ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.1056.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 1056/2023-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2023 o dovolání obviněného Š. T. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 7 To 185/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 124/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Š. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 3. 2022, č. j. 14 T 124/2021-136, byl obviněný Š. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
dne 17. 6. 2021 v 10:28 hod. řídil na Praze XY po ulici XY ve směru od ulice XY k ulici XY motorové vozidlo zn. Mercedes-Benz CLA 180D, RZ XY, jehož vlastníkem je spol. Autodíly Tria, s. r. o., IČ 27212505, a to v pravém průběžném jízdním pruhu, přičemž v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY při odbočování vpravo na komunikaci vedoucí na parkoviště před XY nedostatečně sledoval situaci v přilehlém jízdním pruhu vyhrazeném pro cyklisty, který při odbočování křižoval, v důsledku čehož přehlédl motocykl značky CLS Vienna, RZ XY, který v rozporu s pravidly silničního provozu ve vyhrazeném pruhu řídila poškozená S. M., nar. XY, přičemž poté, kdy obviněný zahájil odbočovací manévr, došlo k nárazu motocyklu do pravé přední boční části jeho vozidla a pádu poškozené na vozovku, při kterém utrpěla zlomeninu zadního oblouku 3. až 8. žebra vlevo s posunem úlomků v rozsahu 3. až 5. žebra s ložisky pohmoždění plic, drobný hrotový pneumothorax (zavzdušnění dutiny hrudní), zlomeninu lopatky vlevo, přetržení podélného loketního vazu pravého place, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a poškozenou omezovalo po dobu delší než šest týdnů v obvyklém způsobu života, a to zejména bolestivostí, omezenou sebeobsluhou, ztížením denních činností i spánku, tedy těžkou újmu na zdraví.
2. Za uvedený přečin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 300 Kč (tedy v celkové výši 30 000 Kč). Dále mu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 (dvanácti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud prvního stupně obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále jen „poškozená zdravotní pojišťovna“) škodu ve výši 91 741 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost uhradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 45 870,50 Kč. Poškozenou zdravotní pojišťovnu se zbytkem nároku na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Beáty Kolcunové, advokátky, dovolání, které směřuje proti výroku o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku odvolacího soudu, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, neboť má za to, že tyto rozsudky spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení věci a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
5. Po rekapitulaci průběhu řízení obviněný v podrobnostech namítá, že soud prvního stupně ve vztahu k němu nesprávně posoudil zejména otázku subjektivní stránky trestného činu. K tomu cituje část bodu 8. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z něj je patrné, že soud vycházel nejen ze skutečnosti, že poškozená sice porušila zákonem stanovené povinnosti, ale především z premisy, že své zákonné povinnosti porušil rovněž obviněný, přičemž kdyby tento věnoval pozornost provozu ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty, ke srážce by nedošlo. Soud prvního stupně přitom vycházel z přesvědčení, že se ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty ve chvíli srážky mohl nacházet namísto poškozené například cyklista, z čehož vyvozoval zavinění obviněného. Toto zjištění je podle obviněného nejen nepřípustné definování podmínek, které na místě nebyly, ale zejména je v příkrém rozporu se skutkovým zjištěním ve věci, nejvíce se skutečností, že poškozená S. M. (dále jen „poškozená“) vjela do vyhrazeného pruhu bezprostředně před odbočením z komunikace.
6. Zásadní nedostatek výše uvedeného závěru soudu spatřuje obviněný v tom, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by při svém odbočování vpravo (při křížení vyhrazeného jízdního pruhu pro cyklisty) zanedbal potřebnou a objektivně vyžadovanou míru přiměřené opatrnosti. Soud nevzal při svém rozhodování v úvahu rozdílnost motocyklu a bicyklu, která je pro právní posouzení celé věci zcela rozhodná, zejména ve vztahu k rychlosti a manévrovacím schopnostem těchto dopravních prostředků. Rovněž i veškeré další skutečnosti vykládal bez náležitého odůvodnění výhradně v jeho neprospěch, tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
7. Obviněný uvádí, že v celém průběhu své jízdy po ulici XY v souladu se svými povinnostmi podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), řádně sledoval dopravní situaci a provoz všech ostatních účastníků silničního provozu. Během své jízdy zaregistroval i vedlejší vyhrazený jízdní pruhu pro cyklisty a celou dobu řádně sledoval veškerý očekávatelný dopravní provoz nejen v něm, ale v dopravě jako celku. Ve vyhrazeném pruhu se přitom žádný cyklista, kterého by míjel, nebo by jej dojížděl, nenacházel. Se zohledněním rychlosti své jízdy okolo 40-50 km/h a provozu v dané lokalitě (také na chodníku souběžným s vozovkou) obviněný zcela bezpečně věděl, že se žádný cyklista, ani jiný účastník silničního provozu, ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty nenachází a vzhledem k podmínkám na místě nacházet nemůže. Toto zjištění vychází ze zcela logických závěrů (sám cyklistu nepředjížděl a jiný by jej vzhledem k rychlosti jeho jízdy nemohl dojet a předjet), navíc situaci průběžně kontroloval pomocí bočního a zpětného zrcátka.
8. Následně obviněný cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, věnující se otázce předvídatelnosti v souvislosti s nedbalostním zaviněním trestného činu. V něm Nejvyšší soud uvedl, že při posuzování předvídatelných, či nepředvídatelných okolností je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Kromě míry povinné opatrnosti existuje i subjektivní vymezení míry opatrnosti vztahující se k opatrnosti, kterou může řidič v konkrétním případě vynaložit. Při zavinění z nedbalosti musí být tyto dvě složky dány současně. Obviněný však zachoval potřebnou míru opatrnosti, neboť za průběžného sledování provozu na komunikaci bezpečně věděl, že se ve vyhrazeném pruhu nenachází žádný cyklista, kterého by svým případným odbočením mohl srazit. Jiné účastníky silničního provozu ve vyhrazeném jízdním pruhu nemohl objektivně očekávat. I v případě, že by na místě poškozené byl cyklista a ten by vyjel z řady vozidel, jak to učinila poškozená, nemohl by na jízdním kole, vzhledem k jeho omezené akceleraci, která je podstatně menší než u motocyklu, dojet vozidlo obviněného tak, aby došlo ke střetu. Dále poukazuje na znění §16 tr. zákoníku a dodává, že kdo zachoval potřebnou míru opatrnosti, tak jak učinil on sám, nejedná zaviněně.
9. Obviněný dále ve své dovolací argumentaci zdůrazňuje, že v žádném případě nemohl předpokládat, že poškozená (navíc v postavení kvalifikovaného účastníka provozu vzhledem k vlastnictví řidičského oprávnění a prokázané znalosti pravidel silničního provozu) poruší flagrantním způsobem pravidla silničního provozu tím, že bez zjevného důvodu (v zastavěném území obce plynule jedoucí kolona rychlostí 40 – 50 km/h, tedy žádná dopravní zácpa natož překážka v provozu) přejede do vyhrazeného pruhu a následně se pokusí vyšší rychlostí tzv. „podjet“ vozidla jedoucí v souladu s dopravními předpisy. A to vše přes skutečnost, že jeho vozidlo dalo světelné znamení k odbočení. Takové jednání poškozené svědčí o zcela bezohledném vztahu k jejím zákonným povinnostem a vůči ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích. Ve věci také není dán žádný ospravedlnitelný důvod pro neuplatnění principu tzv. omezené důvěry v dopravě vůči jeho osobě. Tento princip nebyl k tíži obviněného uplatněn, přičemž soud ve své úvaze dokonce naopak uvedl, že v Praze nebývá výjimkou, že jsou vyhrazené pruhy pro cyklisty zneužívány i jinými účastníky provozu než cyklisty, bylo tedy povinností obviněného v případě odbočování a křížení tohoto pruhu sledovat i dění v něm.
10. Ve vztahu k předmětnému tvrzení přitom obviněný zmiňuje a contrario nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, zp. zn. IV. ÚS 3159/15, v němž se Ústavní soud věnoval zachování potřebné míry opatrnosti. V daném případě obecným soudům vytkl způsob interpretace §21 zákona o silničním provozu, jestliže dovodily, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky. Ústavní soud byl oproti tomu toho názoru, že řidič může v souladu s principem omezené důvěry spoléhat na to, že když s dostatečným předstihem dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si již, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. Na základě výše uvedeného je podle obviněného zřejmé, že zachoval potřebnou míru opatrnosti a žádnou jemu stanovenou povinnost nikterak neporušil.
11. Obhajoba upozorňovala soud prvního stupně na nutnost doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru dopravy, který provede řádnou a odbornou analýzu nehodového děje, a tento řádně odůvodní. Tento návrh soud prvního stupně odmítl. Proto posudek pořídil obviněný. V něm znalec popisuje průběh nehodového děje, který je zcela v souladu se zjištěním Policie ČR a výpovědí účastníků nehody. Znalec podle obviněného definoval jednoznačný závěr, že příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy poškozené, která včas nereagovala na odbočující vozidlo a při podjíždění vozidla ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty mu vytvořila překážku neočekávanou (v rozporu s právními předpisy) a náhlou [řidič vozidla nemohl střetu zabránit]. Tento závěr potvrzuje i poškozená svou výpovědí. Svým jednáním tak reálně znemožnila obviněnému, jakkoliv na její jízdní manévr reagovat, neboť v okamžiku, kdy poškozená jízdní manévr provedla obviněný již prakticky odbočoval a musel věnovat pozornost dění před vozidlem. Odvolací soud se se závěry znaleckého posudku žádným způsobem nevypořádal, tyto zpochybnil a znalci vytknul, že hodnotí právní stránku věci, což mu nenáleží.
12. Podle odvolacího soudu mohl obviněný střetu zabránit jednoduše tím, že by se podíval do zpětného zrcátka a nezačal by odbočovat přes vyhrazený pruh, v němž se pohybovala poškozená. Tento závěr odvolací soud opírá o kamerový záznam, na kterém byl střet zaznamenán. Přitom jde o záznam trvající od doby prvního zaznamenání motocyklu poškozené do střetu s vozidlem obviněného méně než pět vteřin, a tedy nijak nezachycující chování poškozené před střetem, zejména skutečnost, v jakém okamžiku se z kolony zařadila do vyhrazeného pruhu pro cyklisty.
13. To vše za situace, kdy sama poškozená u soudu prvního stupně vypověděla že „ se jí zdálo, že kolona skoro nejede, proto se rozhodla, že ji jakoby podjede pruhem vyhrazeným pro cyklisty, a pravděpodobně těsně před odbočkou na parkoviště do něj přejela“. Konstatování soudu prvního stupně, že „ červený motocykl, který řídí poškozená, jede rovněž po ulici XY, ve stejném směru jako vozidlo Mercedes (vozidlo obviněného) a to v pruhu vyhrazeném pro cyklisty “, je proto podle obviněného nejméně zavádějící, spíše pak účelové, posuzování důkazů v jeho neprospěch, neboť ve skutečnosti poškozená ve vyhrazeném pruhu pro cyklisty jela bezprostředně dvě vteřiny před střetem s vozidlem obviněného. Obviněný neměl (podle jeho názoru) reálnou možnost současně sledovat dění před vozidlem a za vozidlem, které bezprostředně před zahájením odbočovacího manévru prověřil.
14. Obviněný tak uzavírá, že hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu překročilo meze zásady volného hodnocení důkazů, jak ji kodifikuje §2 odst. 6 tr. řádu. Namítá, že odvolací soud při svém rozhodnutí objektivně nezhodnotil závěry znaleckého posudku z oboru doprava, respektive s těmito polemizoval způsobem, který jde příkře proti zásadám dokazování v trestním procesu. Tímto bylo zasaženo nejen do jeho procesních práv v trestním řízení, ale i jeho ústavních práv, zejména pak do jeho práva na spravedlivý proces. Na podporu uvedené argumentace cituje z nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 564/08, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12.
15. Podle obviněného měl odvolací soud buď akceptovat výše uvedený znalecký posudek a zprostit ho obžaloby v celém rozsahu, popřípadě doplnit provedené dokazování o výslech znalce, či nechat vypracovat nový znalecký posudek, který buď potvrdí nepodložené domněnky odvolacího soudu, popřípadě potvrdí závěry obhajoby.
16. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadené rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu, a podle 265m tr. řádu rozhodl o jeho zproštění obžaloby v plném rozsahu.
17. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Lumír Crha, Ph.D. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně konstatuje, že jeho dovolání je vystavěno na opakování námitek obhajoby, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku tohoto soudu. Státní zástupce k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že obviněný jím namítá pouze, že kamerový záznam je krátký, trvá jen 5 s a samotná poškozená uvedla, že do jízdního pruhu pro cyklisty vjela „těsně před odbočkou“. Státní zástupce vychází z toho, že pokud nebyla poškozená cyklistkou, je nerozhodné, zda ve vyhrazeném pruhu jela či nikoliv. Za podstatné shledává jen to, že jela za obviněným. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se proto dále nezabývá.
18. Státní zástupce argumentaci obviněného ohledně důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu shledává jako přiléhavou. Po rekapitulaci skutkového stavu s tímto souhlasí, s učiněnými právními závěry soudů nižších stupňů však nikoliv. Soudy dovozují zavinění obviněného z toho, že ve vyhrazeném pruhu mohl ohrozit někoho, kdo mohl být cyklistou mající přednost před odbočujícími vozidly. V případě poškozené, která přednost ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty mít nemohla, namísto porušení §21 odst. 6 zákona o silničním provozu nedáním přednosti v jízdě cyklistovi, dovozují soudy pouze porušení obecné povinnosti podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu, tedy ohleduplnosti vůči ostatním účastníkům. Taková konstrukce trestní odpovědnosti podle státního zástupce připomíná odpovědnost za pokus nedbalostního trestného činu, když k dokonání nedání přednosti v jízdě cyklistovi ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty nedošlo jen pro absenci konkrétního účastníka provozu. Pokus je však podle §21 tr. zákoníku možný pouze u úmyslných trestních činů.
19. Z hlediska ochrany poškozené však podle státního zástupce není rozhodné, zda v místě její jízdy byl či nebyl vyhrazený jízdní pruh pro cyklisty. Ten ji nijak nechránil. Je tedy bez významu, zda v daném místě vůbec byl. V této skutečnosti spatřuje státní zástupce významnou změnu dopravní situace. Poškozená jela poměrně blízko za obviněným, a to při pravém okraji vozovky, jak ostatně motocyklisté skutečně jezdí, po Praze i jinde. Pokud ovšem obviněný začal zpomalovat se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vpravo, bylo možno očekávat, že poškozená za obviněným rovněž zpomalí nebo učiní jiný manévr. Jednání poškozené, kdy se pokusila odbočující vozidlo předjet zprava shledává za neobvyklý způsob jízdy, neboť takto motocyklisté nejezdí z důvodu větší pravděpodobnosti střetu s odbočujícím vozidlem. Argumentaci soudů, že způsob jízdy poškozené je v Praze běžný (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu) státní zástupce vnímá jako obecně nepřijatelné dovozování trestní odpovědnosti z místních zvyklostí. Akceptace závěrů, že každý řidič, který jede ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty nabývá postavení účastníka, pro nějž je pruh určen, by vedlo k absurdním výsledkům. Následně státní zástupce prezentuje možné situace, vyplývající z přijetí této konstrukce.
20. Konstatování odvolacího soudu ohledně nepřiléhavosti nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, na projednávanou trestní věc shledává státní zástupce za rozporné. Odvolací soud totiž dovozuje zavinění z toho, že motocyklisté „podjíždějí“ odbočující vozidla i vyhrazeným pruhem a „takto se v Praze jezdí“ . Následně případ porovnává se skutkovým stavem z citovaného nálezu Ústavního soudu a dochází k závěru, že pokud řidič v citovaném nálezu nemohl předpokládat své předjetí zleva, tím méně mohl obviněný předpokládat své předjetí zprava. Dále se státní zástupce vyjadřuje k tomu, že poškozená, stejně jako motocyklista v citovaném nálezu, úmyslně porušila více svých povinností. Pokud odvolací soud v bodu 9. odůvodnění rozsudku uvádí, že poškozená již neměla možnost střet odvrátit, popisuje situaci, kterou tato svým úmyslným jednáním vyvolala poškozená a pouhou nedostatečnou obezřetností obviněný. V této situaci dovozuje Ústavní soud v citovaném nálezu nevinu neobezřetného (nedbalého) řidiče a vinu toho, kdo jednal úmyslně protiprávně.
21. V další části státní zástupce přibližuje posun judikatury Nejvyššího soudu k přísnějšímu posuzování jednání „silničních pirátů“ a k mírnějšímu posuzování méně obezřetných účastníků takto vyvolaných nehod, což demonstruje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022. Podle státního zástupce není příčinou způsobeného následku to, že obviněný poškozenou za sebou neviděl. Řidič totiž není povinen vidět stále vše a předpokládat nereálné varianty nebezpečí. Při odbočování vpravo musí řidič věnovat větší pozornost místu, na které odbočuje, než provozu za sebou, pokud ze situace nevyplývá potřeba prudce brzdit nebo se ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty nenachází cyklista a že řádně dává znamení o změně směru jízdy. Proto mohl obviněný předpokládat, že jej žádné vozidlo zprava nepředjede. Při neexistenci cyklisty je bez významu, zda v místě byl či nebyl vyhrazený pruh pro cyklisty. Svým pomalým odbočením nemohl obviněný nikoho ohrozit, a proto neměl důvod pečlivě sledovat prostor za sebou. Poměr míry zavinění stanovený soudy na 50 % pro každého účastníka této dopravní nehody vnímá státní zástupce vůči obviněnému za nespravedlivý. Jednak proto, že poškozená úmyslně porušila několik svých konkrétních povinností, kdežto obviněnému je kladeno za vinu porušení povinnosti jediné a nadto jen obecné podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu. Z popisu skutku je podle státního zástupce navíc patrné, že se poškozená pohybovala hazardním a obtížně předvídatelným způsobem.
22. Státní zástupce má ve shodně s dovolatelem pochybnost o tom, že by jeho jednání bylo dostatečně významnou příčinou škodlivého následku. I kdyby tomu tak bylo, vzhledem k hazardnímu způsobu jízdy poškozené by nezbylo než posoudit věc i podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V závěru státní zástupce shrnuje, že námitka dovolatele založená na tom, že škodlivý následek byl podstatnou měrou vyvolán úmyslným protiprávním jednáním poškozené odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a je důvodná.
23. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil, a dále podle §265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil veškerá rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž státní zástupce souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
24. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
26. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
27. Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( první varianta ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá varianta ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí varianta ).V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. opomenutém důkazu , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (prvá alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa) . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
29. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
30. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že část dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím obviněný brojí proti závěru soudů o porušení jeho obecné prevenční povinnosti účastníka silničního provozu, odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě. To proto, jelikož obviněný rozporuje správnost právního posouzení skutku soudy nižších stupňů co do posouzení protiprávnosti jeho jednání. Jak ale Nejvyšší soud zjistil, v této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné a právní úvahy soudů nižších stupňů správné.
31. Naopak zbývající dovolací námitky obviněného žádnému z jím uplatněných, ale ani jiným zákonným dovolacím důvodům neodpovídají. To proto, že jejich prostřednictvím obviněný prezentuje pro sebe příznivější skutkový stav, ve kterém neporušil požadovanou míru opatrnosti. Tento závěr však neodpovídá skutkovému stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Dále obviněný především polemizuje s právním posouzením věci a nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů.
32. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud následující.
33. V prvé části dovolání obviněný brojí proti závěru soudu prvního stupně o tom, že porušil svoji zákonnou povinnost účastníka silničního provozu. Soud prvního stupně dovodil, že obviněný porušil povinnost plynoucí z §4 písm. a) zákona o silničním provozu, tedy obecnou prevenční povinnost (srov. též bod 11. rozsudku odvolacího soudu). Tento závěr obviněný zpochybňuje, když namítá, že žádnou povinnost neporušil, neboť se do zpětného zrcátka svého vozidla podíval před zahájením odbočování, když již od této doby dával znamení o změně směru jízdy vpravo a při samotném odbočovacím manévru dopravní situaci ve vyhrazeném pruhu nekontroloval, neboť nemohl předpokládat, že se v něm bude vyskytovat jiný účastník silničního provozu, a svou pozornost věnoval místu odbočování. Obviněný tedy zpochybňuje, že by danou dopravní nehodu zavinil.
34. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve reagovat na námitku obviněného stran posouzení jeho zavinění. Tato námitka odpovídá obviněným uplatněnému zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nicméně je třeba uvést, že se touto zabývaly již oba soudy nižších instancí. Soud prvního stupně k otázce porušení povinností obviněného uvedl, že měl v případě odbočování a křížení vyhrazeného pruhu pro cyklisty sledovat i provoz v něm, což podle závěrů tohoto soudu obviněný v dostatečné míře nečinil, jinak by si poškozené všiml a včas zareagoval (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). V témže bodě soud prvního stupně uvádí, že obviněný měl velmi dobrou možnost sledovat přilehlý vyhrazený pruh a vyhodnotit provoz v něm. Tím, že tak neučinil, porušil povinnou míru opatrnosti, kterou lze od něho jako od řidiče motorového vozidla spravedlivě požadovat. Tyto závěry podrobně rozebírá i odvolací soud (viz bod 11. jeho rozsudku), když uvádí, že podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu každý povinen (mimo jiné) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval zdraví a majetek jiných osob ani svůj vlastní. Konkrétně odvolací soud ve vztahu k obviněnému uvádí, že tento byl povinen před zahájením odbočení zkontrolovat situaci ve zpětném zrcátku, přizpůsobit své chování situaci, že tímto jízdním pruhem projíždí motocyklistka a chovat se tak, aby svým jednáním neohrozil její život a zdraví. Obviněný přesto odbočování zahájil, vjel do jízdní dráhy poškozené v době, kdy již nemohla střetu zabránit a jeho jednání bylo jednou z příčin střetu, pádu poškozené na vozovku a vzniku jejích vážných zranění. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když uznal obviněného vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 11. rozsudku odvolacího soudu). Výše uvedené právní závěry soudů nižších instancí jsou logické, mají oporu v provedeném dokazování a Nejvyšší soud se s nimi ztotožňuje. Oba soudy podrobně uvedly, v čem spočívá zavinění obviněného, stejně tak podrobně rozvedly, jakou konkrétní zákonnou povinnost tento porušil.
35. Posouzením subjektivní stránky jednání obviněného se zabýval jak soud prvního stupně (srov. body 8. - 10. jeho rozsudku), tak i odvolací soud, který v bodě 13. svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně posoudil také subjektivní stránku trestného činu jako vědomou nedbalost, neboť obviněný věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (věděl, že přejíždí přes vyhrazený jízdní pruh pro cyklisty), ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí, neboť se domníval, že tento pruh je prázdný, aniž by situaci za sebou zkontroloval. Také s určením formy zavinění obviněného se Nejvyšší soud ztotožňuje, když tento závěr obou soudů považuje za správný, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav.
36. Obviněný rovněž namítá, že soudy opomněly při posuzování míry jeho zavinění zohlednit porušení dopravních předpisů ze strany poškozené. Tak tomu však, jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu rozhodnutí obou soudů, není. Oba soudy se otázkou míry zavinění poškozené ve vztahu k přisouzenému přečinu řádně zabývaly. Soud prvního stupně míru zavinění obviněného a poškozené na vzniku dopravní nehody v souladu s ustálenou judikaturou vyjádřil poměrem 50 % pro každého z jejích účastníků (srov. též bod 15. rozsudku odvolacího soudu). Dále tento soud uzavřel, že spoluzavinění poškozené na dopravní nehodě žádným způsobem nevylučuje zavinění obviněného, avšak s ohledem na výraznou míru spoluzavinění poškozené vylučuje jednání obviněného právně posoudit též podle §147 odst. 2 tr. zákoníku (srov. bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). S takovými závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť je považuje za přiléhavé a správné. Z tohoto důvodu také plně odkazuje na odůvodnění obou soudů nižších instancí.
37. Obviněný také zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, věnující se otázce předvídatelnosti v souvislosti s nedbalostním zaviněním trestného činu. V citované pasáži je uvedeno, že o zavinění z nedbalosti půjde tehdy, pokud možnost a povinnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Jde tedy o nesplnění požadavku zachování potřebné míry opatrnosti, přičemž jak Nejvyšší soud rozvedl výše, obviněný právě tomuto požadavku nedostál.
38. Dále obviněný ve svém dovolání tvrdí, že nemohl předpokládat porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozené, z čehož dovozuje, že není důvodu, proč by v jeho věci neměl být aplikován tzv. princip omezené důvěry v dopravě .
39. K uvedenému principu Nejvyšší soud konstatuje, že tento spočívá v tom, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. V souvislosti s tímto principem Nejvyšší soud již dříve uvedl, že: „ Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009).
40. Ze skutkového stavu, k němuž dospěl soud prvního stupně, je zřejmé, že obviněný nesplnil svou povinnost, když dostatečně nesledoval situaci ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud by tak učinil, poškozenou by viděl a o porušení jejích povinností by věděl. Z výše naznačených východisek tak vyplývá, že z okolností daných na místě bylo porušení pravidel silničního provozu zřejmé. Tím, že obviněný dostatečně nesledoval dění v přilehlém vyhrazeném pruhu, porušil svou povinnost, a tudíž nemohl předpokládat dodržení pravidel silničního provozu ostatními. Z tohoto důvodu nelze princip omezené důvěry vůči obviněnému použít.
41. Obviněným citovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, není přiléhavý k projednávané věci pro rozdílný skutkový stav. V tomto nálezu došlo ke střetu automobilu a motocyklisty za situace, kdy řidič automobilu odbočoval vlevo, přičemž se střetl s motocyklistou, který přes zákaz předjíždění předjížděl kolonu vozidel, několikanásobně překročil povolenou rychlost a řídil pod vlivem alkoholu. Východiska nastavená tímto nálezem proto nelze aplikovat na projednávanou věc, neboť míra porušení právních předpisů ze strany poškozené zdaleka nedosahuje takové intenzity jako je tomu v citovaném případě.
42. Obviněný ve svém dovolání dále uvádí, že soudy vyvodily jeho trestní odpovědnost ze skutečnosti, že ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty se mohl ve chvíli srážky nacházet cyklista. Současně s tím také oběma soudům vytýkal, že se nezabývaly rozdílností mezi motocyklem a bicyklem, což je podle obviněného stěžejní otázka. Tímto argumentem tak směřuje k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
43. K této argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že tato není podřaditelná pod obviněným uplatněný, ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Je tomu tak proto, neboť obviněným prezentovaná konstrukce z rozhodnutí obou soudů nevyplývá (srov. bod 34. tohoto usnesení). Otázka rozdílnosti mezi bicyklem a motocyklem je pak ve vztahu k přisouzenému skutku bezpředmětná, neboť toto posouzení nemůže mít vliv na hodnocení zavinění obviněného, tak jak jej dovodily soudy nižších instancí (srov. bod 34. tohoto usnesení).
44. V další části dovolání obviněný směřuje své argumenty vůči dokazování provedenému před soudem prvního stupně a doplněnému odvolacím soudem. Nejprve obviněný uvádí, že přilehlý vyhrazený pruh pro cyklisty sledoval a věděl, že se v něm žádný cyklista nepohybuje. Své zjištění pak opírá o skutečnosti, že sám cyklistu nepředjížděl, vzhledem k rychlosti jeho jízdy jej cyklista dojet nemohl a situaci ve zpětném zrcátku průběžně kontroloval. Obviněný má dále za to, že odvolací soud se nijak se závěry znaleckého posudku nevypořádal, jeho závěry zpochybnil a znalce podrobil kritice. Hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu podle obviněného překročilo zásadu volného hodnocení důkazů. Tímto postupem pak došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
45. K daným námitkám obviněného Nejvyšší soud předně konstatuje, že tyto jsou primárně, resp. fakticky (jak obviněný ostatně i sám výslovně uvádí) namířeny proti skutkovým zjištěním a způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména znalecký posudek z oboru dopravy, kamerový záznam a výpověď poškozené. Na jejich podkladě nelze dospět k závěru, že by (jak obviněný též v zásadě tvrdí) mezi obsahem výpovědi poškozené a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků daného trestného činu byl dán zřejmý (extrémní) rozpor, resp. z nich nelze usoudit na to, v čem má tvrzený rozpor obsahu předmětných důkazů a skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě spočívat. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož pak zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud v odůvodnění svého rozsudku řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Vysvětlil tak přesvědčivě zejména to, z jakých důvodů dospěl k závěru (byť s tímto obviněný nesouhlasí), že se poškozená ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty pohybovala delší dobu a že ji obviněný vidět mohl. Současně podrobně a logicky odůvodnil, proč neuvěřil obhajobě obviněného jako celku a z jakého důvodu obviněnému nepřisvědčil ani v tom, pokud tvrdil, že situaci v přilehlém vyhrazeném pruhu průběžně kontroloval, a že nemohl poškozenou v tomto pruhu očekávat. S hodnotícími úvahami a závěry soudu prvního stupně v tomto směru se pak plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se opětovně námitkami obviněného stran způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě ve vztahu k výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podrobně zabýval. Nejvyšší soud tedy nemá, co by v tomto ohledu mohl oběma soudům nižších instancí vytknout.
46. V tomto kontextu je třeba uvést, že (v rozporu s odlišným náhledem obviněného) podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu a §89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z §125 odst. 1 tr. řádu.
47. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení obviněný namítá, není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
48. Jestliže obviněný ve svém dovolání tvrdí, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti připomenout, že tato zásada vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z této zásady se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
49. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se předmětného protiprávního jednání dopustil (přičemž dostatečně a přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů k takovému jednoznačnému závěru dospěly), pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
50. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného Š. T. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla v části zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že neshledal ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu