ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.380.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 380/2022-732
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o dovolání obviněného M. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 365/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 11/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. 30 T 11/2018, byl obviněný M. T. (dále též „obviněný“, popř. „dovolatel“) shledán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 365/2021, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 23. 7. 2017 v době kolem 7:30 hodin, v místě tehdejšího společného bydliště na ulici XY ve XY, vstoupil do ložnice ke své tehdejší partnerce poškozené Z. Š., která ležela nahá na zádech v posteli, on na sobě měl nejméně trenýrky a šortky, stáhl z ní přikrývku, nalehl na ni, levou rukou jí chytil obě ruce nad hlavou, násilím jí roztáhl nohy a tyto držel vlastníma nohama, kdy poškozená mu opakovaně sdělovala, aby toho nechal, že se jí to nelíbí a že bude křičet, na což reagoval slovy, ať klidně křičí, což však neučinila z obavy, aby nebyla slyšet, neboť se nacházeli u otevřeného okna směrem do ulice, následně jí zasunul dva prsty pravé ruky do vagíny, kde je ponechal po dobu několika minut, kousal ji do prsních bradavek, strkal jí jazyk do uší, přestože z doby partnerského vztahu dlouhodobě věděl, že takový způsob doteků je jí nepříjemný, a přestože mu to opakovaně říkala, na což reagoval projevy ponižujícími poškozenou, prsty původně vsunuté do vagíny jí následně vsunul do úst, když se bránila, reagoval na to slovy „to jsi přece ty“, v tomto jednání pokračoval po dobu nejméně 5–10 minut, následně svého jednání zanechal a z bytu odešel, svým jednáním způsobil poškozené hematomy nejméně na pravém zápěstí, levé paži, na obou kolenou a na pravém kotníku a dlouhodobé závažné psychické následky, pro které musela opakovaně vyhledat systematickou psychologickou péči.
4. Pro úplnost je třeba uvést, že soudy se věcí obviněného nezabývaly poprvé. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 30 T 11/2018, byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 9 To 455/2018, podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek zrušil, podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně a podle §262 tr. ř. nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V řízení po vrácení věci rozhodl Okresní soud Brno-venkov v novém složení senátu rozsudkem ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 30 T 11/2018, tak, že obviněný byl shledán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o vině. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 9 To 404/2019, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. V řízení po vrácení věci soud prvního stupně rozhodl odsuzujícím rozsudkem ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. 30 T 11/2018, odvolání proti němuž bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 365/2021, jako nedůvodné zamítnuto, jak již bylo v úvodní části tohoto rozhodnutí rekapitulováno.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 365/2021, podal obviněný M. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. m), d), g) tr. ř. Namítl, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, přestože byly v řízení mu předcházejícím naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., jelikož byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl podle dovolatele naplněn tím, že mu byla v rozporu s trestním řádem v hlavním líčení odepřena osobní přítomnost při výslechu poškozené, který, jak je z obou napadených rozhodnutí patrno, byl stěžejním důkazem. Uvedl, že vzhledem k charakteru skutku, který byl předmětem obžaloby, a k jeho základním skutkovým okolnostem, tj. že obviněný a poškozená byli partnery, nebyli cizími osobami a byli jedinými přímými aktéry činu, je neakceptovatelné, aby poškozená byla vyslýchána v jeho nepřítomnosti. Měl za to, že tímto postupem byl zásadním způsobem zkrácen na svém právu řádné obhajoby před soudem. Jelikož v celém dosavadním řízení proti sobě stály dvě zcela protichůdné skutkové verze, bylo podle jeho názoru nezbytně nutné, aby poškozená byla vyslechnuta v jeho přítomnosti a aby došlo k jejich případné konfrontaci, jelikož jedině takový postup mohl přispět k řádnému objasnění toho, zda se skutek popsaný v obžalobě skutečně stal. Poznamenal, že zrušujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 9 To 404/2019, byly soudu prvního stupně zcela jasně uloženy pokyny a vysloveny právní názory, jimiž se soud prvního stupně byl povinen v dalším řízení řídit, a to aby zejména provedl výslech poškozené za přítomnosti obviněného, neboť nebyly splněny podmínky pro vykázání obviněného z jednací síně. Soud prvního stupně však tyto pokyny neuposlechl, když poškozenou opětovně vyslechl v nepřítomnosti obviněného, a to pouze ohledně naplnění podmínek pro výslech v nepřítomnosti obviněného, nikoli k věci samé. Soud prvního stupně pak na základě doplnění znaleckého posudku PhDr. Ivany Holešovské uzavřel, že výslech poškozené z hlavního líčení konaného dne 7. 6. 2019, který byl proveden v nepřítomnosti obviněného, je procesně použitelný, a proto ze zde učiněné výpovědi poškozené vycházel. Odvolací soud pak při následném projednávání odvolání obviněného své původně udělené závazné pokyny zcela popřel a postup soudu prvního stupně aproboval. Dovolatel měl za to, že uvedeným postupem byl v jeho neprospěch porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání obviněného a ve svých důsledcích i pravidla spravedlivého procesu. Nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že nemůže být striktně dodrženo to, co odvolací soud nastínil, pokud nastanou určité podmínky pro výslech svědka v nepřítomnosti obviněného, protože psychický stav člověka není neměnný. Dovolatel akcentoval, že k žádným faktickým prokázaným změnám v psychickém stavu poškozené v mezidobí nedošlo. Provedeným dokazováním před soudem prvního stupně nebylo zjištěno, že byly naplněny podmínky vyžadované §209 odst. 1 tr. ř. pro výslech poškozené v nepřítomnosti obviněného, soud prvního stupně své závěry o naplnění předmětných podmínek opřel o nesprávný a nepřezkoumatelný doplněk znaleckého posudku znalkyně PhDr. Ivany Holešovské.
7. Obviněný vytkl, že skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelném výslechu poškozené a procesně nepoužitelném a vadném doplňku znaleckého posudku znalkyně PhDr. Ivany Holešovské a že z provedeného dokazování rovněž nevyplynulo, že by proti poškozené použil násilí, jakož ani to, že by ji zasunul prst či prsty do její vagíny. K doplnění zmíněného znaleckého posudku, který sloužil jako podklad pro posouzení věrohodnosti poškozené, uvedl, že jeho předmětem bylo mimo jiné i šetření, v jakém psychickém stavu se nachází poškozená. Uvedl, že podal námitky proti profesnímu zaměření znalce, přičemž soud prvního stupně k tomu pouze zmínil, že odborné zaměření znalce odpovídá rozsahu znaleckého zkoumání, a odvolací soud tento závěr bez dalšího převzal. Takové rozhodnutí o námitkách nepovažoval obviněný za dostatečné, řádné a přezkoumatelné, proto je podle jeho názoru nutno na znalecký posudek pohlížet jako na vadný. Zároveň měl za to, že nedostatečným vypořádáním se s jeho námitkami proti zaměření znalce bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K tomu poukázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20). Trval na tom, že na otázku, zda případné protiprávní jednání obviněného zanechalo na poškozené nějaké následky, jakož i na otázku, zda je poškozená schopna vypovídat k jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, může odpovědět pouze soudní znalec – lékař. Pro zhodnocení dopadů údajného jednání obviněného na poškozenou je třeba provést znalecké zkoumání poškozené znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. Označený znalecký posudek je podle názoru obviněného nepoužitelný i z toho důvodu, že neobsahuje základní náležitosti dané zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, konkrétně ustanovením §28 odst. 1 citovaného zákona. Neobsahuje výčet podkladů, odůvodnění v rozsahu umožňujícím jeho přezkoumatelnost ani přílohy potřebné k zajištění jeho přezkoumatelnosti. K samotným závěrům znaleckého posudku namítal, že znalec psycholog se nemá vyjadřovat k pravdivosti výpovědi, nýbrž formulovat na základě aktuálních vědeckých poznatků pravděpodobnostní závěr o prožitkové ukotvenosti výpovědi. Otázku, zda vyšetřovaná osoba je či není věrohodná a zda vypovídá pravdivě, může zodpovědět pouze soud. Obviněný měl za to, že nesprávná skutková zjištění byla vyvozena také z lékařské zprávy N. H. ze dne 23. 7. 2017, kterou soud při hodnocení důkazů postavil nad znalecký posudek MUDr. Karla Dobiáše, Ph.D., načež obsáhle prezentoval svůj pohled na hodnocení těchto důkazních prostředků.
8. Nad rámec uvedeného obviněný poukázal na další domnělé vady. Vadně byl podle jeho názoru proveden zejména výslech znalkyně PhDr. Ivany Holešovské, která nebyla poučena ve smyslu §106 tr. ř., ačkoliv v protokolu z hlavního líčení ze dne 2. 8. 2021 je nepravdivě uvedeno, že poučena byla. K tomuto rozporu obviněný odkázal na zvukový záznam z hlavního líčení. Chybně byl proveden také výslech svědka M. K., který rovněž nebyl řádně poučen, jak vyplývá ze zmíněného zvukového záznamu. Za další pochybení označil, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou podjatosti senátu 30 T ve složení JUDr. Jiří Večeřa, Ph.D., LL.M, Ing. Bohumila Zoufalá Batelková a JUDr. Věra Vršecká, kterou obviněný vznesl v rámci doplnění odvolání ze dne 26. 9. 2021. Laxní přístup soudů při rozhodování této věci stvrzuje podle názoru dovolatele i absence 20 listů spisového materiálu (čl. 672 a násl.), jakož i skutečnost, že ve spise se nachází listiny, které nemají žádnou souvislost s projednávanou věcí – např. doručenka písemnosti zaslané PhDr. Ivaně Holešovské v civilní věci vedené Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 0 P 82/2016. Závěrem připomněl Nejvyššímu soudu známou judikaturu vrcholných soudů k problematice volného hodnocení důkazů a zdůraznil, že pokud dovolací soud zjistí, že hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů neodpovídá v citované judikatuře uvedeným pravidlům a principům nebo svědčí o jejich svévoli či libovůli, je povinen zasáhnout.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 365/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. 30 T 11/2018, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal podřízeným soudům, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně zmínil, že s námitkami, které obviněný ve svém dovolání zopakoval, se již vypořádaly soudy nižších stupňů, přičemž státní zástupce se s jejich argumentací ztotožnil. Pokud jde o změnu názoru odvolacího soudu na nesplnění podmínek pro výslech poškozené bez přítomnosti obviněného, uvedl, že byť se nezměnil psychický stav poškozené, změnily se poznatky o něm. Soudy si opatřily podrobnější informace a bylo zjištěno, že poškozená skutečně nebyla schopna souvislého projevu v přítomnosti obviněného, v důsledku čehož byly splněny podmínky pro dovolatelem zpochybňovaný postup podle §209 odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proto podle názoru státního zástupce naplněn nebyl.
11. K odbornosti přibrané znalkyně státní zástupce konstatoval, že dovolatel počal zpochybňovat její odbornost teprve poté, kdy byla znalkyně v červenci 2020 vyzvána k doplnění svého znaleckého posudku. Do té doby obhajoba o její odbornosti žádné pochybnosti neměla a proti posudku brojila pouze z toho důvodu, že znalkyně čerpala i z výpovědí pořízených před zahájením trestního stíhání a neměla dostatečné poznatky o soužití poškozené s dovolatelem – že jí chyběly SMS z mobilního telefonu dovolatele. Nedostatek odbornosti obviněný dovodil z toho, že neklinický psycholog bez lékařského vzdělání se nemůže vyjadřovat k psychickému stavu poškozené. Podle státního zástupce však dovolatel pominul, že předmětem znaleckého posudku byla zejména věrohodnost poškozené a její schopnost vypovídat, nikoliv duševní porucha či choroba poškozené. Připomněl judikaturu vyjadřující se k postavení znalce psychologa v trestním řízení, z níž vyplývá, že znalec psycholog je povolán vyjádřit se k těm rysům osobnosti obviněného, popř. svědka, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, není však oprávněn vyjadřovat se k otázce, zda výpověď obviněného nebo svědka je věrohodná či nikoliv, popřípadě která z rozdílných výpovědí téže osoby je věrohodnější, a že k vyšetření duševního stavu je třeba přibrat znalce psychiatra (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 2/1982 Sb. rozh. tr., č. 17/1982 Sb. rozh. tr. či rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněný pod č. 12/1987 Sb. rozh. tr.). Konstatoval, že z tohoto pohledu odpovídala odbornost znalkyně klíčovým otázkám, které jí byly položeny za účelem zjištění, zda je svědkyně věrohodná. K tvrzení dovolatele, že soud přenesl otázku věrohodnosti na znalkyni, uvedl, že z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nic takového neplyne. Soud závěr o pravdivosti výpovědi poškozené učinil na základě nejen znaleckého posudku, ale také svých poznatků získaných bezprostředně během projednání věci a v kontextu s dalšími důkazy, konkrétně zprávami o péči o poškozenou v B. k. b. a výpovědí svědka M. K. Podle státního zástupce je zjevné, že pro závěr nalézacího soudu o věrohodnosti poškozené bylo rozhodné zejména její vystupování v hlavním líčení a že znalecký posudek byl opatřen spíše z opatrnosti. Dále měl za to, že na znalkyni činnou v předmětné trestní věci nelze vztáhnout ani požadavek vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 3 Tz 139/2000, uveřejněném pod č. 29/2001 Sb. rozh. tr., podle kterého znalci z oboru klinické psychologie, jenž byl ve věci přibrán jako znalec za podmínek §105 odst. 1 tr. ř., nepřísluší posuzovat otázku, zda byl pachatel schopen rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost a zda byl schopen své jednání ovládat, neboť tuto otázku mohou na základě vyšetření duševního stavu pachatele posoudit pouze znalci z oboru psychiatrie. V dovolatelově věci se totiž znalkyně příčetností žádné osoby nezabývala. Poznamenal, že v usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, uveřejněném pod č. 24/2016 Sb. rozh. tr., sice Nejvyšší soud požadoval opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně psychologie, avšak i zde mělo být řešenou otázkou objasnění duševního stavu pachatele v době, kdy se měl dopustit jednání z omluvitelné pohnutky spočívající v silném rozrušení, nikoliv tedy otázka pouhé věrohodnosti výpovědi. Také v této části tedy považoval státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné.
12. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož uplatnění dovolatel postavil na námitce porušení pravidla in dubio pro reo , státní zástupce žádná vadná zjištění, která by uplatnění předmětného dovolacího důvodu opodstatňovala, ve věci neshledal, soudy podle něj řádně odůvodnily, proč dovodily násilné jednání dovolatele a proč nakonec uvěřily poškozené, nikoliv dovolateli. K namítanému porušení pravidla in dubio pro reo s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu poznamenal, že dodržení tohoto pravidla nemůže být zkoumáno v dovolacím řízení, ledaže takové porušení vygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Konstatoval, že námitky argumentující porušením pravidla in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. bod 14. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Na základě uvedeného učinil závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení pravidla in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Státní zástupce měl za to, že v dané části dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
13. Ohledně dovolatelem namítaného procesního pochybení, jež mělo spočívat v ignorování námitky podjatosti senátu soudu prvního stupně odvolacím soudem, státní zástupce uvedl, že dovolatel tuto námitku učinil již v doplnění svého odvolání, přičemž podjatost dovodil z tvrzení, že uvedený senát nalézacího soudu nerespektoval pokyny soudu odvolacího, důkazy posuzoval ke škodě dovolatele, zmínil tři jeho zahlazená odsouzení, pohrozil mu vazbou, zmínil možnost nepodmíněného trestu a označil dovolatelovo chování k poškozené za agresivní. Takové námitky však podle státního zástupce nelze z formálního ani obsahového hlediska považovat za námitku podjatosti. Z hlediska formálního konstatoval, že o svém vyloučení či nevyloučení rozhoduje „orgán, kterého se tyto důvody týkají“. Pokud dovolatel vložil své tvrzení o podjatosti senátu nalézacího soudu do odvolání adresovaného Krajskému soudu v Brně jakožto soudu odvolacímu, již tímto dal najevo, že uvedené námitky jsou součástí námitek odvolacích a nikoliv námitkami podjatosti. Z hlediska obsahového neobsahují tvrzení dovolatele o různých procesních ústrcích ze strany soudu to nejpodstatnější – dovolatel ve svém odvolání neuvedl, že by snad existoval nějaký konkrétní vztah členů senátu 30 T k dovolateli, k poškozené, k jiným osobám nebo k samotnému skutku, a zmiňoval pouze okolnosti, které podjatost založit nemohou, neboť samotný způsob vedení řízení ze strany předsedy uvedeného senátu důvodům podjatosti podle §30 odst. 1 tr. ř. neodpovídá. Za nejpodstatnější však státní zástupce považoval skutečnost, že námitku podjatosti nelze uplatňovat zpětně, tedy až poté, co příslušný soudce rozhodl (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 3 To 35/2020, uveřejněné pod č. 26/2021 Sb. rozh. tr.). Předmětnou námitku obviněného tak považoval toliko za součást odvolací argumentace, s níž se odvolací soud přiléhavě vypořádal tím, že v postupu soudu prvního stupně žádné procesní vady neshledal. Z hlediska dovolání tato námitka žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Pro úplnost doplnil, že s otázkou své podjatosti se soud prvního stupně vypořádal již v usnesení ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 30 T 11/2018. Státní zástupce shrnul, že co do pravidla in dubio pro reo a podjatosti neodpovídají námitky dovolatele žádnému dovolacímu důvodu.
14 . Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
15 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a m) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
18. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Zákon v citovaném ustanovení předpokládá, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno v rozporu se zákonem, ač měla být přítomnost obviněnému umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu garantovaném čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho první věty má totiž každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tento dovolací důvod může být naplněn i tehdy, pokud soud v hlavním líčení, které jinak proběhlo v přítomnosti obviněného, provedl výslech svědka tak, že podle §209 odst. 1 věty druhé tr. ř. vykázal obviněného z jednací síně, avšak poté ho v rozporu s ustanovením §209 odst. 1 věty třetí tr. ř. neseznámil s obsahem učiněné svědecké výpovědi, neumožnil mu vyjádřit se k ní, ani klást svědkovi otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004). Podle přesvědčení dovolacího soudu lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podřadit námitku obviněného týkající se použití §209 odst. 1 tr. ř. v hlavním líčení, aniž by pro takový procesní postup byly splněny zákonné podmínky. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v uvedeném směru opodstatněné.
19. Podle §209 odst. 1 tr. ř. předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§55 odst. 2 tr. ř.), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.
20. Otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu, „přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu“ (srov. blíže nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Zda u svědka je taková obava, je nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu, zejména s přihlédnutím k charakteru trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka a jeho vztahu k obviněnému a charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004).
21. Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že poškozená Z. Š. prostřednictvím svého zmocněnce ještě před zahájením hlavního líčení písemně požádala o postup předsedy senátu podle §209 tr. ř., tedy aby bylo přistoupeno k výslechu poškozené v nepřítomnosti obviněného, protože má z obviněného obavy a osobní setkání s ním v ní opětovně živě vyvolává všechny negativní vzpomínky na prožité události, což působí velice špatně na její psychiku, a má obavy, že v jeho přítomnosti propadne strachu a nebude schopna podat svědeckou výpověď (viz žádost na č. l. 292). Předseda senátu soudu prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 24. 4. 2019 vyhlásil opatření, že „podle §209 odst. 1 tr. ř. bude výslech poškozené proveden v nepřítomnosti obviněného, kdy obviněný byl na dobu výslechu jmenované vykázán z jednací síně s tím, že bude následně seznámen s obsahem výpovědi svědkyně“. Tento postup odůvodnil odkazem na povahu trestné činnosti, která je projednávána, a také výslovnou žádost poškozené (viz str. 18 protokolu o hlavním líčení na č. l. 301 a verte). Obhájce obviněného, který byl výslechu poškozené přítomen a kladl jí otázky, po ukončení výslechu poškozené uvedl, že obviněný se seznámí s výpovědí poškozené prostřednictvím záznamu a protokolu a sdělí dopředu otázky, případně tak učiní při příštím hlavním líčení (č. l. 308 a verte). Záznam z hlavního líčení ze dne 24. 4. 2019 byl předán obhájci obviněného dne 30. 5. 2019, písemný protokol byl zaslán do datové schránky obhájce dne 29. 5. 2019 (viz úřední záznam na č. l. 334). Obviněný v následujícím hlavním líčení konaném dne 7. 6. 2019 soudu předložil písemné dotazy na poškozenou a následně opustil jednací síň, aby tato mohla být prostřednictvím předsedy senátu dotázána k otázkám obviněného (viz protokol na č. l. 353 a verte až 355). Soud prvního stupně následně vycházel z výpovědi poškozené takto učiněné v nepřítomnosti obviněného a především o tento důkaz opřel svůj odsuzující rozsudek ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 30 T 11/2018. Odvolací soud v usnesení ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 9 To 404/2019, jímž označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil, k postupu nalézacího soudu podle §209 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené (jakož i svědku M. K.) vytkl, že „nebyly objektivizovány takové skutečnosti, které by opravňovaly k vykázání obviněného z jednací síně po dobu výslechu poškozené“. Upozornil, že z vyjádření znalkyně z oboru školství a kultura, vyplynulo, že u poškozené nebyly zjištěny symptomy případné posttraumatické poruchy, poškozená má mít zdravotní potíže, které nevznikaly v důsledku jednání obviněného. Bylo zjištěno, že poškozená navštěvuje psycholožku, avšak nebyly objasněny důvody návštěv a stav poškozené. Podle závěrů psycholožky poškozená se má snažit obezřetně zvládat situaci, udržet klid, osobnostně je v normě a rozumové schopnosti má mít v kvalitním průměru. Odvolací soud proto neměl za doloženou obavu, že v přítomnosti obviněného poškozená nevypoví pravdu, ani že by poškozené či jí blízké osobě hrozila z podaného svědectví újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Za daných okolností odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby poškozenou (jakož i svědka M. K.) vyslechl za přítomnosti obviněného.
22. V řízení u soudu prvního stupně po zrušení rozsudku zaslal zmocněnec poškozené před konáním hlavního líčení nařízeného na den 27. 5. 2020 omluvu poškozené z jednání s odkazem na žádost o provedení jejího výslechu bez přítomnosti obviněného (č. l. 483). Uvedl, že poškozená byla informována o náhledu odvolacího soudu na provedení jejího výslechu, avšak celou situaci nese psychicky velice špatně, blížící se jednání a hrozba setkání s obviněným a jeho rodinnými příslušníky poškozenou silně zasáhla, byla extrémně rozrušená a byla nucena navštívit lékaře. Zmínil, že V. B., praktický lékař poškozené, při posouzení stavu poškozené dospěl k závěru, že nedoporučuje přímou konfrontaci s obviněným (viz zpráva lékaře na č. l. 484). Dále zmocněnec poškozené opětovně zaslal žádost o postup podle §209 tr. ř. a o postup podle §20 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (č. l. 486 až 488). Nad rámec již dříve uvedeného doplnil, že s každým opakujícím se jednáním jsou prožitky poškozené opětovně vyvolávány a již jen sám o sobě tento postup prohlubuje její trauma a samotné vědomí blížícího se jednání před soudem, kde by měla být v jedné místnosti s obviněným, v ní vyvolává až panickou hrůzu, která do značné míry ovlivňuje poškozenou v možnosti vypovídat. V případě přítomnosti obviněného při výslechu se poškozená obávala, že z důvodu stresu a vracení se negativních pocitů z prožité události nebude schopna řádně vypovídat. Zdůraznil, že poškozená z důvodu prožitého traumatu musela i v roce 2020 vyhledat pomoc u B. k. b., kam docházela v letech 2017 až 2019. K tomu navrhl, aby si soud vyžádal zprávu B. k. b.
23. Na podkladě uvedené žádosti se soud prvního stupně po zahájení hlavního líčení dne 27. 5. 2020 pečlivě zabýval naplněním podmínek pro výslech poškozené bez přítomnosti obviněného podle §209 odst. 1 tr. ř., tedy psychickým stavem poškozené a důvodností obavy, že v přítomnosti obviněného nebude schopna vypovídat pravdu či vůbec podat svědeckou výpověď. Kromě žádosti zmocněnce poškozené o výslech poškozené v nepřítomnosti obviněného byl proveden důkaz zprávou B. k. b., poskytovatele psychologické péče poškozené (č. l. 500), z níž vyplynulo, že poškozená absolvovala kompletní terapeutický program, jehož cílem byla stabilizace psychického stavu, vyrovnání se s prožitým traumatem, postupným zvládáním běžných činností a návratu do předchozího způsobu života, dále absolvovala víkendový psychorekondiční pobyt a i následně žádala o pomoc a podporu, neboť trestní řízení není stále skončené a poškozenou opět čekalo hlavní líčení, pročež se jí nedařilo na věc zapomenout a žít dál, jak by chtěla. B. k. b. ve své zprávě uzavřel, že vnímá, že psychický stav poškozené a její kondice nejsou dobré a její žádost o provedení výslechu bez přítomnosti obviněného považuje za důvodnou. Na základě zjištěných skutečností předseda senátu soudu prvního stupně vyslechl poškozenou v nepřítomnosti obviněného v souladu s §209 odst. 1 tr. ř. a §20 odst. 3, 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, toliko k naplnění podmínek pro její výslech k věci samé podle §209 odst. 1 tr. ř., respektive k tomu, zda byly naplněny podmínky pro postup podle §209 odst. 1 tr. ř. v době výslechu poškozené v hlavním líčení, jež předcházelo zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Po dotazu předsedy senátu, zda by poškozená byla schopna vypovídat v přítomnosti obviněného a čeho se poškozená obává, poškozená uvedla, že v přítomnosti obviněného vypovídat nechce, že by se před soudem možná „složila“. V protokolu bylo dále zaznamenáno, že poškozená pláče, opakovaně se ji nedaří utišit, třepe se a zajíká se, hledá slova a není schopna souvislého projevu (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 503). Z úředního záznamu ze dne 17. 7. 2020 pak vyplývá, že obviněnému byl předán záznam hlavního líčení ze dne 27. 5. 2020, při němž byla poškozená vyslýchána v nepřítomnosti obviněného k naplnění podmínek postupu podle §209 odst. 1 tr. ř. (č. l. 521).
24. Předseda senátu soudu prvního stupně poté opatřením přibral znalkyni z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, PhDr. Ivanu Holešovskou, k vypracování doplnění znaleckého posudku (č. l. 522 až 523). Znalkyně měla posoudit a zodpovědět mimo jiné i otázky, zda případné protiprávní jednání obviněného zanechalo na poškozené nějaké následky, pokud ano, jaké, zhodnotit případné změny v mezidobí od vypracování znaleckého posudku ze dne 30. 12. 2017 (otázka č. 5), a dále též zda je poškozená schopna vypovídat k jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, v přítomnosti obviněného a zda je dána obava, že v jeho přítomnosti nevypoví pravdu, popř. nebude schopna vypovídat vůbec, a zhodnotit případné změny v mezidobí od slyšení poškozené u hlavního líčení dne 24. 4. 2019 a dne 7. 6. 2019 (otázka č. 7). Z doplnění znaleckého posudku se podává, že znalkyně shledala obavu z následků vážného psychického stresu a možných zdravotních potíží, pokud by poškozená měla vypovídat v přítomnosti obviněného, a pokud by měla vypovídat tváří v tvář obviněnému v přímé řeči, pak takovou výpověď by nezvládla bez pláče a zmatku a bez možné újmy na psychice (č. l. 559 až 576). Při svém výslechu v hlavním líčení dne 2. 8. 2021 znalkyně uvedla, že negativní postoj k výslechu v přítomnosti obviněného s možnými negativními psychickými následky existuje u poškozené po celou dobu, tedy existoval již při výslechu poškozené v hlavním líčení předcházejícím zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž tento stav a negativní postoj k obviněnému stále sílí (č. l. 604). Na základě nově objasněných zjištění ohledně psychického stavu poškozené a obavy, že by v přítomnosti obviněného nebyla poškozená schopna vypovídat, případně by jí taková výpověď mohla způsobit psychickou újmu, soud prvního stupně uzavřel, že v době výslechu poškozené ve dnech 24. 4. a 7. 6. 2019 byly naplněny podmínky postupu podle §209 odst. 1 tr. ř. pro výslech poškozené bez přítomnosti obviněného. I proti dalšímu odsuzujícímu rozsudku ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. 30 T 11/2018, podal obviněný odvolání, v němž mimo jiné opětovně brojil proti postupu podle §209 odst. 1 tr. ř. při výslechu poškozené v jeho nepřítomnosti. Námitkám obviněného však odvolací soud nepřisvědčil a potvrdil, že za doplněného dokazování týkajícího se psychického stavu poškozené bylo nutno dovodit splnění podmínek pro postup podle §209 odst. 1 tr. ř.
25. Takový postup svědčící o nesporném úsilí soudu prvního stupně řádně objasnit podmínky procesního postupu upraveného v §209 odst. 1 tr. ř. lze akceptovat. Obavu, že by poškozená v přítomnosti obviněného nebyla schopna vypovídat pravdu, respektive vůbec nebyla schopna vypovídat či vypovídat souvisle, soud prvního stupně založil na povaze činu (mělo jednat o trestný čin proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti se zvýšeným nebezpečím způsobení druhotné újmy poškozené), a zejména pak na psychickém stavu poškozené. Jisto je, že při posuzování otázky, zda byly naplněny podmínky pro postup podle §209 odst. 1 tr. ř., zvláště při posuzování psychického stavu poškozené, je nutno postupovat obezřetně, se snahou zabránit následné sekundární viktimizaci oběti činu, přičemž nelze odhlédnout od povahy jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, a konkrétních okolností případu. Obviněnému je kladeno za vinu jednání, které jak intenzitou použitého násilí, tak způsobem provedení pohlavního styku svědčí spíše o méně závažném případu jednání kvalifikovaného jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. To ale samo o sobě nevylučuje, že čin měl ve vnímání poškozené a její psychické stránce závažné důsledky. Dovolací soud je rozhodně nemíní jakkoliv zlehčovat či dokonce bagatelizovat.
26. Bylo zjištěno, že poškozená od projednávaného činu musela absolvovat několik terapeutických programů s cílem stabilizace psychického stavu, vyrovnání se s prožitým traumatem, postupným zvládáním běžných činností a návratu do předchozího způsobu života, což se jí však nedaří s ohledem na stále trvající trestní řízení a opakovaně vyvstávající obavu ze setkání s obviněným v případě, kdy by musela vypovídat v jeho přítomnosti. Poškozená se při takové představě opakovaně rozplakala a rozrušila, bylo velice těžké ji uklidnit, zajíkala se a nebyla schopna souvislého projevu. Nadto byla B. k. b., který má četné praktické zkušenosti s osobami v postavení poškozené a který poškozené poskytoval psychologickou péči, vyhodnocena jako zvlášť zranitelná oběť. Samotný B. k. b. na základě své práce s poškozenou, stejně jako znalkyně z oboru školství a kultury, odvětví psychologie se specializací psychologie dětí, mládeže a dospělých, syndrom zavrženého rodiče, PhDr. Ivana Holešovská, vyhodnotily, že by poškozená neměla být nucena vypovídat v přítomnosti poškozeného, neboť hrozí, že v jeho přítomnosti nebude schopna vypovídat a že by jí z takového postupu pravděpodobně mohla vzniknout psychická újma na zdraví. Stejný závěr učinil i ošetřující praktický lékař poškozené. Především však pominout nelze ani samotnou výpověď poškozené a opakované žádosti o její výslech v nepřítomnosti obviněného. Z vyjádření poškozené, B. k. b. i znalkyně psycholožky vyplynulo, že tato obava z neschopnosti vypovídat v přítomnosti obviněného trvala po celou dobu trestního řízení, tedy již při výslechu poškozené v hlavním líčení dne 24. 4. 2019, 7. 6. 2019, ale i později, kdy negativní postoj poškozené k výslechu v přítomnosti obviněného u ní následně stále sílil.
27. Soud prvního stupně za účelem ověření důvodnosti obavy z neschopnosti poškozené vypovídat v přítomnosti obviněného přibral i znalkyni z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se specializací psychologie dětí, mládeže a dospělých, syndrom zavrženého rodiče, PhDr. Ivanu Holešovskou, a k doplnění jejího znaleckého posudku jí zadal mimo jiné zodpovězení otázky, zda případné protiprávní jednání obviněného zanechalo na poškozené nějaké následky, zda je poškozená schopna vypovídat k jednání obviněného v jeho přítomnosti, zda je dána obava, že v jeho přítomnosti nevypoví pravdu a zda je schopna vypovídat jemu tváří v tvář. Jakkoliv lze připustit, že výtky obviněného, že jmenovaná znalkyně nebyla odborně způsobilá k zodpovězení otázek č. 5 a 7. zadaných v opatření Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 7. 2020, sp. zn. 30 T 11/2018 (č. l. 522 až 523), týkajících se dopadů jednání obviněného na poškozenou a schopnosti poškozené vypovídat v přítomnosti obviněného, nelze označit za zcela neopodstatněné, nejde o takový nedostatek, který by jinak zpochybnil kompetentnost znalkyně, jak o tom ještě bude dále pojednáno, a především přesvědčivost závěrů soudu prvního stupně, zvolil-li postup podle §209 odst. 1 tr. ř.
28. Vedle okolností odůvodňujících postup soudu podle §209 odst. 1 tr. ř. je třeba zdůraznit, že v hlavním líčení, ve kterém byla poškozená Z. Š. vyslechnuta, měly strany trestního řízení, tedy i obviněný, rovné postavení. Jak totiž vyplývá z úředního záznamu, záznam z hlavního líčení ze dne 24. 4. 2019, při němž došlo k zásadní výpovědi poškozené v nepřítomnosti obviněného, byl předán obhájci obviněného dne 30. 5. 2019, písemný protokol byl zaslán do datové schránky obhájce dne 29. 5. 2019 (viz úřední záznam na č. l. 334), který pak obviněného s obsahem výpovědi poškozené seznámil (jak vyplývá i z vyjádření obviněného učiněného v hlavním líčení konaném dne 22. 7. 2019, viz protokol na č. l. 409 až 415). Obviněný následně mohl poškozené klást otázky prostřednictvím předsedy senátu, což také učinil v následujícím hlavním líčení konaném dne 7. 6. 2019, kdy soudu předložil písemné dotazy na poškozenou a následně opustil jednací síň, aby tato mohla být prostřednictvím předsedy senátu dotázána k otázkám obviněného (viz protokol na č. l. 353 až 362). Obviněnému byla rovněž dána možnost vyjádřit se k výpovědi poškozené, což učinil v hlavním líčení konaném dne 22. 7. 2019 (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 409 až 415).
29. Jestliže soud prvního stupně za uvedených podmínek postupoval podle §209 odst. 1 tr. ř., neporušil žádné ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, ani právo obviněného na řádnou obhajobu. Popsaným postupem neporušil ani ustanovení o povinnosti soudu prvního stupně respektovat právní názor odvolacího soudu a provést úkony a doplnění nařízené tímto soudem poté, co mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř., jak namítal dovolatel. Vázanost právním názorem znamená povinnost soudu prvního stupně respektovat závěry, které učinil odvolací soud v řešených problémech v otázkách hmotného i procesního práva. Je však třeba zdůraznit, že soud prvního stupně není vázán právním názorem odvolacího soudu, jestliže změnou skutkových zjištění v novém hlavním líčení tento právní názor ztratil zcela nebo částečně svůj skutkový základ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000). Tak tomu bylo v nyní projednávaném případě, kdy odvolací soud učinil závěr, že za daných skutkových zjištění, která byla učiněna nalézacím soudem před zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu, nebylo možno shledat naplněnými podmínky pro výslech poškozené v nepřítomnosti obviněného podle §209 odst. 1 tr. ř., neboť nebyla prokázána obava, že poškozená nebude schopna v přítomnosti obviněného vypovídat pravdu, či že jí bude způsobena psychická újma, jak uváděl nalézací soud. Nalézací soud však po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí doplnil dokazování o zprávu Bílého kruhu bezpečí a doplněk znaleckého posudku znalkyně psycholožky, jakož i o výslech samotné poškozené k otázkám její schopnosti vypovídat v přítomnosti obviněného, přičemž na základě takto doplněného dokazování došlo k takové změně (respektive doplnění) skutkových zjištění, která nalézací soud opravňovala k odchýlení se od pokynů, které mu uložil odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí, neboť jím vyjádřený závazný právní názor nebylo možno na nově zjištěné skutečnosti aplikovat. Odvolací soud pak takový postup soudu prvního stupně při dalším projednání napadeného rozsudku nalézacího soudu aproboval, aniž by došlo ke změně jeho právního názoru a k dovolatelem zmiňovanému nepředvídatelnému rozhodnutí, a to právě s ohledem na změnu ve skutkových zjištěních.
30 . Dovolatel dále odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Obviněný s odkazem na citovaný dovolací důvod uplatnil námitky, že skutková zjištění soudu prvého stupně jsou založena na procesně nepoužitelném výslechu poškozené, procesně nepoužitelném doplnění znaleckého posudku PhDr. Ivany Holešovské, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou proti odbornému zaměření znalkyně nebo že doplněk znaleckého posudku PhDr. Ivany Holešovské nesplňuje základní náležitosti stanovené zákonem. Tvrdil, že nebylo prokázáno jeho násilné jednání vůči poškozené, ani to, že jí zasunul prst či prsty do genitálu, že soud postavil lékařskou zprávu N. H. ze dne 23. 7. 2017 nad znalecký posudek MUDr. Karla Dobiáše, Ph.D. Dovolatel dále vyjmenoval i řadu ryze procesních námitek, např. že znalkyně či svědek M. K. nebyli před výslechem řádně poučeni, že nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti senátu soudu prvého stupně. Nejvyšší soud pochybení podřaditelná pod deklarovaný důvod dovolání neshledal.
31. K otázce procesní nepoužitelnosti dalších obviněným označovaných důkazů je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.
32. Procesní nepoužitelnost doplnění znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, znalkyně PhDr. Ivany Holešovské obviněný vyvozoval z nedostatečné odborné kvalifikace znalkyně, když předmětem jejího posudku mělo být i šetření, v jakém psychickém stavu se poškozená nachází, ačkoliv znalec psycholog nemůže takovou skutečnost hodnotit. Dále namítal, že posouzení pravdivosti a věrohodnosti výpovědi je pouze na soudu, soud prvního stupně však tuto svou povinnost přenesl na znalkyni, když jí zadal, aby se vyjádřila ke specifické věrohodnosti poškozené. Dovolatel nepoužitelnost tohoto doplnění znaleckého posudku spatřoval i v absenci jeho základních náležitostí stanovených §28 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů, protože konkrétně neobsahuje výčet podkladů, odůvodnění v rozsahu umožňujícím přezkoumatelnost ani přílohy.
33. Z četné judikatury Nejvyššího soudu, na kterou přiléhavě poukazoval i státní zástupce ve svém vyjádření, vyplývá, že k posouzení povahových vlastností, které mohou mít vliv na věrohodnost, a k posouzení schopnosti správně vnímat prožité události a reprodukovat je je možné přibrat znalce z oboru psychologie, přičemž znalce psychiatra je nutno přibrat v případě potřeby vyšetření duševního stavu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 2/1982 Sb. rozh. tr., zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80, uveřejněná pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněný pod č. 12/1987 Sb. rozh. tr.). Znalec psycholog je povolán vyjádřit se k těm rysům osobnosti svědka, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, není však oprávněn vyjadřovat se k otázce, zda výpověď svědka je věrohodná či nikoliv, popřípadě která z rozdílných výpovědí téže osoby je věrohodnější. Takové hodnocení důkazů přísluší soudu, který je povinen postupovat podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 12/1987 Sb. rozh. tr.). Současně je třeba připomenout, že soud je povinen hodnotit i znalecký posudek na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu s ostatními důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod č. 40/1969 Sb. rozh. tr.).
34 . Z opatření, jímž byla přibrána znalkyně PhDr. Ivana Holešovská z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, k vypracování doplnění znaleckého posudku a jímž byly vyčleněny otázky, které je v doplnění třeba posoudit a zodpovědět, vyplývá, že otázky na znalkyni směřovaly k posouzení osobnosti poškozené (otázka č. 1), jejího intelektu (otázka č. 2), věrohodnosti a schopnosti reprodukce skutečně prožitých událostí (otázka č. 3), sklonům ke konfabulaci (otázka č. 4), následkům jednání obviněného na poškozenou (otázka č. 5), zhodnocení péče poskytnuté B. k. b. (otázka č. 6) a schopnosti poškozené vypovídat k projednávanému jednání v přítomnosti obviněného a jemu tváří v tvář (otázka č. 7, viz opatření na č. l. 522, 523). Všechny tyto otázky i ve světle výše citované judikatury v podstatě odpovídají zaměření znalkyně jako psycholožky. Ani ze samotného doplnění znaleckého posudku (č. l. 559 až 576) nevyplývá opak. Znalkyně se vyjadřovala toliko k otázkám povahových vlastností, které mohou mít vliv na věrohodnost, a k posouzení schopnosti správně vnímat prožité události a reprodukovat je, pouze v rámci posuzování osobnosti pod bodem 1. závěru znaleckého posudku konstatovala, že u poškozené nezjistila žádné známky duševních chorob či poruch, které by odůvodňovaly další, již psychiatrické, zkoumání poškozené. Znalkyně tedy nečinila závěr o duševních chorobách či poruchách a neuvedla, zda poškozená trpí či netrpí takovými chorobami či poruchami, toliko konstatovala, že takovému závěru ničeho nenasvědčuje. Ani v rámci otázek pod body 5. a 7. se znalkyně explicitně nevyjadřovala k případným duševním chorobám či poruchám poškozené, ale toliko obecně konstatovala, že poškozenou opakované výslechy traumatizují a poškozená není schopna se přenést přes protiprávní jednání obviněného. V rámci zodpovězení otázky pod bodem 7. se v souladu s výše konstatovanou judikaturou vyjadřovala ke schopnosti poškozené vypovídat pravdu v přítomnosti obviněného. Je tedy možno uzavřít, že znalkyně se k duševnímu stavu poškozené nevyjadřovala a nepřesáhla tak obor svého zaměření.
35. Dovolací soud neshledal relevantní ani výhradu obviněného, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami proti odbornému zaměření znalkyně PhDr. Ivany Holešovské, která podle jeho názoru nebyla odborně kompetentní k zodpovězení otázek č. 5 a 7. zadaných v opatření předsedy senátu Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 7. 2020, sp. zn. 30 T 11/2018 (č. l. 522 až 523), týkajících se dopadů jednání obviněného na poškozenou a schopnosti poškozené vypovídat v přítomnosti obviněného. Třebaže jde o námitku nepodřaditelnou pod vymezený důvod dovolání, nelze nepřipomenout, že soudy obou stupňů se s ní vypořádaly (bod 26. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Dovolací soud pouze shrnuje, že znalkyni nebylo zadáno, aby přezkoumávala duševní stav poškozené, ani závěry o existenci duševních chorob či poruch u poškozené ve svém znaleckém posudku nečinila, přičemž toliko konstatovala, že kdyby existenci takových chorob či poruch něčeho nasvědčovalo, pak by bylo třeba pro jejich diagnózu přibrat znalce psychiatra. Jelikož je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že se námitkou obviněného řádně zabývaly a její neopodstatněnost byť stručně, odůvodnily, nelze dovolateli přisvědčit, že by soudy nižších stupňů postupem, jakým se vypořádaly s předmětnou námitkou, porušily jeho právo na spravedlivý proces.
36. Lze připustit, že jde-li o otázku posouzení věrohodnosti poškozené, byly otázky týkající se věrohodnosti výpovědi poškozené znalkyni položeny nevhodně. Ani soud prvního stupně totiž dostatečně nereflektoval, že znalec nemůže odpovídat na otázku věrohodnosti výpovědi svědka, ale toliko k rysům osobnosti svědka, které jeho věrohodnost podporují či naopak vylučují. Jak již bylo předznačeno, posouzení věrohodnosti, ať již obecné či specifické, je úkolem soudu, který je činí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. Závěr o věrohodnosti poškozené soud prvního stupně nezaložil jen na odborných výsledcích vyplývajících ze znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, a doplňujícího výslechu znalkyně při hlavním líčení, z nichž vyplynulo, že intelekt poškozené se pohyboval od kvalitního průměru ve verbální části až do nadprůměru v části nonverbální, její výpověď lze považovat za reprodukci skutečně prožitých událostí, neboť údaje poškozenou uváděné byly při každé výpovědi obsahově shodné s jejími předchozími vyjádřeními, poškozená nemá sklony ke konfabulaci, přičemž znalkyně na základě uvedených skutečností hodnotila výpověď poškozené jako věrohodnou. Z dalších otázek položených znalkyni, z doplňujícího výslechu znalkyně v hlavním líčení i z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejména pod body 57. až 62., str. 13, 14) je zjevné, že nalézací soud závěr znalkyně o věrohodnosti výpovědi poškozené bez dalšího nepřevzal, ale předmětný odborný závěr znalkyně nejen na základě jí přednesených poznatků ohledně osobnosti poškozené, ale i na základě vlastních poznatků nabytých z bezprostředního vnímání poškozené při hlavním líčení, přezkoumal a následně jej hodnotil i ve světle dalších ve věci provedených důkazů, např. zpráv o následné psychické péči o poškozenou v B. k. b., výpovědi svědka M. K., lékařské zprávy aj. Na základě vlastního hodnocení pak dospěl k závěru o věrohodnosti poškozené a její výpovědi. Soud prvního stupně tak hodnotil specifickou věrohodnost výpovědi poškozené v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Respektoval, že znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudu, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4463/12, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2679/13, ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 731/21, nebo nález ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2731/14).
37. S námitkami zaměřenými proti způsobu získání výpovědi poškozené, která byla učiněna v nepřítomnosti obviněného podle §209 odst. 1 tr. ř., se již dovolací soud dříve vypořádal a shledal, že podmínky pro výslech poškozené v nepřítomnosti obviněného byly naplněny, výpověď poškozené tak byla získána procesně přípustným způsobem. Neopodstatněná je také výtka dovolatele, že soud prvního stupně při výslechu v hlavním líčení konaném dne 24. 4. 2019 poškozenou řádně nepoučil a nebyla jí dána možnost, aby souvisle vypověděla vše, co sama o věci ví, jak vyžaduje §101 odst. 2 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 4. 2019 (č. l. 293 až 311), stejně tak jako z jeho zvukového záznamu (na CD nosiči označeném „CD č. 101/2018 II.“, přiložený k obálce svazku č. II. spisového materiálu) se podává, že poškozená Z. Š. byla řádně poučena podle §101 odst. 1 tr. ř. a dále byla vyslýchána v souladu s §101 odst. 2 tr. ř., tedy byla dotázána na poměr k projednávané věci, obviněnému a byla dále dotazována na další okolnosti významné pro zjištění její hodnověrnosti, zejména na okolnosti týkající se vztahu poškozené s obviněným před inkriminovaným jednáním. Poškozené byla dána možnost, aby souvisle vypověděla vše, co sama o věci ví, když byla v průběhu svého výslechu předsedou senátu vyzvána, aby se sama vyjádřila k inkriminovanému incidentu, kdy nalézací soud uvedl: „Teď k tomu inkriminovanému incidentu. Jak to tedy prosím bylo, ať již večer předtím, pokud to z něčeho pramenilo, z nějakého konfliktu nebo to začalo až ten den ráno. Co nám o tom celém, prosím, můžete říct?“ (viz str. 22 protokolu o hlavním líčení na č. l. 303 p. v., zvukový záznam – čas 26:12 a násl.). Postup nalézacího soudu při výslechu poškozené tak nelze shledat vadným. Pokud i sám odvolací soud pod bodem 10. odůvodnění usnesení ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 9 To 404/2019, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně, na jehož argumentaci dovolatel poukazoval, soudu prvního stupně vytkl, že výslech poškozené začal podáváním otázek, zcela pominul větu první ustanovení §101 odst. 2 tr. ř., která stanoví, že na počátku výslechu musí být svědek dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Dovolací soud uzavírá, že výslech poškozené byl učiněn v souladu s §101 odst. 2 tr. ř.
38. Přisvědčit nelze ani výhradám dovolatele směřujícím proti absenci zákonných náležitostí znaleckého posudku vyplývajícím z §28 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, v platném znění. Nejvyšší soud konstatuje, že předmětný znalecký posudek, respektive jeho doplnění ze dne 7. 5. 2021, splňuje veškeré zákonné náležitosti. Doplnění znaleckého posudku obsahuje dovolatelem postrádaný výčet podkladů, z nichž znalkyně vycházela, když znalkyně rekapituluje poznatky ze spisového materiálu, rozhovor s poškozenou (viz str. 3 až 14 posudku, č. l. 561 až 572), jeho součástí je vlastní psychologické vyšetření, jakož i odůvodnění umožňující přezkoumatelnost závěrů znalkyně, které je vtěleno do části znaleckého posudku označené jako „vlastní vyšetření“ (str. 14 až 16 posudku, č. l. 572 až 574) a „závěr“ (str. 16 až 18 posudku, č. l. 574 až 576). Na obsah písemně podaného znaleckého posudku je pak třeba nahlížet i ve světle výpovědi znalkyně v hlavním líčení konaném dne 2. 8. 2021. Pokud jde o dovolatelem namítanou absenci příloh znaleckého posudku, tyto nejsou podle §28 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb. vyžadovány vždy, ale pouze je-li to možné k zajištění přezkoumatelnosti znaleckého posudku. S ohledem na předmět, metody znaleckého zkoumání, jakož i jeho podklady vyplývající ze spisového materiálu či ze samotného šetření znalkyně včleněného do znaleckého posudku, nebylo již žádných příloh znaleckého posudku k jeho přezkoumání třeba.
39. Dovolatel dále vytkl procesní nepoužitelnost výpovědí jednak znalkyně PhDr. Ivany Holešovské z důvodu absence poučení ve smyslu §106 tr. ř., jednak svědka M. K., který nebyl poučen jako svědek, jak vyplývá ze zvukového záznamu hlavního líčení ze dne 2. 8. 2021.
40. K namítané absenci poučení znalkyně PhDr. Ivany Holešovské lze toliko poznamenat, že tato byla řádně poučena podle §106 tr. ř. (podle něhož musí být znalec poučen ve svém předvolání). K hlavnímu líčení byla předvolána vzorem č. 26 sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení (viz referát na č. l. 592), jehož součástí je i poučení znalce podle §106 tr. ř. Tato námitka dovolatele tedy postrádá jakékoliv opodstatnění.
41. Dovolateli však nutno přisvědčit, že svědek M. K. nebyl v hlavním líčení konaném dne 2. 8. 2021, v němž byl opakovaně vyslýchán, řádně poučen ve smyslu §101 odst. 1 tr. ř., jak vyplývá ze zvukového záznamu hlavního líčení (CD nosič označený „HL 2/8 2021“ přiložen na obálce svazku č. III. spisového materiálu). Na tomto pochybení ničeho nemění ani skutečnost, že se jednalo o opakovaný výslech tohoto svědka. Pokud je výslech svědka v průběhu trestního stíhání z jakéhokoli důvodu opakován, musí být svědek vždy poučen podle §101 odst. 1 tr. ř. na počátku každého výslechu (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 19. 3. 1986, sp. zn. 4 To 9/86, uveřejněné pod č. 11/1987 Sb. rozh. tr.). Na druhé straně při hodnocení významu vytýkaného pochybení nelze prominout, že svědek byl opakovaně poučován v průběhu celého trestního řízení, a to již v přípravném řízení při podání vysvětlení (viz úřední záznam na č. l. 36 až 37), dále v hlavním líčení konaném dne 7. 6. 2019 (viz zvukový záznam z hlavního líčení na CD nosiči označeném „CD č. 101/2018 II.“, přiložený k obálce svazku č. II. spisového materiálu), byl si tedy vědom svých povinností i oprávnění vyplývajících z podání výpovědi v postavení svědka. Nejvyšší soud má za to, že ne každé porušení poučovací povinnosti či procesního postupu má za následek porušení zásad spravedlivého procesu. Poučovací povinnost soudu je třeba hodnotit podle jejího materiálního obsahu. Otázku, zda nedošlo k porušení základního práva obviněného na spravedlivé řízení, je nutno hodnotit vždy z hlediska trestního řízení jako celku. Věcný význam vytýkané procesní vady není i s ohledem na skutečnost, že se svědek nevyjadřoval přímo k projednávanému činu, ale až k jednání poškozené po něm, tak podstatný, aby bylo nezbytné tohoto svědka opakovaně vyslýchat (srov. přiměřeně např. již zmiňované rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1987 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 786/2018).
42. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil ani dovolatelem zdůrazňovaný (zjevný) rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ani žádný, natožpak závažný exces při hodnocení důkazů, který obviněný dovozoval z absence důkazu o tom, že proti poškozené použil násilí a zasunul jí prst či prsty do genitálu, a z postavení lékařské zprávy N. H. ze dne 23. 7. 2017 nad znalecký posudek MUDr. Karla Dobiáše, Ph.D. Zjevný rozpor v projednávaném případě dán není, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud plně ztotožnil (především str. 13–15, body 57. – 70. rozsudku nalézacího soudu, str. 6–7, bod 11. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu bylo prokázáno zejména výpovědí poškozené, kterou soudy nižších stupňů vyhodnotily jako věrohodnou, na rozdíl od výpovědi obviněného. Závěr o věrohodnosti poškozené založily, jak již bylo řečeno, na odborných zjištěních vyplývajících ze znaleckého zkoumání poškozené znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie (především doplnění znaleckého posudku na č. l. 559 až 576), jakož i – a to hlavně - na vlastních poznatcích bezprostředně nabytých v hlavním líčení. Výpověď poškozené byla podpořena rovněž výpovědí svědka M. K., který s poškozenou komunikoval po projednávaném incidentu a pomohl jí s výměnou zámku od jejího bytu, a lékařskou zprávou ze dne 23. 7. 2017, vystavenou Fakultní nemocnicí XY, Gynekologicko-porodnickou klinikou, v níž je zaznamenáno vyšetření poškozené v inkriminovaný den v odpoledních hodinách, z níž se především podává, že na poškozené byly nalezeny modřiny na zápěstí, paži, kotníku a kolenou (č. l. 24). Nalézací soud nikterak nepochybil, pokud z předmětné lékařské zprávy jako objektivního záznamu z vyšetření poškozené vycházel, neboť zjištěné hematomy na poškozené zcela odpovídaly jejímu popisu uskutečněného násilí na její osobě ze strany obviněného. Na uvedených závěrech nemohl ničeho změnit ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaný MUDr. Karlem Dobiášem, Ph.D., neboť tento nevyloučil závěry vyplývající z předmětné lékařské zprávy. Ze znaleckého posudku MUDr. Karla Dobiáše, Ph.D., se podává, že znalec neměl dostatek podkladů k relevantnímu posouzení toho, zda poškozené vzniklo nějaké poranění či krevní výron v důsledku popsaného jednání obviněného a objektivně pro nedostatek potřebných údajů v lékařské zprávě ze dne 23. 7. 2017 nebyl schopen vyhodnotit stáří krevních výronů. Znalec mimo jiné uvedl, že krevní výrony a jejich změny se mohou viditelně objevit až s odstupem hodin či i dní, a to až tři dny od poranění. Zároveň vyjádřil své přesvědčení, že podkožní krevní výrony vzniklé tlakem úchopu rukou by s velkou pravděpodobností byly patrné již cca po 8 hodinách – tedy v době vyšetření poškozené ve fakultní nemocnici. Ve svém doplnění znaleckého posudku pak uvedl, že uvedená poranění vznikla tupým zevním mechanickým násilím (viz znalecký posudek na č. l. 344–348 a jeho doplnění na č. l. 454–457). Pokud se soud prvního stupně přiklonil k závěrům vyplývajícím z lékařské zprávy ze dne 23. 7. 2017, svůj postup logicky odůvodnil a ten nevykazuje žádné znaky libovůle. Nezbývá než připomenout, že soud hodnotí znalecké posudky, stejně jako jiné důkazy, v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Soud znalecký posudek nepostavil nad předmětnou lékařskou zprávy, neboť tyto důkazy se vzájemně nevylučovaly. Znalec ve svém znaleckém posudku v podstatě pouze uvedl, že z fotografií není schopen určit, k jakému poranění poškozené došlo, neboť na jemu předložených fotografiích nejsou zjevné hematomy ani jiná poranění, dále se vyjadřoval k délce doby, která může uběhnout, než se hematomy mohou objevit a být i viditelné, a s ohledem na jemu dostupné materiály tak nebyl schopen závěry uvedené v předmětné lékařské zprávě potvrdit ani vyloučit, ani na základě této zprávy blíže určit stáří hematomů, neboť ve zprávě postrádal bližší údaje k tomu potřebné. Ze znalcova obecného vysvětlení vzniku, změn a patrnosti kožních výronů lze pak logicky usoudit, že v době vyšetření poškozené ve fakultní nemocnici v odpoledních hodinách inkriminovaného dne již mohly být kožní výrony, respektive hematomy, patrné natolik, aby je ošetřující lékaři při důkladném vyšetření nejen okem ale i ohmatem zaznamenali, avšak nikoliv ještě natolik silné, aby byly již viditelné na pořízených fotografiích.
43. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení presumpce neviny či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
44. Pokud jde o námitku dovolatele, že soudy nižších stupňů nerozhodly o jeho námitce podjatosti senátu 30 T soudu prvního stupně, kterou uplatnil v doplnění odvolání ze dne 26. 9. 2021, pak je třeba zdůraznit, že tato námitka dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, přičemž obviněný neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ani ve svém dovolání nenamítal samotnou podjatost soudců předmětného senátu, namítal toliko nesprávný postup soudů nižších stupňů, když o předmětné námitce nerozhodly. K tomu lze pouze pro úplnost konstatovat, že námitka dovolatele je lichá, neboť v případě vznesení námitky podjatosti proti soudcům senátu soudu nalézacího až před soudem odvolacím, tedy v rámci podaného odvolání, již bylo řízení u soudu nalézacího, byť nepravomocně, skončeno. O námitce podjatosti za této situace nelze rozhodnout, protože zde již není věc, v níž by soudci, jejichž podjatost byla namítnuta, rozhodovali a z níž by mohli být vyloučeni (srov. usnesení ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 7 Td 31/2014, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 7 Td 70/2014, či usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 3 To 35/2020, uveřejněné pod č. 26/2021 Sb. rozh. tr.). Opomenout nelze ani skutečnost, že o vyloučení z rozhodování na základě pochybností o podjatosti ve smyslu §30 tr. ř. rozhoduje podle §31 odst. 1 tr. ř. orgán, kterého se tyto důvody týkají. Jak konstatoval i státní zástupce, jestliže tedy obviněný vložil námitku podjatosti členů senátu soudu prvního stupně do odvolání, neadresoval ji tímto nalézacímu soudu jako rozhodujícímu orgánu, naopak svým podáním dal najevo, že uvedené námitky jsou součásti jeho námitek odvolacích, a tedy nikoliv námitkami podjatosti. Za námitky podjatosti tyto nebylo možno shledat dále proto, že obviněný v odvolání, respektive jeho doplnění ze dne 26. 9. 2021, neuvedl, že by snad existoval nějaký konkrétní vztah členů senátu 30 T k dovolateli, poškozené či jiným osobám jmenovaným v §30 odst. 1 tr. ř. nebo k samotnému skutku, jak vyžaduje ustanovení §30 odst. 1, 2 tr. ř. Pro úplnost lze doplnit, že s otázkou své podjatosti se soudci senátu 30T nalézacího soudu vypořádali již v usnesení ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 30 T 11/2018, a to v reakci na námitku podjatosti vznesenou obviněným podáním ze dne 10. 7. 2020 (č. l. 518 až 520) a jeho doplněním ze dne 23. 7. 2020 (č. l. 527). Soud prvního stupně podle §30 odst. 1 tr. ř. za použití §31 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že předseda senátu Okresního soudu Brno-venkov JUDr. Jiří Večeřa, Ph.D., LL.M., přísedící Ing. Bohumila Zoufalá Batelková a přísedící JUDr. Věra Vršecká nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného (viz usnesení na č. l. 538).
45. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto dovolací důvody zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
46. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu