ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.484.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 484/2022-1384
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Milady Šámalové dovolání obviněného M. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. p. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 To 260/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 116/2021, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 To 260/2021, v části, v níž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I. a výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021,
- rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, ve výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I. a v celém výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný M. Z.
se odsuzuje
za pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračující přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku v bodech II. 1) – 15) a pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku v bodech II. 1), 2), 3) b), c) – 6), 8), 9), 11) – 15), jež zůstaly v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, nezměněny,
podle §205 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 (dvě) léta a 6 (šest) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku se ukládá trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu v Táboře na dobu 4 (čtyř) let.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se ukládá trest propadnutí věci, a to
- tří kusů rukavic šedivé barvy
- baterky světlé modré barvy s nápisem GP Discovery, baterky modré barvy
- dvou párů pracovních rukavic
- poškozené svítilny na tři AAA baterie.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jinak zůstávají usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 To 260/2021, i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, beze změny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, byl obviněný M. Z. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným v bodě I. zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II. 1) – 15) pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v bodech II. 1), 2), 3) b), c) – 6), 8), 9), 11) – 15) též pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §325 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu v Táboře na dobu 4 let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci, vztahující se k movitým věcem ve výroku přesně definovaným. Výroky podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody zde uvedených poškozených fyzických i právnických osob.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, směřující do výroku o vině pod bodem I., výroku o trestu i výrokům o náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 To 260/2021, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem I. výroku o vině se obviněný dopustil zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tím, že „dne 20. 3. 2021 v době kolem 04:45 hodin, u chatové osady U L. v k. ú. XY, okres Plzeň-sever, poté, co byl vypátrán psovodem z Oddělení služební kynologie, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, J. D., bezprostředně po vloupání do nemovitostí č. p. XY, XY a XY v obci XY, byl výzvou: Zde policie, jménem zákona, opusťte svůj úkryt!, což učinil a vyšel na cestu, poté přestal na další výzvy postupně reagovat, začal odhazovat věci, které měl při sobě, vytáhl skleněnou láhev vodky a začal z ní pít, na další výzvu jménem zákona, aby svého jednání zanechal, nereagoval, po chvíli láhev uzavřel, uchopil ji pravou rukou za hrdlo a napřáhl ruku držící láhev nad hlavou směrem k J. D., který v tu dobu stál 1 m od obviněného M. Z., policista nápřah ruky svírající láhev za hrdlo vyhodnotil jako aktivní útok a k odvrácení útoku použil služebního psa U. H. číslo XY, který zákusem do pravé paže obviněného M. Z. útok odvrátil“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 To 260/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, výroku o trestu a výrokům o náhradě škody. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že provedené důkazy prokazují pouze skutečnost, že se vyskytoval na konkrétním místě v přírodě v noci za tmy, krátce poté, co se měl dopustit majetkového protiprávního jednání, a tam se měl setkat s osobou, která měla u sebe psa, a tento pes jej kousnul do pravé paže. Z provedeného dokazování ale již dále nevyplývá, že se dovolatel dopustil jednání označeného jako násilí proti úřední osobě, resp. že by svým chováním naplnil znaky daného trestného činu. Ve věci je dána absence důkazů, které by jednoznačně prokazovaly spáchání skutku z jeho strany, soudy obou stupňů tak rozhodovaly nikoliv na základě opatřených důkazů, nýbrž pouze na základě svých úvah, spekulací a domněnek.
6. Z přímých důkazů je k dispozici na jedné straně pouze výpověď svědka J. D. a jím sepsané listinné důkazy. Svědek je v dané věci fakticky i poškozeným, a lze proto důvodně předpokládat, že má na výsledku řízení zájem. Na druhé straně stojí výpověď obviněného, který popisoval průběh skutkového děje značně odlišně. Soudy obě výpovědi blíže nezkoumaly a pouze na základě svého přesvědčení se přiklonily k výpovědi svědka, kterou považovaly za pravdivou, aniž by tento závěr měly něčím podložený. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 6/1970 Sb. rozh. tr., podle kterého nemůže být nevěrohodnost jednoho z důkazů odůvodněna pouze okolnostmi svědčícími pro věrohodnost druhého důkazu. Všechny nepřímé, listinné důkazy byly sepsány osobou svědka, a je v nich uvedeno v písemné podobě to, o čem svědek hovořil ve své výpovědi. Fakticky jsou tyto listinné důkazy pokračováním jeho svědectví, a jedná se tak o stále stejný důkaz, pouze v jiné formě. Všechny zde uvedené informace nelze ověřit z jiného, nezávislého zdroje, navíc z nich ani nelze dovodit, jak celé jednání skutečně proběhlo. Obviněný přitom nepopíral, že byla na místo přivolána rychlá záchranná služba, že se pohyboval na trase zakreslené na mapě a že jej pes napadl. Jiné skutečnosti z těchto listinných důkazů ani nevyplývají. Nesouhlasil ovšem s tím, že by jednal v úmyslu užít násilí proti úřední osobě.
7. Dovolatel vytkl, že žádným soudem nebylo zkoumáno, zda věděl nebo alespoň mohl nabýt přesvědčení, že proti němu skutečně stojí úřední osoba, nikoliv osoba jiná, která se za úřední osobu pouze vydává. Celé jednání se mělo odehrát v noci v lese za hustého sněžení. Osoba stojící proti obviněnému na něj svítila baterkou, jejíž světlo jej oslnilo. Za daných okolností nemohl s jistotou vědět, že se jedná o policistu, tedy úřední osobu. V tu chvíli se domníval, že jej sleduje majitel objektu, který se on předtím pokusil vykrást. To, že osoba použila slovní výraz „jménem zákona“, ještě automaticky neznamená, že to byl skutečně policista, poněvadž je běžnou praxí, že předmětný výraz použije „obyčejná“ osoba ve snaze ochránit svůj majetek či zdraví s vědomím, že pachatel v reakci na to zanechá svého protiprávního jednání. Podle názoru obviněného nebyly provedeny všechny důkazy potřebné k objasnění všech okolností skutkového děje. Z opatřených důkazů nelze jednoznačně dospět k závěru, že v jednání dovolatele byl dán úmysl užít násilí proti úřední osobě.
8. Obviněný poukázal na svou pestrou trestní minulost a zdůraznil, že se vždy dopouštěl majetkové trestné činnosti. Při zatýkání nikdy nekladl aktivní odpor, zpravidla zalezl do nějakého úkrytu a doufal, že nebude nalezen. Poté se však na (někdy i opakovanou) výzvu úřední osoby vzdal a nechal se příslušným orgánem zajistit. Jeho vystupování v tomto případě neodpovídá jeho dosavadnímu chování a je otázkou, proč by najednou začal jednat jinak. Současně nebyl nikdy souzen za násilnou trestnou činnost, a to ani vůči úřední ani jiné osobě. Ve věci tak panuje celá řada pochybností, ke kterým ovšem soudy obou instancí nepřihlédly, čímž porušily zásadu in dubio pro reo . Obviněný uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se předmětného skutku dopustil, a vyjádřil přesvědčení, že soudy vyšly z jeho trestní minulosti, aniž by zkoumaly všechny okolnosti případu a existující pochybnosti.
9. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 To 260/2021, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, v souladu s §265k tr. ř. zrušil a věc podle §265 l tr. ř. přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Hned úvodem vyslovil názor, že nastíněné výtky nejsou opodstatněné. Dále konstatoval, že obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny provedené důkazy a že na jejich základě považovaly soudy jeho trestnou činnost za prokázanou bez důvodné pochybnosti. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021 připomenul, že zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případě tzv. „zjevného rozporu“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
11. Podle názoru státního zástupce soudy naopak postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Není chybou, pokud pracovaly s výpovědí svědka J. D. jako s rozhodným usvědčujícím důkazem, jelikož ten koresponduje i s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to za situace, kdy proti němu stojící výpověď obviněného je krajně nevěrohodná a dalším ve věci provedeným důkazům neodpovídá. Z toho je zřejmé, že zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu v posuzované věci neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají. Obviněným naznačenou vadu opomenutých důkazů státní zástupce neshledal. Část důkazů zmiňovaných v podaném dovolání nelze provést z objektivních příčin pro nemožnost, a tento důvod vylučuje, aby se jednalo o soudy opomenuté důkazy. Ohledně zbývajících důkazních návrhů pak platí, že bylo vysvětleno, proč došlo k jejich zamítnutí, a to konkrétně pro nadbytečnost. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že zamítnutí nadbytečných důkazních návrhů je legitimním postupem, který vadu opomenutých důkazů založit nemůže.
12. Následně se státní zástupce zabýval obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Shledal však, že v podaném dovolání nejsou obsaženy výtky, které by byly pod toto zákonné ustanovení přiřaditelné. Obviněný sice formálně namítal nenaplnění subjektivní stránky svého jednání, tuto výhradu nicméně vybudoval na své vlastní představě skutkového děje (tj. že nevěděl, že poškozený je úřední osobou). Argumenty tohoto typu jsou ovšem v dovolacím řízení bezpředmětné, protože z hlediska posouzení správnosti právní kvalifikace jsou rozhodná skutková zjištění, jež učinily soudy, nikoliv ta, která si představuje obviněný. Podle skutkových zjištění ve věci činných soudů se přitom poškozený jednoznačně prohlásil či představil jako příslušník Policie České republiky, tedy jako úřední osoba, a tento fakt musel být obviněnému zřejmý i s ohledem na okolnosti, za kterých ho poškozený zastihl.
13. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutkové zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
17. Na základě §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Dovolatel formálně brojil jak proti skutkovým zjištěním přijatým soudy nižších instancí, tak proti právnímu posouzení skutku, konkrétně proti závěru o naplnění subjektivní stránky jím spáchaného trestného činu. Na základě obsahu uplatněných námitek je ovšem zcela zřejmé, že obviněný ve skutečnosti napadal primárně skutková zjištění a teprve na základě jejich zpochybnění a předložení vlastní verze skutkového děje vytýkal nesprávné hodnocení otázky jeho zavinění. Je tudíž zjevné, že většinově jeho výhrady spadají do okruhu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to zejména do jeho první alternativy, tedy že učiněná skutková zjištění jsou – podle názoru dovolatele – ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, v menší míře též do alternativy třetí, týkající se neprovedení navrhovaných důkazů. Nejvyšší soud se proto zaměřil na skutková zjištění soudů nižších stupňů, žádné pochybení však v daném ohledu neodhalil a příslušné námitky proti nim zaměřené hodnotil jako zjevně neopodstatněné.
19. Lze připomenout, že v posuzované trestní věci měly soudy k dispozici dvě protichůdné verze skutkového děje, jednu prezentovanou obviněným, druhou svědkem (resp. poškozeným) J. D. Soudy obou stupňů se přiklonily k verzi svědka popsané i ve skutkové větě výroku prvoinstančního rozsudku, podle níž měl svědek jakožto policista vypátrat za pomoci služebního psa dovolatele, který se nedlouho předtím vloupal do rekreačních objektů, měl jej vyzvat k opuštění úkrytu ve křoví (kam se on chtěl narychlo schovat) a nějakou dobu se jej snažit vytěžovat. Obviněný po určité době znervózněl, začal odhazovat věci, posléze přestal se svědkem komunikovat, otevřel láhev od vodky a nápoj začal konzumovat. Vše nakonec vyvrcholilo tím, že uchopil předmětnou láhev za hrdlo a napřáhl ruku držící láhev směrem k policistovi, který v tu dobu stál na vzdálenost 1 metru od obviněného. Toto jednání vyhodnotil svědek jako aktivní útok, pustil vodítko se služebním psem, který dovolatele kousl zepředu do pravé paže, čímž hrozící napadení odvrátil. Proti tomu stála verze obviněného, kterou soudy shledaly zcela nevěrohodnou a která spočívala v tom, že šel rychlým krokem po lesní cestě, muž se psem jej měl sledovat a vyzvat k zastavení, což on neuposlechl, pokračoval dál v chůzi a z tohoto důvodu svědek bez dalšího pustil psa, který se mu zakousl do pravé paže zezadu. Dovolatel přitom popřel, že by se před svědkem snažil ukrýt, že by na místě činu odhazoval nějaké věci (to měl udělat již předtím) a hlavně že by svědka jakkoliv ohrožoval skleněnou lahví.
20. Pokud soudy obou stupňů preferovaly verzi svědka, stalo se tak zcela oprávněně (v souladu se zákonem). Především nelze nevidět, že pouze ona dávala jasný a logický smysl (což o výpovědi dovolatele konstatovat nelze), zároveň byla jako jediná podpořena i dalšími provedenými důkazy, kterých sice nebylo v posuzovaném případě mnoho a byly toliko nepřímé, přesto i z nich vyplynuly určité skutečnosti významné pro hodnotící postup soudů. Již soud prvního stupně nepovažoval za příliš důvěryhodné tvrzení obviněného, že by na něj svědek pustil psa pouze proto, že neuposlechl jeho výzvu k zastavení. Zejména pokud dovolatel podle svých slov neutíkal, měl svědek více dalších a zatím méně důrazných možností, jak zájmovou osobu kontaktovat. Nadto je třeba si uvědomit, že pokud by ze své pozice policisty na kohokoliv pustil psa v podstatě bezdůvodně, riskoval by nemalé problémy, v krajním případě až obvinění z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku.
21. Nelogičnost a zároveň i nepravdivost dalších tvrzení obviněného prokazovaly i nepřímé, listinné důkazy, o nichž mimochodem neplatí, že by všechny z nich vyhotovil sám svědek J. D., jak bylo v podaném dovolání namítáno. Tak např. skutečnost, že obviněný nezačal odhazovat odcizené věci již za vesnicí XY, ale že tyto buď donesl až na místo činu, anebo je zahodil teprve pár set metrů předtím, objektivně prokazuje fotodokumentace na č. l. 623–628 (zhotovená J. K.) a taktéž fotodokumentace a mapa na č. l. 685–689 (zhotovené R. S.). Nadto na č. l. 627 je fotografie tašky odhozené do příkopu k potoku, v níž ovšem nebyly kradené věci, ale oblečení dovolatele. Není přitom vůbec jasné, proč by se on, jakožto bezdomovec, zbavoval svých osobních věcí, které v chladném ročním období jistě potřeboval, a odhozené mohly navíc posloužit k snadnější identifikaci jeho osoby coby pachatele vloupání v nedaleké vesnici, pokud by nebyl dostižen policistou a nehrozilo mu zadržení a následný (vcelku očekávaný) pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody. Rovněž skutečnost, že se obviněný pokusil před svědkem ukrýt do křoví v příkopu, nepřímo vyplývá např. z lékařské zprávy zdravotnické záchranné služby (vypracované J. B., č. l. 617), ve které je zaznamenána mimo jiné i „ drobná exkoriace na kořeni nosu o větev při útěku“, přičemž toto lehké poranění je zaznamenáno také v protokolu o prohlídce těla a s tím související fotodokumentaci (pořízeno J. T., č. l. 651–674, zejména na fotografii na č. l. 657). Verzi svědka J. D. potvrzují též fotografie na č. l. 627 a 628, na nichž je zaznamenána prázdná láhev od vodky Amundsen (srov. skutek č. 9) ležící na místě činu. Soud prvního stupně v této souvislosti zcela logicky uvažoval o tom, že dovolatel by prázdnou láhev bezpochyby neodcizil. Obhajobě obviněného, že byl kousnut zezadu do pravé paže, pak neodpovídá ani místo otisku zubů služebního psa vyfotografované u hlavního líčení dne 10. 11. 2021 (č. l. 1297–1299) a zakreslené i na obrázku na č. l. 615. Argument, že by pes obkousl celou paži zezadu a teprve své přední zuby zaryl do přední části paže, přitom není technicky dost dobře představitelný, zejména pokud měl dovolatel na sobě několik vrstev oblečení.
22. Lze proto uzavřít, že soudy postupovaly v zásadě racionálně a s respektem k základním zásadám trestního řízení (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), jestliže ustálily skutkový děj do podoby, která je popsána ve skutkové větě výroku o vině. V posuzované trestní věci tudíž nelze shledat žádný, natož zjevný či extrémní rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Taktéž není možno konstatovat, že by soudy opomenuly provést podstatné důkazy, když i sám obviněný v podaném dovolání výslovně připustil, že jím uváděné důkazy mohly být opatřeny pouze bezprostředně po skutku, k čemuž ovšem nedošlo z důvodu, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno až s půlročním odstupem. Je tedy zřejmé, že touto námitkou dovolatel fakticky nevytýkal vadu tzv. „opomenutých důkazů“, která by spadala pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale mínil sdělit spíše to, že předmětný skutek nebyl bez důvodných pochybností prokázán, a to vzhledem k jím namítané důkazní nouzi. Tento jeho názor však Nejvyšší soud nesdílí, jak již bylo vyloženo.
23. Námitky obviněného, na jejichž podkladě zpochybňoval naplnění subjektivní stránky zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, lze i přes jejich skutkovou základnu s notnou dávkou benevolence podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný v této souvislosti především nesouhlasil s tím, že byl prokázán jeho úmysl užít násilí proti úřední osobě s úmyslem působit na výkon její pravomoci.
24. Zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, a spáchá tento čin se zbraní. Objektivní stránka spočívá v užití násilí. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit (k tomu č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Násilí může směřovat přímo proti úřední osobě, která je k něčemu nucena, ale může být užito i proti jiné osobě, než je sama úřední osoba, nebo i proti věci, pokud je zde násilí prostředkem působení na vůli úřední osoby. K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví. V každém konkrétním případě ale musí soud posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde o užití násilí směřující proti tělu napadeného (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1966 Sb. rozh. tr.).
25. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Pachatel musí užít násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí. Jde tak o úmysl přesahující objektivní stránku (který má působit na současně prováděný nebo budoucí výkon pravomoci). Pokud jde o spáchání předmětného jednání se zbraní podle §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pak se ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyžaduje ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku úmysl v kterékoliv jeho formě, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného nebo ji má za tím účelem u sebe.
26. Pro naplnění kterékoliv skutkové podstaty trestného činu je nezbytná zákonem vyžadovaná forma zavinění . Zavinění představuje jediný obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu a má formu úmyslu nebo nedbalosti. Trestný čin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak již bylo uvedeno, je trestným činem úmyslným. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222). Závěr o úmyslu, popírá-li jej obviněný, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po detailním dokazování a všestranné analýze jednání (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, aj.).
27. Tvrzení obviněného, že nevěděl, že v době činu s ním svědek jednal z pozice policisty, a tedy úřední osoby ve smyslu §325 odst. 1, resp. §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, nelze akceptovat. Z výpovědi svědka J. D., kterou soudy důvodně přijaly jako věrohodnou, totiž vyplývá, že se obviněnému představil jako policista, kladl mu otázky týkající se jeho předchozí trestné činnosti a několikrát použil slovní spojení „jménem zákona“. Dovolatel tedy musel vědět, že byl zastaven právě policistou, jenž vykonával svou služební činnost, což ostatně mohl očekávat i z okolností, za kterých se se svědkem (a služebním psem U. H.) v časných ranních hodinách v zasněženém lese setkal. Tuto (navíc výlučně skutkovou) námitku obhajoby proto nelze hodnotit jinak než jako zjevně neopodstatněnou. Tento dílčí závěr však neznamená, že dovolání obviněného není alespoň zčásti důvodné, byť byly zjištěny i vady v dovolání nevytýkané.
28. Třebaže v daných souvislostech soud prvního stupně učinil zjištění mající oporu ve výsledcích provedeného dokazování, popis skutku není co do vyjádření všech potřebných náležitostí týkajících se mimo jiné i postavení úřední osoby úplný. Nutno připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 186/2016, uveřejněné pod č. 2/2021-I. Sb. rozh.tr., jehož právní věta akcentuje, že úřední osoba požívá ochrany ve smyslu §127 odst. 2 tr. zákoníku tehdy, pokud byl trestný čin vůči ní spáchán v souvislosti s její pravomocí. Proto je nezbytné, aby v popisu skutku, jímž byl obviněný jako pachatel uznán vinným trestným činem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, byly vyjádřeny ty skutečnosti, které odůvodňují závěr, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc zákonu odpovídajícím způsobem (srov. přiměřeně č. 54/1970-II. Sb. rozh. tr.). V důsledku toho musí být součástí popisu skutku také odkaz na konkrétní právní předpis, upravující výkon pravomoci úřední osoby, jakož i popis takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc v souladu s ním ( secundum et intra legem ). Třebaže dosavadní skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně neskýtají žádný rozumný důvod pochybovat o tom, že J. D. jako úřední osoba vykonával svoji pravomoc v souladu s právním předpisem upravujícím výkon jeho pravomoci, odkaz na jakýkoliv konkrétní předpis (nabízí se příslušná ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů), výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně postrádá, což je třeba v dalším řízení odstranit.
29. Současně na soudu prvního stupně bude, aby se pečlivě zabýval otázkou, zda jednání obviněného dospělo do vývojového stadia dokonaného trestného činu. Soud prvního stupně v těchto souvislostech správně odkázal na doktrinální i judikaturou uznávaný výklad znaku „násilí“ (viz shodně bod 24. tohoto rozsudku Nejvyššího soudu). Závěr o tom, že jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku, záležející v tom, že obviněný na výzvy policisty nereagoval, „po chvíli láhev uzavřel, uchopil ji pravou rukou za hrdlo a napřáhl ruku držící láhev nad hlavou směrem k J. D., který v tu dobu stál 1 m od obviněného M. Z., policista nápřah ruky svírající láhev za hrdlo vyhodnotil jako aktivní útok“, představuje již dokonaný označený trestný čin, není zcela přesvědčivý. Jednoznačně z něj neplyne, že šlo skutečně o násilí coby použití fyzické síly s dalšími již zmiňovanými atributy, či zda se nejednalo spíše o jednání k použití násilí bezprostředně směřující, a tedy pokus trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 tr. zákoníku. Svědek J. D. v daných souvislostech vypověděl (č. l. 1289 a verte), že v jednu chvíli obviněný lahev zavřel, chytil ji do ruky a napřáhl se s ní proti němu. V tu chvíli stáli od sebe asi na metr, metr a půl. Napřáhl se na něj a snažil se vést úder [na č. l. 1300 (soud prvního stupně nepřesně udává 1230) svědek demonstruje; podle soudu prvního stupně v bodě 6. rozsudku svědek „ukazuje paži napřaženou zhruba v pravém úhlu, podélně tělu“]. Když obviněný naznačil úder, svědek nečekal, až jej udeří, pustil psa, kterého měl na vodítku a pes útok odvrátil. Z výpovědi svědka lze učinit závěr, že obviněný svoje jednání slovně nijak nekomentoval, nepoužil žádnou výhrůžku. Svědkův popis „snahy o úder“ naznačený obviněným je neurčitý co do popisu konkrétního jednání svědčícího o použití fyzické síly a tedy násilí proti jeho osobě a ve spojení s připojenou fotografií vyvolává pochybnosti o správnosti úvah soudu prvního stupně, že obviněný držel lahev v ruce v pozici svědčící o již probíhajícím útoku a užití násilí (bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Odkaz soudu prvního stupně na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 4 Tdo 160/2019, není zcela přiléhavý a přesný, poněvadž z obsahu tohoto rozhodnutí se mimo jiné také podává, že útok pachatele nespočíval jenom v tom, že „nad hlavu zvedl ruku, v níž držel silnostěnnou skleněnou lahev …a napřáhl se proti policistovi, který jeho ruku s lahví zachytil a útok tím eliminoval“, ale pokračoval dále i v aktivním odporu vůči svědkovi, k čemuž použil i druhou ruku, kterou se jej snažil uchopit pod krkem. Žádné bližší vysvětlení k této problematice neposkytl ani odvolací soud, který v plném rozsahu akceptoval výrok o vině obviněného (bod 37., 39. usnesení odvolacího soudu). Ke spolehlivému posouzení této otázky se nabízí doplnit dokazování o výslech svědka J. D. k zevrubnému popisu jednání obviněného a ke konkretizaci projevů, na základě nichž jednání obviněného vyhodnotil již jako „aktivní útok“.
30. Na soudu prvního stupně tedy bude, aby se i s touto spornou otázkou vypořádal. Nelze totiž pominout, že pokus trestného činu je vždy typově méně závažnou formou trestného činu než dokonaný trestný čin. Újma, způsobená pokusem trestného činu na individuálních právech poškozeného a na společenských zájmech (právních statcích), je vždy menší, než je tomu u dokonaného trestného činu (k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 1250/12). Shledá-li, že jednání obviněného skutečně dosáhlo vývojového stadia dokonaného trestného činu, nikoliv jeho pokusu, jak tomu nasvědčuje stávající popis skutku, bude nezbytné učinit odpovídající, upřesňující zjištění v tzv. skutkové větě výroku o vině. Pro úplnost nutno upozornit, že ani stávající popis skutku není zcela perfektní, v části „…byl výzvou: Zde policie, jménem zákona, opusťte svůj úkryt!, což učinil a vyšel na cestu…“ postrádá logickou návaznost (ve shodě s popisem skutku v obžalobě). I při vědomí obtížnosti dosáhnout bezchybného a úplného popisu všech relevantních skutečností, vhodným se také jeví, aby popis skutku výstižněji odrážel okolnosti popisující subjektivní stránku, úmysl obviněného, neomezil se jen na vnímání projevů chování obviněného poškozeným. Nad rámec řečeného dovolací soud dodává, že v úvahách soudů o nutnosti aplikace zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spočívající ve spáchání činu se zbraní, neshledal žádné pochybení.
31. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 To 260/2021, v části, v níž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I. a výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, ve výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I. a v celém výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
32. Za daného stavu věci Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby sám rozhodl o trestu za pokračující přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným pod bodem II., ohledně nichž nemohl podat ani odvolání, ani dovolání, neboť ve vztahu k tomuto výroku o vině soud prvního stupně přijal jeho prohlášení viny, což obviněný ostatně ani neučinil.
33. Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a k osobním, majetkovým poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy, uvážil také, že ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a ke zde uvedeným pokračujícím přečinům prohlásil svoji vinu (§39 odst. 1 tr. zákoníku). Povaha a závažnost trestného činu jsou podle §39 odst. 2 tr. zákoníku určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Jako polehčující okolnosti ve shodě se soudem prvního stupně proto hodnotil nejen již zmiňované prohlášení viny, ale i jeho doznání a určitou spolupráci a napomáhání k objasňování trestné činnosti ve smyslu §41 písm. l ), m) tr. zákoníku. Jak ale výstižně poznamenal soud prvního stupně, daleko více okolností svědčí v neprospěch obviněného. Zde nutno zmínit především přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. n), p) tr. zákoníku. Již soud prvního stupně přesvědčivě poukázal na předchozí odsouzení a potrestání obviněného pro stejnou trestnou činnost, nebývale četná potrestání jen dokládají bezúspěšnost očekávaného účinku výkonu nepodmíněného trestu, ani opakovaně ukládané nepodmíněné tresty odnětí svobody jej od páchání další trestné činnosti evidentně neodradily. Obviněný byl z posledního výkonu trestu propuštěn v listopadu 2020 a od ledna 2021 páchá další majetkovou trestnou činnost. Obviněnému byl ze stejných důvodů, které již vzal na zřetel i soud prvního stupně, uložen podle kritérií §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody vyměřený výrazně v horní polovině zákonné trestní sazby ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku, které se při souběhu trestných činů vztahuje na nejpřísnější trestný čin, a to na 2 léta a 6 měsíců. Pro výkon takto uloženého trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Ve shodě se soudem prvního stupně a z důvodů jím vyložených byl obviněnému podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložen i trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu v Táboře na 4 léta a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věcí, které byly nástrojem trestné činnosti, tedy rukavic a svítilen označených ve výroku rozsudku.
34. V dalším Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu, a to v rozsahu zrušení výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I., znovu projednal a rozhodl. Na tomto soudu proto bude, aby v intencích pokynů daných tímto usnesením dovolacího soudu doplnil skutková zjištění nejen o konkretizaci právního předpisu, upravujícího výkon pravomoci úřední osoby, ale aby výstižněji v popisu skutku specifikoval zavinění obviněného a v neposlední řadě, a to především, aby se znovu zabýval, případně i na podkladě doplňujícího výslechu svědka J. D., i otázkou vývojového stadia trestného činu, který lze v jednání obviněného spatřovat (viz body 28. až 30. tohoto usnesení dovolacího soudu). Je namístě připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.). Zbývá dodat, že jinak, tedy co do výroků o náhradě škody, zůstávají usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 To 260/2021, i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, beze změny.
35. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že směřovalo-li dovolání obviněného i proti výroku o náhradě škody, obviněný v dovolání neuvedl jedinou konkrétní námitku, jež by se k těmto výrokům vztahovala. Proto se dovolací soud výrokem o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně a jeho správností nezabýval.
36. Formou rozsudku (§265m odst. 1 tr. ř.) rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného v neveřejném zasedání. K projednání a rozhodnutí věci v neveřejném zasedání dovolacího soudu byly splněny zákonné podmínky [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] poté, co s tímto postupem vyslovil souhlas jak státní zástupce, tak obviněný. K vyhlášení rozsudku byla zvolena forma uveřejnění jeho zjednodušeného vyhotovení na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu (§265r odst. 9 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu