ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.548.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 548/2018-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně městské části Praha 14 , se sídlem Praha 9, Bratří Venclíků 1073, zastoupené Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem Plzeň, Kamenická 2378/1, proti žalované A.C.E. Media Ventures, Inc. , se sídlem 1873 South Bellaire Street, Suite 1000, Denver, Colorado, USA, zastoupené Mgr. Lukášem Matuškou, advokátem se sídlem Třebíč, Gen. Sochora 952/21, o zaplacení částky 148.668,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 277/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017, č. j. 17 Co 177/2017-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.906,- Kč k rukám Mgr. Mojmíra Přívary, advokáta se sídlem Plzeň, Kamenická 2378/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017, č. j. 17 Co 177/2017-99, odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“). Učinil tak proto, že dovolatelka v něm neuplatnila (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. Ve skutečnosti totiž použila nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusila primárně zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku na nájemné (podle závěrů ustálené soudní praxe platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění – srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i otázky, zda takto uplatněný nárok je či není v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Až za použití takto předestřeného skutkového stavu pak zpochybnila správnost odvolacím soudem přijatých právních závěrů. Ačkoliv se tedy dovolává nesprávného právního posouzení konkrétních ujednání nájemní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 27. ledna 2005 (dále jen „Nájemní smlouva“) či nesprávného a nedostatečného posouzení uplatněného nároku z hlediska dobrých mravů ve smyslu §3 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“) a zásad poctivého obchodního styku, ve skutečnosti napadá správnost skutkových zjištění učiněných z Nájemní smlouvy (zejména z jejich §2 bodu 2.2, §3 bodu 3.2 písm. b/ a c/, §4 bodu 4.4, a §7 bodu 7.1) a skutkových zjištění rozhodných pro závěry, které odvolací soud (soud prvního stupně) přijal s odkazem na ustanovení §3 obč. zák.
Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou – vzhledem ke znění ujednání obsažených v citovaných bodech Nájemní smlouvy, avšak i s přihlédnutím k vůli účastníků tam písemně vyjádřené – natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i takovýto výklad uvedených ujednání je zde možný (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). I kdyby z Nájemní smlouvy, resp. z tam citovaných jejich bodů, měla čistě teoreticky vyplynout dovolatelkou předestřená skutková zjištění, nelze ztratit ze zřetele, že žalobkyně iniciativu i ve smyslu §7 bodu 7.1 Nájemní smlouvy vyvinula (viz její interní sdělení učiněné dne 30. března 2007 prostřednictvím oddělení majetkových dispozic, z něhož čerpaly svá skutková zjištění oba soudy).
Ve vztahu k právním závěrům, které odvolací soud při zjištěném skutkovém stavu přijal s odkazem na ustanovení §3 obč. zák., pak dovolací soud pouze připomíná, že za „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, a to nejen právně významné okolnosti na straně dovolatelky, nýbrž i na straně žalobkyně, jeho úvaha odpovídá takto zjištěným skutečnostem, nepostrádá ani logické závěry z nich plynoucí a není v tomto směru zjevně nepřiměřená. I přes ujednání obsažené v §4 bodu 4.4 Nájemní smlouvy pokládá dovolací soud za potřebné připomenout závěry ustálené soudní praxe, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005, z 13. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008, z 27. května 2014, sp. zn. 26 Cdo 1531/2014, či z 25. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 1524/2017). Je-li tento názor využitelný i ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení dlužného nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním nebytových prostor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005, z 13. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008, a nejnověji z 27. května 2014, sp. zn. 26 Cdo 1531/2014), lze ho bez rozumných pochybností použít i ve vztahu k nájemnému z pronajatého pozemku.
Vzhledem k charakteru některých dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud výjimečně dodává, že nejen skutkové námitky, ale ani vady řízení, které dovolatelka rovněž uplatnila, nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ).
Dovolací soud nepřehlédl dovolací sdělení, že dovolatelka podává dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“ , tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k uvedeným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o.s.ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo v této části doplněno ve lhůtě podle §241b odst. 3 o.s.ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu ve skutečnosti nesměřuje a dovolatelka pouze formálně ohlásila, že dovolání i proti těmto výrokům podává.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. 5. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu