ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.1708.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 1708/2023-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného AZAM – insolvence, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, identifikační číslo osoby 08777993, jako insolvenčního správce dlužníka MEDI HEALTH and BEAUTY, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Kunětická 2534/2, identifikační číslo osoby 29352932, proti povinnému advrt s. r. o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 02153131, zastoupenému Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109, odebráním věcí, o návrhu povinného na zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 501/2021, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č. j. 35 Co 305/2022-109, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č. j. 35 Co 305/2022-109, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2022, č. j. 48 EXE 501/2021-82, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) pověřil dne 14. 5. 2021 pod č. j. 48 EXE 501/2021-32 JUDr. Filipa Exnera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7, k vedení exekuce pro vymožení povinnosti uložené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019, č. j. 27 C 82/2016-262, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, č. j. 13 Co 181/2019-332, (dále též jen ,,exekuční titul“), vydat společnosti MEDI HEALTH and BEAUTY, s. r. o. jako oprávněnému následující věci: FUSIOMED ICE, MESOTHERM, X LASE, VENUS MEDICAL AW, SKINCARE, SPOTLESS, FACE SCAN, BODY SCAN, FYZIO LEHÁTKO, FYZIO LEHÁTKO, ESTHETIC LEHÁTKO, ESTHETIC LEHÁTKO, PLUS LEHÁTKO, PLUS LEHÁTKO, TABURET A, QUADRO STOLEK, IONOBASE+, FREDDO KOSMETICKÁ LAMPA, LIMFODRENÁŽNÍ PŘÍSTROJ S KALHOTAMI BTL.
2. Usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. 48 EXE 501/2021-82, pak Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh povinného ze dne 17. 6. 2021 na zastavení exekuce. Dospěl k závěru, že exekuční titul je materiálně vykonatelný, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, jaké věci má povinný oprávněnému vydat. Stejný závěr učinil i ohledně limfodrenážního přístroje s kalhotami BTL, který oprávněný povinnému v průběhu jejich spolupráce zapůjčil. K námitce existence zadržovacího práva exekuční soud odkázal na exekuční titul (rozsudek ze dne 29. 11. 2019, č. j. 13 Co 181/2019-332), v němž Městský soud v Praze konstatoval, že rozhodnutím odvolacího soudu dojde ke vzájemnému plnění na základě pravomocného rozhodnutí, a zadržovací právo se tedy již neuplatní (srov. bod 19 rozsudku).
3. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, přičemž po doplnění dokazování předávacím protokolem ze dne 25. 11. 2022 vzal za prokázané, že oprávněnému byly mezitím vydány další věci, že povinný nemá v držení žádnou z věcí uložených exekučním titulem a že jediná věc, která nebyla vydána, je FACE SCAN, který nebyl nalezen. Odvolací soud tedy uzavřel, že exekuce je aktuálně vedena pro vydání položky FACE SCAN, pro náklady exekuce a náklady oprávněného, pročež zde tedy důvody pro zastavení neshledal.
4. Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spojuje s řešením otázek hmotného nebo procesního práva, které podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
a) Je exekuční titul na vydání movitých věcí materiálně vykonatelný, pokud jsou věci ve výroku rozhodnutí označeny pouze jejich názvy?
b) Je možné vést exekuci na vydání movitých věcí, pokud k nim povinný uplatnil zadržovací právo podle §1395 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“)?
c) Je možné vést exekuci na vydání movitých věcí, pokud ohledně těchto věcí rozhodl jiný exekutor v jiné exekuci o postižení těchto věcí a o provedení exekuce těchto movitých věcí jejich prodejem v předmětné exekuci a tyto byly vydány jinému exekutorovi?
d) Je možná v exekuci na vydání movitých věcí aplikace §347 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) za situace, kdy exekuční titul neobsahuje údaje o druhu či jakosti věcí, které mají být vydány?
e) Je možné vést exekuci na vydání těch movitých věcí, u nichž došlo k jejich vydání oprávněnému před vydáním napadeného rozhodnutí?
5. Podle povinného z exekučního titulu nelze dovodit, zda uložená nepeněžitá povinnost odpovídá povinnosti vydat právě ty movité věci, které od oprávněného v minulosti převzal na základě neplatné kupní smlouvy č. 1/PRAH5/2015 ze dne 22. 6. 2015. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, a usnesení ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005) dovolatel zpochybňuje materiální vykonatelnost exekučního titulu a vytýká, že u jednotlivých věcí není uvedeno ani jejich výrobní číslo, barva, tvar a podobně. Současně prosazuje, že existence jeho zadržovacího práva na movitých věcech je jiným (hmotněprávním) důvodem, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Dále namítá nepřípustnost této exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Filipem Exnerem pod sp. zn. 151 EX 167/21, protože v ní jde o vydání stejných věcí, jež byly postiženy v jiné (dřívější) exekuci, konkrétně v exekuci vedené na návrh advrt s. r. o. jako oprávněného soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 134 EX 01698/20, který vydal dne 18. 6. 2021 pod č. j. 134 EX 01698/20-158 exekuční příkaz na jejich prodej (prodejem movitých věcí měla být uspokojena pohledávka advrt s. r. o. ve výši 2 600 000 Kč s příslušenstvím, kterou advrt s. r. o. vymáhal a požadoval z titulu vrácení uhrazené kupní ceny z neplatné kupní smlouvy). Povinný zpochybnil také postup podle §347 odst. 1 o. s. ř. v případě nedostatečné identifikace věcí exekučním titulem, neboť není zřejmé, jaké věci vlastně mají být opatřeny (na náklad a nebezpečí povinného). Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
7. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky zadržovacího práva odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
8. Podle §1395 odst. 1 o. z. kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.
9. Podle §2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
10. Dovolací soud se předně zabýval námitkou nedostatku materiální vykonatelnosti exekučního titulu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod. Ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční dospěje k jinému závěru, a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne. Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo1258/2005, nebo ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003). V dané věci sice výrok exekučního titulu neobsahuje žádnou bližší specifikaci jednotlivých vyjmenovaných věcí, které měl povinný oprávněnému vydat (např. výrobní čísla jednotlivých přístrojů), z odůvodnění rozsudku je však zřejmé, že se jedná o věci nabyté povinným na základě kupní smlouvy ze dne 22. 6. 2015, č. 1/PRAH5/2015 (s výjimkou limfodrážního přístroje s kalhotami BTV), jejichž specifikace byla provedena v uvedené smlouvě. Dovolací soud proto uzavírá, že v tomto konkrétním případě z exekučního titulu s přihlédnutím k jeho odůvodnění je dostatečně zřejmé, jakých věcí se exekuce týká.
11. Spojuje-li povinný přípustnost dovolání s otázkou (ne)možnosti vedení exekuce odebráním věci v případě, že tyto movité věci byly odevzdány jinému soudnímu exekutorovi, který vydal exekuční příkaz jejich prodejem, lze odkázat na §347 odst. 1 o. s. ř., který taktéž pamatuje na situaci, kdy se odebrání věci nepodaří provést. Jak z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, soudní exekutor Mgr. Jiří Prošek zabavené věci následně odevzdal insolvenčnímu správci společnosti MEDI HEALTH and BEAUTY, s. r. o. a další čtyři věci mu předal sám povinný (podle předávacího protokolu ze dne 25. 11. 2022 – č. l. 102).
12. Pokud jde o námitku týkající se zadržovacího práva povinného k movitým věcem, exekuční soudy převzaly závěr nalézacího soudu, který v odvolacím řízení konstatoval, že se zde zadržovací právo neuplatní, neboť soud rozhodoval o vzájemném plnění podle §2993 o. z. (srov. bod 19 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, č. j. 13 Co 181/2019-332). Exekuční soudy však přehlédly, že exekuční titul byl napaden dovoláním. Nejvyšší soud pak svým rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020 (uveřejněným pod číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, č. j. 13 Co 181/2019-332, v části výroku II, kterou byl ve výrocích I, III a IV potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019, č. j. 27 C 82/2016-262, a ve výroku III a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019, č. j. 27 C 82/2016-262, ve výrocích I, III a IV a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku přitom vyplývá, že ačkoliv soud prvního stupně uvedl, že žalovaná je povinna vrátit žalobkyni z titulu neplatné kupní smlouvy částku 2 600 000 Kč s příslušenstvím, „a to oproti vydání přístrojů, které má nyní ve své dispozici“, ve výroku I rozsudku žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 600 000 Kč s příslušenstvím bez dalšího „do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ a nevázal tak povinnost žalované na splnění vzájemné povinnosti žalobkyně k vydání přístrojů a zařízení získaných žalobkyní podle kupní smlouvy. Skutečnost, že ve výroku II naopak zavázal žalobkyni k vydání kupní smlouvou získaných přístrojů a zařízení (a dalšího přístroje, který nebyl předmětem kupní smlouvy, ale měla jej žalobkyně v držení) bez dalšího též „do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“, není vyjádřením vzájemnosti protiplnění (jak se zřejmě mylně domníval soud prvního stupně), neboť tímto výrokem bylo pouze rozhodnuto o vyhovění vzájemné žalobě žalované. Výrok I, jak byl formulován, znamenal exekuční titul pro žalobkyni jako oprávněnou (stejně jako výrok II znamenal exekuční titul pro žalovanou) a podle jeho znění by žalobkyně nemusela při výkonu rozhodnutí prokazovat připravenost cokoliv žalované (povinné) vydat, neboť povinnost vzájemného plnění takto formulovaným výrokem nebyla stanovena . Odvolací soud přitom zjevně měl (nesprávně) za to, že „soud prvního stupně výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 600 000 Kč s příslušenstvím, a to oproti vydání přístrojů v dispozici žalobkyně přesně ve výroku specifikovaných, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku“, a výše uvedené pochybení soudu prvního stupně nenapravil (bod 58).
13. Ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, tudíž plyne, že závěry exekučního soudu vycházely z nesprávného předpokladu vylučujícího možnost uplatnění zadržovacího práva v dané věci z důvodu vzájemnosti vymáhaného plnění (§2993 o. z.). Dovoláním napadené rozhodnutí tedy nemůže obstát. Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu postupu (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení se soud bude zabývat otázkou, zda povinný uplatnil zadržovací právo, a zda jeho případná existence nebyla důvodem k zastavení exekuce. Pro úplnost se dodává, že ani existence zadržovacího práva nezbavuje povinného vydat věci insolvenčnímu správci společnosti MEDI HEALTH and BEAUTY, s. r. o., sepíše-li je do majetkové podstaty, k čemuž došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 29 NSČR 23/2012).
14. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
15. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu