ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.951.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 951/2022-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 dovolání obviněného M. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci ve Věznici Oráčov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 7 To 170/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 30/2022, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 7 To 170/2022, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 7 T 30/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mostě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 7 T 30/2022, byl obviněný M. M. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle §152 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 7 To 170/2022, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora označeného zločinu tím, že nejméně 27. února 2021 kolem 21:40 hodin na území města Mostu úmyslně zvyšoval riziko nákazy a nárůstu počtu lidí nakažených nemocí COVID-19 uvedenou coby nakažlivá lidská nemoc v příloze číslo 1 nařízení Vlády České republiky ze dne 7. prosince 2009, číslo 453/2009 Sb., ve znění nařízení Vlády České republiky ze dne 13. března 2020, č. 75/2020 Sb., když se pohyboval na veřejnosti nejméně v ulici XY, přičemž se setkal s P. Č., narozeným XY, se kterým jel také v osobním motorovém vozidle s respirátory nasazenými pod bradou a kterému dále předal své bankovky, aby mu za ně koupil cigarety na benzinové čerpací stanici Mol, dále se u K. v Mostě setkal s M. Č. a také v ulici XY přišel do kontaktu se dvěma strážníky Městské policie Most a se dvěma policisty Policie České republiky, ačkoli od 24. února 2021 věděl, a to na základě výsledku antigenního testu, který mu byl proveden, neboť obviněný při svém zadržení v jiné trestní věci policistům uváděl, že byl v kontaktu s osobou covid pozitivní a popisoval na sobě příznaky této nemoci, že je pozitivní na přítomnost koronaviru SARS-CoV-2 v jeho těle, jehož příznaky pociťoval, a který způsobuje onemocnění COVID-19, a že trpí nemocí COVID-19, v důsledku čehož byl J. Z., narozenou XY, pracovnicí odběrového místa COVID v Mostě v ulici XY u zimního stadionu, prostřednictvím policistů Policie České republiky, poučen o nutnosti jeho izolace a zákazu styku s dalšími osobami po dobu 10 dní následujících po dni zjištění jeho pozitivity tak, aby onemocnění nešířil mezi další osoby, avšak tohoto poučení obviněný nedbal, a takového jednání se dopustil za situace, kdy byl na území České republiky usnesením Vlády České republiky číslo 196 ze dne 26. února 2021 v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona číslo 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlášen pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru označovaným jako SARS-CoV-2, na území České republiky nouzový stav od 00:00 hodin 27. února 2021 na dobu 30 dnů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 7 To 170/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň jsou částečně založena na procesně nepoužitelných důkazech.
5. Dovolatel nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a klíčové závěry soudů obou stupňů. Následně vyjádřil přesvědčení, že ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů je především skutkové zjištění, že trpěl nemocí COVID-19 a měl pociťovat příznaky této nemoci. K uvedenému závěru dospěl soud prvního stupně zejména na základě potvrzení o pozitivním výsledku antigenního testu obviněného a vysvětlení podaných vyjmenovanými svědky.
6. K pozitivnímu výsledku antigenního testu dovolatel poznamenal, že tento není na rozdíl od PCR testu spolehlivým zdrojem informace o tom, zda je testovaná osoba opravdu pozitivní na koronavirus. Za tímto účelem doložil jako listinný důkaz stanovisko Biologického centra Akademie věd, podle kterého se spolehlivost antigenních testů pohybuje od 80 do 30 %, a dále výsledky plošného testování antigenními testy ve školách, podle nichž bylo např. dne 26. 1. 2022 celých 47 % antigenních testů falešně pozitivních a v případě zaměstnanců škol pak byla falešná pozitivita dokonce v 52,7 % případů. Ani z podaných vysvětlení nevyplývá, že by obviněný trpěl příznaky nemoci nebo byl nemocný. Podle svědků M. C. a M. K. si stěžoval na bolest na prsou, svědek P. Č. nesdělil k jeho stavu ničeho, stejně jako svědci T. H., T. H., Z. Š., J. Z. Ani na základě těchto důkazů proto nelze dospět k závěru, že byl nemocný, resp. měl příznaky nemoci. Jediné, co z nich plyne, že si stěžoval na bolest na prsou, což ovšem není typickým příznakem nemoci COVID-19, na rozdíl např. od horečky, ztráty čichu, chuti, které se u něho neobjevily.
7. Důkaz protokolem ze dne 24. 2. 2021 ve věci sp. zn. 7 Nt 1001/2021, ze kterého má vyplývat, že orgán policie soudkyni JUDr. Šárce Tampové telefonicky oznámil, že si dovolatel stěžuje na kašel a bolesti hlavy, není procesně použitelný. Z podaného vysvětlení svědků M. C. a M. K. vyplývá, že právě oni podali JUDr. Šárce Tampové výše zmíněné informace. Z jejich výpovědi je však zřejmé, že obviněný měl problém jen s bolestí na prsou. Pokud byl v hlavním líčení proveden důkaz čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení těchto svědků, je nutno vycházet právě z tohoto úředního záznamu a nelze obsah podaného vysvětlení rozšiřovat a měnit tak, jak učinily soudy v této věci. Pokud snad vznikly pochybnosti o zdravotním stavu dovolatele, mohly být odstraněny jen výslechem uvedených svědků v hlavním líčení, nikoliv však takto doplněny a změněny čtením protokolu soudu z jiné trestní věci. Takový důkaz je procesně nepoužitelný a je v rozporu se zásadami, kterými se trestní řízení řídí.
8. Další zjevný nepoměr mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy spatřoval obviněný i ve skutečnosti, že ačkoliv byl prokazatelně v blízkém a delším kontaktu minimálně s 6 osobami a žádnou z těchto osob touto extrémně nakažlivou nemocí nenakazil, tak přesto soud dospěl k závěru, že nemocný byl. Považoval-li soud tuto argumentaci za irelevantní, pak zcela zjevně ignoroval fakt, že k tomu, aby bylo zvýšeno nebezpečí rozšíření nemoci je nejprve potřeba, aby pachatel trestného činu nemocí skutečně trpěl, což v tomto případě prokázáno nebylo. Ani v teoretické situaci, bylo-li by prokázáno, že dovolatel byl nemocný v den, kdy podstoupil antigenní test (24. 2. 2021), nelze dojít k závěru, že by byl nemocný v době, kdy se nacházel na veřejnosti (27. 2. 2021). Soud se s touto argumentací vypořádal tak, že doba nemoci a infekčnosti je podle Státního zdravotního ústavu maximálně 10 dnů a uzavřel, že den 27. 2. 2021 byl 3. dnem po nástupu příznaků. Z žádného z provedených důkazů však nevyplývá, kdy se u obviněného zdravotní potíže poprvé objevily, resp. jak dlouho již trpěl bolestmi na prsou v době, kdy si na ně poprvé postěžoval. I toto zjištění je tedy ve zjevném nepoměru s provedenými důkazy.
9. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6 2022, č. j. 7 To 170/2022-289, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 4. 2022, č. j. 7 T 30/2022-243, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Mostě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve zdůraznila, že obviněný ve svém dovolání zcela zopakoval svoji obhajobu, kterou již uplatnil v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s ní v rámci odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a přehledně vypořádaly. Dále se v podrobnostech zabývala zákonným rozsahem uplatněných dovolacích důvodů.
11. Námitku procesní nepoužitelnosti protokolu sepsaného soudkyní Okresního soudu v Mostě dne 24. 2. 2021 ve věci sp. zn. 7 Nt 1001/2021 hodnotila státní zástupkyně jako zcela nedůvodnou. Konstatovala, že soud prvního stupně provedl v souladu s trestním řádem důkaz listinným materiálem – částí spisu Okresního soudu v Mostě ve věci vedené pod sp. zn. 7 Nt 1001/2021 včetně předmětného protokolu. Jednalo se o zcela zásadní důkaz, z jehož obsahu lze primárně dovodit spáchání daného zločinu dovolatelem. Na základě jeho umístění do policejní cely ve zmiňované trestní věci a jeho následného vyjádření ohledně zdravotních potíží, které vyústilo v podstoupení antigenního testu, byla totiž prvotně zjištěna jeho pozitivita, což lze ve světle dalších skutkových zjištění označit za počátek jeho povědomí o tom, že trpí nakažlivou lidskou nemocí ve smyslu §152 tr. zákoníku. Státní zástupkyně doplnila, že za nakažlivé lidské nemoci se považují nemoci uvedené v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 453/2009 Sb., do které byla nařízením vlády č. 75/2020 Sb., s účinností ode dne 13. 3. 2020, doplněna nemoc COVID-19. Nejedná se tedy o protokol z „jiné“ trestní věci, jak zavádějícím způsobem označil dovolatel. Státní zástupkyně dále uvedla, že svědci M. C. a M. K. v přípravném řízení podali po řádném poučení vysvětlení a úřední záznamy podle §158 odst. 6 tr. ř. byly čteny v hlavním líčení za souhlasu stran na základě §211 odst. 1 (správně §211 odst. 6) tr. ř. Tento postup nelze považovat za procesně závadný. Navíc jej obviněný sám akceptoval, když nevyužil svých procesních práv a nenavrhl důkaz formou výslechu výše jmenovaných svědků. Zmíněný protokol a svědecké výpovědi navíc nezůstávají osamocené, ale korespondují i s dalšími ve věci provedenými důkazy.
12. V posuzovaném případě se obsahově podle státní zástupkyně nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Připomněla nejprve, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Dále se věnovala teoretickému vymezení otázky zjevného rozporu, načež zopakovala, že v dané trestní věci žádný neshledala. Soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování a v návaznosti na to zformoval takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. Přijatá skutková zjištění jsou pak dostatečným podkladem pro závěr o vině a pro užitou právní kvalifikaci. Tento soud se rovněž dostatečně vypořádal s obhajobou obviněného, která obsahově zcela odpovídá jeho námitkám uplatněným v rámci posuzovaného dovolaní. V podrobnostech státní zástupkyně odkazovala na odpovídající pasáže rozsudku soudu prvního stupně, ať již k vymezení důkazů (bod 5. a násl.), k jejich hodnocení (body 12. a 16.) i reakci na uplatněnou obhajobu (body 13.–15.), neboť nepovažovala za rozumné opakovat již řečené i ve svém vyjádření. Doplnila, že svým povinnostem dostál i odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho (v té době uplatněnými) námitkami se beze zbytku vypořádal.
13. Nad rámec uvedeného státní zástupkyně k námitkám obviněného dodala, že příznaky nemoci COVID-19 jsou různé, od bezpříznakového stavu až po závažné onemocnění, ale často zahrnují horečku, kašel, únavu, dýchací potíže (bolest na hrudi) a ztrátu čichu a chuti. Příznaky začínají jeden až čtrnáct dní po vystavení viru. Zatímco většina lidí má mírné příznaky, u některých lidí se vyvine syndrom akutní dechové tísně. Bylo pozorováno dlouhodobější poškození orgánů (zejména plic a srdce). Virus, který způsobuje COVID-19, se šíří hlavně vzdušným přenosem, když je infikovaná osoba v blízkém kontaktu s jinou osobou. Malé kapičky a aerosoly obsahující virus se mohou šířit z nosu a úst infikované osoby při dýchání, kašlání, kýchání, zpěvu nebo mluvení. Ostatní lidé se mohou nakazit, pokud se virus dostane do jejich úst, nosu nebo očí. Virus se může šířit také kontaminovaným povrchem, i když to není považováno za hlavní cestu přenosu. Přesná cesta přenosu je zřídkakdy přesvědčivě prokázána, ale k infekci dochází hlavně tehdy, když jsou lidé dostatečně blízko sebe. Virus se může šířit až dva dny předtím, než se u infikované osoby projeví příznaky, a od jedinců, kteří nikdy nepociťují příznaky. Lidé zůstávají infekční po dobu až deseti dnů při středně závažných případech a dva týdny ve vážných případech. Světová zdravotnická organizace vydala odhad, že hodnota indexu nakažlivosti R
0
se může pohybovat v rozmezí 1,4–2,5, což je podobné jako u nemoci SARS. Osobní odpovědnost a dobrovolná karanténa při příznacích onemocnění COVIDEM-19 je zcela zásadní.
14. Současně státní zástupkyně poznamenala, že rozšířením nakažlivé nemoci u lidí se rozumí zvýšení jejího nebezpečí v místech, kde se již vyskytuje v epidemické podobě. Formy jednání, jimiž se nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí způsobuje nebo zvyšuje, mohou mít různou podobu. Nejčastěji půjde o porušování různých opatření nebo nedbání a neplnění různých povinností uložených právními předpisy, kterými se čelí vzniku a rozšíření takových chorob. Zmíněná opatření a povinnosti jsou uvedeny zejména v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Zákon o ochraně veřejného zdraví z hlediska protiprávnosti přímo v §53 vymezuje některé povinnosti osob, jež jsou nosiči vybraných nakažlivých lidských nemocí (viru lidského imunodeficitu, břišního tyfu a paratyfu a onemocnění virovým zánětem jater B a C). U ostatních nakažlivých nemocí včetně nemoci COVID-19 je podle §64 téhož zákona dána povinnost fyzických osob, které onemocněly infekčním onemocněním, podrobit se nařízeným opatřením, a to mj. izolaci, potřebnému laboratornímu vyšetření, lékařské prohlídce a karanténním opatřením, a dále zdržet se činnosti, která by mohla vést k dalšímu šíření infekčního onemocnění. O konkrétním druhu a způsobu provedení těchto opatření vydává orgán ochrany veřejného zdraví písemné rozhodnutí. Při absenci takového rozhodnutí (např. z důvodu jeho nicotnosti) je protiprávnost jednání nosiče nakažlivé nemoci možné dovozovat z porušení povinností vyplývajících z opatření ministerstva zdravotnictví, platných v době posuzovaného skutku (např. povinnost mít zakrytá ústa a nos, omezení styku skupin fyzických osob), případně z porušení tzv. obecné prevenční povinnosti podle občanského zákoníku. Z §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), upravujícího obecnou prevenční povinnost, lze dovodit existenci protiprávnosti činu, i když žádný jiný právní předpis konkrétní povinnost k určitému chování nestanoví (resp. existuje-li, není pro použití §2900 o. z. místo – srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1427/2001). Obecná prevenční povinnost je vymezena v §2900 o. z. tak, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
15. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále také „dovolací soud“) zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.
18. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody již dříve uvedené, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
19. Dovolatel výslovně zvolil posledně uvedenou variantu, když citovaný dovolací důvod uplatnil (i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně) ve spojení s dalším dovolacím důvodem, který je zakotven v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
20. Podstata dovolacích námitek obviněného je založena na tvrzení, že nebylo prokázáno, že v rozhodné době trpěl nemocí COVID-19 a že pociťoval příznaky této nemoci. Důkazy, které v této souvislosti soudy hodnotily jako usvědčující, především potvrzení o pozitivním výsledku antigenního testu, který mu byl proveden dne 24. 2. 2021, vysvětlení svědků čtená v hlavním líčení podle §211 odst. 6 tr. ř. ani listiny, jimiž soudy argumentovaly, podle jeho přesvědčení jím zpochybňovaná skutková zjištění spolehlivě nedokládají.
21. Trestného činu šíření nakažlivé nemoci podle §152 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí. Toto ustanovení chrání život nebo zdraví lidí před nebezpečím rozšíření nakažlivých nemocí u lidí. Jde o úmyslný trestný čin, který je dokonán způsobením nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, přičemž postačí i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Jednáním pachatele musí být způsobeno bezprostřední nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské nemoci, a proto znaky tohoto trestného činu nejsou naplněny skutkem, kterým není způsobeno takové bezprostřední nebezpečí, nýbrž jenom možnost způsobení takového nebezpečí za určitých okolností, které však v době spáchání skutku ještě splněny nejsou (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1969 Sb. rozh. tr.). Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byly znaky základní skutkové podstaty trestného činu šíření nakažlivé nemoci naplněny tím, že obviněný úmyslně zvýšil nebezpečí rozšíření nakažlivé nemoci. Rozšířením nakažlivé nemoci u lidí se rozumí zvýšení jejího nebezpečí v místech, kde se již vyskytuje v epidemické podobě. Že nemoc COVID-19 je nakažlivou lidskou nemocí, uvedenou v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin, jež byla nařízením vlády č. 75/2020 Sb., s účinností ode dne 13. 3. 2020, doplněna o nemoc COVID-19, dovoláním zpochybněno nebylo.
22. Je zjevné, že námitky uplatněné v dovolání lze pod deklarovaný důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť jejich prostřednictvím obviněný relevantně vytkl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolací soud vnímá, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud na shodně vyznívající námitky reagovaly, avšak způsob, jakým tak učinily, nelze bez dalšího akceptovat.
23. Soud prvního stupně obhajobu obviněného, že antigenní test, který mu byl proveden, není zcela spolehlivý, že je možné, že zdravotní potíže, které pociťoval na cele, nebyly příznaky nemoci, ale důsledek zadržení a jednání policistů, jakož i jeho bagatelizaci péče o příbuzného, který nemocí COVID-19 trpěl, označil za účelovou. Naopak akcentoval, že stěžoval upozornil na zdravotní obtíže, která sám spojil s péčí o osobu pozitivní na COVID-19, a jen proto byl převezen na oficiální testovací místo, kde mu byl zdravotnickým personálem odebrán vzorek, který byl antigenním testem vyhodnocen jako pozitivní. Obviněný byl o výsledku informován a náležitě poučen o navazujících povinnostech (to ostatně dovolatel ani nerozporoval). Soud dodal, že skutečnost, že obviněný byl pozitivně testován, měla přímý vliv na rozhodování téhož soudu ve věci sp. zn. 7 Nt 1001/2021 a na jeho propuštění ze zadržení. Soud prvního stupně i s odkazem na obsah dokumentu Státního zdravotního ústavu založeného ve spise uzavřel, že obviněný byl v době činu infekční a nemocí COVID-19 trpěl. Obviněný se 3. den po pozitivním testování na tuto nemoc, jejíž příznaky měl, bez vážných důvodů vypravil mimo své bydliště a byl v přímém kontaktu s dalšími osobami. Tímto svým jednáním podle soudu prvního stupně zvyšoval nebezpečí rozšíření nakažlivé nemoci u lidí (body 15., 16. odůvodnění rozsudku).
24. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že soud prvního stupně odůvodnil existenci zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §152 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tím, že obviněný čin spáchal za vyhlášení nouzového stavu. Třebaže to není pro rozhodnutí o dovolání zásadní a ani námitka dovolatele k tomuto zjištění a jeho právnímu posouzení nesměřovala, není od věci upozornit, že samotné vyhlášení nouzového stavu (čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.) a spáchání činu za tohoto stavu není znakem kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §152 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Vyhlášení nouzového stavu, důvody, které k němu vedly, a veřejně dostupné informace o něm však mohou mít podpůrný význam pro závěr, že v dané době a na daném místě došlo k určité "události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí" a že pachatel o tom alespoň měl a mohl vědět [§17 písm. b) tr. zákoníku]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021 (uveřejněném pod č. 19/2021 Sb. rozh. tr.) k tomu vysvětlil, že nouzový stav může mít jen podpůrný význam pro závěr o naplnění shodně formulovaného zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže obsaženého v §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to ve dvou směrech. Jednak podle důvodu, který vedl vládu k vyhlášení nouzového stavu, bude možné dovodit, že v době, na kterou byl vyhlášen nouzový stav a v níž se pachatel dopustil trestného činu krádeže, a na daném místě, kde došlo k tomuto činu, existovala určitá událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek (např. v daném případě šlo o výskyt koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího nemoc COVID-19 v pandemickém rozsahu), byť - jak již bylo shora uvedeno - existence takové události, a tím ani naplnění citované okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, nejsou podmíněny vyhlášením nouzového stavu. Druhý význam vyhlášeného nouzového stavu a veřejně dostupných informací o něm spočívá v možnosti dovozovat i z toho potřebné zavinění pachatele též k této zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku, tj. že pachatel minimálně mohl a měl vědět o zmíněné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, která vedla k vyhlášení nouzového stavu. Nicméně ani zde se nelze omezit jen na vědomost pachatele o samotném vyhlášeném nouzovém stavu, ale jeho zavinění je třeba zjišťovat právě ve vztahu k té události, která vedla k jeho vyhlášení.
25. Ani odvolací soud nepřijal obhajobu obviněného, že v inkriminované době netrpěl nemocí COVID-19 a nebyl ani infekční, a označil ji za účelovou. Zdůraznil, že obviněný dne 24. 2. 2021 v cele předběžného zadržení deklaroval zdravotní obtíže, stěžoval si na bolest na prsou a podle obsahu protokolu sepsaného soudkyní Okresního soudu v Mostě dne 24. 2. 2021, č. j. 7 Nt 1001/2021-21, i na kašel a bolesti hlavy, což jsou nejčastější příznaky nemoci COVID-19. Ve spojení s informací poskytnutou obviněným, že byl v kontaktu s pozitivní osobou z okruhu své rodiny, a především pozitivním výsledkem antigenního testu a informacemi publikovanými Státním zdravotním ústavem i tento soud uzavřel, že je zřejmé, že pohyboval-li se obviněný i přes řádné poučení o nutnosti dodržovat izolaci v délce 10 dnů dne 27. 2. 2021, tedy po 3 dnech poté, co se u něj projevily příznaky onemocnění COVID-19, po městě Most, musel stále ještě trpět onemocněním COVID-19 a současně musel být i infekční, takže mohl šířit uvedené onemocnění mezi další osoby, minimálně ty, s nimiž se dne 27. 2. 2021 setkal (body 11., 12. napadeného usnesení).
26. Odvolací soud nezpochybnil namítanou dílčí nespolehlivost antigenních testů, dokládanou obviněným obsahem stanoviska Biologického centra Akademie věd České republiky. Zdůraznil však (bod 16. napadeného usnesení), že výsledek antigenního testu je třeba hodnotit ve spojení s dalšími důkazy, zejména výpovědí obviněného, který v přípravném řízení v podstatě doznal, že vykazoval příznaky nemoci COVID-19, výpovědí svědka M. C., podle níž si obviněný stěžoval na bolest na prsou s tím, že se nedávno staral o příbuzného, jenž byl covid pozitivní, ale i obsahem spisu Okresního soudu v Mostě sp. zn. 7 Nt 1001/2021, z něhož vyplývá, že dne 24. 2. 2021 v 9.20 hodin Policie České republiky – CPZ Most sdělila soudkyni, že si obviněný stěžuje na kašel a bolesti hlavy s tím, že by mohl být pozitivní na covid, neboť má pozitivitu v rodině. Uvedené prokazuje, že obviněný nemocí COVID-19 trpěl, přičemž není rozhodné, že u obviněného nebyly zjištěny i některé z dalších příznaků nemoci COVID-19, jež obviněný zmínil (horečka, ztráta chuti a čichu).
27. Nejvyšší soud nepopírá, že právě nastíněné úvahy obou soudů rozhodně nepostrádají základní logický smysl. Přesto nutno upozornit na určité aspekty zpochybňující hodnocení důkazů v souladu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř. a ve svých důsledcích i respektování pravidla in dubio pro reo . Za žádných okolností nelze pominout, že presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98, ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, aj. ). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
28. Soudy obou stupňů správně vystihly, že prvním předpokladem trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku v posuzovaném případě je zjištění, že on sám trpěl nemocí COVID-19. Sekundárně pak, že dne 27. 2. 2021 přes poučení o izolaci, jehož se mu v této souvislosti dostalo (jakkoliv ze sdělení Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem vyplývá, že záznam o pozitivním antigenním testování obviněného ze dne 24. 2. 2021 se v systému ISIN neobjevil, v důsledku čehož nebyl ani kontaktován a nebyla mu nařízena protiepidemická opatření, č. l. 48, 151), tohoto nedbal a úmyslně zvyšoval riziko nákazy touto nemocí u lidí. Podkladem zjištění soudů, že obviněný od 24. 2. 2021, kdy byl seznámen s pozitivním výsledkem antigenního testu, věděl, že trpí nemocí COVID-19, měl být nejen výsledek antigenního testu, ale i jím popisované pociťované příznaky této nemoci a sdělení obviněného při zadržení v jiné trestní věci, že byl v kontaktu s osobou covid pozitivní.
29. Z obsahu spisu však lze bez důvodných pochybností toliko konstatovat pozitivní výsledek antigenního testu na SARS-CoV-2, který byl obviněnému dne 24. 2. 2021 proveden v odběrovém místě Most (viz potvrzení č. l. 47). Jde-li o diagnostiku onemocnění COVID-19, laboratorní diagnostika v akutní fázi onemocnění, jak se podává ze Základní informace o onemocnění novým koronavirem – covid-19 Státního zdravotního ústavu, se opírá o přímý průkaz nukleové kyseliny SARS-CoV-2 (RT-PCR). Diagnostika metodou RT PCR je označena za nejdůležitější metodu pro vyšetřování suspektních případů, včetně asymptomatických. Výsledek testu ale monitoruje pouze okamžitý stav jedince (č. l. 171 a verte). O situaci ve chvíli odběru vyšetřovaného materiálu vypovídá i vyšetření antigenním testem, což je test pro rozpoznání vysoce infekčního pacienta, méně spolehlivý než PCR (č. l. 66). Soudy, explicitně odvolací soud, si byly této okolnosti vědomy, a proto svoji pozornost zaměřily na objasnění dalších průvodních znaků, jež mohly zdravotní stav obviněného v rozhodné době ozřejmit. Soudy konstatovaly, že obviněný popisoval příznaky nemoci COVID-19, jež pociťoval. Nutno ale uvést, že právě příznaky nemoci COVID-19, které obviněný údajně popisoval, nebyly spolehlivě konkretizovány. Obviněný vypověděl, že na CPZ byl asi od 22. 2. 2021, asi necelé tři dny, necítil se tam dobře a 24. 2. 2021 „jej vezli na test, jelikož mu bylo zle“. Když byl policejním orgánem dotázán, jaké konkrétní příznaky onemocnění v souvislosti se zjištěným pozitivním výsledkem na přítomnost koronaviru SARS-CoV-2 pociťoval a jak dlouho přetrvávaly, sdělil, že neví, jestli mu bylo špatně „z toho zákroku Policie České republiky před umístěním do CPZ nebo v důsledku možné nemoci (č. l. 17, 239 a verte). V hlavním líčení využil svého práva nevypovídat, trval na výpovědi z přípravného řízení. Svědci M. C. a M. K., vrchní asistenti na oddělení hlídkové služby Policie České republiky pověření k provedení eskorty obviněného k Okresnímu soudu v Mostě, úřední záznamy o jejichž vysvětlení byly v hlavním líčení se souhlasem státního zástupce a obviněného podle §211 odst. 6 tr. ř. čteny, shodně uvedli, že při převlékání si obviněný stěžoval na bolest prsou a také je informoval o tom, že se nedávno staral o nějakého příbuzného (bratr nebo bratranec), který byl pozitivní na covid (č. l. 20, 28). Obviněný v hlavním líčení ale reagoval tvrzením, že se nestaral o nemocného, pouze jednou přinesl bratranci nákup za dveře. Zda vůbec a o koho pozitivního na nemoc COVID-19 obviněný pečoval, objasněno nebylo. Stejně tak ovšem nelze konstatovat, že byly řádně objasněny údajné příznaky nemoci u obviněného. Zmiňovaní svědci je popisovali jako bolest prsou, poněkud kontroverzně s tím ale vyznívá obsah usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 7 Nt 1001/2021, o propuštění obviněného ze zadržení, podle něhož krátce před vazebním zasedáním nařízeným na 24. 2. 2021 v 9:30 hodin byla soudkyně vyrozuměna policejním orgánem, že si obviněný stěžuje na bolesti hlavy a kašel s tím, že přišel do kontaktu s osobou pozitivní na COVID-19 (č. l. 41). Pro úplnost je namístě doplnit, že totéž se podává i z protokolu o vazebním zasedání ze dne 24. 2. 2021 ve věci vedené u Okresního soudu pod sp. zn. 7 Nt 1001/2021 (č. l. 44), v němž je uvedeno, že „v 9:20 hodin sdělila Policie ČR – CPZ Most, že si obviněný M. stěžuje na kašel a bolesti hlavy s tím, že by mohl být pozitivní na covid, neboť má pozitivitu v rodině“. Soudkyní byl dán příkaz, aby byl obviněný okamžitě odvezen na testy (alespoň antigenní s okamžitým výsledkem). Nesrovnalosti mezi informacemi poskytnutými Okresnímu soudu v Mostě ve věci sp. zn. 7 Nt 1001/2021 a údaji obsaženými v úředních záznamech o podaném vysvětlení jmenovaných osob nutno odstranit jejich výslechem v hlavním líčení, jak na to ostatně dovolatel správně upozornil. V této souvislosti nutno reagovat i na námitku obviněného, že protokol o vazebním zasedání ze dne 24. 2. 2021, byl-li jím proveden důkaz, je důkazem procesně nepoužitelným. Třebaže v protokolu o hlavním líčení není explicitně uvedeno, že byl tento důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř. proveden (byl však „konstatován připojený spis sp. zn. 7 Nt 1101/2021 s potvrzením o pozitivitě“), nelze jej označit za důkaz procesně nepoužitelný, tedy důkaz získaný, a tudíž posléze i použitý v rozporu s procesními předpisy. Jako procesně nepoužitelný nelze důkaz označit jen proto, že vyznívá odlišně od jiných důkazů vyjadřujících se k téže okolnosti. Jinou otázkou je síla a přesvědčivost takového důkazu; řešení tohoto problému je na posouzení soudu.
30. K objasnění výše uvedených sporných údajů je proto třeba osobně vyslechnout M. C. a M. K. v hlavním líčení jako svědky k vyjasnění otázky, na jaké zdravotní potíže si obviněný stěžoval. Nabízí se i znovu vyslechnout obviněného, nevyužije-li práva nevypovídat, k otázkám jeho příznaků nemoci, délky jejich trvání a označení bratrance, jemuž měl nejméně obstarat nákup, a tohoto případně také jako svědka vyslechnout.
31. Ke spolehlivému rozhodnutí o vině obviněného ale bude nezbytné po tomto dílčím dokazování a upřesnění údajů o příznacích onemocnění COVID-19 vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví infekčního lékařství, k otázkám, zda obviněný dne 24. 2. 2021 trpěl nemocí COVID-19 a zda se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem byl dne 27. 2. 2021 (v žádném z odběrových míst nebyl proveden žádný druh testu) infekční. V konkrétním posuzovaném případě jde o otázku odbornou, k jejímuž objasnění je třeba odborných znalostí, v důsledku čehož odpovědět na ni nepřísluší soudu, ale znalci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 56/1965 Sb. rozh. tr.).
32. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 7 To 170/2022, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 7 T 30/2022, současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Jeho úkolem bude v prvé řadě doplnit dokazování v již uvedeném rozsahu, tedy pokusit se znovu k věci vyslechnout obviněného, jako svědky v hlavním líčení vyslechnout M. C. a M. K., především ale nechat vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví infekčního lékařství, a znovu hodnotit provedené důkazy v intencích §2 odst. 6 tr. ř. při respektování principu in dubio pro reo . Budou-li splněny předpoklady pro rozhodnutí o vině obviněného a vyvození jeho trestněprávní odpovědnosti (nikoliv jen odpovědnosti podle jiného právního předpisu), soud prvního stupně jistě nepomine zabývat se otázkou trestu z hlediska zásad uvedených v §39 odst. 4 tr. zákoníku a přiměřenosti postihu. Závěrem lze ještě připomenout, že Okresní soud v Mostě je v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). Obviněný je ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci, proto nebylo rozhodováno o vazbě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu