ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1317.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1317/2021-1115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2022 o dovolání obviněné M. R. , rozené D., narozené XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 2 To 73/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 26/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 2 T 26/2021, byla obviněná M. R. (dále též „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku a jednak zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byla podle §185 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. V dalším bylo rozhodnuto o vině, trestu a uložení ochranného léčení ve vztahu ke spoluobviněnému L. K. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené A. R., narozené XY, k rukám opatrovníka V. J., advokáta se sídlem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. ode dne 21. 4. 2021 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání shodně směřující proti výroku o trestu a náhradě nemajetkové újmy. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 2 To 73/2021, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná označených trestných činů dopustila tím (výrok o vině pod bodem 2.), že v přesně nezjištěné době od roku 2018 do konce srpna roku 2020 sama v místě bydliště na adrese XY, XY, okres XY, případně i na jiných místech, své dceři poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené XY, roztahovala její přirození, lízala jí přirození, zasouvala jí do přirození okurku a jiné předměty, přičemž si své jednání fotografovala mobilním telefonem a prostřednictvím aplikace WhatsApp zasílala vytvořené fotografie obviněnému L. K., a dále společně s obviněným L. K. v obci XY v karavanu na zahradě číslo parcely XY , dále v bytě v XY na přesně nezjištěné adrese, který měl pronajatý obviněný L. K., během ubytování ve dnech 27. až 28. 5. 2018 v pokoji č. 3 v hotelu U H., XY, okres XY, který obývala obviněná M. R., dále v XY na lodi E. kotvící u nábřeží XY v kajutě obývané obviněným L. K. a případně i na dalších nezjištěných místech provozovala orální praktiky s nezletilou AAAAA spočívající v lízání přirození nezletilé, či ji hladila na přirození, do kterého jí vkládala prst, nezletilou poškozenou AAAAA též přikládala obviněnému L. K. k obličeji a ten jí lízal na přirození, případně při tom obviněnému L. K. rukou masturbovala penis až do vyvrcholení, přičemž při tomto svém jednání zneužila bezbrannosti poškozené nezletilé AAAAA, která s ohledem na svůj věk nemohla mít dostatečné znalosti a vědomosti, aby chápala smysl jejího jednání a byla schopna se účinně bránit, přičemž k vykonávání uvedených sexuálních praktik obviněnému L. K. svou nezletilou dceru AAAAA po vzájemné domluvě pomocí whatsappové či facebookové komunikace opakovaně poskytla, a to i přesto, že od samotného obviněného L. K. i ze vzájemné komunikace věděla, že obviněný L. K. chce s nezletilou provádět sexuální praktiky spočívající v tom, že chce nezletilou hladit na přirození, zasouvat jí svůj pohlavní úd do úst a popřípadě mít s ní i pohlavní styk, tak přesto ji nechávala s obviněným L. K. samotnou poté, co se s dcerou za obviněným L. K. na shora uvedená místa dostavila, nebo se sexuálních praktik spolu s obviněným L. K. i sama účastnila či další sexuální praktiky s nezletilou AAAAA L. K. sama navrhovala.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 2 To 73/2021, podala obviněná M. R. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Nesprávné hmotněprávní posouzení dovolatelka spatřovala v tom, jak odvolací soud nahlížel na druh a výši trestu, který jí byl uložen, v kontextu ustanovení §41, 42 tr. zákoníku v návaznosti na §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §206c odst. 4 tr. ř. Měla za to, že odvolací soud stejně jako již soud prvního stupně při ukládání trestu nevyváženě a v její neprospěch hodnotil polehčující a přitěžující okolnosti. Obviněná připustila, že jako okolnost přitěžující nutno hodnotit, že se trestného činu dopustila ke škodě vlastního dítěte, že zcela selhala jako rodič a matka, která má hájit zájmy svého dítěte a bránit je, nezpochybnila ani, že se jednání dopouštěla po delší dobu, nedokáže sama vysvětlit, jak se dostala pod vliv a tlak spoluobviněného. Zdůraznila, že se k trestné činnosti doznala, což vyplývá i z prohlášení viny, které soudu prvního stupně předložila v hlavním líčení. Dopustila se jí výlučně pod vlivem a následně i tlakem spoluobviněného L. K. Za nepodložený označila závěr odvolacího soudu, že trestnou činnost neukončila z vlastní vůle, ale na základě činnosti policie. Tvrdila, že s protiprávním jednáním vůči své dceři přestala na základě vlastního rozhodnutí a udání sebe sama.
6. Obviněná dále poukázala na polehčující okolnosti, jež spatřovala v tom, že do této doby neměla žádný konflikt se zákonem, že se k trestné činnosti doznala, soudu prvního stupně předložila v hlavním líčení prohlášení viny. Dopustila se jí výlučně pod tlakem závislosti a podřízenosti, což vyplývá i z výpovědi znalce PhDr. Karla Netíka, CsC., pod tlakem spoluobviněného L. K. K trestnému činu se doznala, přispěla k objasňování trestné činnosti, upřímně jí litovala. Svědčí jí tedy polehčující okolnosti uvedené v §41 písm. c), d), k), l), m), o), p) tr. zákoníku, je jich tedy podstatě více, než shledal odvolací soud. Ten jí nejenže nepřiznal všechny polehčující okolnosti, ale nedostatečně přihlédl i k jejímu prohlášení viny a ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvody pro použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ani pro výraznější snížení trestu odnětí svobody, byť ukládaného nepodmíněně. Obviněná mínila, že trest odnětí svobody uložený ještě v dolní polovině trestní sazby by jí byl uložen, i kdyby neučinila prohlášení viny a pouze se ke spáchání trestné činnosti doznala. Prohlášení viny by však podle ní mělo být významnou polehčující okolností vedoucí k úvaze soudu o uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby. V této souvislosti argumentovala, že od soudu prvního stupně obdržela přípis „upozornění a poučení obžalované ve smyslu §196 odst. 2, 3 trestního řádu“, v němž tento soud výslovně odkazoval na §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a na možnost snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, odsuzuje-li pachatele, který prohlásil svou vinu, má-li současně za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Tento přípis v ní vyvolal domněnku, že soud je ochoten o takovém snížení trest uvažovat, což se však oproti jejímu předpokladu nestalo.
7. Další výtky obviněné směřovaly vůči výroku o solidární odpovědnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozené. Nesouhlasila se závěrem, že její tvrzení, že spoluobviněný L. K. nic nezaplatí, nemá oporu v provedeném dokazování, nadále je přesvědčena o tom, že tvrzení spoluobviněného, že náhradu nemajetkové újmy poškozené poskytne, je přinejmenším naivní. Uvedla, že si je vědoma, že zájem její dcery je nadřazen jejímu zájmu, ale na druhé straně nemajetkovou újmu by měl hradit zejména ten, proti němuž nárok vznikl. Právě osoba obviněného L. K., pod jehož vliv se dostala, by měla být důvodem zvláštního zřetele hodným a odůvodňovat postup soudu podle §2915 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.).
8. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání předeslala, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnila obviněná v rámci svého řádného opravného prostředku, takže se jimi podrobně zabýval odvolací soud. Pokud jde o výši uloženého trestu, obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ohledně výše uloženého trestu přichází v úvahu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že obviněné byl uložen takový druh testu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Obviněné byl ukládán trest v trestní sazbě ustanovení §185 odst. 3 tr. zákoníku v rozpětí 5 až 12 let. Trest uložený obviněné je trestem uloženým v dolní polovině zákonné trestní sazby, přičemž charakter trestné činnosti, zejména dlouhodobost jejího jednání a předmět útoku a skutečnost, že se svého jednání dopustila na osobě blízké, tedy na osobě své dcery, o niž měla zákonnou i morální povinnost pečovat, dokládají, že uložený trest lze považovat za zcela přiměřený, odpovídající všem zákonným hlediskům rozhodným pro ukládání trestu. Pokud jde o obviněnou namítanou možnou aplikaci ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to s ohledem na prohlášení viny obviněnou, je třeba uvést, že aplikace tohoto zákonného ustanovení je vyloučena, neboť povaha spáchané trestné činnosti, ale i poměry obviněné, která byla matkou poškozené, svědčí o tom, že obviněná zcela rezignovala na svou zákonnou a morální povinnost spočívající v náležité péči o svoji nezletilou dceru. Tuto nejenže vydala k dispozici spoluobviněnému, ale navíc se trestné činnosti sama aktivně účastnila. Souhrn těchto okolností výrazným způsobem zvyšuje společenskou škodlivost jednání obviněné a zároveň vylučuje možnost úvahy o snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je v rozsahu, v němž bylo podáno, podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze tudíž namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Výhradu obviněné vůči jí uloženému trestu, kterou založila na domněnce, že trest je nepřiměřeně přísný, že nebyly vyváženě hodnoceny všechny přitěžující a polehčující okolnosti, pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněná v napadeném rozhodnutí nespatřovala.
13. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pod tento důvod dovolání, ale ani pod žádný jiný, nelze podřadit námitku, že nebylo použito moderační ustanovení ve smyslu §58 odst. 1, 2, 3, 6 či 7 tr. zákoníku. Dovolání lze podat se zřetelem na §58 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, a přesto byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, protože jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014). Nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat existenci žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 672/2017, přiměřeně usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.).
14. Na těchto závěrech nic nemění ani okolnost, že obviněná v hlavním líčení prohlásila svoji vinu a soud rozhodl, že prohlášení viny přijímá. Podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody v §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jsou stanoveny tak, že má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a jím spáchaného trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu. Samotné prohlášení viny tedy neznamená, že soud bude postupovat podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení je dále nezbytné, aby soud kumulativně zhodnotil poměry pachatele a povahu jím spáchané trestné činnosti a v daném směru posoudil, zda by vzhledem k nim mohlo být dosaženo nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Ostatně obviněné se dostalo správně poučení o tom, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jak sama v dovolání uvedla, o tom, že by tak chtěl konkrétně postupovat, v její věci zde zmínka nebyla a logicky ani být nemohla. Důsledné splnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu §196 tr. ř. nelze pokládat za příslib, že soud bez přihlédnutí k existenci dalších podmínek využije všech možností, které jsou ve prospěch obviněného s prohlášením viny spojeny. Odvolací soud v této souvislosti správně poukázal právě na ty okolnosti, které aplikaci §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vylučovaly, a to jak co do povahy spáchané trestné činnosti, tak i poměrů pachatele. Výstižně připomněl povahu spáchané trestné činnosti svědčící o rezignaci obviněné jako matky na svou zákonnou a morální povinnost spočívající v náležité péči o nezletilou dceru, kterou nejenže vydala k dispozici spoluobviněnému, ale navíc se trestné činnosti sama účastnila (bod 21. napadeného usnesení).
15. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
16. Pouze pro úplnost lze doplnit, že soud prvního stupně a ani odvolací soud, který jeho úvahy o druhu a výměře trestu obviněné akceptoval, se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněné nedopustily. Obviněná byla v nyní projednávané věci ohrožena trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let. Nalézací soud správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti (viz body 16., 17. odůvodnění rozsudku tohoto soudu). Přiléhavě ve prospěch obviněné hodnotil její doznání, jakož i prohlášení viny před soudem, že jde o osobu dosud netrestanou, že nad svým jednáním projevila lítost a do jisté míry zohlednil i zjištění, že popsané jednání páchala pod vlivem určité závislosti na spoluobviněném L. K. Na druhé straně v neprospěch obviněné přihlížel k dlouhodobosti a vysoké škodlivosti jejího jednání vůči nezletilé poškozené, přičemž obviněná jako matka měla být právě tím, kdo měl největší měrou chránit její zdraví a bezpečí. Soud prvního stupně připomněl, že obviněná na povahu svého jednání po dobu jeho páchání nezískala žádný náhled a nebýt toho, že na Policii České republiky učinila oznámení o jiném jednání spoluobviněného vůči ní samotné, nic nesvědčilo ve prospěch nyní v dovolání obsaženého tvrzení obviněné, že by snad v trestné činnosti nepokračovali. Soud prvního stupně naopak argumentoval vzájemnou komunikací obviněných, z níž vyplývá jejich odhodlání pokračovat v ní i nadále. Námitka obviněné, že tento závěr soudů není ničím podložen, není tudíž opodstatněná. Soud neopomněl také připomenout, že obviněná spáchala více trestných činů. Odvolací soud (body 19., 20. napadeného usnesení) také akcentoval dlouhodobost jednání obviněné a předmět útoku. Ve shodě se soudem prvního stupně zmínil, že jednání neukončila z vlastní vůle, že ve svém jednání byla motivována především udržet partnerský vztah se spoluobviněným a tomuto obětovala i dceru, jejíž zdraví a bezpečnost měla jako matka prioritně chránit. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud nahlížel poněkud rezervovaně na obviněnou tvrzenou a znalci zmiňovanou závislost na spoluobviněném, poněvadž i znalci konstatovali, že projevila-li by obviněná rázný odpor, který projevit měla, k jednání obviněného by pravděpodobně nedošlo nebo by bylo vzápětí ukončeno. Odvolací soud shrnul, že obviněné přitěžovalo, že v trestné činnosti pokračovala po delší dobu, spáchala více trestných činů a jednání se dopustila ke škodě osoby blízké, své dcery, o niž má zákonnou i morální povinnost pečovat [§42 písm. m), n), h) tr. zákoníku]. Naopak jako na polehčující okolnosti nahlížel na doznání obviněné, že svého jednání upřímně litovala a před spácháním činu vedla řádný život [§41 písm. l), o), p) tr. zákoníku]. Trest odnětí svobody uložený obviněné jako trest úhrnný mírně pod polovinou zákonné trestní sazby §185 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý.
17. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě nemajetkové újmy, nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.
18. Podle §228 odst. 1 tr. ř., odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Na místě je také připomenout znění §2915 odst. 1 o. z., podle něhož, je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila. Podle §2915 odst. 2 o. z., jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Takto nelze rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi.
19. Úprava ustanovení §2915 odst. 1 o. z. vyjadřuje zásadu solidární odpovědnosti škůdců v případech společně způsobené škody, eventuálně nemajetkové újmy, s cílem prohloubit odpovědnost za protiprávní jednání a důsledně zabezpečit ochranu poškozeného. Solidární odpovědnost má poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody (nemajetkové újmy) pro poškozeného, který si podle svého rozhodnutí může vybrat pouze některého ze škůdců a uplatňovat vůči němu celý svůj nárok. Ze znění ustanovení §2915 o. z. také vyplývá, že solidární odpovědnost je pravidlem, dílčí odpovědnost více škůdců je výjimkou z tohoto pravidla. Zákonem je na ni pamatováno toliko na odůvodněné případy, které je třeba chápat jako případy výjimečné, jež je třeba v tomto smyslu také zdůvodnit. Jestliže je primárním zájem soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho práv, přichází v úvahu v situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o dílčí (dělené) odpovědnosti nebude zájem poškozeného a uspokojení jeho nároku nikterak ohroženo. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody (nemajetkové újmy) rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti.
20. Jednáním obviněných popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv nezletilé poškozené a o povinnosti obviněných odčinit nemajetkovou újmu způsobenou prokázanými duševními útrapami, není pochyb. Ostatně proti základu či výši nároku na náhradu nemajetkové újmy výtky obviněné nesměřovaly. Ty byly soustředěny ke zpochybnění správnosti závěru soudů o uložení povinnosti zaplatit náhradu nemajetkové újmy společně a nerozdílně oběma spoluobviněným, tedy jak dovolatelce, tak spoluobviněnému L. K., přičemž dovolatelka se domáhala rozhodnutí o uložení dělení odpovědnosti k náhradě nemajetkové újmy. S touto námitkou se již také zabýval odvolací soud (bod 38. napadeného usnesení) a jeho závěry má dovolací soud za správné. Připomněl, že dělená odpovědnost podle §2915 odst. 2 o. z. představuje výjimku z obecného pravidla o způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, a musí vyplývat ze zvláštních okolností případu. Vysvětlil také, že princip solidární odpovědnosti je pro poškozenou výhodnější, protože zvyšuje pravděpodobnost, že její nárok bude uspokojen. Ve shodě s ním má dovolací soud za to, že argumenty obviněné dokládající její přesvědčení o neochotě či nemožnosti spoluobviněného cokoliv zaplatit zde nemají své opodstatnění. Jak správně poznamenal odvolací soud, skutečnost, že spoluobviněný byl zadlužen ještě před vzetím do vazby, nemůže nijak omezovat zájem na řádném plnění obou obviněných ve prospěch poškozené. V konkrétním případě nebyly zjištěny žádné závažné důvody, které by preferovaly zájem obviněné nezaplatit více, než zaplatí spoluobviněný. Ani dovolací soud nezjistil žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly odchýlit se od závěru od solidární odpovědnosti k náhradě nemajetkové újmy, jak ji stanovil soud prvního stupně.
21. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustnými ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání je tedy jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu