ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1315.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1315/2021-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 1. 2022 o dovolání obviněného M. Ch. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 2 To 63/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2021, č. j. 3 T 7/2019-374, byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 3 let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně bylo rozhodnuto o nároku poškozené AAAAA (pseudonym) na náhradu nemajetkové újmy.
2. Tento rozsudek následně napadli obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, č. j. 2 To 63/2021-407, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného shledal vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1 a 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a za to ho odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo opět rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy a odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Uvedeného trestného činu se měl obviněný dopustit tím, že v přesně nezjištěných dnech přibližně od 25. 5. 2018 do února 2019 v XY, XY, okres Klatovy, v bytě užívaném I. K., nar. XY, s níž žil v partnerském vztahu, a v místnosti (tzv. kumbálu) náležejícímu k bytu, a dále v ložnici, v době, kdy matka poškozené nebyla doma, opakovaně nejméně 2x měsíčně, v úmyslu svého vlastního sexuálního uspokojení požadoval po nezletilé dceři své partnerky AAAAA, nar. XY, jejíž věk znal, aby mu rukou třela penis, hladil ji na přirození pod kalhotkami a zasouval jí do přirození prsty, zalehával ji a naznačoval kopulační pohyby a s tímto nepřestával, ani když mu říkala, ať toho nechá, a snažila se z místa odejít, v čemž jí však bránil tak, že ji držel pevně za ruku, přičemž nezletilé poškozené říkal, že je velká holka a tatínci to normálně holčičkám dělají, nezletilá poškozená vzhledem ke svému nízkému věku nebyl schopna zcela chápat smysl jeho jednání a jeho důsledky, a rovněž nebyla schopna aktivního odporu proti jednání obviněného s ohledem na jeho fyzickou převahu.
4. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný v celém jeho rozsahu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Namítl, že soudy obou stupňů dovodily stran právní kvalifikace závěry, které jsou vzájemně v příkrém rozporu. Principy presumpce neviny a in dubio pro reo vyžadují, aby byla prokázána vina obviněného, což se v dané věci nepodařilo, a ani nemohlo, neboť se tvrzeného jednání nedopustil. Při hodnocení důkazů bylo vycházeno z předem pojatého přesvědčení, že čin kladený mu za vinu spáchal. Jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené, tedy bylo nutné provést další důkazy k odstranění pochybností. Výpovědi ostatních svědků byly pouze reprodukcí toho, co od poškozené měly slyšet. Obhajoba byla založena na tvrzení, že poškozená vypovídá to, co po ní žádala a k čemu jí navedla matka. Poškozená je nadprůměrně intelektově vybavené dítě, s nadprůměrným verbálním výkonem. Znalkyně Mgr. Ing. Ivana Holubcová neshledala ve výpovědi poškozené naučené pasáže, nicméně výslovně nepopřela reprodukci toho, co slyšela od matky. Rovněž znalkyně uvedla, že poškozená byla vyspělá a její povaha podrobivá, což nevylučuje, že poslouchala svoji matku, bála se jí, resp. se jí mohla chtít zalíbit. Navíc matka je problémová a poškozená nevyrůstá v klidném a normálním prostředí. Měla být proto znalecky zkoumána věrohodnost matky I. K., ovšem tento důkaz znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie na ni ani na poškozenou soudy neprovedly, ač tyto posudky mohly potvrdit zmíněnou obhajobu, tedy že obvinění bylo zkonstruováno matkou poškozené. Odvolací soud k tomu uvedl, že nebyly zjištěny žádné poznatky, podle nichž by poškozená měla trpět duševní chorobou či poruchou, ovšem měla-li být vina postavena na jisto, bylo nutné provést doplnění dokazování a výpověď matky a osobnost poškozené dále zkoumat, popřípadě rozhodnout ve prospěch obviněného. Soudům činným dříve ve věci navíc nepřišlo zvláštní, že obviněný, poškozená, její matka a její bratří sdíleli byt a matka ani bratři žádné závadové jednání neviděli, naopak tvrdili, že si obviněný a poškozená často povídali a měli se rádi, což potvrdila i matka obviněného, svědkyně I. Ch. Poškozená pak uvedla, že o útocích hovořila se svým bratrem V., který to však zapomněl, svědek V. K. naopak vypověděl, že dokud se obviněný neodstěhoval, poškozená si na nic nestěžovala, což by nasvědčovalo závěru, že si neměla ani nač ztěžovat. Pokud poškozená a další bratr D. M. vypověděli, že se takto měla poškozená svěřit V. K. již dříve, nasvědčuje to připravenému scénáři. Z provedených důkazů potom také nevyplynulo použití násilí ani zneužití bezbrannosti, zejména nepotvrzují, že by poškozená nemohla odejít nebo zda byla držena za ruce. Není rovněž zřejmé, že by byl narušen běžný způsob života poškozené. Obviněný také poukázal na závěry znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., podle kterého netrpí žádnou sexuální deviací ani pedofilií, je zaměřen na dospívající a dospělé ženy. U nedeviantních osob se může v obdobných případech jednat o náhražku sexuálního uspokojení, avšak matka poškozené popsala jejich sexuální život jako normální. Obviněný pak byl již dříve stíhán, avšak pro druhově odlišnou trestnou činnost.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i předcházející řízení zrušil, a buď ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že jej obžaloby zprostí nebo aby přikázal nižším soudům, aby věc znovu projednaly a rozhodly.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud obviněný odkazoval na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuvedl žádnou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a zákonných znaků zločinu podle §185 tr. zákoníku. Rovněž nevznesl žádné kvalifikované námitky proti zpřísnění právního posouzení skutku odvolacím soudem, kterými není pouhý odkaz na rozdílnou právní kvalifikaci soudy obou stupňů. V rámci svého podání totiž na základě vlastního hodnocení důkazů a polemiky s hodnocením důkazů soudy a s úplností provedeného dokazování odmítl všechna skutková zjištění rozhodná pro závěr o jeho vině a prosazoval verzi, podle které se skutku vůbec nedopustil. Takové námitky zmíněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný pak neučinil součástí dovolání námitku týkající se extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nicméně tato zjištění v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nejsou. Stejně tak obviněný nepředložil v souvislosti s tvrzením neprovedení jím požadovaného dokazování námitky existence opominutých důkazů, ovšem ani touto vadou dokazování netrpí, neboť odvolací soud v odstavci 15. odůvodnění svého rozsudku důvody svého postupu shrnul. Státní zástupce dodal, že zkoumání duševního stavu svědka je ve smyslu §118 tr. ř. namístě v případech závažných pochybností, zda není u něj podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, nikoli pouhé výhrady obviněného ke svědkově věrohodnosti. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy námitky obviněného neodpovídají. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že byl uplatněn zmatečně a nelze k němu v dovolacím řízení přihlížet.
7. Státní zástupce navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož využil a sdělil, že se s názorem státního zástupce neztotožňuje. V krajních případech je možné napadat také správnost učiněných skutkových zjištění, pokud se jedná o extrémní rozpor. V případě, kdy je v důsledku postupu soudů nižších stupňů zasaženo základní právo obviněného, garantované Ústavou či Listinou základních práv a svobod, nelze takové pochybení vyloučit z dovolacího přezkumu. V daném případě právě takovým způsobem došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Extrémní rozpor pak v dovolání přesně popsal, a to poukazem na rozpory mezi důkazy, tedy namítl, že ačkoli soudy činné doposud ve věci neměly o průběhu skutku pochybnosti, rozdílné závěry provedených důkazů tomu neodpovídaly. Obviněný rovněž v dovolání tvrdil existenci opomenutých důkazů, neboť zmínil, které navržené důkazy nebyly provedeny a proč nesouhlasí se závěry soudů o jejich neprovedení. Proto setrval na svém již dříve předloženém návrhu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat především soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
11. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady in dubio pro reo (neboť údajně nebyly vyloučeny všechny pochybnosti o průběhu děje), je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak měl na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jako taková tedy nebyla způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
12. Podstatou námitek obviněného, opírajících se o citovaný dovolací důvod, bylo, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, přičemž soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, které navíc byly, podle názoru obviněného, pro prokázání předmětného děje nedostatečné. Jeho argumentace se tedy, s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s možnostmi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, míjí.
13. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
14. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu), jako dříve podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
15. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného M. Ch. shledat nelze. Především je nutné uvést, že se již v průběhu přechozích fází řízení domáhal znaleckého zkoumání matky poškozené I. K. stran její věrohodnosti, což však výslovně soud prvního stupně shledal nadbytečným a svůj názor také odůvodnil, zejména s ohledem na zprostředkovanost informací sdělených jmenovanou svědkyní, která osobně jednání obviněného přítomna nebyla (viz odstavec 12. odůvodnění jeho rozsudku). Pokud se obviněný domáhal psychiatrického vyšetření poškozené, reagoval na něj odvolací soud s tím, že nejsou dány žádné poznatky o její případné duševní chorobě či poruše (odstavec 15. odůvodnění jeho rozsudku). Lze doplnit, že znalkyní se specializací dětská psychologie poškozená zkoumána byla (viz dále). Zmíněné důkazní návrhy tedy nebyly opomenuty (měla-li k tomu směřovat dovolací argumentace obviněného) a důvodně nebyly akceptovány (srov. přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019).
16. Na základě provedeného dokazování pak soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku odvolacího soudu, jenž upřesnil skutkové závěry soudu prvního stupně. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozené, a dílčím způsobem pak i o výpovědi dalších svědků, jejích rodinných příslušníků, kteří zejména uvedli, co jim poškozená k celé záležitosti sdělila. Věrohodnost poškozené byla potvrzena znaleckým vyjádřením Mgr. Ing. Ivany Holubcové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychologie. Z něj zejména vyplynulo, že poškozená je schopna správně vnímat prožívanou událost a poté ji reprodukovat. Výpověď poškozené je obecně i specificky věrohodná, nebyly zjištěny žádné sklony ke zkreslování, lhavosti či konfabulaci, ani nebyly zjištěny motivy msty nebo nenávisti k obviněnému (jak bylo správně připomenuto i v dovolání, poškozená si s obviněným rozuměla, chtěla si s ním povídat a cítila k němu sympatii – čehož zjevně zneužil). Je namístě doplnit, že byť obviněný namítal existenci určitého spiknutí proti jeho osobě, vedeného zejména matkou poškozené I. K., nebyl schopen vyjádřit, proč by k takovému kroku mělo být přistoupeno, přičemž takový důvod ani nebyl jinak shledán. Obviněnému pak lze přisvědčit, že zkoumání jeho osoby znalcem z oboru zdravotnictví, odvětí psychiatrie a sexuologie nevykázalo znaky sexuální deviace, nicméně znalec z odvětví psychologie potvrdil zejména anomální osobnost s převládajícími rysy citové a sociální maladaptace, které mohou souviset s motivací takového (jako výše popsaného) jednání. K tomu Nejvyšší soud dodává, že matka poškozené uvedla stran obviněného nadmíru vysoký sexuální apetit, že byl bez zábran a mimo jiné jí sdělil, že by mu nedělalo problém souložit před dětmi.
17. S ohledem na naznačené důkazy bylo nepochybně možné učinit shora popsané skutkové závěry, vyjádřené následně zejména ve skutkové větě, které jsou pak dostatečným podkladem pro odvolacím soudem vyslovenou právní kvalifikaci. Pokud tedy obviněný do jisté míry zpochybňoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného či extrémního nesouladu mezi nimi, není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění z provedených důkazů vyplývají.
18. V obecném smyslu je namístě doplnit, že pokud obviněný zmíněný extrémní či zjevný rozpor [srov. již zmíněné znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů] dovozoval z toho, že z jednotlivých důkazů vyplývaly rozdílné závěry, takový stav není bez dalšího žádným rozporem ve smyslu citovaných požadavků, ale běžnou skutečností. V řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr, dovozený po řádném hodnocení důkazů zejména podle §2 odst. 6 tr. ř., s některým z nich v neshodě, neznamená to proto nutně existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci zjevného rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci zjevného či extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
19. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů podrobně rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavce 9. a násl. rozsudku Vrchního soudu v Praze).
20. Nejvyšší soud tak, jak již bylo řečeno, ve věci neshledal žádný, natož zjevný či extrémní rozpor, který by případně mohl opodstatnit jeho zásah do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy pak svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 či od 1. 1. 2022, tudíž nebyl naplněn.
21. Obviněný rovněž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní podle písm. m) téhož ustanovení], který byl naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) [nyní až l)] tr. ř. Obsahoval tak dvě alternativy. Podle první bylo lze dovolání podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté rozhodl jednak podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného a jednak z podnětu odvolání jiné oprávněné osoby (státního zástupce) o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a sám učinil nové výroky. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [nyní podle písm. m) téhož ustanovení] v jeho alternativě druhé bylo lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) [nyní až l)] tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [nyní podle písm. m) téhož ustanovení] byla tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) [nyní až l)] tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176). Obviněný přitom tvrdil pouze naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.
22. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, je potom podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, za případného užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu