ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.630.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 630/2023-1044
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání obviněného R. F. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 9 To 2/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 40 T 72/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 9. 2022, č. j. 40 T 72/2020-851, byl obviněný R. F. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČO 47114304, se sídlem Praha 3, Vinohradská 2577/178 škodu ve výši 2.244 Kč a poškozenému A. P. škodu v celkové výši 57.590,50 Kč, sestávající se z náhrady majetkové škody (za hotové výdaje) ve výši 41.648 Kč a náhrady nemajetkové újmy (bolestného) ve výši 15.942,50 Kč.
2. Výše uvedený rozsudek Okresního soudu Praha – západ právní moci nenabyl, neboť proti tomuto rozhodnutí obviněný podal odvolání, a to do výroku o vině i o trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 25. 1. 2023, č. j. 9 To 2/2023-955, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
3. Výše uvedená rozhodnutí nejsou v dané trestní věci jediná, neboť Okresní soud Praha-západ ve věci rozhodoval již dříve, a to rozsudkem ze dne 25. 10. 2021, č. j. 40 T 72/2020-668, jímž obviněného R. F. uznal vinným z projednávaných přečinů, za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvacet čtyři měsíců za současného uložení povinnosti k náhradě škody ve výši 2.244 Kč poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR a ve výši 57.590,50 Kč poškozenému A. P. Toto rozhodnutí však bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 9 To 126/2022-783, zrušeno s tím, že daná věc byla vrácena okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že soud prvního stupně vyslechl během hlavního líčení konaného dne 27. 8. 2021 znalce z oboru zdravotnictví v nepřítomnosti obviněného, pročež odvolací soud uložil nalézacímu soudu, aby předmětný důkaz zopakoval.
4. Podle skutkových zjištění Okresního soudu Praha – západ se obviněný R. F. uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 16. 1. 2019 v době kolem 23:30 hodin, v katastrální obci XY, okr. Praha – západ, na železniční zastávce XY a v jejím bezprostředním okolí, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl A. P. a to tím způsobem, že jej opakovaně udeřil pěstí do hlavy, opakovaně jej kopl do dolních končetin a kopem jej udeřil do oblasti úst, a tímto svým jednáním A. P. způsobil mnohačetné oděrky na obličeji, krevní výrony pod očima, pohmoždění měkkých tkání nosního hřbetu, pohmoždění dolního rtu s otokem, tržnou ránu sliznice předsíně ústní vpravo dole, zlomeninu korunky 1. a 2. řezáku vlevo nahoře, subluxaci 1. a 2. řezáku vlevo dole s nutným zadlahováním, plošný krevní výron na přední a vnitřní straně levého stehna na ploše asi 25x14 cm a krevní výron na zadní zevní ploše levého stehna o velikosti cca 8x8 cm, čímž byl A. P. omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší sedmi dnů a nepřesahující dobu šesti týdnů.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Obviněný R. F. napadl usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 9 To 2/2023-955, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 13. 9. 2022, č. j. 40 T 72/2020-851, dovoláním ze dne 28. 4. 2023, podaným prostřednictvím svého obhájce, které opětovně zaměřil proti výrokům o vině i o trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), e), g) a h) tr. řádu.
II. 1.
Námitky dovolatele
6. Úvodem svého rozsáhlého, značně repetitivního a argumentačně neuspořádaného dovolání obviněný předeslal, že celé trestní řízení, včetně řízení přípravného, trpí procesními vadami, na které již dříve upozorňoval, nicméně orgány činné v trestním řízení je nikterak neodstranily.
7. V prvé řadě dovolatel namítl faktickou ignoraci řízení u Místního oddělení Policie ČR (dále jen „MOP“) a Obecního úřadu (dále jen „OÚ“) Jílové u Prahy. V této souvislosti uvedl, že dne 16. 1. 2019 nikoli on, nýbrž poškozený A. P. zaútočil na jeho osobu, v reakci na což byla manželkou obviněného a jeho sousedy (manžely J.) přivolána hlídka MOP Jílové u Prahy, která na místě provedla šetření, zahrnující fotodokumentaci zranění obviněného (prokousnutý prst) a rozbitého mobilního telefonu, zaevidovala manžele J. jako svědky a provedla u jeho osoby test na přítomnost alkoholu v krvi s negativním výsledkem. Následně se obviněný dostavil na MOP Jílové u Prahy podat vysvětlení a předat ve věci veškeré důkazy (kopie SMS zpráv, fotografie, videozáznamy apod.). Na tomto základě bylo zahájeno přestupkové správní řízení u OÚ Jílové u Prahy, v němž obviněný figuroval v pozici poškozeného a A. P. v roli útočníka. Tato věc byla následně rozhodnuta a pravomocně ukončena.
8. Z tohoto důvodu není dovolateli zřejmé, kdy a z jakého titulu začala tutéž věc řešit Policie ČR, kriminální oddělení v Mnichovicích, kam byl společně se svou manželkou pozván k podání vysvětlení. Následně bylo zahájeno trestní stíhání vůči A. P., ve věci proběhlo hlavní líčení a jeho výsledkem bylo zamítnutí obžaloby a předání věci k přestupkovému řízení. Avšak ze zcela nejasných důvodů bylo o totožném skutku stejným policejním orgánem zahájeno další řízení, v rámci kterého obviněný figuroval jako pachatel útoku a jako poškozený byl uveden A. P. Výše popsaným způsobem došlo k nezákonné dvoukolejnosti řízení, kdy ve věci rozhodovaly další orgány bez ohledu na již existující pravomocné rozhodnutí. Tuto skutečnost však dovolatel odmítá, neboť není možné, aby k jednomu skutku a totožným účastníkům proběhlo několik řízení – byť staví jednotlivé účastníky do rozdílných procesních postavení.
9. V následující části dovolání obviněný namítl, že Okresní soud Praha – západ ve věci nesprávně vyhodnotil důkazy, neboť se nezabýval dlouhodobými vztahy jeho osoby a poškozeného (respektive několika předcházejícími soudními jednáními, jejichž předmětem bylo dlouhodobé veřejné šikanování a psychické týrání osoby obviněného ze strany poškozeného spojené s tzv. stalkingem). Přestože dovolatel zásadně odmítá, že se inkriminovaného dne dopustil spáchání trestného činu (podle jeho mínění došlo maximálně k přestupku proti občanskému soužití), vzápětí připustil, že soud měl vyhodnotit projednávaný čin podle §146a tr. zákoníku, tedy jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, kterou spatřuje v prokázaném dlouholetém veřejném psychickém týrání své osoby (a osoby své manželky) ze strany poškozeného.
10. V návaznosti na toto tvrzení dovolatel uvedl, že ze skutkových zjištění je zcela zjevné, že sám inkriminovaného večera na poškozeného nezaútočil, pouze se jeho útoku bránil, a to z ryze sebeobranných pohnutek. Ostatně svůj nepřekonatelný strach z jednání poškozeného měl v úmyslu prokázat zprávami od své psycholožky (popř. jejím výslechem u hlavního líčení), nicméně okresní soud předmětný návrh zamítl. Podobně se prvoinstanční soud nevyrovnal s jeho poškozeními a zraněními, stejně jako se skutečností, že mu byl rozbit jeho mobilní telefon poškozeným, který chtěl zabránit tomu, aby si obviněný pořizoval audiovizuální záznamy jako důkaz pro případné dokazování. Z výše uvedených důvodů se dovolatel dlouhodobě brání závěru okresního soudu o jeho vině, kterou tento soud označil za spolehlivě prokázanou, a to přesto, že žádný z provedených důkazů stoprocentně jeho vinu nedokazuje – vyjma výpovědi poškozeného a jeho manželky, které jsou však logicky zcela zaujaté.
11. Následně obviněný upřesnil, že mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozeného P. panují ve všech ohledech závažné rozpory, zahrnující údaje o tom, kdy a kde se inkriminovaného dne potkali, stejně jako údaje o mechanismu napadení i samotném okamžiku vyražení mobilního telefonu z ruky poškozeného. V této souvislosti se dovolatel rázně ohradil proti tvrzení poškozeného, který útok obviněného popsal jako „brutální“ s rozběhy a kopanci do obličeje a mezi nohy, v důsledku kterých měl utrpět masivní zranění po celém těle. V této spojitosti se obviněný pozastavil nad tím, že poškozený bezprostředně po napadení nevyhledal okamžitou lékařskou pomoc, ale nejprve zamířil na policejní služebnu v Radotíně, aby podal trestní oznámení a teprve poté zamířil do krčské nemocnice, kde navíc na vyšetření čekal čtyři hodiny (což je samo o sobě v rozporu s postupy urgentních příjmů pacientů po tak traumatickém poranění hlavy a mozku). Rovněž z nemocnice poškozený odešel zcela sám, a dokonce šel větší část cesty pěšky. Z těchto důvodů dovolatel označil svědeckou výpověď poškozeného za účelovou, důkazně nepodloženou a celkově za zcela nedůvěryhodnou. Taktéž výpověď manželky poškozeného, která nebyla napadení fyzicky přítomna, obviněný označil (v kontextu všech provedených důkazů) pro důkazní řízení za zcela nepoužitelnou.
12. Příčinnou souvislost mezi tvrzeným způsobem vzniku předmětných zranění a jednáním obviněného neprokázal ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Jiřího Hladíka, který obviněný označil za „plytký“, neboť podle jeho mínění nepřipouští jiné mechanismy vzniku zranění. Vyjma toho způsob prezentace odborného názoru tohoto znalce u hlavního líčení označil za veskrze arogantní, neboť odmítal odpovídat na otázky jeho obhájkyně. Vina obviněného nebyla prokázána ani pořízenými audiovizuálními nahrávkami, neboť ani z nich není zřejmé, že by na poškozeného zaútočil jako první. Naopak je z nich patrné, že poškozený obviněného po celou dobu jeho „doprovázení“ soustavně urážel a provokoval. Pro dokreslení celého průběhu dokazování dovolatel dodal, že k náležitému objasnění věci nebyly ze strany soudu prvního stupně provedeny všechny klíčové důkazy, neboť jím navrhované důkazy tento soud odmítl a důvody jejich odmítnutí ani náležitě nezdůvodnil.
13. V neposlední řadě obviněný doplnil, že v přípravném řízení byl zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť přesto, že mu soud přiznal právo na obhájce ex offo , tak ten nebyl včas ustanoven, takže prakticky celým přípravným řízením prošel bez náležité obhajoby.
14. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem dovolatel shrnul, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, a to i vzhledem k absenci provedení jím navrhovaných důkazů, které okresní soud odmítl provést. Vzhledem k tomu odmítl stávající výrok o vině i o trestu, stejně jako odmítl zamítnutí jeho odvolání Krajským soudem v Praze. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 13. 9. 2022, č. j. 40 T 72/2020-851, jakož i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 9 To 2/2023-955, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
II. 2.
Vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného
15. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 8. 6. 2023, sp. zn. 1 NZO 417/2023-12, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po rekapitulaci dovolatelových námitek konstatoval jejich zjevnou neopodstatněnost.
16. K námitce týkající se údajné dvoukolejnosti řízení a existence překážky věci rozhodnuté se státní zástupce pozastavil nad tím, že dovolatel neuvedl, před kterým soudem a pod jakou spisovou značkou mělo být řízení proti A. P. vlastně vedeno. Následně konstatoval, že překážka res iudicata nemůže být dána v případě trestního či správního řízení proti jiné osobě, v rámci které měl obviněný toliko postavení svědka či poškozeného. V této trestní věci se však nemohlo jednat ani o tentýž skutek, neboť podstata skutku spočívala ve fyzickém napadení poškozeného P. a ten nemohl být stíhán za to, že napadl a zranil sám sebe. Pokud tedy bylo ohledně incidentu ze dne 16. 1. 2010 vedeno nějaké trestní stíhání proti A. P. s podezřením, že skutek je přestupkem, je tato skutečnost z hlediska přípustnosti trestního stíhání obviněného R. F. naprosto irelevantní.
17. K dlouhé řadě námitek skutkového charakteru státní zástupce nejprve rekapituloval, za jakých zákonných předpokladů je relevantní námitka zjevného či extrémního rozporu a následně shledal, že argumentace obviněného spočívá toliko v označování skutkových zjištění soudů nižších stupňů za nedostatečné, přičemž rozebírá a hodnotí jednotlivé důkazy ze svého hlediska. Tato rozsáhlá polemika následně vyústila v odmítnutí prakticky všech skutkových zjištění rozhodných pro závěr o jeho vině. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký odpovídá představám obviněného. Stejně tak státní zástupce odmítl námitku tzv. opomenutých důkazů, neboť obviněný toliko v obecné rovině vytýká, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy. V návaznosti na to pouze odkázal na body 31. a 41. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, ve kterých tento soud dostatečným způsobem vyložil důvody vedoucí k odmítnutí provádění dalších důkazů.
18. Pokud dovolatel zpochybnil průběh výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Jiřího Hladíka před soudem, pak po přezkumu protokolu o hlavním líčení státní zástupce konstatoval, že znalec zodpověděl celou řadu dotazů obhajoby. Nespokojenost obviněného spatřuje v tom, že znalec neodpovídal způsobem odpovídajícím jeho představám (např. jednoznačně vyloučil, že krevní výrony v obličeji pod očima by si poškozený mohl způsobit pádem). K námitce týkající se údajně opožděného ustanovení obhájce obviněnému státní zástupce podotkl, že těžiště dokazování se nachází v hlavním líčení, v rámci kterého byl obviněný jednoznačně hájen svou obhájkyní, pročež ani v tomto ohledu nelze dovodit porušení jeho práva na spravedlivý proces.
19. Taktéž hmotněprávní námitku dovolatele, podle které měl být dotčený skutek právně kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce odmítl, neboť přesto, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že vztahy mezi obviněným a poškozeným byly v danou dobu oboustranně nepřátelské až nenávistné, není tato okolnost sama o sobě „omluvitelnou pohnutkou“ ve smyslu §146a tr. zákoníku, pročež aplikace této právní kvalifikace v dané věci nepřicházela v úvahu.
20. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil předmětné rozhodnutí v neveřejném zasedání, nicméně i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí dovolacím soudem vyjádřil s tímto postupem ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu svůj souhlas.
21. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni obviněného k její případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
23. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Obviněný ve svém podání výslovně odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), e), g) a h) tr. řádu.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu se vztahuje k přímému porušení práva obviněného na obhajobu, které mu zaručují čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i §33 odst. 1 tr. řádu. Podmínkou, aby byl tento dovolací důvod reálně naplněn, je skutečnost, že v předmětném řízení byl dán důvod pro nutnou obhajobu podle ustanovení §36 tr. řádu, avšak obviněný i přes tuto okolnost nebyl obhájcem zastoupen. Zároveň je však podstatné i to, že obviněný musí mít obhájce v době, kdy jsou prováděny úkony trestního řízení, které se staly podkladem pro následné vydání napadeného rozhodnutí.
26. Tento dovolací důvod je naplněn zejména námitkami, ve kterých obviněný prokáže, že svévolí orgánů činných v trestním řízení bylo v rámci vedeného řízení obhájci zabráněno zúčastnit se úkonů trestního řízení, pakliže byly prováděny úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 48/2003, č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr., rozhodnutí publikované pod NS 19/2003-T 455). Stejně tak neměl-li obviněný obhájce ve fázi přípravného řízení, je takový argument za podmínky, že by byly dány důvody nutné obhajoby, relevantně podřaditelný pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť zákonodárce tímto dovolacím důvodem brání situaci, aby v případě zkrácení obviněného na jeho právu na obhajobu měl tento zákonnou možnost domoci se svého ústavním pořádkem zaručeného práva.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je naplněn za podmínky, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, odst. 4 tr. řádu nebo v §11a tr. řádu, pro který trestní stíhání nelze zahájit (a pokud již bylo zahájeno, musí být zastaveno). To znamená, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu] a místo tohoto vydal odsuzující rozsudek (rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 1, 2 tr. řádu), které je pro obviněného méně příznivé (nejčastěji se jedná o odsuzující rozsudek). Z toho vyplývá, že tento dovolací důvod se týká jen nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, odst. 4 nebo podle §11a tr. řádu, neboť výlučně v těchto ustanoveních zákon taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
28. Dovolatel dále odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat:
- správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno,
- procesní bezvadnost provedeného dokazování a
- správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
29. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení jím ani nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
30. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
31. Obviněný ve svém podání současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
32. Implicitně obviněný ve svém dovolání odkázal též na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, která je dána tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle §256 tr. řádu, je možné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu. Osobě obviněného tedy v takovém případě nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.
33. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
34. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného R. F. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou z větší části irelevantní, zatímco námitka formálně podřazená pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je sice relevantní, nicméně z níže rozvedených důvodů je namístě ji označit jako zjevně neopodstatněnou.
35. Nejvyšší soud předně ověřil, že Okresní soud Praha – západ odvodil své skutkové závěry z provedených a vzájemně se doplňujících důkazů, které zjevně vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté nalézací soud svým skutkovým závěrům přiřadil přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť zákonné znaky skutkových podstat přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku byly ze strany obviněného bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. S výroky o vině soudu prvního stupně se následně bezvýhradně ztotožnil i Krajský soud v Praze, který svým usnesením ze dne 25. 1. 2023, č. j. 9 To 2/2023-955, zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s přednesenými námitkami obviněného.
36. I přes tyto skutečnosti podal obviněný R. F. proti usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - západ mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zřekl své odpovědnosti za spáchané přečiny, neboť je i nadále přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkových podstat předmětných trestných činů. Navíc je názoru, že postupem soudů nižších stupňů došlo k zásadním, výše popsaným pochybením. S ohledem na tyto dovolatelovy námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci své revize neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k pochybením (navíc tak zásadním), která by vedla k porušení základních procesních zásad, zejména práva na jeho obhajobu nebo dovolatelova ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
V. 1.
Ke skutkovým námitkám dovolatele
37. V prvé řadě Nejvyšší soud ve své judikatuře nejednou zdůraznil, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, Nejvyšší soud není povinen je za obviněného dohledávat či domýšlet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Za pevnou obligatorní součást konkretizace dovolatelových výhrad je přitom třeba považovat i vlastní subsumpci (neboli podřazení) každé vznesené námitky pod zcela konkrétní dovolací důvod, neboť předmětný odkaz limituje rozsah přezkumné činnosti ze strany dovolacího soudu. Obsah uplatněných námitek tedy musí věcně odpovídat některému či některým zákonem stanoveným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. řádu, přičemž samotný odkaz na důvod či důvody dovolání je nutné chápat materiálně. Proto také toliko formální odkaz na některý z důvodů dovolání uvedený v záhlaví podaného dovolání (aby byl splněn požadavek §265f tr. řádu) a následné ponechání úvaze dovolacího soudu, pod který dovolací důvod si tu kterou námitku sám podřadí, je postupem zcela nesprávným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 439/2023, apod.).
38. Přestože obviněný v rámci svého dovolání odkázal hned na čtyři dovolací důvody, převážná většina jeho námitek je ryze skutkového charakteru, jež dovolatel (nejspíše) zamýšlel podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť ten za přesně vymezených předpokladů umožňuje napadat skutkový základ projednávaného skutku. Avšak ani podle platného vymezení tohoto dovolacího důvodu nelze u Nejvyššího soudu vznášet jakékoli skutkové námitky, respektive domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Relevantně lze vytýkat toliko pochybení, která odpovídají některé z tří kategorií vad důkazního řízení výslovně vymezených v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (zahrnující námitku tzv. zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, dále nepřípustné důkazy a tzv. opomenuté důkazy.) Předmětný dovolací důvod tedy nemůže být naplněn všeobecnou kritikou kvality skutkových zjištění, povšechnými tvrzeními o porušování základních zásad trestního řízení, polemikou dovolatele s hodnocením důkazů učiněným nižšími soudy či předkládáním vlastních skutkových tvrzení a důkazních hodnocení.
39. Obviněný ve svém dovolání usiloval o zpochybnění samotného jádra projednávaného skutku, když namítl, že po provedeném dokazování zůstalo neobjasněno, kdo na koho zaútočil, stejně jako intenzita jeho sebeobranné reakce, okolnosti zranění jeho ruky a rozbití jeho mobilního telefonu. Napadený skutkový stav údajně neprokázala ani výpověď znalce MUDr. Jiřího Hladíka (respektive jím vypracovaný znalecký posudek), ani pořízené audiovizuálními záznamy, přičemž souběžně dovolatel brojí proti tomu, že okresní soud odmítl provést důkazy, které mu obviněný navrhl a důvody svého odmítnutí patřičně nezdůvodnil.
40. Nejvyšší soud však z přiloženého spisového materiálu ověřil, že předmětné jednání obviněného stran projednávaného skutkového děje bylo okresním soudem řádně prokázáno, a to jednak výpovědí samotného obviněného F. a výpovědí svědků A. a J. P., A. F., znalce MUDr. Jiřího Hladíka, stejně jako provedenými kamerovými záznamy (pořízenými v souvislosti s posuzovaným činem, stejně jako záznamy pořízenými již dříve) a důkazy listinnými, z nichž se nejdůležitější jeví lékařské zprávy (zejména lékařská zpráva z Thomayerovy nemocnice a Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra ČR ze dne 17. 1. 2019, včetně fotodokumentace zranění praktickou lékařkou ze dne 19. 1. 2019 či lékařské zprávy od stomatologa opatřené na vyžádání policejního orgánu). Na základě těchto skutkových zjištění bylo možné učinit jednoznačný závěr, že to nebyl poškozený A. P., ale naopak sám obviněný R. F., který poškozeného po výstupu z vlaku inkriminovaného dne v nočních hodinách na nádraží po delší dobu sledoval a slovně jej provokoval (proti čemuž se poškozený verbálně bránil), aby jej po určité době fyzicky napadl a opakovaně jej tloukl pěstí do hlavy a kopal do dolních končetin.
41. Nejvyšší soud přezkoumal, že Okresní soud Praha – západ stran projednávaného skutkového děje hodnotil výše uvedené důkazy velmi podrobně, a proto skutkový děj, tak jak jej popisuje tzv. skutková věta v rámci výroku o vině rozsudku okresního soudu, odpovídá skutkovým zjištěním, která byla učiněna na podkladě výše uvedených důkazů, jimiž je tak jeho průběh jednoznačně prokázán. Nelze proto tvrdit, že by se okresní soud ve vztahu k předmětnému jednání dopustil svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného F. Ostatně s tím, kterak okresní soud vyhodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům v rámci dokazování dospěl, se v rámci svého přezkumu bezvýhradně ztotožnil i Krajský soud v Praze jako soud odvolací. Oba soudy následně své závěry promítly do srozumitelně, logicky přesvědčivě a pečlivě formulovaných odůvodnění, jejichž argumentace zcela odpovídá požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Přesto však obviněný v rámci svého dovolání opětovně vznesl celou řadu skutkových námitek, jejichž společným jmenovatelem je dovolatelovo tvrzení, že oba soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy chybně, pročež dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině, čemuž se snaží bránit.
42. Jak bylo naznačeno výše, hodnocení provedených důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy prováděny. Pravomoc odvolacího soudu v hodnotícím procesu je již omezená, ježto odvolací soud vstupuje do hodnocení důkazů pouze tehdy, pokud jsou z nich vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají nebo pokud takové hodnocení zjevně odporuje zásadám formální logiky. U Nejvyššího soudu je pak možné daný skutkový stav účinně napadnout pouze tehdy, pokud tento soud po svém přezkumu zjistil, že byť ve věci rozhodly soudy prvního a druhého stupně, tak rozhodná skutková zjištění (která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu) jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z toho vyplývá, že ani za současné právní úpravy nelze relevantně vznášet jakékoli skutkové námitky, respektive se domáhat skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení.
43. Námitku tzv. zjevného rozporu obviněný ve svém dovolání výslovně nevnesl, nicméně ji implicitně naznačil tím, že provedené dokazování označil za zcela chybné a následně rozebírá a hodnotí jednotlivé důkazy ze svého hlediska, aby závěrem dospěl k radikálnímu odmítnutí všech skutkových zjištění rozhodných pro závěr o jeho vině. Existenci extrémního (zjevného) rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí provedené důkazy jiným způsobem, než jaký konvenuje představám obviněného. Ani po částečné novelizaci vymezení dovolacích důvodů provedené s účinností od 1. 1. 2022 Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby znovu reprodukoval, rozebíral a přehodnocoval provedené důkazy a činil z nich vlastní skutková zjištění tak, aby odpovídala přání dovolatele.
44. Lze jistě souhlasit s tvrzením dovolatele, že mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozeného P. (potažmo mezi výpověďmi jejich manželek – svědkyň F. a P.) jsou zjevné zcela zásadní rozpory. Nicméně – jak ukázala četná Nejvyšším soudem přezkoumaná skutková zjištění – byla otázka věrohodnosti svědectví poškozeného (a jeho manželky) ze strany nižších soudů dostatečně prověřena četnými vzájemně korespondujícími důkazy, pročež byla daná svědecká výpověď oprávněně vyhodnocena jako pravdivá a věrohodná. Naproti tomu obviněný se v rámci svého prostého nesouhlasu se skutkovými závěry dopustil ryze zavádějící polemiky, v rámci které zdůrazňuje toliko ty skutečnosti, o kterých se domnívá, že svědčí v jeho prospěch, za souběžné ignorace skutkových zjištění, které jej z trestné činnosti usvědčily. Byť je pochopitelné, že obviněný primárně sleduje vlastní vyvinění a v rámci své obhajoby tvrdí to, co spolu se svou obhajobou považuje za vhodné, nemohl se takový postup setkat s procesním úspěchem již jenom proto, že alternativní varianta průběhu skutkového děje, která by skutečně vedla k pochybnostem o vině obviněného, musí být možná a uvěřitelná, což však ve vztahu k provedenému dokazování nelze v žádném případě tvrdit. Naopak, obviněným prezentovaná skutková verze je založena na prostém popírání nezpochybnitelných skutkových zjištění bez toho, aby soudu předložil uvěřitelnou alternaci o jiném možném průběhu skutkového děje.
45. Pro posouzení věrohodnosti tvrzení obviněného na straně jedné a poškozeného na straně druhé jsou stěžejní zejména lékařské zprávy dokladující zranění obou účastníků konfliktu a v návaznosti na ně se jeví jako klíčové znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství zpracovatele MUDr. Jiřího Hladíka, a to jak stran zranění A. P. (č. l. 141-176), tak ohledně zranění R. F. (č. l. 111-140). Z nich je zřejmé, že zatímco obviněný F. utrpěl toliko lehké poranění na vnitřní a zevní ploše prsteníku pravé ruky (které nedosahuje charakteru ublížení na zdraví a nezanechává žádné trvalé následky), tak poškozený P. utrpěl po útoku středně těžká mnohočetná poranění na různých místech obličeje, krevními výroky pod očima a na přední vnitřní straně levého stehna (blíže popsané na č. l. 174), která vznikla tupým násilím působícím opakovaně do oblasti obličeje a do oblasti levého stehna (a která jsou typická pro opakované údery pěstí a kopy a nelze je vysvětlit jiným mechanismem vzniku, např. pádem ze schodů či dopravní nehodou). Tato poranění zanechala zejména v ústech poškozeného trvalé následky v podobě ztráty prvního a druhého řezáku vlevo nahoře odstranitelné toliko zubolékařskými zákroky.
46. Není přitom pochyb, že veškerá poranění utrpěl poškozený při posuzovaném incidentu, neboť v bezprostřední časové návaznosti na atak ze strany obviněného se podrobil lékařskému ošetření a podal trestní oznámení, pročež je zcela logický závěr okresního soudu o věrohodnosti svědectví poškozeného. Naopak výpovědní verze obviněného soudům nižších stupňů neposkytla věrohodné vysvětlení vzniku jeho zranění. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud kategoricky odmítá skutkové námitky obviněného stran toho, že soudy nižších stupňů se údajně nevypořádaly s poškozeními a zraněními jeho osoby. Ostatně znalec MUDr. Jiří Hladík u hlavního líčení doplnil, že zranění obviněného F. bylo v lékařské zprávě popsáno jako zastaralé, pročež okresní soud nemohl vyloučit ani „využití“ starého zranění nebo sebepoškození, které si obviněný způsobil sám až po předmětném incidentu (č. l. 831).
47. Součástí dovolatelových námitek jsou i velmi nekonkrétní tvrzení, že soudy nižších stupňů „neprovedly důkazy, které v rámci své obhajoby navrhoval“. Přestože dovolatel výslovně (explicitně) neupřesnil, jaké konkrétní návrhy důkazů má na mysli, je zřejmé, že se jedná o návrhy, které předkládal soudům nižších instancí v předchozích fázích trestního řízení, které však soudy neakceptovaly.
48. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné obecně připomenout, že o tzv. opomenuté důkazy se jedná pouze v případě, kdy soudy nižších stupňů neprovedly některou z procesních stran navrhovaný či navrhované důkazy, a to bez adekvátního zdůvodnění svého postupu, anebo důkazy provedly, avšak při hodnocení provedených důkazů k nim nezaujaly žádné stanovisko. Taková pochybení vždy zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale rovněž jeho protiústavnost, neboť procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout. Nicméně současně platí, že soud není povinen každému takovému důkaznímu návrhu vyhovět. Pokud však soud obviněným navrhovaný důkaz odmítne, je povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09).
49. Dovolatel na různých místech svého dovolání sice namítl, že okresní i krajský soud nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, přičemž své odmítavé stanovisko v odůvodnění svých rozhodnutí ani nikterak nevypořádaly. Nejvyšší soud však ověřil, že dané námitky se nezakládají na pravdě, o čemž svědčí odůvodnění rozsudku okresního soudu v bodech 31. a 41. a usnesení krajského soudu v bodech 32. až 34. Oběma soudům je nutné dát za pravdu, pokud konstatovaly, že obviněný F. inicioval provedení důkazů, které se však projednávané věci netýkají a jsou tudíž pro posouzení stíhaného skutku nepodstatné. Předmětem jednání soudů prvního a druhého stupně je pouze skutek spočívající ve fyzickém napadení poškozeného obviněným, v důsledku kterého poškozený utrpěl objektivně zjištěná zranění. Z tohoto důvodu byly návrhy výslechu svědků, kteří vlastnímu napadení nebyli přítomni (a mohli soudu podat toliko zprostředkovaná vyjádření), nepochybně správně odmítnuty. To samé se týče návrhů obviněného na rekonstrukci jednání na místě činu či vyžádání úředního záznamu o výjezdu místního oddělení Policie ČR Jílové u Prahy ze dne 17. 9. 2019.
50. Pokud dovolatel namítl, že se soudy nezabývaly několika přecházejícími soudními jednáními, jejichž předmětem bylo dlouhodobé psychické týrání obviněného ze strany poškozeného spojené s tzv. stalkingem, je nutné znovu zdůraznit, že důkazy vztahující se k předchozím dlouhodobým vztahům obviněného a poškozeného (bezpochyby zahrnující vzájemnou nevraživost přerůstající až do stavu afektované nenávisti) se oba soudy nižších stupňů zabývaly dostatečně (zejména Okresní soud Praha – západ v bodech 32. až 40. odůvodnění svého rozsudku). Přesto však nejsou tyto skutečnosti pro posouzení projednávaného skutku natolik podstatné, kterak dovolatel naznačuje, neboť ani za tohoto stavu není jednání obviněného odůvodnitelné či ospravedlnitelné. Podstatným se jeví, že stávající důkazní materiál (zahrnující nezpochybnitelné audiovizuální záznamy situace bezprostředně předcházející fyzickému napadení, stejně jako detailní zdravotnická dokumentace o objektivně zjištěných zraněních obou účastníků konfliktu) je natolik průkazný, že skutkové závěry již nebylo nutné dále upřesňovat prokazováním dalších okolností, které incidentu předcházely či které následovaly až po něm.
51. Lze tedy shrnout, že soudy obou stupňů zcela správně odmítly návrhy obviněného na další dokazování, které na konečné rozhodnutí nemají žádný vliv a probíhající trestní řízení by pouze neúčelně prodlužovaly (a to v rozporu s procesní zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, kterou však dovolatel logicky nevnímá jako prioritní). Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že dovolatel v rámci svého podání již explicitně nevznesl žádné námitky, dle kterých by byla skutková zjištění činěna na základě procesně nepoužitelných důkazů.
52. Dovolatel dále označil znalecký posudek MUDr. Jiřího Hladíka za „plytký“, neboť údajně stran zranění poškozeného P. „nepřipouští jiné mechanismy vzniku zranění“. Vyjma toho označil prezentaci znaleckých závěrů u soudu prvního stupně jako „arogantní“ s ohledem na to, že znalec údajně odmítal odpovídat na otázky jeho obhájkyně. Nicméně ani tyto výroky nejsou pravdivé. Z protokolu o konání hlavního líčení ze dne 13. 9. 2022 Nejvyšší soud ověřil, že obhájkyně položila znalci celkem sedmnáct otázek a v návaznosti na ni obviněný celkem třináct otázek, z nichž pět soudkyně označila za nepřípustné (č. l. 830-831 verte). Z toho je zřejmé, že znalec obviněnému a jeho obhajobě na položené otázky, jež měly možnost volně klást, řádně odpovídal. Nicméně z protokolu o hlavním líčení je naopak zjevné, že obhájkyně obviněného pokládala své otázky znalci až arogantním způsobem, místy dokonce vznášela dotazy zcela nemístné (nesmyslné), čemuž se znalec pouze asertivně bránil (viz např. otázka, zda mohly krevní výrony na vnitřní straně stehna poškozeného vzniknout kupříkladu pádem na patník nebo zda krevní výroky v obličeji pod očima si mohl poškozený způsobit pádem, viz č. l. 830 a násl.). Je tedy zřejmé, že nespokojenost obviněného i v tomto ohledu pramení toliko ze skutečnosti, že znalec neodpovídal obviněnému a jeho obhajobě způsobem odpovídajícím jejich představám.
V. 2.
K hmotněprávním námitkám dovolatele
53. V návaznosti na své skutkové námitky dovolatel brojí proti tomu, že skutek, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a odvolacím soudem potvrzen, byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného mělo být projednávané trestné jednání posouzeno nanejvýše podle §146a tr. zákoníku, tedy jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, přičemž za tuto „omluvitelnou pohnutku“ označil dlouholeté veřejné psychické týraní jeho osoby a osoby jeho manželky ze strany poškozeného. Tato námitka je hmotněprávní povahy, a proto je relevantně podřaditelná pod detekovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na který obviněný v záhlaví svého dovolání odkázal, nicméně Nejvyšší soud se s ní z níže rozvedených důvodů nemohl neztotožnit.
54. Podle §146a odst. 1 tr. zákoníku bude potrestán ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Předmětný trestný čin je trestným činem úmyslným (§15 tr. zákoníku), v rámci kterého úmysl pachatele (byť eventuální) směřuje k ublížení na zdraví jiné osobě, avšak na rozdíl od ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku pachatel jedná ve stavu silného rozrušení plynoucího:
- ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo
- v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu je rovněž vhodné doplnit, že samotné silné rozrušení spočívá v tom, že pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení, které se zjevně projeví v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí psychické predispozice anebo je příčinou jeho extrémního rozrušení vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného pak musí spočívat v jednání, které je v příkrém rozporu se společenskými morálními zásadami a svědčí tedy o krajní morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012, uveřejněné pod č. 47/2013 Sb. rozh. tr.). Nicméně za důvod k omluvitelnému hnutí mysli pachatele nelze považovat jednání poškozeného – oběti trestného činu, které pachatel sám vyprovokoval svým nepřístojným chováním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 856/2010, publikované jako TR NS 69/2010 - T 1326).
55. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších instancí vyplývá, že mezi obviněným F. a poškozeným P. od roku 2014 panovaly dlouhodobé spory a střety, které byly vyprovokovávány z jedné či druhé strany. Vztah obou osob lze tedy jednoznačně charakterizovat jako oboustranně konfliktní, nepřátelský až nenávistný (viz bod 41. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Avšak prokázaná existence dlouhodobého osobního nepřátelství ještě sama o sobě není důvodem pro právní kvalifikaci znaku „omluvitelné hnutí mysli“ ve smyslu §146a tr. zákoníku. Nehledě na to, že důkazně nebylo prokázáno, že by se poškozený vůči dovolateli skutečně dopouštěl závažného „psychického týrání“, kterak dovolatel namítl, nebo jiného jednání svědčícího o krajní morální zvrhlosti, sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám – už jenom proto, že obviněný F. se na negativních vztazích s poškozeným (a jeho manželkou) významně podílel řadou provokací a projevy nepřátelství doprovázenými verbální i fyzickou agresí.
56. Navíc je třeba uvést, že o aplikaci privilegované skutkové podstaty podle §146a tr. zákoníku lze zpravidla uvažovat pouze tehdy, jestliže pachatel reaguje na zavrženíhodné jednání poškozeného bezprostředně. Proto jednání obviněného nemůže být reakcí na dehonestující jednání poškozeného z více či méně vzdálené minulosti. V projednávaném případě nebylo nic takového zjištěno, pročež aplikace právní kvalifikace podle §146a odst. 1 tr. zákoníku na nyní projednávaný případ absolutně nepřicházela v úvahu. Jelikož žádné jiné námitky týkající se reálné existence formálních znaků vytýkaných přečinů nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení dovolatel neuplatňuje, bylo nutné jeho námitky odmítnout jako zjevně nedůvodné.
57. V rámci svého dovolání ještě dovolatel zmínil svoji námitku z předchozích stadií trestního řízení, když se pokusil své jednání koncipovat toliko jako jednání „v nutné obraně“ (konkrétně slovy, že útoku poškozeného P. se údajně bránil v sebeobraně). Nicméně i s touto námitkou se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal již Krajský soud v Praze, který po svém důkladném rozboru zcela oprávněně uzavřel, že jednání obviněného znaky nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku nikterak nevykazuje. Pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (viz 42. až 45.).
V. 3.
Námitka dovolatele stran absence obhájce obviněného v přípravném řízení
58. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu dovolatel namítl, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu tím, že mu nebyl včas ustanoven obhájce, a to přesto, že mu Okresní soud Praha – západ přiznal právo na obhájce ex offo. Z tohoto důvodu tvrdí, že nebyl v přípravném řízení dostatečně právně zastupován. Touto námitkou tedy dovolatel prakticky namítl, že v přípravném řízení byly dány důvody pro nutnou obhajobu podle §36 tr. řádu, avšak i přes tuto okolnost obviněný nebyl v době provádění úkonů trestního řízení (svévolí orgánů činných v trestním řízení) řádně zastoupen obhájcem. Avšak Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že v projednávaném případě tomu tak nebylo.
59. Obviněný R. F. podal dne 11. 11. 2019 návrh na přiznání nároku na bezplatné zastupování advokátem v předmětné trestní věci a o ustanovení obhájce s ohledem na to, že je dlouhodobě veden u příslušného Úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání a jeho finanční situace mu neumožňuje hradit advokátní pomoc z vlastních prostředků (č. l. 231). V reakci na to Okresní soud Praha – západ rozhodl usnesením ze dne 13. 1. 2020, č. j. 33 Nt 1078/2019-30, a obviněnému přiznal nároku na obhajobu za sníženou odměnu o 50 % (č. l. 248). Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 3. 2020 (č. l. 250). Z protokolu o výslechu obviněného ze dne 4. 6. 2020 vyplývá, že obviněný F. využil svého práva a odmítl vypovídat, neboť podal stížnost do usnesení o úhradě služeb advokáta a dosud mu nebylo doručeno pravomocné rozhodnutí nadřízeného soudu. V této souvislosti dodal, že poté, co rozhodnutí obdrží si bezodkladně advokáta najde nebo požádá o jeho přidělení Českou advokátní komorou (č. l. 257). Nicméně v tomto ohledu nebyl úspěšný, a proto požádal okresní soud, aby mu obhájce ustanovil. Následně byla obviněnému dne 14. 8. 2020 podle §33 odst. 4 tr. řádu ustanovena obhájkyně JUDr. Michaela Šubrtová. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že ani obviněný R. F. ani jeho obhájkyně dne 3. 9. 2020 nevyužili možnosti prostudovat spis z přípravného řízení neboli seznámit se s výsledky vyšetřování (č. l. 319).
60. Jelikož tedy obviněný podmínky kteréhokoli z důvodů nutné obhajoby, taxativně vymezených v ustanovení §36 tr. řádu, nenaplnil, nebyl tento zákonný dovolací důvod v dané věci dán. Vyjma toho podle platné právní úpravy (viz novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) má přípravné řízení toliko funkci přípravně-podkladovou, a proto podstata veškerého důkazního řízení tkví v řízení před soudem prvního stupně. Z tohoto úhlu pohledu je proto nutné hodnotit výsledky přípravného řízení na straně jedné a výsledky dokazování u nalézacího soudu na straně druhé. Jelikož skutečným těžištěm celého trestního řízení bylo jednání u Okresního soudu Praha – západ, během kterého byl obviněný F. vždy řádně zastoupen svým obhájcem, vyhodnotil Nejvyšší soud i tuto námitku dovolatele jako zcela irelevantní.
V. 4.
Námitka dovolatele stran vedení nepřípustného trestního stíhání
61. Poměrně značnou část své argumentace věnoval dovolatel námitce tzv. nezákonné dvoukolejnosti řízení, neboť s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu namítl, že ve věci incidentu ze dne 16. 1. 2019 proběhlo u OÚ Jílové u Prahy přestupkové řízení, v němž obviněný figuroval v pozici poškozeného a A. P. v pozici útočníka. Předmětná věc byla následně rozhodnuta a pravomocně ukončena. Z tohoto důvodu dovolatel vyjádřil údiv nad tím, že tutéž věc údajně znovu řešila Policie ČR, konkrétně kriminální oddělení v Mnichovicích a výsledkem tohoto procesu bylo zamítnutí obžaloby a předání věci k přestupkovému řízení. Kromě toho však mělo být týmž policejním orgánem stran předmětného útoku zahájeno ještě další řízení, v němž již dovolatel figuroval jako útočník a P. jako osoba útokem poškozená. Vzhledem k těmto sdělením má obviněný za to, že ve věci nepřípustně proběhlo hned několik řízení.
62. Na základě vznesené námitky Nejvyšší soud z připojeného spisového materiálu ověřil, že přestože věc byla skutečně původně vedena jako přestupek pod č. j. KRPS-16010/PŘ-2019-011413, tak v předmětné věci byl obviněný F. veden toliko jako obviněný a P. výhradně jako poškozený. Nejvyšší soud dále ověřil, že poškozený A. P. podal dne 17. 1. 2019 v 0:30 hod. na osobu obviněného trestní oznámení (č. l. 177), a to na policejní služebně Místního oddělení Radotín. Ještě téhož dne postoupila policie MO Radotín předmětnou věc Obvodnímu oddělení OOP Jílové u Prahy jako místně příslušnému orgánu, a to pro podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 251/2016 Sb. a přestupku proti majetku podle §85 odst. 1 téhož zákona. Přitom podle popisu trestného jednání se zcela jednoznačně jedná o skutek popisující napadení A. P. ze strany R. F. poblíž vlakového nástupiště XY – XY (č. l. 203). Následně bylo usnesením Policie ČR Územního odboru Praha venkov – jih, oddělení obecné kriminality, podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání obviněného R. F. jako obviněného ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 221).
63. O předmětném skutku tedy nebylo věcně rozhodováno jako o přestupku, kterak tvrdí dovolatel (ostatně takové rozhodnutí dovolatel ani soudu nikterak nedoložil a není ani součástí spisového materiálu). Proto také v dané situaci nic nebránilo tomu, aby proti obviněnému R. F. bylo zahájeno trestní stíhání, následně aby proti němu byla podána obžaloba a konalo se hlavní líčení, jehož výsledkem byl výše uvedený odsuzující rozsudek.
64. Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu nelze trestní stíhání zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku (a uplynula-li lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno). Vzhledem k tomu, že v dané věci jednoznačně nešlo o případ, kdy by trestní stíhání bylo nepřípustné, nedošlo postupem dotčených orgánů činných v trestním řízení k porušení procesní zásady ne bis in idem , respektive překážky věci rozsouzené ( res iudicata ). Z tohoto důvodu bylo proto nutné rovněž tuto dovolatelovu námitku tzv. dvoukolejnosti řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
V. 5.
Námitka proti výroku o trestu
65. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný R. F. svým dovoláním brojí nejen proti výroku o vině, nýbrž i proti výroku o trestu, byť svoji námitku v tomto smyslu již explicitně nikterak neupřesnil. Z obsahu podaného dovolání je však zjevné, že obviněný vyhodnotil uložený trest (zahrnující podmíněný trest odnětí svobody spolu s povinností nahradit dvěma poškozeným subjektům způsobenou škodu) za nepřiměřený, respektive nepřiměřeně přísný. Nicméně vzhledem k prokázaným skutečnostem (trest je obviněnému ukládán za dva úmyslné přečiny), okolnostem projednávaného případu (spáchání přečinů s rozmyslem za opakovaného použití fyzického násilí středně vysoké intenzity, jehož výsledkem je poškození zdraví a nenávratné poškození zubů), stejně jako k postoji obviněného, který po celou dobu trestního řízení neprojevil sebemenší známku sebereflexe, je uložený trest třeba považovat nejen za jednoznačně přípustný, ale i za zcela odpovídající projednávanému činu. Podmíněný výkon trestu pak odráží především výchovný charakter uloženého trestu, přičemž je pouze na obviněném, aby ve zkušební době prokázal, že se z projednávaného případu dostatečně poučil a totožného jednání se napříště vyvaruje, pročež nebude nutné přímého výkonu trestu odnětí svobody. Podobně také náhrada prokázané škody stran obou dotčených poškozených subjektů je zcela odpovídající prokázaným okolnostem případu.
V. 6.
Shrnutí
66. Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že se Okresní soud Praha – západ řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá §2 odst. 6 tr. řádu, tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Se skutkovými závěry nalézacího soudu se následně plně ztotožnil i Krajský soud v Praze jako soud odvolací. Z těchto důvodů nelze relevantně tvrdit, že by se soudy nižších instancí v nyní posuzovaném případě dopustily svévolného hodnocení důkazů. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé není patrný žádný, natož zjevný či extrémní nesoulad.
VI.
Závěr
67. V souvislosti s přednesenou argumentací je třeba zdůraznit, že obviněný převážnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi řádně vypořádal již Okresní soud Praha - západ a následně i Krajský soud v Praze jako soud odvolací. Oba soudy nižších instancí se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů.
68. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl v nyní posuzované věci projednávaný skutek přiléhavě právně kvalifikován, neboť byly prokazatelně naplněny zákonné znaky všech dotčených (nižšími soudy aplikovaných) skutkových podstat příslušných trestných činů.
69. Nejvyšší soud tak po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 9 To 2/2023-955, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 9. 2022, č. j. 40 T 72/2020-851, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného R. F. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), e), g), h) tr. řádu k porušení zákona, pročež bylo jeho dovolání v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu