ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.2378.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2378/2022-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného A. R., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vítem Berkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 323/13, proti povinné A. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Davidem Bascheri, advokátem se sídlem v Praze 7, pplk. Sochora 1391/4, pro 693 154,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 26 EXE 1451/2017, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2022, č. j. 26 Co 325/2021-248, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2022, č. j. 26 Co 325/2021-248, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Trutnově (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 6. 2021, č. j. 26 EXE 1451/2017-191, částečně zastavil exekuci na majetek povinné pro vymožení smluvní pokuty ve výši 50 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 66 100 Kč za každý započatý měsíc prodlení od 9. 1. 2017 do zaplacení (výrok I). Zrušil usnesení téhož soudu ze dne 18. 5. 2018, č. j. 26 EXE 1451/2017-63, ve výroku II, kterým bylo uloženo oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Makariusovi náklady exekuce 6 655 Kč (výrok II). Dále zrušil téže usnesení ve výroku III, kterým bylo oprávněnému uloženo zaplatit právnímu zástupci povinného náklady řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce (výrok III). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce (výrok IV). O zastavení exekuce v rozsahu smluvních pokut rozhodoval již podruhé, neboť Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2020, č. j. 20 Cdo 4017/2019-157, zrušil předchozí usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 13. 11. 2018, č. j. 26 Co 283/2018-114, kterým odvolací soud mimo jiné potvrdil usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 5. 2018, č. j. 26 EXE 1451/2017-63, ve výroku II o zastavení exekuce, přičemž zavázal odvolací soud, aby se zabýval v případě smluvních pokut, jejichž specifikaci považoval za určitou, námitkou povinné, zda se vymáhání smluvních pokut nepříčí dobrým mravům. Následně pak odvolací soud zrušil v napadeném rozsahu usnesení soudu prvního stupně (č. l. 172). Okresní soud uvedl, že v souzené věci je exekučním titulem notářský zápis ze dne 8. 7. 2016, NZ 913/2016, N 584/2016, na základě něhož se povinná zavázala zaplatit oprávněnému zapůjčenou částku spolu s fixním úrokem ve výši 140 500 Kč, a to jednorázově nejpozději do 8. 1. 2017. V případě prodlení se zavázala zaplatit dvě smluvní pokuty. Okresní soud dále uvedl, že ve věci je po právu vymáhána jistina ve výši 120 500 Kč, sjednaná smluvní pokuta 50 500 Kč tak činí cca 41 % vymáhané jistiny a další smluvní pokuta činí 66 100 Kč za každý započatý měsíc prodlení od 9. 1. 2017 do zaplacení. Okresní soud dospěl k závěru, že smluvní pokuty jsou v kontextu s vymáhanou jistinou nemravné, nepřiměřené a v lichevní výši, a proto odporují judikatuře Nejvyššího soudu. Z uvedeného důvodu exekuci v daném rozsahu zastavil.
2. Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a IV potvrdil, ve výrocích II a III změnil tak, že se o zrušení usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 5. 2018, č. j. 26 EXE 1451/2017-63, ve výrocích II a III nerozhoduje. Oprávněnému uložil nahradit povinné náklady odvolacího řízení 8 390,30 Kč k rukám jejího zástupce (výroky I až III). Krajský soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že je třeba přiměřenost pokut poměřovat ve vztahu k dluhu aktuálně vymáhanému v exekučním řízení, neboť obě smluvní pokuty byly sjednány pro případ prodlení povinné s vrácením jistiny včetně příslušenství, tedy k zajištění celého předmětu zápůjčky (t. j. i pro část nároku, na kterou nemá oprávněný vykonatelný exekuční titul). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že podle smlouvy o zápůjčce se povinná zavázala obě smluvní pokuty zaplatit pro případ prodlení s vrácením jistiny a příslušenství bez ohledu na aktuální výši dlužné částky. Povinnost zaplatit smluvní pokuty se tedy neodvíjela od výše dluhu, s nímž byla povinná v prodlení, a povinná by byla povinna zaplatit smluvní pokuty i v případě prodlení se zaplacením např. jen 1 Kč. Připomněl, že smluvní pokuty byly sjednány kumulativně a jednalo se o tzv. řetězení smluvních pokut, přičemž vrácení zápůjčky bylo zajištěno rovněž zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví povinné (čl. III smlouvy o zápůjčce). Odvolací soud uvedl, že oprávněný věděl, že půjčuje povinné peníze, aby zaplatila dluhy v proti ní vedených exekucích, a mohl předpokládat, že povinná nebude schopna své závazky splácet ve sjednaném čase půl roku. Oprávněný měl zkušenosti s poskytováním zápůjček a sám povinnou zastupoval v exekučních řízeních. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že účelem sjednaných smluvních pokut nebylo ve skutečnosti naplnění jejich funkcí, ale zjevné zneužití ustanovení o smluvní pokutě za účelem neopodstatněného obohacení oprávněného jako věřitele. Ujednání o smluvní pokutě opomíjí preventivní, uhrazovací a sankční funkci smluvní pokuty a vedou k jejímu zneužití a poškození dlužníka. Odvolací soud tak shledal okolnosti, za nichž byly smluvní pokuty ujednány, za příčící se dobrým mravům, a ujednání o smluvních pokutách za absolutně neplatná (§588 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“). Proto také shledal důvod pro zastavení exekuce.
3. Oprávněný v dovolání, jenž směřuje do výroku I napadeného usnesení (kterým byl potvrzen výrok I usnesení soudu prvního stupně) a do výroku III, namítá, že závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvních pokutách se příčí dobrým mravům, je nesprávný. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. 12. 2002, sp. zn, 29 Odo 426/2001, rozsudek ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4908/2014) považuje úvahu odvolacího soudu o tom, že výše smluvní pokuty byla sjednána bez ohledu na aktuální výši dlužné částky.
4. Pokud jde o „řetězení“ smluvních pokut, odvolací soud neuvedl žádné právní hodnocení k tomu, jak má toto řetězení zakládat neplatnost ujednání o smluvní pokutě. Měsíční smluvní pokuta byla přitom sjednána ve výši 66 100 a jedná se přibližně o 7,9 % z celé zajištěné částky, tedy jistiny s fixním smluvním úrokem [o 9,5 % měsíčně z jistiny, denní sazba smluvní pokuty tak činí v závislosti na počtu dní v měsíci 0,25–0,28 % (0,31–0,34 % z jistiny)], tedy hluboko pod hranicí považovanou Nejvyšším soudem za přiměřenou. Oprávněný má za to, že odvolací soud založil své rozhodnutí na řešení právní otázky, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena, a to, zda kumulace smluvních pokut, které však ve svém součtu jsou svou výší přiměřené, znamená neplatnost ujednání o smluvní pokutě, případně nepřiměřenosti takto sjednaných smluvních pokut.
5. Dále namítá, že posouzení zajištění dluhu ze zápůjčky zástavním právem jako okolnost svědčící pro neplatnost smluvní pokuty je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Uvedl, že povinná poté, co přijala zápůjčku od oprávněného, žádné exekuce již neměla, ale vlastnila nemovitost, kterou mohla použít coby majetek k vrácení dluhu pro případ, že by se jí nepodařilo získat finanční prostředky jinak, a to ani s pomocí nemovitosti dluh ze zápůjčky vůči oprávněnému přeúvěrovat.
6. Podle názoru oprávněného odvolací soud nesprávně vyhodnotil i okolnosti sjednání zápůjčky. Byl to právě oprávněný, kdo pomohl povinné vymáhané dluhy uhradit. Oprávněný na základě předložené rámcové smlouvy také legitimně očekával, že povinná má v úmyslu jeho úvěr refinancovat s využitím své nemovitosti jako zástavy. Závěr odvolacího soudu, že mu muselo být zřejmé, že povinná nebude moci zápůjčku vrátit, není ničím podložen.
7. S ohledem na odvolacím soudem posouzené okolnosti považuje oprávněný za dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, zda se sjednání smluvní pokuty příčí dobrým mravům, pokud „smluvní pokuta byla sjednána pevnou částkou ve výši odpovídající cca 0,25 % denně ze zajištěného dluhu, zaplacení dlužné jistiny je zajištěno zástavním právem na nemovitosti povinné, povinná nemá po poskytnutí zápůjčky žádné další exekuce a povinná vlastní nemovitost a dluh má být uhrazen z úvěru, který si povinná sjedná a který bude zajištěn zástavním právem na této nemovitosti“.
8. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsudku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení, zda jsou ustanovení o smluvních pokutách neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Podle §588 zákona č. 89/2012 Sb., dále též jen „o. z.“ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle §2048 o. z. ve znění účinném do 30. 6. 2021 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
12. Podle §2051 o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
13. Z citované právní úpravy vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi právním ujednáním o smluvní pokutě, které se příčí dobrým mravům a činí je neplatným, a ochranou dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou smluvní pokutu (k čemuž slouží moderace smluvní pokuty, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020).
14. Odvolací soud vyhodnotil okolnosti, za nichž byly smluvní pokuty sjednány, za takové, které se příčí dobrým mravům. V souvislosti s dovolatelem předestřenou otázkou, zda lze okolnosti, za jakých byly sjednány v dané věci smluvní pokuty, považovat za takové, které se příčí dobrým mravům, nutno připomenout, že pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2498/2016, ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 548/2018, či ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3654/2019 (ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1542/17, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2743/18, a ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 926/20)].
15. Odvolací soud uvedl, že při svém rozhodování uvážil funkci smluvní pokuty, kdy dospěl k závěru, že účelem sjednaných smluvních pokut ve skutečnosti nebylo naplnění jejich funkcí, ale zjevné zneužití ustanovení o smluvní pokutě za účelem neopodstatněného obohacení věřitele s cílem navýšit závazky povinné na nepřiměřenou výši při vědomí tísně povinné. V této souvislosti dále uvedl, že je zřejmé, že oprávněný vzhledem ke všem okolnostem musel vědět, že povinná mu ve lhůtě určené exekučním titulem zapůjčenou jistinu s příslušenstvím vrátit nemůže (věděl o exekucích vedených proti povinné, měl zkušenosti s poskytováním zápůjček, mohl předpokládat, že povinná nebude schopna své závazky splácet). Současně odvolací soud uvedl, že posuzoval též přiměřenost smluvních pokut s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval, a v úvahu vzal i výši zajištěné pohledávky. Konstatoval, že při posouzení přiměřenosti „jednorázové“ smluvní pokuty s přihlédnutím k výši dlužné částky neshledal její výši nepřiměřenou, nemravnou či v lichevní výši, na rozdíl od „měsíční“ smluvní pokuty, aniž by ovšem tyto své úvahy jakkoli rozvedl či vysvětlil. Uvedl, že povinnost k zaplacení smluvních pokut se neodvíjela od výše dluhu, s nímž byla povinná v prodlení, že nárok na smluvní pokuty by vznikl při nezaplacení jakékoli části jistiny či příslušenství i při nezaplacení např. jen 1 Kč a že smluvní pokuty byly sjednány kumulativně, kdy se jednalo o tzv. řetězení smluvních pokut. Z odůvodnění rozhodnutí však není patrné, jak a zda vůbec odvolací soud tyto skutečnosti hodnotí ve vztahu k případné neplatnosti ujednání o smluvních pokutách.
16. Odvolací soud tedy sice dospěl k závěru, že okolnosti, za nichž byly smluvní pokuty sjednány, lze považovat za okolnosti příčící se dobrým mravům, z jeho odůvodnění ovšem není zřejmé, co vše mezi takové okolnosti odůvodňující neplatnost ujednání o smluvní pokutě zahrnul. Nelze proto ani ve smyslu shora citované judikatury dovolacího soudu zhodnotit přiměřenost úvahy odvolacího soudu, zda jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné, a tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
17. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
18. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
19. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předseda senátu