupce vyhlásil soud usnesení, z jehož obsahu vyplývá, že prohlášení viny obviněného přijal a upustil v tomto rozsahu od provedení dokazování. Ze znění §206c odst. 7 tr. ř. vyplývá, že soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Podle názoru státního zástupce právě druhá věta citovaného ustanovení představuje limit přípustnosti též pro stížnost pro porušení zákona, neboť dosah zmíněné výluky není vázán toliko na opravný prostředek řádný, ale jakýkoli opravný prostředek bez dalšího. Uvedené ustanovení se tak nutně vztahuje i na mimořádný opravný prostředek, jímž je právě stížnost pro porušení zákona. Nepřípustnost mimořádného opravného prostředku lze dovodit i na podkladě argumentu a minore ad maius , neboť pokud je v daném případě výslovně nepřípustný již řádný opravný prostředek, který je vždy primárním prostředkem nápravy vad soudního rozhodnutí, tím spíše lze vyloučit přípustnost mimořádného opravného prostředku, jenž má naopak výrazně subsidiární povahu. Navíc, pokud by zákonodárce podání stížnosti pro porušení zákona připustit chtěl, zjevně by formuloval uvedenou výluku tak, že by vyloučil pouze podání řádných opravných prostředků. Závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona odpovídá i teleologický výklad uvedeného ustanovení, vloženého do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., jejímž smyslem bylo přispět ke zrychlení soudní fáze trestního řízení a zároveň i posílit roli stran v soudním řízení a snížit objem dokazování. Připuštění možnosti podání stížnosti pro porušení zákona bez dalšího by bylo zjevně v rozporu s uvedeným smyslem takto přijaté právní úpravy. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou zamítl.
6. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno ministryni spravedlnosti, která reagovala ve vyjádření ze dne 26. 11. 2021, v níž se se zmíněným názorem neztotožnila. Uvedla, že v §206c odst. 7 věta druhá tr. ř. není uvedeno, že opravné prostředky nejsou přípustné proti samotnému rozhodnutí soudu, které po prohlášení viny následuje – nadto z důvodu pochybení při stanovení právní kvalifikace a stanovení trestu, které jsou výlučně na straně trestního soudu. Jazykovým výkladem nelze s ohledem na jeho ne zcela jasnou textaci dospět k jednoznačnému závěru stran přípustnosti stížnosti pro porušení zákona. Co se týče výkladu teleologického, bylo zavedení možnosti prohlásit vinu snahou o zjednodušení a zrychlení trestního řízení tak, aby obviněný neměl možnost své stanovisko donekonečna měnit, čímž by zmíněné ustanovení ztratilo svůj smysl. Proto výluka přezkumu v rámci opravných prostředků míří primárně na otázky skutkové (i s ohledem na použití termínu „skutečnosti“). Z ničeho však nevyplývá, že by bylo záměrem zákonodárce vůbec nepřipustit nápravu právních vad navazujícího rozhodnutí způsobených soudem. Argumentem pro přípustnost stížnosti pro porušení zákona je ve světle výše uvedeného i skutečnost, že obviněnému byl napadeným rozhodnutím uložen nepřiměřený trest, přičemž prohlášení o vině souhlas s výší trestu vůbec neobsahuje. Ministryně spravedlnosti setrvala na stížnosti pro porušení zákona, jelikož nepřisvědčila argumentům Nejvyššího státního zastupitelství a měla za to, že stížnost pro porušení zákona je přípustná.
7. Vyjádření ministryně spravedlnosti ze dne 26. 11. 2021 bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství. V replice ze dne 10. 12. 2021 se státní zástupce s názorem ministryně spravedlnosti neztotožnil a setrval na svých argumentech. Navíc státní zástupce doplnil, že pojem „skutečnosti“ (uvedený v §206c odst. 7 tr. ř.) neimplikoval pouze tvrzení okolností skutkové povahy, ale i právní kvalifikaci, neboť neoddělitelnou součástí prohlášení viny je i souhlas s přijatou právní kvalifikací, což lze rovněž považovat za „skutečnost uvedenou v prohlášení viny“. Státní zástupce závěrem zdůraznil, že je seznámen s aktuální rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který se s prezentovanými závěry státního zástupce stran nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona s odkazem na ustanovení §206c odst. 7 trestního řádu neztotožnil, je si vědom i toho, že jde o názor více senátů Nejvyššího soudu. Nicméně nadále má za to, že je žádoucí, aby uvedená sporná otázka byla postupem ve smyslu §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích předložena velkému senátu trestního kolegia.
8. Obviněný se prostřednictvím obhájkyně ve svém vyjádření plně ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona včetně závěrečného návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Navíc argumentoval tím, že má za to, že v projednávané věci je stížnost pro porušení zákona přípustná, jelikož instituty trestního práva mají být vykládány ve prospěch obviněných, nelze ani pominout princip beneficium cohaesionis, s ohledem na který by v případě jeho postavení mezi více spoluobviněnými nebylo o důvodnosti a oprávněnosti stížnosti pro porušení zákona pochyb.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k vedení řízení o stížnosti pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná. V projednávané věci došlo v řízení před soudem prvního stupně k postupu podle §206c odst. 1 tr. ř., neboť obviněný v hlavním líčení konaném dne 19. 1. 2021 po poučení podle §206a odst. 1 tr. ř. prohlásil podle §206c odst. 1 tr. ř., že je vinný spácháním skutků tak, jak jsou popsány v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací. Městský soud v Brně usnesením jeho prohlášení viny přijal a uvedl, že dokazování se v doposud neprovedeném rozsahu provádět nebude.
10. Stěžejní námitka státního zástupce, ohledně přípustnosti stížnosti pro porušení zákona, směřovala k druhé větě ustanovení §206c odst. 7 tr. ř., která podle jeho názoru představuje limit přípustnosti též pro stížnost pro porušení zákona, neboť dosah této výluky není vázán toliko na opravný prostředek řádný, ale jakýkoli opravný prostředek bez dalšího. Uvedené ustanovení se tak nutně vztahuje i na mimořádný opravný prostředek, jímž je právě stížnost pro porušení zákona.
11. Podle §206c odst. 1 tr. ř. pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Podle §206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.
12. Ohledně dovolání, jako jednoho z mimořádných opravných prostředků, se lze s názorem státního zástupce ztotožnit. Pokud by obviněný chtěl v předmětné věci napadnout odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, nemohl by proti tomuto výroku opravný prostředek vůbec podat vis. §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. Mohl by ho podat pouze do výroků ostatních, než na které se vztahovalo jeho prohlášení viny. Vzhledem k těmto skutečnostem by nemohl být výrok o vině obviněného odvolacím soudem přezkoumán. Z toho důvodu by proti takovému rozhodnutí nebylo možné podat dovolání, jelikož tímto lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Není tedy přípustné dovolání obviněného v rozsahu, v němž napadá výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, resp. užitou právní kvalifikaci. V tomto směru tedy nelze upřít argumentaci státního zástupce opodstatněnost.
13. Výše uvedený závěr však neplatí pro stížnost pro porušení zákona, jelikož zde jde o jinou situaci. Podle §266 odst. 1 věta první tr. ř. proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Rozhodnutí, vůči kterým je možné stížnost pro porušení zákona podat, jsou vymezeny poměrně široce. Specifická je i role stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku. Tímto mimořádným opravným prostředkem disponuje toliko ministr spravedlnosti a zakládá možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kde není spravedlivé na jeho právní moci trvat. Obecně lze uvést, že stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o jejím vyhovění je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí soudu a státního zástupce. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Ministr spravedlnosti má pouze fakultativní možnost tohoto svého oprávnění využít, a proto by k tomuto postupu měl přistoupit jen tehdy, pokud je zde nutnost nápravy vadného rozhodnutí při zásadních a podstatných vadách v zájmu dodržení zákonnosti nebo když je potřeba usměrnit soudní praxi. V projednávané věci pak není jiná možnost jak napravit zjevně nesprávné rozhodnutí soudu, než cestou tohoto mimořádného opravného prostředku.
14. Z ustanovení §206c odst. 7 věta druhá tr. ř. vyplývá, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Nemožnost podat odvolání pak vyplývá i z ustanovení §246 odst. 1 písm. b) tr. ř., ze kterého je zřejmé, že rozsudek nelze napadnout odvoláním, jde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. Logicky proto nelze takové rozhodnutí v tomto rozsahu napadnout ani dovoláním, jelikož toto je možné napadnout toliko v rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§265a odst. 1 tr. ř.). Stejná situace však nepanuje u stížnosti pro porušení zákona. Především je nutné zdůraznit, že právní úprava stížnosti pro porušení zákona v ustanoveních §266 až 276 tr. ř. nijak (na rozdíl od odvolaní a z něj vycházející dovolání) na prohlášení viny nereaguje a vyloučení možnosti podat mimořádný opravný prostředek neupravuje.
15. Lze také souhlasit s argumentací ministryně spravedlnosti, že samotná věta druhá §206c odst. 7 tr. ř. neuvádí, že opravné prostředky nejsou přípustné proti samotnému rozhodnutí soudu, které po prohlášení viny následuje, ale jen proti skutečnostem uvedeným v prohlášení viny. V tomto smyslu proto výluka přezkumu v rámci opravných prostředků míří primárně na otázky skutkové (i s ohledem na použití termínu „skutečnosti“). Z ničeho však nevyplývá, že by bylo záměrem zákonodárce vůbec nepřipustit nápravu právních vad navazujícího rozhodnutí, navíc z důvodu pochybení soudu při stanovení právní kvalifikace a stanovení trestu. Navíc je nutné zmínit, že ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona napadla i uložení nepřiměřeného trestu, přičemž prohlášení o vině souhlas s výší trestu vůbec neobsahuje.
16. Nelze ani souhlasit s teleologickým výkladem zákona č. 333/2020 Sb., který zaujalo Nejvyšší státní zastupitelství. Je možné připustit, že smyslem této novely bylo zrychlit soudní řízení a snížit rozsah dokazování, ale to se týká skutkových zjištění (vis. použití termínu „skutečnosti“), což však není problém projednávané věci. Zde došlo k pochybení soudu při právní kvalifikace jednání obviněného.
17. Poměrně zásadním argumentem ve prospěch přípustnosti stížnosti pro porušení zákona je i nerovné postavení obviněného, který by v rámci soudního řízení prohlásil vinu podle §206a odst. 1 tr. ř. oproti tomu, který prohlášení viny neučinil. Pokud obviněný prohlášení viny učiní, výrazně zjednoduší a urychlí průběh řízení před soudem. Prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. představuje kvalifikovanější formu pozitivní a aktivní účasti obviněného na konečném objasnění jeho trestné činnosti a rozhodnutí o ní (dokazování v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, se neprovádí – podle §206c odst. 6 tr. ř.). Právě tento přístup je pak nutné zohlednit i ve výši ukládaného trestu. Nelze tedy takového obviněného znevýhodnit vůči obviněnému, který prohlášení viny neučinil.
18. Současně je nutné zmínit, že rozhodování soudů o tom, zda aplikovat §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku nebyl jednotný. Některé soudy podle této přísnější kvalifikované skutkové podstaty postupovaly jiné ale ne, proto posuzování tohoto jednání sjednotil až Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu trestního kolegia ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021 (publikovaném pod č. 19/2021 Sb. rozh. tr.).
19. V případě nemožnosti podat proti rozsudku, ve kterém obviněný prohlásil vinu stížnost pro porušení zákona, nebylo by možné napravit zásadní a podstatné vady, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát. Záměrem zákonodárce nebylo v případě takových vad soudního rozhodnutí odejmout obviněnému jakoukoliv možnost domoci se zákonného a spravedlivého rozhodnutí v konkrétní věci. Za takové situace by totiž byla znevýhodněná ta skupina obviněných, která usnadnila svým přístupem objasnění trestné činnosti a zjednodušila řízení před soudem, oproti těm obviněným, kteří absolvovali klasické trestní řízení.
20. Z výše uvedených důvodů tedy shledal Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona přípustnou. Ostatně nejedná se o první takové rozhodnutí, když stejný právní názor Nejvyšší soud zaujal již dne 6. 10. 2021 pod sp. zn. 4 Tz 63/2021, dne 18. 10. 2021 pod sp. zn. 4 Tz 79/2021 nebo dne 9. 11. 2021 pod sp. zn. 7 Tz 81/2021.
21. Nejvyšší soud proto následně přezkoumal podle §267 odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
22. Zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se obviněný dopustil podle výroku o vině v podstatě tím, že dne 2. 11. 2020, v době od 15:20 do 16:45 v Brně na ulici XY v prodejně Levné potraviny odcizil různé potraviny a drogistické zboží v celkové hodnotě 402,40 Kč, a to tak, že zboží nejdříve dával do nákupního košíku a poté je přendal do batohu a prošel bez uhrazení pokladní zónou, před prodejnou byl zadržen členem ostrahy prodejny, čímž jednal ke škodě společnosti DKS Morava s. r. o., uvedeného jednání se dopustil, přestože byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 6/2019, dne 9. 1. 2019, který nabyl právní moci dne 9. 1. 2019, za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a dále byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 120/2020 ze dne 6. 10. 2020, který nabyl právní moci téhož dne, pro spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody ve výměře 9 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který dosud nevykonal, a dále se uvedeného jednání dopustil v době nouzového stavu, vyhlášeného dne 12. 3. 2020 usnesením vlády České republiky č. 194, publikovaného pod č. 69/2020 Sb., kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 Ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav.
23. Trestný čin krádeže se posoudí podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchá-li pachatel takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.
24. Vyhotovení napadeného rozsudku má formu zjednodušeného rozsudku a neobsahuje odůvodnění (§129 odst. 2 tr. ř.), takže nelze identifikovat důvody, které vedly Městský soud v Brně k tomu, že posoudil skutek podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Patrně tomu tak ale bylo proto, že čin byl spáchán v době nouzového stavu.
25. Aplikace ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je alternativně podmíněna dvěma skupinami případů. První skupinu představují případy, kdy je vyhlášen stav ohrožení státu (§7 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky) nebo válečný stav (čl. 43 odst. 1 Ústavy). Přitom postačí, že čin byl spáchán v době, kdy je vyhlášen stav ohrožení státu nebo válečný stav. Výčet stavů je v citovaném ustanovení taxativní, takže jiný stav – a tudíž ani nouzový stav – není důvodem aplikace citovaného ustanovení. Druhou skupinu představují případy, kdy tu je živelní pohroma nebo jiná událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Za „událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ lze považovat nikoli nouzový stav, nýbrž fakt výskytu koronaviru označovaného jako SARS Cov-2 způsobujícího onemocnění COVID-19 v měřítku epidemie až pandemie. Avšak pouhá časová shoda doby spáchání činu s dobou zmíněné „události“ není dostatečnou podmínkou pro to, aby čin mohl být posouzen podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. K tomu je třeba, aby čin také nějak věcně souvisel s uvažovanou „událostí“, tj. s výskytem koronaviru a epidemií nemoci COVID-19 nebo s opatřeními přijatými k potlačení či omezení epidemie. Tato souvislost se demonstruje např. tím, že pachatel byl k činu motivován zvláštními okolnostmi vyplývajícími z epidemie nebo z opatření přijatých k jejímu potlačení či omezení, že takových okolností nebo opatření využil k spáchání činu, že mu takové okolnosti nebo opatření umožnily nebo usnadnily spáchání činu, že čin byl namířen proti věcem, které s ohledem na svůj význam při realizaci opatření směřujících k potlačení či omezení epidemie zasluhují zvýšenou ochranu, apod.
26. Vztáhne-li se tento výklad ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku na posuzovanou kauzu, lze konstatovat, že obviněný spáchal čin v době, kdy tu byla „událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, přičemž touto „událostí“ je třeba rozumět nikoli nouzový stav jako takový, nýbrž výskyt koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a epidemii onemocnění COVID-19. Zde je ovšem na okraj namístě uvést, že ke dni 2. 11. 2020, kdy se obviněný dopustil svého útoku, se jednalo o nouzový stav vyhlášený usnesením vlády ze dne 30. 9. 2020 č. 957, publikovaným pod č. 391/2020 Sb. Z výroku o vině však zejména není patrna žádná věcná souvislost činu obviněného s uvedenou „událostí“. Ze strany obviněného se podle skutkové části výroku o vině jednalo o běžnou krádež potravin a dalšího zboží z prodejní plochy v samoobsluze, aniž by při spáchání činu hrála epidemie nebo opatření směřující k jejímu potlačení či omezení nějakou roli. Z napadeného rozsudku, tj. ani z jeho odůvodnění (absentující) nebylo možné zjistit nějaké další okolnosti, které by soud z tohoto pohledu považoval za významné, ani právní úvahy, které ho k použité kvalifikaci činu vedly.
27. Za tohoto stavu nebylo opodstatněné posoudit skutek podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Zmíněný závěr je v souladu s právním názorem, který byl vysloven v rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, publikovaném pod č. 19/2021 Sb. rozh. tr. a nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2021 pod sp. zn. IV. ÚS 767/21. Výrok o vině obviněného kvalifikovaném jako zločin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je v rozporu se zákonem. Tím pádem nemohl obstát ani celý výrok o trestu.
28. Nejvyšší soud proto vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného rozsudku pozbyla podkladu, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
29. Dále je namístě uvést, že vzhledem k tomu, že obviněný D. H. v současné době vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen odsuzujícím rozsudkem v této věci, bylo nutno v návaznosti na zrušení napadeného rozsudku rozhodnout podle §275 odst. 3 tr. ř. o vazbě, tj. zda se obviněný bere do vazby. Nejvyšší soud však nezjistil důvody k vzetí obviněného do vazby ve smyslu §67 tr. ř.
30. Obviněný se v přípravném řízení určitou dobu ve vazbě nacházel. Zadržen byl dne 2. 11. 2020 v 17:20 hodin a byl vzat do vazby usnesením soudce Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 70 Nt 3623/2020 z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. Soud tehdy odůvodnil vazbu útěkovou podle §67 písm. a) tr. ř. v podstatě tím, že obviněný nemá stálé bydliště a je bez zaměstnání. Důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř. dovodil z toho, že byl v minulosti opakovaně trestán pro majetkovou trestnou činnost.
31. Nejvyšší soud nicméně rozhodl v souladu s §275 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného nevzal do vazby, když pro vazební řízení neshledal žádný důvod. Obviněný se svého jednání dopustil již před více jak rokem, přičemž v průběhu této doby na něj bylo působeno výkonem trestu odnětí svobody, uloženým mu v této věci. Obviněný se rovněž s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius nemá důvod obávat zhoršení svého postavení, navíc znatelnou část mu uloženého trestu vykonal. S přihlédnutím k výsledku řízení o stížnosti pro porušení zákona, z něhož je zřejmé, že nadále již nejspíš nebude přicházet v úvahu použití právní kvalifikace skutku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, Nejvyšší soud rozhodl uvedeným způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.