ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.2473.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 2473/2023-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému J. K., zastoupenému JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, pro 72 630 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1298/2022, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 11 Co 134/2023-66, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 11 Co 134/2023-66, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 22. 3. 2023, č. j. 34 EXE 1298/2022-50, částečně zastavil exekuci v rozsahu vymožení úroku ve výši 81,68 % ročně z částky 46 230 Kč od 17. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 162 172 Kč (výrok I.), ve zbývající části návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Exekuční titulem je rozsudek pro uznání, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné 72 630 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 49 127 Kč od 17. 9. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 81,68 % ročně z částky 46 230 Kč od 17. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 162 172 Kč, a náklady řízení ve výši 19 313,60 Kč. Jedná se o nárok ze spotřebitelské úvěrové smlouvy uzavřené dne 16. 1. 2019. Exekuční soud konstatoval, že v intencích závěrů judikatury Ústavního soudu není povolán k posuzování platnosti či neplatnosti této smlouvy (což může činit pouze soud nalézací), ale může pouze posoudit zjevnou nespravedlnost přisouzeného plnění. Soud dospěl k závěru, že zjevnou nespravedlností je v tomto případě v poměrech spotřebitele přisouzené plnění toliko v části přisouzeného úroku ve výši 81,68 % ročně z částky 46 230 Kč, přestože je v jeho horní výši limitován, a který vychází ze smluvního úroku ve výši 120,38 %, potažmo RPSN ve výši 123,06 %, a to s ohledem na obvyklou úrokovou míru u úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy ve výši 10 až 13 % ročně, kdy uvedená sazba převyšuje zhruba osmkrát průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v době uzavření úvěrové smlouvy. Pouze v této části se proto přiznaný nárok jeví v rozporu s principy demokratického právního státu a realizace exekuce v tomto rozsahu by byla zjevnou nespravedlností.
2. K odvolání oprávněné Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že úroky jsou podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, sjednání jejich výše však podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru není a není-li ve smlouvě jejich výše sjednána, bude úvěrovaný povinen platit úroky stanovené na základě zákona (§1802 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Úroky se platí za peněžní prostředky, které byly skutečně čerpány (nikoliv za celý úvěrový limit) a za dobu od čerpání peněžních prostředků úvěrovaným do jejich vrácení (§2399 odst. 2 poslední věta o. z.). Úroky se počítají z dlužné částky (jistiny) za použití úrokové sazby sjednané mezi stranami; úroková sazba může být sjednána jako pevná (jako v souzené věci) nebo pohyblivá. Odvolací soud se ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, že v posuzované věci je vymáhání úroku v návrhem požadované výši opírající se o exekuční titul (rozsudek pro uznání) ve zjevném rozporu s dobrými mravy a představuje zneužití práva, tudíž nejsou splněny předpoklady pro vedení exekuce. Právním důvodem vymáhané pohledávky je smlouva o úvěru, v níž povinný vystupoval jako spotřebitel, jednalo se o formulářovou smlouvu se stanovenou výší úvěru 50 000 Kč, celková částka, kterou měl povinný zaplatit, činila 135 144 Kč v 36 měsíčních splátkách po 3 754 Kč, úroková sazba byla sjednána jako pevná po celou dobu splácení úvěru ve výši 120,3 % ročně, částka úroku splatná za jeden kalendářní den činila 113,44 Kč a výše RPSN byla 123,06 %. Smluvní strany si sjednaly, že při prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů vzniká klientovi povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku a souhrn veškerých smluvních pokut činí 2 999 Kč. Nezaplatí-li klient novou jistinu v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení.
3. Odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž sice přezkum věcné správnosti exekučního titulu není v exekučním řízení přípustný, není však vyloučeno, aby se otázka platnosti úvěrové smlouvy stala významnou a byla v souladu se zákonnými principy ochrany spotřebitele. Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Tato obecná východiska je třeba vztáhnout i na případ exekučního titulu, jímž je rozsudek pro zmeškání a analogicky též rozsudek pro uznání. Odvolací soud konstatoval, že zásadně jde o to, aby výkon rozhodnutí nevedl ke zjevné nespravedlnosti, přičemž nejen sjednání, ale i uplatnění práva na úroky z prodlení, jakož i úrok v neústavní výši, představuje zneužití práva. Případný zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor ujednání o úroku s dobrými mravy však musí být výjimečný a odůvodněný mimořádnými okolnostmi daného případu, neboť možnost ujednat si výši úrokové sazby je obsahovým projevem smluvní volnosti stran a nejedná se o sjednání případné sankce za porušení smluvního závazku jako v případě úroku z prodlení.
4. Odvolací soud zdůraznil, že exekuční soud neučinil zjištění, v jaké finanční situaci byl povinný v době sepsání úvěrové smlouvy, do jaké míry s ní byla oprávněná seznámena a zda po povinném měla požadovat osvědčení o úvěruschopnosti, přesto lze přistoupit k částečnému zastavení exekuce ohledně části úroku z úvěru přiznaného pravomocným soudním rozhodnutím, neboť jeho nemravnost již dosahuje takové intenzity, že vydaný exekuční titul v rozsahu přesahujícím tuto výši nelze vykonat. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který zvolil jako kritérium trojnásobek nejvyšší úrokové sazby podle databáze ARAD vedené Českou národní bankou, neboť toto kritérium je přezkoumatelné a objektivní, přičemž trojnásobek vychází ze závěrů Nejvyššího soudu přijatých v rozsudku ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 (pro vyšší míru rizikovosti nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvoj či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů). Nelze ale tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, je za takový úrok považován téměř čtyřnásobek, který již může dosáhnout intenzity vyžadované pro naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně vycházel při stanovení výše přiměřeného úroku z úvěru ze sazby uveřejněné Českou národní bankou časové řady ARAD pro leden 2019, kdy byla uzavřena úvěrová smlouva, a to pro hodnotu „domácnosti a NISD, Kontokorenty a revolvingové úvěry“ ve výši 12,4 %, nikoli (jak dovozuje oprávněná) ze sazby 19,1 % či 24 % časové řady ARAD pro kreditní karty, a to proto, že se jednalo o bezúčelový úvěr; vyšší sazba u kreditních karet odráží nezanedbatelná specifika kreditních karet (např. bezúročné období) a v souzené věci se nepodává, že kreditní karta měla být vydána. Odvolací soud proto uzavřel, že byl-li v úvěrové smlouvě sjednán úrok 120,38 % ročně a rozsudkem pro uznání přiznán úrok ve výši 81,68 % ročně, jedná se o úrok nepřiměřený. Za přiměřený lze podle shora naznačených kritérií považovat úrok představující trojnásobek sazby pro kontokorenty ve výši 12,4 % pro rozhodné období, tj. ve výši 37,2 %. Exekuční návrh oprávněné proto v části nároku na úrok 81,68 % není důvodný.
5. Oprávněná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny následující otázky, resp. se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu:
a) Zda v případě exekučního titulu, kterým je rozsudek soudu, lze v řízení o návrhu na zastavení exekuce přezkoumávat hmotněprávní nároky posouzené nalézacím soudem, zkoumat platnost uzavřené smlouvy, z níž nároky vyplývají, ačkoliv toto bylo již posuzováno nalézacím soudem, a provádět tak věcný přezkum rozsudku.
b) Zda lze exekuci vedenou na základě pravomocného rozsudku soudu zastavit ohledně obchodního úroku zcela nebo jen z části – tj. pouze co do výše přesahující ústavní limity takového plnění tak, jak na tyto limity poukázal Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18.
c) Jaké jsou možnosti přezkumu exekučního soudu, pokud je exekučním titulem pravomocný rozsudek soudu, a jakými limity lze přezkoumávat v exekuci výši sjednaného obchodního úroku uloženou rozsudkem soudu?
6. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud neměl v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce pravomoc věcně přezkoumávat pravomocný rozsudek soudu, kdy navíc odvolací soud provedl z vlastní iniciativy další nalézací řízení. Nalézací soud přitom neshledal na úroku 81,68 % nic, co by bránilo v jeho přiznání, a pokud by byl nějaký nárok v rozporu s hmotným právem, pak by jej ani v rámci rozsudku pro uznání nepřiznal. Dovolatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, podle nějž přezkum souladu výkonu práva s dobrými mravy má probíhat v nalézacím řízení, a na nálezy ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, a ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1851/19, podle kterých námitka, že smlouva měla lichevní charakter, je námitkou hmotněprávní, která není v exekučním řízení přípustná, má-li přezkum souladu výkonu práva s dobrými mravy má probíhat v nalézacím řízení. Dále připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1932/2005, v němž soud dovodil, že důvod k zastavení exekuce vyvozovaný z toho, že její provádění je v rozporu s dobrými mravy, nepředstavuje ani jednu z okolností, pro kterou je namístě mít exekuci za z jiných důvodů nepřípustnou. Dovolatelka zdůraznila, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, což platí tím spíše pro exekuční titul, jímž je rozsudek soudu.
7. Dovolatelka uvedla, že odvolací soud by mohl exekuci zastavit pouze co do výše přesahující ústavní limit úroku z prodlení, v tom případě by ovšem u jednotlivých nároků musel uvést, jaké parametry smlouvy by byly ještě konformní s ústavním pořádkem, a exekuci zastavit nad tyto parametry. Odvolací soud však exekuční řízení zastavil en bloc s tím, že se jedná o úrok v celém jeho rozsahu nepřiměřený. Tím se odvolací soud dopustil porušení práva na legitimní očekávání výkonu práva, práva na spravedlivý proces (oprávněné znemožnil vymáhání její pohledávky), popřel princip právní jistoty tím, že zcela popřel pravomocný rozsudek soudu, a současně porušil zásadu denegatio iustitiae, když není vykonán pravomocný a vykonatelný rozsudek soudu, navíc bez dostatečného odůvodnění. Zásah exekučního soudu do výkonu pravomocného rozsudku by měl být zásahem výjimečným a spíše zdrženlivým, exekuční soud si atrahoval pravomoc nalézacího soudu. Dovolatelka zdůraznila, že zásadní vadou exekučního titulu, pro kterou lze výjimečně exekuci zastavit, může být přiznání úroku z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. Je však třeba mít na zřeteli, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy – té bude dosaženo, pokud věřitel (oprávněný) obdrží přiměřenou výši úroku z prodlení. Ústavní soud přitom ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, uložil obecným soudům, aby v souladu s uvedenými principy prováděly konkrétní testy pro posouzení ústavnosti úroku z prodlení a stanovily takovou výši úroku z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), a aby ve zbylé části (tj. nikoli v celé výši, ale právě pouze ve výši, která limity ústavnosti přesahuje) exekuci zastavily podle §268 odst. 4 o. s. ř.
8. Dovolatelka odkázala na usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, v němž Nejvyšší soud dovodil, že shledá-li exekuční soud po provedení testu přiměřenosti neústavní (nepřiměřenou) výši úroku z prodlení, je povinen stanovit výši úroku z prodlení, kterou lze s ohledem na komplexní povahu daného závazku považovat za ústavní (přiměřenou) a ve zbylé části exekuci zastavit. V projednávané věci odvolací soud sice provedl test pro posouzení ústavnosti obchodního úroku a stanovil takovou výši příslušenství, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), nicméně následně rozhodl o zastavení exekuce co do obchodního úroku v celém rozsahu.
9. Dovolatelka má za to, že odvolací soud zcela opomenul, že Ústavní soud se v nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, zabýval výhradně úrokem z prodlení (jenž má za cíl motivovat dlužníka, aby plnil včas), nikoli úrokem obchodním – smluvním, který je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a z ekonomického hlediska je cenou za dočasně poskytnuté peněžní prostředky; jedná se tak o zcela jiný institut než úroky z prodlení. Smluvní úroky jako dohodnutou cenu zapůjčených peněz nelze v exekuci přezkoumávat stejnými limity jako úroky z prodlení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při rozhodování o rozsahu zastavení exekuce v důsledku nepřiměřenosti vymáhaného plnění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
12. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom směru, že exekuci vykonatelného rozhodnutí soudu lze zastavit (nebo exekuční návrh zamítnout) pouze v rozsahu, v němž je namístě uzavřít, že exekučním titulem přiznané a nyní vymáhané plnění již odporuje právním zásadám demokratického právního státu. Je tedy věcí exekučního soudu, aby zvážil, zda a do jaké míry je vymáhání plnění přiznaného exekučním titulem ve formě rozsudku na jistotě a zejména na příslušenství pohledávky skutečně v rozporu se zásadami demokratického právního státu. Právě uvedená úvaha neznamená věcný přezkum exekučního titulu (např. mravnosti přisouzeného plnění z pohledu hmotného práva) v řízení o zastavení exekuce (resp. rozhodnutí o exekučním návrhu), ale omezuje se pouze na zjištění, do jaké míry je v daném případě zcela nepřípustné (v rozporu se zásadami demokratického právního státu), aby exekuční titul ve formě rozhodnutí nezávislého soudu byl zcela nebo zčásti (např. ohledně celého příslušenství) naplněn. Tuto úvahu přitom musí provést soud z úřední povinnosti (tedy i bez návrhu povinného), neboť odporuje-li exekučním titulem přiznané plnění právním zásadám demokratického právního státu a nařízením exekuce by mělo dojít k popření základních principů demokratického právního řádu, nelze těmto právům oprávněného poskytnout ochranu a je dán důvod pro odepření výkonu vykonatelného exekučního titulu v kterékoliv fázi exekučního řízení i z moci úřední (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
13. Uvedený závěr vychází mj. z nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, v němž Ústavní soud uvedl, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem, přičemž úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné a není třeba provádět individuální hodnocení přiměřenosti úroků. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby tak byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. Spravedlivé rovnováhy přitom bude dosaženo v případě, že věřitel (oprávněný) obdrží přiměřenou výši úroků z prodlení. Naopak úroky z prodlení, jejichž výše nepřekračuje pravidla podle §122 zákona o spotřebitelském úvěru pro platby související s prodlením, jsou v mezích ústavnosti. V uvedeném nálezu Ústavní soud uložil obecným soudům, aby v souladu s uvedenými principy prováděly konkrétní testy pro posouzení ústavnosti úroků z prodlení a stanovily takovou výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní) a aby ve zbylé části exekuci zastavily podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř. Přitom není vyloučeno, aby vycházely z judikatury Nejvyššího soudu pro posuzování úroků v nalézacím řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), podle které je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Nejvyšší soud poté v usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, uzavřel, že shledá-li exekuční soud po provedení testu přiměřenosti neústavní (nepřiměřenou) výši úroků z prodlení, je povinen stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze s ohledem na komplexní povahu daného závazku považovat za ústavní (přiměřenou) a ve zbylé části exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020, ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 20 Cdo 926/2021, ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1512/2021, či ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1983/2021).
14. Vzhledem k tomu, že (jak je uvedeno výše v odst. 12.) hodnocení souladu (resp. existence rozporu) se zásadami demokratického právního státu se týká obecně exekučním titulem přiznaného a vymáhaného plnění – tedy jistiny i příslušenství, je zřejmé, že shora nastíněnou úvahu o přiměřenosti úroků z prodlení lze aplikovat i v případě (řádných) úroků smluvních (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020). Ostatně Ústavní soud v citovaném nálezu odkázal na možnost použití kritérií, jež Nejvyšší soud vytyčil pro případ posouzení, zda jsou v souladu s dobrými mravy právě smluvní úroky (úroky, jež přestavují úplatu za užívání půjčené jistiny).
15. V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 2022, č. j. 11 C 15/2022-19, jímž bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné částku 72 630 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 49 127 Kč od 17. 9. 2019 do zaplacení a se (smluvním) úrokem ve výši 81,68 % ročně z částky 46 230 Kč od 17. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 162 172 Kč, a náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 19 313,60 Kč. Odvolací soud postupoval správně a v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, jestliže hodnotil přiměřenost vymáhaného smluvního úroku a zabýval se též výší úroků, kterou ještě lze za přiměřenou považovat. Odvolací soud ovšem v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu exekuci zastavil v celém rozsahu vymáhaného smluvního úroku, nikoli pouze v té části, v níž úrok překračuje ústavně přípustnou výši. Jeho rozhodnutí je tedy v tomto ohledu nesprávné a Nejvyšší soud jej proto zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
16. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
17. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu