ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.1720.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 1720/2023-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Vandernex s.r.o. se sídlem v Karlových Varech, S. K. Neumanna č. 51/6, identifikační číslo osoby 06440118, zastoupené JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malická č. 1576/11, proti povinným 1) R. K. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 147/12, a 2) S. B. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené obecným zmocněncem René Hartmanem, bytem v Ústí nad Orlicí, Polní č. 1342, pro 9 937 225 Kč a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 EXE 236/2018, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. října 2022, č. j. 23 Co 28/2022-487, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 EXE 236/2018-366, předmětnou exekuci vůči povinnému 1) zastavil (výrok I.) a rozhodl, že oprávněná je povinna do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit povinnému 1) k rukám jeho zástupce náklady exekučního řízení ve výši 241 092,50 Kč (výrok II.), že oprávněná je povinna do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Josefu Lavičkovi, Exekutorský úřad Cheb, náklady exekučního řízení ve výši 432 333 Kč (výrok III.), a že ostatní účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení o návrhu povinného 1) na zastavení exekuce (výrok IV.) Soud zjistil, že exekučním titulem je v dané věci vykonatelný notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný jménem JUDr. Heleny Divišové, notářky se sídlem v Hradci Králové, notářskou kandidátkou M. K. dne 30. 7. 2013 pod č. j. NZ 3228/2013, N 3254/2013 – dále jen „notářský zápis“, na jehož základě se oprávněná domáhá vymožení pohledávky ve výši 9 937 225 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 9 937 225 Kč za dobu od 1. 1. 2017 do zaplacení. Z notářského zápisu plyne, že družstvo AKCENTA, spořitelní a úvěrové družstvo, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída č. 312, identifikační číslo osoby 64946851, na straně jedné jako věřitel, a povinní, na straně druhé jako dlužníci, uzavřeli dne 12. 7. 2013 smlouvu o úvěru č. 177/2013 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 7. 2013 – dále jen „smlouva o úvěru“. Smlouvou o úvěru se věřitel zavázal poskytnout dlužníkům za podmínek tam stanovených peněžní prostředky do celkové výše 10 500 000 Kč a dlužníci se zavázali věřiteli vrátit poskytnutý úvěr ve splátkách a dále zaplatit úroky z úvěru, poplatky a odměny, jakož i další nároky věřitele dle smlouvy o úvěru. Věřitel ke dni sepsání notářského zápisu svůj závazek splnil a poskytnul dlužníkům peněžní prostředky ve výši 10 500 000 Kč. Pro případ prodlení s plněním splátek bylo v článku VIII. bodu 2. smlouvy o úvěru sjednáno, že věřitel je po dlužnících oprávněn požadovat smluvní pokutu až do výše nesplacené jistiny úvěru. Z hlediska dosud vymoženého plnění bylo na vymáhanou pohledávku celkově vymoženo (mimo i v exekuci) 39 309 990,40 Kč. Soud uzavřel, že pokud si omezení maximálního rozsahu smluvní pokuty účastníci nepromítli do notářského zápisu, pak požadavek na zaplacení smluvní pokuty nad rozsah nesplacené jistiny nemá hmotněprávní oporu, a proto je nad tento rozsah požadovaná smluvní pokuta neplatná, neboť notářský zápis nemůže zavázat dlužníky k vyššímu plnění, než by odpovídalo plnění dle smlouvy o úvěru. Pokud pak notářský zápis nerespektoval maximální výši smluvní pokuty, nemůže v rozsahu nad toto omezení požívat soudní ochrany. Byla-li ke dni podání exekučního návrhu dlužná jistina 9 937 255 Kč, mohla být maximální výše smluvní pokuty požadována ve stejné výši, tj. celkem jistina a smluvní pokuta ve výši 19 874 510 Kč. Celkem však bylo zaplaceno a vymoženo 39 309 990,40 Kč, což více jak dvojnásobně převyšuje shora popsanou maximální výši nároku oprávněné; ve věci je tedy dán důvod pro zastavení exekuce vůči povinnému 1).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 18. 10. 2022, č. j. 23 Co 28/2022-487, ve výroku I. potvrdil usnesení soudu I. stupně s tím správným zněním, že se předmětná exekuce zastavuje zcela (výrok I.) a rozhodl, že oprávněná je povinna nahradit povinnému 1) k rukám jeho advokáta náklady prvostupňového řízení o zastavení exekuce ve výši 241 092,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), že oprávněná je povinna nahradit povinnému 1) k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení o zastavení exekuce ve výši 117 757,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.), že soudní exekutor JUDr. Josef Lavička, Exekutorský úřad Cheb, má vůči povinným právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 2 592 668,21 Kč (výrok IV.), a že ostatní účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů prvostupňového ani odvolacího řízení o zastavení exekuce (výrok V.). Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu I. stupně a uvedl, že účastníci smlouvy o úvěru se zcela zjevně dohodli na limitaci smluvní pokuty do výše nesplacené jistiny úvěru. I s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3009/2019) je notářský zápis, který je v dané věci exekučním titulem, procesní dohodu ve smyslu ustanovení §71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, byť obsahuje hmotněprávní úkon – uznání závazku (viz část „za druhé“ odst. 2 notářského zápisu). Neobsahuje ale sjednání jiných hmotněprávních pravidel, jimiž se má řídit splatnost dosud nezaplaceného a již existujícího závazku, který je v notářském zápisu identifikován (viz část „za třetí“ odst. 3 notářského zápisu). Soudní exekutor vydal výzvu ke splnění vymáhané povinnosti dne 21. 6. 2018 pod č. j. 176 EX 01771/18-045 a tentýž den vydal exekuční příkaz k přikázání pohledávky z účtu povinného 1) pod č. j. 176 EX 01771/18-048. Proto úhradu povinného 1) ve výši 15 000 000 Kč (z prodeje jeho nemovitých věcí v Kuklenách na základě kupní smlouvy ze dne 28. 8. 2019) a úhradu povinného 3) – Domova na Kalvárii s.r.o. se sídlem Jaroměřice č. 271, identifikační číslo osoby 2877464, vůči němuž již exekuce byla zastavena, ve výši 22 000 000 ze dne 29. 8. 2019 je nutné v souladu s ustanovením §46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a jejich činnosti – dále jen ex. řád“, považovat za tzv. vymožené plnění, což je třeba promítnout i do rozhodování o výši odměny soudního exekutora. S odkazem na ustanovení §36 odst. 5 ex. řádu odvolací soud nepřisvědčil ani námitce oprávněné o tom, že výše uvedené platby byly uhrazeny jejímu právnímu předchůdci na plnění nesouvisející s pohledávkami vymáhanými v této exekuci. Po doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že nelze seznat uzavření dohody, z níž by vyplývalo, že alespoň jedna z výše popsaných částek měla být zaplacena na jinou pohledávku, než která je vymáhána v této exekuci; je zřejmé, že sice šlo o zaplacení částek mimo exekuci, nikoliv však na závazky vymáhané mimo exekuci. Na základě uvedeného odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně s tím správným zněním, že se exekuce zastavuje zcela.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek jak hmotného, tak procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, namítá, že soudy obou stupňů neprovedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci a účastníci nebyly poučeni ve smyslu ustanovení §118 a odst. 2 o. s. ř. Jejich rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a tedy nepřezkoumatelná, neboť se odvolací soud nevypořádal s námitkami oprávněné a není tak zřejmé, zda se jimi vůbec zabýval, případně proč se s nimi neztotožnil. Usnesení odvolacího soudu vykazuje celou řadu vad v důsledku čehož došlo k porušení práva oprávněné na spravedlivý proces, zejména proto, že odvolací soud namísto „pouhého“ potvrzení usnesení soudu I. stupně exekuci zastavil zcela. Takový postup je v rozporu s o. s. ř. a s principem předvídatelnosti soudního rozhodování. Oprávněná v odvolacím řízení uplatnila zcela konkrétní skutková tvrzení (jež ve svém podání dovolatelka obsáhle rozvádí), která nevyvratitelně potvrzují, že vůli smluvních stran bylo sjednat limit smluvní pokuty pouze pro případy explicitně uvedené v článku VIII. bodu 2. smlouvy o úvěru, resp. že platby povinných ve výši 15 a 22 milionů Kč byly ze strany povinných hrazeny na jiné závazky, než které byly vymáhány exekučně. Odvolací soud byl povinen se s touto argumentací náležitě vypořádat, nebo oprávněnou poučit, že tato skutková tvrzení je potřeba doplnit. Ani jedna z těchto alternativ však nebyla splněna. Předmětné ustanovení smlouvy o úvěru týkající se limitace smluvní pokuty odvolací soud vyložil izolovaně a vytrhl je z kontextu celé smlouvy o úvěru; takový výklad je v rozporu se zněním smlouvy o úvěru jako celku, jakož i v nesouladu s vůlí smluvních stran, tedy v rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
5. Dovolatelka ve svém podání v obecné rovině vytýká rozhodnutí odvolacího soudu, že je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, překvapivé, že se nevypořádalo se všemi námitkami dovolatelky, a že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazními prostředky, čímž mělo dojít k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces. Tyto argumenty dovolatelka doplňuje odkazy na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, jež rovněž v obecné rovině stanoví meze přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007, ze dne 9. 11. 2016, ze dne 30 Cdo 2178/2016, nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, ze dne 27. 8. 2013, II. ÚS 1842/12, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. I. ÚS 40/03). Taková argumentace dovolatelky však nemůže vést k úsudku, že dovolací soud má provést celkový přezkum rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že jakákoliv v pozdějším textu dovolání skutečně konkretizovaná námitka dovolatelky má být vyhodnocena tak, že má ústavní dimenzi a že se jí Nejvyšší soud musí věcně zabývat, aniž by dovolatelka vymezila, v čem má spočívat přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.), a aniž by vymezila podle zákona relevantní dovolací důvod, tedy nastolit právní otázku (§241a odst. 1, 3 o. s. ř.), kterou se má dovolací soud zabývat. Naopak je na místě trvat na tom, že dovolání zásadně má tyto náležitosti obsahovat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4631/2018, ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 115/2019, ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3769/2020, či ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2433/2022), s tím, že rolí dovolací soudu je se zabývat právními, a nikoliv skutkovými otázkami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 531/2020, ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1705/2020, a ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2492/2020). Vskutku konkrétní námitky, které dovolatelka dále v dovolání uvádí, tedy Nejvyšší soud musí posuzovat tak, zda je ve vztahu k nim vymezen předpoklad přípustnosti i dovolací důvod, případně zda dovolatelkou tvrzené údajné porušení procesního práva skutečně je natolik závažné, že skrze ně došlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces, a tedy konkrétní námitka sama o sobě obstojí z toho důvodu jako svébytný dovolací důvod.
6. Uvádí-li tedy oprávněná, že odvolací soud nepřihlédl k jejím skutkovým tvrzením o tom, že „uplatnila zcela konkrétní skutková tvrzení týkající se existence jiných než exekučně vymáhaných závazků, přičemž odvolací soud byl povinen buď se s touto argumentací v odůvodnění náležitě vypořádat anebo oprávněnou poučit, že tato skutková tvrzení je potřeba ještě dále doplnit“ (bod III. dovolání in fine), nelze přehlédnout, že dovolatelka v této souvislosti nenastoluje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit, a nevymezuje ani předpoklad přípustnosti. Dovolací soud srozumitelně vysvětlil, proč ve shodě se soudem prvního stupně došel k závěru, že dovolatelčino přesvědčení, že vedle dovolatelkou exekvované částky neexistují žádné další smluvní pokuty, na které by plnění poskytnuté některým z povinných během exekuce mohlo být poskytnuto a že tedy předmět exekuce byl platbami ze strany povinných zcela vyčerpán a exekuci je na místě z toho důvodu zastavit (odst. 26 a 27, odst. 46 a násl. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení). Tento ve své podstatě skutkový závěr netrpí deficitem nepřezkoumatelnosti a není výrazem zjevné svévole odvolacího soudu při interpretaci ustanovení úvěrové smlouvy (zejména jejího čl. VIII). Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou dovolatelky, že výše popsaný úsudek odvolacího soudu byl pro ni nepřípustně překvapivý, neboť v základu tentýž vývod uskutečnil již soud prvního stupně (zejména odst. 35 a 39 odůvodnění usnesení soudu I. stupně). Za takových okolností se poučení odvolacího soudu uskutečněné vůči dovolatelce (odst. 46 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) jeví jako akceptovatelné. Tato námitka dovolatelky tedy nezakládá přípustnost dovolání.
7. Namítá-li dále dovolatelka pod bodem IV. dovolání, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že neprovedl jí navržené důkazní prostředky (dovolatelka zmiňuje výslech Z. V. a J. L.), nelze přehlédnout, že odvolací soud provedl důkaz zápisem L. o jednání ze dne 6.8. 2018 a 20. 1. 2020, a na jejich základě uzavřel, že při jednáních v kanceláři L. a V. „nelze seznat uzavření dohody, z níž by vyplývalo, že alespoň jedna z částek 15 nebo 22 milionů Kč měla být zaplacena na jinou pohledávku, než která je vymáhána v této exekuci.“ Je tedy zřejmé, že odvolací soud pokládal tyto listinné důkazní prostředky za postačující, jde-li o zjištění obsahu schůzek, které se uskutečnily u L. a V., aniž by musel uskutečnit výslech L. a V. Tento postup odvolacího soudu (blíže odůvodněný v odst. 47 až 52 dovoláním napadeného usnesení) dovolací soud nevede k závěru, že nevyslechnutí těchto svědků by v daném případě mělo být vyhodnoceno jako natolik zásadní, že vyústilo v porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ani tato námitka dovolatelky nezakládá přípustnost dovolání.
8. Dovolatelka dále namítá že odvolací soud i soud prvního stupně poskytly nesprávný výklad čl. VIII. smlouvy o úvěru, jestliže uzavřely, že toto smluvní ustanovení směřuje k limitaci smluvních pokut ze smlouvy o úvěru do výše nesplacené jistiny úvěru (bod V. dovolání). Nelze přehlédnout, že dovolatelka k této výhradě neformuluje žádnou právní otázku (ani otázku týkající se pravidel výkladu projevu vůle), kterou by měl dovolací soud zodpovědět, a neformuluje ani žádný předpoklad přípustnosti. Výklad smyslu předmětného článku provedený odvolacím soudem a popsaný v odst. 26 a násl. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení (viz i odst. 35 usnesení soudu prvního stupně) nelze pokládat za zjevně svévolný, a tedy zakládající přípustnost dovolání z důvodu porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces. Tato námitka dovolatelky tedy rovněž přípustnost dovolání nezakládá.
9. Dovolatelka se též vymezuje proti závěru odvolacího soudu o tom, že částky ve výši 15 a 22 milionů Kč, jež měli poskytnout povinní, byly položkami, jimiž byly umořeny povinnosti, pro které oprávněná vede exekuci, a nikoliv povinnostmi ze závazků zcela mimo exekuci (bod VI. a navazující bod VII. dovolání). Konkrétně jde o to, že odvolací soud (podle názoru dovolatelky nesprávně) uzavřel, že deklarace ze strany povinných o připravenosti platit tyto částky na úhradu závazků vůči oprávněné „mimo exekuci“ neznamená, že by částky měly sloužit k zaplacení pohledávek, pro které se exekuce nevede, ale pouze to, že tyto částky povinní na exekučně vymáhané závazky dobrovolně, tedy bez toho, aby je exekutor vymohl realizací jejich majetku. Ani v tomto případě však dovolatelka nevymezila řádný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1, 3 o. s. ř. a neformulovala ani předpoklad přípustnosti. Odvolací soud přitom srozumitelně, dostatečně, a nikoliv zjevně svévolně vysvětlil, proč došel k závěru, že tato plnění jsou částkami, jimiž mělo dojít k úhradě plnění, které bylo exekvováno v rámci předmětné exekuce (odst. 50 – 52 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení). Odvolací soud v základu vysvětlil, proč obsah projevů povinných uskutečněných v rámci zápisů o jednání před L. mají být vykládány výše uvedeným způsobem, a to i s přihlédnutím k okolnostem případu. Interpretaci ze strany odvolacího soudu (a shodný závěr soudu prvního stupně, viz odst. 40 odůvodnění usnesení soudu I. stupně) není na místě pokládat za projev vybočení z judikatury uváděné dovolatelkou (zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, a rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96). Rovněž tato námitka dovolatelky tedy nečiní dovolání přípustným.
10. Protože dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu