ECLI:CZ:NS:2022:8.TZ.130.2022.1
sp. zn. 8 Tz 130/2022-47
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Věry Kůrkové stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného J. M. , nar. XY, proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52 , a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52 , byl v neprospěch obviněného J. M. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve spojení s ustanovením §270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona .
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52 , zrušuje . Rovněž se zrušují všechna další rozhodnutí na tento zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. se obviněný J. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 22. 3. 1952 u svého útvaru odmítl vykonati uloženou mu práci a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání adventistů sedmého dne, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I.
1. Ministr spravedlnosti České republiky podal ve prospěch obviněného J. M. proti pravomocnému r ozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52 , stížnost pro porušení zákona , protože tímto rozsudkem byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále „trestní zákon“), k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců, který byl podle §24 a §25 trestního zákona vysloven jako podmíněný na zkušební dobu v trvání dvou roků.
2. Ve stížnosti pro porušení zákona uvedl, že obviněný ani žádná jiná z oprávněných osob nepožádali o provedení přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, ač podle §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), bylo účelem zákona o rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
3. Ministr spravedlnosti poukázal na ustanovení §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky z roku 1948 (dále „Ústava z roku 1948“), podle níž byla zaručena svoboda svědomí. Za rozhodné považoval ustanovení §1 odst. 1 a §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu (dále „trestní řád“), a §270 odst. 2 písm. b) trestního zákona , podle něhož se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustí ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.
4. V obsahu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti citoval nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, podle něhož je legitimní, aby v právním státě soudy aplikovaly při stanovení trestní odpovědnosti osoby rozhodná zákonná ustanovení existující v předchozím nedemokratickém režimu ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát. Zmínil zejména optiku, na kterou bylo v posuzované době nahlíženo na svobodu svědomí a svobodu vyznání s tím, že svoboda vyznání byla sice formálně zaručena, ovšem norma nižší právní síly, podle níž by občan takové ústavní právo mohl realizovat, vydána nebyla a ustanovení jiných právních norem (např. branný zákon) tuto svobodu prakticky likvidovala. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby občan mohl dostát svým zákonným povinnostem, nebylo podle tohoto nálezu možné čin, kterým pouze realizoval své ústavně zaručené svobody, pokládat za trestný. Tentýž závěr platí analogicky i pro Ústavu Československé republiky z roku 1948. Zdůraznil, že v dané věci je nutno při přezkumném řízení vycházet také z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, který závazným způsobem řeší otázku odmítnutí výkonu vojenské služby nejen z náboženských důvodů, ale i z důvodu svědomí, a to tak, že odmítnutí výkonu vojenské služby z náboženských důvodů není pouze věcí svobody vyznání, ale především věcí svobody svědomí, a proto lze odmítnout výkon vojenské služby i z důvodů nesouvisejících s náboženským přesvědčením, přičemž je v posuzované věci třeba zohlednit i účel zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byť v daném případě žádná z oprávněných osob nepožádala o přezkumné řízení přímo podle tohoto zákona, neboť jeho vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo právě v posuzovaném případě, kdy obviněný J. M. byl v podstatě odsouzen právě pro své náboženské přesvědčení a pro své svědomí.
5. Ministr spravedlnosti dospěl na základě výše uvedeného k závěru, že v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 dne 27. 8. 1952 nebylo zohledněno, že obviněný J. M. svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené v ustanovení §15 odst. 1 Ústavy ze dne 9. 5. 1948, jakož i právo na svobodu svědomí a náboženství ve smyslu článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948. Až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě, občan, kterému jeho náboženské vyznání nebo morální přesvědčení bránilo ve výkonu vojenské služby, neměl legální možnost výkon této služby odmítnout a zvolit si alternativní službu beze zbraně. Nemohl proto dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Uzavřel proto, že jednání zemřelého J. M. tak, jak je popsáno v napadeném rozsudku, není a nebylo trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku, jímž je protiprávnost. Na odsouzení J. M. předmětným rozsudkem se sice následně vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953, avšak pouze na výrok o trestu, když podle článku II odst. 1, 3 rozhodnutí o amnestii byly mj. prominuty celé tresty odnětí svobody nepřevyšující jeden rok, s tím, že pokud byl jejich výkon podmíněně odložen, hledí se na pachatele, jako by odsouzen nebyl. Odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52, však uvedenou amnestií zrušen nebyl.
6. S ohledem na uvedené ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52, byl v neprospěch obviněného zemřelého J. M. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 trestního řádu ve vztahu k ustanovení §270 trestního zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52, jakož i všechna rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného zemřelého J. M. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 22. 3. 1952 u svého útvaru odmítl vykonati uloženou mu práci a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání adventistů sedmého dne, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
II.
7. Za již zemřelého obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona na základě plné moci pozůstalého syna obviněného vyjádřil obhájce obviněného, podle něhož je stížnost ministra spravedlnosti důvodná a s jejím obsahem souhlasí. Doplnil, že napadený rozsudek je v přímém protikladu k právnímu názoru, který vyslovil Ústavní soud v nálezech ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (č. 106/2003 Sb.), či ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01). Zmínil, že ve všech těchto případech šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990. Na tyto nálezy navazují rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003. Podaná stížnost pro porušení zákona odpovídá zavedené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který konstatoval, že perzekuce osob kvůli odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání je porušením článku 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz rozsudky ESLP ze dne 7. 7. 2011, stížnost č. 23459/03; ze dne 22. 11. 2011, stížnost č. 43965/04; ze dne 10. 1. 2012, stížnost č. 37819/03; ze dne 10. 1. 2012, stížnost č. 37821/03; ze dne 17. 1. 2012, stížnost č. 2560/07; aj.).
8. Obhájce i za pozůstalé vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud projednal stížnost pro porušení zákona v neveřejném zasedání.
9. K obsahu podané stížnosti pro porušení zákona se kladně vyjádřilo prostřednictvím u něj působícího státního zástupce i Nejvyšší státní zastupitelství, které navrhlo, aby Nejvyšší soud podané stížnosti pro porušení zákona vyhověl, a to v souladu s návrhem formulovaným ministrem spravedlnosti, a vyjádřilo souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
10. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. stížností napadené rozhodnutí i předcházející řízení s tím, že měl k dispozici pouze kopii napadeného rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52, neboť předmětný spisový materiál již byl skartován.
11. Z obsahu posuzovaného rozsudku shledal, že jím byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, jenž spočíval v tom, že dne 22. 3. 1952 v XY u svého útvaru odmítl vykonati uloženou mu práci a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání adventistů sedmého dne . Odsouzen byl podle §270 odst. 1 trestního zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců se stanovením zkušební doby v trvání dvou roků za podmínek §24 a §25 trestního zákona. Podle obsahu rozsudku obviněný uvedenou neposlušnost projevil tím, že se zdráhal vykonávat práci v sobotu, protože se to příčí jeho náboženskému přesvědčení.
12. Na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 byl obviněnému prominut uložený trest s tím, že se na něj hledí jakoby nebyl trestán, vina však prominuta nebyla.
13. Z uvedeného je patrné, že obviněný zkoumaný čin spáchal s ohledem na své náboženské vyznání adventistů sedmého dne . V takovém případě byl výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, jak o ní bylo rozhodnuto, učiněn v rozporu s právem na svobodu svědomí. Tohoto trestného činu se mohl dopustit ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
14. Svobodu svědomí zakotvoval v době spáchání činu §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948 tak, že svoboda svědomí se zaručuje. Podle §15 odst. 2 této Ústavy bylo však dále stanoveno, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Z uvedeného je patrné, že tehdejší právní úprava nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu vojenské základní služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby byl popřením náboženského přesvědčení, a tím byl jen zvýrazněn formální charakter práva deklarovaného tehdejší Ústavou. Právo, které obviněný uplatňoval, mělo oporu také v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.
15. Pokud obviněný J. M., jak je uvedeno ve skutku, jímž byl uznán vinným, odmítl jednorázově vykonat denní zaměstnání v sobotu z důvodu svého náboženského přesvědčení vyplývajícího z víry adventisty sedmého dne, a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení všem občanům zaručené §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948. Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.
16. K tomu, aby byly odčiněny křivdy, které se v době totality v České republice udály, sloužil zákon o soudní rehabilitaci, jehož účelem podle §1 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Jak však ministr spravedlnosti předeslal, v této trestní věci obviněný rehabilitován nebyl, a proto bylo nutné ve smyslu i těchto ustanovení na přezkoumávanou trestní věc nahlížet, a to s přihlédnutím k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jenž zde nebyl aplikován, ač je zřejmé, že jde o případ výše zmíněné a dosud neodčiněné křivdy nezákonného odsouzení při porušení svobody svědomí. Proto bylo namístě zrušit shora uvedený odsuzující rozsudek ze dne 7. 12. 1960, sp. zn. T 75/60, v celém rozsahu (k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyhlášený pod č. 106/2003 Sb.).
17. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje i na další rozhodnutí, jimiž byly vysloveny obdobné názory, podle nichž byla diskriminační a nezákonná ta rozhodnutí, která se týkala odsouzení za jednání, kde souzený postoj obviněného byl projevem jeho osobního rozhodnutí, jež bylo diktováno jeho svědomím a zformováno jeho vírou. Jedná se o četnou judikaturu Ústavního soudu, zejména již citovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., dále též ve stížnosti pro porušení zákona zmiňované nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, aj., jakož i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013, aj.).
18. V této souvislosti je vhodné znovu připomenout zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“.
19. Porovnáním napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně s výše uvedenými názory je třeba dospět k závěru, že tento soud v posuzované věci porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
IV.
20. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52 , byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. M., a to v ustanoveních §2 odst. 3 trestního řádu a §270 odst. 1 trestního zákona . Proto podle §269 odst. 2 tr. ř. rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52 , zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí na tento zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §271 odst. 1 tr. ř. obviněného J. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro shora popsaný skutek , jímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
21. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil proto, že neměl pochybnosti o správnosti popsaných skutkových zjištění v předmětné trestní věci, a tudíž za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout, neboť skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno z důvodů rozvedených výše pokládat za trestný čin.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu