ECLI:CZ:NS:2022:8.TZ.113.2021.1
sp. zn. 8 Tz 113/2021-207
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a Mgr. Pavla Götha o stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 T 126/2020, takto:
I. Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 T 126/2020, ve výroku o vině pod bodem 1. byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného J. K.
II. Podle §269 odst. 2 tr. ř. se uvedený rozsudek v této části a v souvisejících výrocích o trestu a o náhradě škody zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mostě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 T 126/2020 , byl obviněný J. K. (dále také „obviněný“) uznán vinným: pod bodem 1. zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem 2. přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3. přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., na náhradě škody částku 42,90 Kč.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
2. Ministryně spravedlnosti (dále též „stěžovatelka“) podala proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 T 126/2020, ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministryně spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
3. Stěžovatelka poukázala na podstatné závěry rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, i navazující nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 767/21, jimiž byla řešena problematika kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku tak, že musí být pro takovou právní kvalifikaci mj. dána tzv. věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. O takový vztah se jedná zejména tehdy, usnadnila-li zmíněná událost pachateli spáchání trestného činu či se jinak významněji projevila v jeho prospěch, anebo pokud se spáchaný čin týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané události. Podle ministryně spravedlnosti přitom věcná souvislost v předmětné věci splněna nebyla. S ohledem na způsob a okolnosti spáchání trestné činnosti – odcizení potravin a aku baterií z volného prodeje – nelze dospět k závěru, že by obviněný pandemické situace jakkoli využil či zneužil ke spáchání trestného činu nebo že by mu existující omezení či opatření spáchání trestného činu nějakým způsobem umožnila nebo usnadnila; stejně tak trestná činnost nesměřovala proti předmětům, které by z důvodu pandemické situace zasluhovaly zvýšenou ochranu. Měla za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku bylo dovozeno pouze z časové souvislosti tohoto činu s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. Jednání obviněného mělo být kvalifikováno pouze jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a z toho důvodu je uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let trestem zjevně excesivním.
4. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 T 126/2020, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek v celém rozsahu zrušil, jakož aby zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 3. 12. 2021 rekapituloval, že obviněný po přednesu obžaloby a náležitém poučení o důsledcích prohlášení viny prohlásil, že se cítí být vinen a souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací, kdy soud prohlášení viny podle §206c odst. 4, 6 tr. ř. přijal a upustil v tomto rozsahu od provedení dokazování, přičemž po vyhlášení rozsudku se obviněný i státní zástupce vzdali práva na podání odvolání a netrvali na písemném vyhotovení odůvodnění. Za daných procesních okolností státní zástupce zpochybnil, zda je v předložené věci stížnost pro porušení zákona přípustná, popřípadě v jakém rozsahu. S odkazem na vybranou judikaturu dovodil, že stížnost pro porušení zákona nelze považovat za zcela univerzální opravný prostředek určený k nápravě všech v úvahu připadajících vad rozhodnutí státního zástupce a obecných soudů a je třeba ji interpretovat v kontextu s dalšími ustanoveními trestního řádu. Z gramatického hlediska považoval za stěžejní ustanovení §206c odst. 7 tr. ř., podle něhož soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona dovodil též na podkladě argumentu a minore ad maius (nelze-li v případě prohlášení viny aplikovat řádný opravný prostředek, tím méně mimořádný) či na základě teleologického výkladu předmětného ustanovení trestního řádu. Zdůraznil rovněž, že uvedené omezení §206c odst. 7 tr. ř. je normou výrazně novější než vlastní úprava stížnosti pro porušení zákona (srov. lex posterior derogat legi priori ) a že se jedná o úpravu zvláštní, která se uplatní pouze v případě rozsudku soudu vydaného na podkladě přijatého prohlášení viny a pouze ve vztahu ke konkrétním prohlášeným skutečnostem (srov. lex specialis derogat legi generali ). Rovněž systematická metoda výkladu vede k závěru, že ve vztahu ke skutečnostem uvedeným v soudem přijatém prohlášení viny, tj. včetně právní kvalifikace a skutkových okolností ji odůvodňujících, je stížnost pro porušení zákona nepřípustná.
6. Státní zástupce konstatoval, že v posuzované věci bylo stanovisko obviněného o prohlášení viny formulováno jednoznačně, obviněný byl právně zastoupen obhájcem, akceptoval jak skutková tvrzení podané obžaloby, tak i tam vyslovenou právní kvalifikaci, zároveň byl i poučen o právních důsledcích prohlášení viny. Soud při dodržení formálních pravidel podle §206c tr. ř. prohlášení viny řádně přijal. Žalovaná právní kvalifikace přitom v době rozhodování soudu odpovídala v té době převažujícímu právnímu výkladu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, který byl přehodnocen až později přijatým usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Okresnímu soudu tedy v době jeho rozhodování žádná okolnost nebránila v tom, aby takto zamýšlené prohlášení viny obviněného přijal. Přijetí prohlášení viny nebránil ani §206c odst. 5 tr. ř., neboť toto ustanovení se zjevně vztahuje pouze na otázky skutkové, nikoli právní kvalifikace. Podle státního zástupce pak ani věcná důvodnost opravného prostředku nemůže převážit nad jeho zákonem výslovně zakotvenou nepřípustností. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání (§274 odst. 2 tr. ř.) rozhodl, a to případně i postupem ve smyslu §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že se stížnost pro porušení zákona zamítá, neboť není přípustná.
7. Ve vyjádření ze dne 17. 12. 2021 státní zástupce uvedl, že má i nadále o přípustnosti stížnosti pro porušená zákona pochybnosti. Současně ale konstatoval, že je mu známa aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se s již dříve prezentovanými závěry státního zástupce stran nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona s odkazem na ustanovení §206c odst. 7 tr. ř. neztotožnila. Pokud tedy Nejvyšší soud neshledá podmínky pro předložení této procesní otázky postupem podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, velkému senátu trestního kolegia, je podle něj namístě se z hlediska vytýkaných hmotněprávních vad napadeného rozsudku s podanou stížností pro porušení zákona ztotožnit s ohledem na judikaturní závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí velkého senátu ve věci vedené pod sp. zn. 15 Tdo 110/2021. V posuzované věci se okresní soud namítanou tzv. věcnou souvislostí (z hlediska tehdejší převládající praxe) nezabýval, přičemž z jeho skutkových zjištění ji nelze dovodit. V daném případě se jednalo o běžnou krádež drobnějších věcí běžné potřeby za okolností speciální recidivy a nelze učinit závěr, že by obviněný jakkoli využil opatření zaměřených na potlačení šíření viru (tj. např. omezení provozu některých obchodů, omezení pohybu osob apod.). Judikaturou požadovanou věcnou souvislost s pandemickou situací přitom nelze dovodit ani z vlastního sortimentu odcizených věcí. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud (pokud stížnost pro porušení zákona shledá přípustnou nebo neshledá podmínky pro předložení otázky přípustnosti stížnosti pro porušení zákona velkému senátu trestního kolegia) v neveřejném zasedání podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 T 126/2020, byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného J. K., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil, jakož aby zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného při úpravě popisu skutku uzná vinným přečinem krádeže podle §205 odst. (zjevně písařskou chybou nebyl uveden) tr. zákoníku a uloží mu trest odnětí svobody vyměřený ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, a to jako trest nepodmíněný.
III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona
8. Z hlediska posuzování otázky přípustnosti stížnosti pro porušení zákona za již popsané procesní situace přijetí prohlášení o vině obviněného soudem prvního stupně (§206c tr. ř.) Nejvyšší soud plně odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 4 Tz 63/2021, ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tz 79/2021, či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 Tz 81/2021). Ani v této věci se pak nemínil odchýlit od právního názoru již vyjádřeného v označených rozsudcích, podle nichž je stížnost pro porušení zákona přípustná i v této procesní situaci.
9. Jen ve stručnosti lze v posuzované věci shrnout argumenty svědčící ve prospěch tohoto závěru. Podle §266 odst. 1 věta první tr. ř. proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Rozhodnutí, vůči kterým je možné stížnost pro porušení zákona podat, jsou tedy vymezena poměrně široce. Specifická je i role stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku. Tímto mimořádným opravným prostředkem disponuje pouze ministr spravedlnosti a zakládá možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kde není spravedlivé na jeho právní moci trvat. V projednávané věci pak není jiná možnost, jak napravit zjevně nesprávné rozhodnutí soudu, než cestou tohoto mimořádného opravného prostředku.
10. S názorem státního zástupce se lze ztotožnit ohledně dovolání jako jednoho z mimořádných opravných prostředků. Obviněný by totiž v předmětné věci nemohl napadnout odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, což přímo vyplývá z §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. Odvolání by mohl podat pouze do výroků ostatních, na které se nevztahovalo jeho prohlášení viny. Proto by nemohl být výrok o vině v rozsahu prohlášení viny odvolacím soudem přezkoumán. Z toho důvodu by proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v tomto rozsahu možné ani podat dovolání, jelikož tím lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal (nebo byl povinen přezkoumat) rozsudek soudu prvního stupně. Vyplývá to ze znění §265a odst. 1 tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni.
11. Naproti tomu u stížnosti pro porušení zákona je nutné zdůraznit, že právní úprava v ustanoveních §266 až 276 tr. ř. nijak (na rozdíl od odvolání a z něj vycházejícího dovolání) na prohlášení viny nereaguje a možnost podání stížnosti pro porušení zákona výslovně vylučuje pouze proti rozhodnutím Nejvyššího soudu. To souvisí se shora naznačenou specifickou, výlučnou povahou stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku svěřeného pouze ministru spravedlnosti a uplatňujícího se tam, kde náprava jinými opravnými prostředky není možná, ačkoli je nutná.
12. Smyslem novely trestního řádu upravující (mimo jiné) institut přiznání viny bylo zrychlit soudní řízení a snížit rozsah dokazování. Tím spíše je ale třeba zdůraznit, že nelze připustit zásadně nerovné postavení obviněného, který by v rámci soudního řízení prohlásil vinu podle §206c odst. 1 tr. ř., oproti tomu obviněnému, který prohlášení viny neučinil. Pokud obviněný prohlášení viny učiní, výrazně zjednoduší a urychlí průběh řízení před soudem. Prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. představuje kvalifikovanější formu pozitivní a aktivní účasti obviněného na konečném objasnění jeho trestné činnosti a rozhodnutí o ní (dokazování v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, se neprovádí). Právě tento přístup je pak nutné zohlednit i ve výši ukládaného trestu. Nelze tedy takového obviněného znevýhodnit vůči obviněnému, který prohlášení viny neučinil, v tom směru, že bude a zůstane bez možnosti nápravy mimořádným opravným prostředkem odsouzen na základě nesprávné, podstatně přísnější právní kvalifikace k podstatně přísnějšímu trestu.
IV. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
13. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru v neprospěch obviněného porušen, byť se tak nestalo v rozsahu celého výroku o vině.
14. Přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, dopustí se zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 T 126/2020, Nejvyšší soud v souladu s podanou stížností pro porušení zákona zjistil, že obviněný se měl jednáním uvedeným pod bodem 1. dopustit zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (stručně vyjádřeno) tím, že dne 19. dubna 2020 v prodejně Lidl odcizil ku škodě společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., 8 balení aku baterií, kakaové věnečky, kešu ořechy a máslo, vše v celkové hodnotě 932 Kč, zboží ukryl pod bundu a následně bez zaplacení prošel přes pokladní zónu, přičemž při průchodu bezpečnostním rámem se spustil alarm, a tak z místa činu utekl, v důsledku čehož jej pronásledoval pracovník ostrahy prodejny, přičemž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 7. 2019, č. j. 3 T 67/2019-76, který nabyl právní moci dne 30. 8. 2019, pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k souhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku na zkušební dobu dvou roků do 21. 6. 2021, a uvedeného skutku se dopustil poté, co vláda České republiky usnesením ze dne 12. března 2020 č. 194 a publikovaným ve Sbírce zákonů pod číslem 69/2020 Sb. vyhlásila pro území České republiky v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 nouzový stav, který byl dne 7. 4. 2020 usnesením č. 1012 prodloužen do 30. 4. 2020. Okresní soud v Mostě vzhledem k tomu, že se po vyhlášení rozsudku obviněný i státní zástupce vzdali odvolání a oba prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění, a obviněný současně prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby, vyhotovil zjednodušený rozsudek, který neobsahuje odůvodnění (§129 odst. 2 tr. ř.).
15. Citovaný výrok Okresního soudu v Mostě bezezbytku odpovídal tehdy převládajícímu právnímu názoru, podle něhož veškeré trestné činy krádeže spáchané v době trvání nouzového stavu byly automaticky kvalifikovány též podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku s tím, že samotný výskyt epidemie koronaviru (kvůli kterému byl daný nouzový stav vyhlášen) bez dalšího zakládal naplnění znaku „spáchání činu za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“. Nejvyšší soud však v kontextu stížností pro porušení zákona nastolené problematiky předesílá, že obecně nelze souhlasit s úvahou, že nouzový stav je třeba považovat za událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. „Jinou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ je bezpochyby i ohrožení života a zdraví lidí související s výskytem koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu na území České republiky v období asi od měsíce března 2020. Na tuto událost reagovala i vláda České republiky svým usnesením ze dne 12. 3. 2020 č. 194, publikovaným pod č. 69/2020 Sb., jímž vyhlásila podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.), nouzový stav na území České republiky, a poté přijímala celou řadu omezujících a regulačních opatření. Jestliže tedy ke krádeži došlo dne 19. 4. 2020, stalo se tak formálně skutečně „za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V souladu s rozsudkem velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021 (dále též jen „rozsudek Nejvyššího soudu“), však nutno dodat, že nouzový stav nelze považovat za „jinou událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, protože jednak není událostí, ale zejména neohrožuje život nebo zdraví lidí, neboť jeho vyhlášení směřuje naopak k tomu, aby bylo takové ohrožení eliminováno nebo aby se na ně odpovídajícím způsobem reagovalo právě v zájmu ochrany života a zdraví lidí. Velký senát trestního kolegia v této souvislosti zdůraznil, že kvalifikovaná skutková podstata trestného činu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku může být naplněna v případě „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ (např. i ve vztahu k nyní aktuálnímu výskytu koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu) bez ohledu na vyhlášený nouzový stav, na který není vázána, tedy i tehdy, nebyl-li vládou vůbec vyhlášen nebo nebyl-li Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky již vyhlášený nouzový stav prodloužen. Rozhodující je jen existence takové jiné události, kterou lze sice dovozovat též z formálních rozhodnutí a aktů příslušných orgánů státu, ale i z dalších poznatků a informací. Nouzový stav může mít podle názoru velkého senátu trestního kolegia jen podpůrný význam pro závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže obsaženého v §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to ve dvou směrech. Jednak podle důvodu, který vedl vládu k vyhlášení nouzového stavu, bude možné dovodit, že v době, na kterou byl vyhlášen nouzový stav a v níž se pachatel dopustil trestného činu krádeže, a na daném místě, kde došlo k tomuto činu, existovala určitá událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek (např. v daném případě šlo o výskyt koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího nemoc COVID-19 v pandemickém rozsahu), byť – jak již bylo shora uvedeno – existence takové události, a tím ani naplnění citované okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, nejsou podmíněny vyhlášením nouzového stavu. Druhý význam vyhlášeného nouzového stavu a veřejně dostupných informací o něm spočívá v možnosti dovozovat i z toho potřebné zavinění pachatele též k této zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku, tj. že pachatel minimálně mohl a měl vědět o zmíněné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, která vedla k vyhlášení nouzového stavu. Nicméně ani zde se nelze omezit jen na vědomost pachatele o samotném vyhlášeném nouzovém stavu, ale jeho zavinění je třeba zjišťovat právě ve vztahu k té události, která vedla k jeho vyhlášení a která odpovídá jejímu charakteru podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (body 25., 26., 28. rozsudku Nejvyššího soudu).
16. Ze zevrubného odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu také zřetelně vyplývá, že k naplnění okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nestačí, že byl čin spáchán v době, kdy zde byla určitá událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, a na místě jejího výskytu. Přestože to z pouhé slovní formulace citovaného ustanovení není patrné, velký senát vyjádřil přesvědčení, že k tomu, aby mohly být ty případy krádeží, které jsou jinak pouhými přečiny (§205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku), posouzeny jako zločiny v důsledku naplnění některého ze zákonných znaků podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a postiženy podstatně přísnějším trestem odnětí svobody (se sazbou od 2 roků do 8 let), musí zde být určitá věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Nejvyšší soud v označeném rozsudku dospěl k závěru, že možnost naplnění zákonného znaku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je třeba podmínit existencí nejen časové a místní souvislosti s takovou událostí, ale též věcnou souvislostí s ní, tedy tím, že se určitým konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu jeho pachatelem. Takový vztah bude dán zejména tehdy, usnadnila-li zmíněná událost (nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku) spáchání trestného činu pachateli či se jinak významněji projevila v jeho prospěch, anebo pokud se spáchaný čin týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané události, a proto zasluhují zvýšenou ochranu i trestním právem (např. respirátory, dezinfekční prostředky, zdravotnické potřeby apod. v případě zvládání pandemie způsobené virovým onemocněním). Není nezbytné (ani technicky možné) vyjmenovat všechny alternativy, které věcně (nikoli jen formálně) odůvodňují naplnění shora uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže, neboť toto posouzení bude vždy souviset s konkrétními okolnostmi spáchaného činu (body 29., 34. rozsudku Nejvyššího soudu). K právnímu názoru vyslovenému v rozsudku Nejvyššího soudu se přiklonil také Ústavní soud nálezem ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 767/21.
17. V trestní věci obviněného J. K. ovšem žádnou ze zmíněných věcných souvislostí obviněným spáchaného zločinu krádeže s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí v podobě výskytu koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu nelze shledat. Nutno souhlasit se stěžovatelkou, že naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku bylo dovozeno z pouhé časové souvislosti činu s vyhlášeným nouzovým stavem, poněvadž podle tzv. skutkové věty výroku o vině (viz bod 1.) se obviněný tam popsané krádeže dopustil poté, co vláda České republiky usnesením ze dne 12. března 2020 č. 194 a publikovaným ve Sbírce zákonů pod číslem 69/2020 Sb. vyhlásila pro území České republiky v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 nouzový stav, který byl dne 7. 4. 2020 usnesením č. 1012 prodloužen do 30. 4. 2020. Obviněný se inkriminovaného jednání dopustil prostou krádeží několika předmětů (baterie a drobné potraviny) v hodnotě 932 Kč v prodejně Lidl, zboží ukryl pod bundu a následně bez zaplacení prošel přes pokladní zónu. Okolnosti činu, předmět útoku a pohnutky jednání obviněného nesvědčí o tom, že by s nemocí COVID-19 nebo opatřeními proti jejímu šíření měly jakkoliv souviset. Stěžovatelka správně poznamenala, že způsob a okolnosti spáchání trestné činnosti nesvědčí o tom, že by obviněný pandemické situace jakkoli využil či zneužil ke spáchání trestného činu nebo že by mu existující omezení či opatření spáchání trestného činu nějakým způsobem umožnila nebo usnadnila; stejně tak trestná činnost nesměřovala proti předmětům, které by z důvodu pandemické situace zasluhovaly zvýšenou ochranu. Takovou argumentaci nelze než označit z a správnou a přesvědčivou a pouze pro úplnost lze doplnit, že obviněný své protiprávní jednání nerealizoval ani na místě, které by bylo v důsledku nastalé krizové situace uzavřeno. Jeho jednání tak nebylo nouzovým stavem nikterak ovlivněno.
18. Lze proto uzavřít, že mezi posuzovaným trestným činem krádeže na straně jedné a „jinou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ na straně druhé nebyla doložena žádná věcná souvislost, což znamená, že skutek byl Okresním soudem v Mostě nesprávně právně hodnocen jako zločin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zatímco se jednalo toliko o přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy shledal, že ministryní spravedlnosti podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná, protože soud ve smyslu §266 odst. 1 tr. ř. chybným posouzením skutku porušil zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného.
19. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 T 126/2020, byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného J. K., avšak pouze ve výroku o vině pod bodem 1., kterým byl obviněný uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Podle §269 odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil v této části výroku o vině (tedy vyjma popsaným pochybením nepostižené skutky pod body 2. a 3.), v souvisejících výrocích o trestu a o náhradě škody a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V souladu s ustanovením §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž podle §270 odst. 4 tr. ř. je uvedený soud vázán právním názorem, který ve věci Nejvyšší soud vyslovil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth