ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1994.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1994/2022-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Statutárního města Pardubice se sídlem magistrátu v Pardubicích, Pernštýnské nám. č. 1, IČO 00274046, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomášem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Na Hrádku č. 1940, proti žalované M. O., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Lazarská č. 11/6, o 172 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 109 C 33/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. ledna 2022, č. j. 22 Co 276/2021-472, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 1. 2022, č. j. 22 Co 276/2021-472, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce vzájemného vztahu (konkurence) nároku na náhradu škody proti škůdci a nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti osobě odlišné od škůdce srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, a v něm vyjádřený právní názor, že existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo přijal plnění z neplatné smlouvy, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu tím, že umožnila odčerpání peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a že jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků, je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel, že v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. nepravá solidarita) a že škůdce, který poškozenému nahradil škodu, může uplatnit proti obohacenému nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Závěr odvolacího soudu, že pro posouzení odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu §250 odst. 1 a 3 zákoníku práce je „zcela nerozhodné, jaká byla povaha plnění Kulturního centra Pardubice společnosti Hanako CZ s. r. o., tj. zda šlo o plnění na základě smlouvy či plnění bez právního důvodu“, že podstatné je pouze to, zda se v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalované zmenšil majetek Kulturního centra Pardubice, že „pokud k tomu došlo, žalovaná za takto vzniklou škodu odpovídá, bez ohledu na to, zda se snad spol. Hanako CZ s. r. o. takto bezdůvodně obohatila na úkor Kulturního centra Pardubice“, a že „šlo-li o bezdůvodné obohacení spol. Hanako CZ s. r. o., pak se žalobce mohl této částky domáhat jak po žalované (z titulu náhrady škody), tak po spol. Hanako CZ s. r. o. (z titulu bezdůvodného obohacení), přičemž případným plněním jednoho z nich by v odpovídajícím rozsahu zanikla povinnost druhého“, je zcela v souladu s výše uvedeným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Namítá-li dovolatelka, že je „vyřešení dané otázky odvolacím soudem i v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 346/2018“, pak přehlíží, že ve věci, v níž bylo vydáno toto rozhodnutí, byli obohacený, škůdce i poškozený v pracovněprávním vztahu, na rozdíl od projednávané věci, kde obohacený (společnost Hanako CZ s. r. o.) byl třetí osobou mimo pracovněprávní vztah mezi žalobcem a žalovanou [k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 143/2021, v němž je akcentováno, že při řešení vzájemného vztahu (konkurence) nároků na náhradu škody proti škůdci a na vydání bezdůvodného obohacení proti osobě odlišné od škůdce v občanskoprávních vztazích se neuplatňuje – na rozdíl od pracovněprávních vztahů – ustanovení §331 zákoníku práce], a že proto závěry uvedené v tomto rozhodnutí nelze na projednávanou věc vztáhnout.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda má žalobce povinnost uplatnit nejprve vůči třetí osobě práva z vadného plnění ze smlouvy uzavřené zaměstnancem žalobce, na jejímž základě vznikla žalobci škoda, a až v případě nevymahatelnosti pohledávky z vadného plnění, požadovat škodu po zaměstnanci, či se může domáhat náhrady škody po zaměstnanci, aniž by uplatnil práva z vadného plnění“, která podle názoru dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud v projednávané věci nedospěl k závěru, že plnění společnosti Hanako CZ s. r. o. na základě smlouvy o spolupráci, jejímž předmětem byl monitoring dotačních příležitostí, uzavřené dne 15. 7. 2016 s Kulturním centrem Pardubice jako příspěvkovou organizací žalobce, bylo „vadné“, jak předestírá dovolatelka v jí formulované právní otázce, nýbrž k závěru, že tato smlouva, v níž se žalovaná jménem Kulturního centra Pardubice zavázala platit společnosti Hanako CZ s. r. o. za její služby paušální částku 30 000 Kč měsíčně, byla pro Kulturní centrum Pardubice „mimořádně nevýhodná“, neboť plnění, kterého se Kulturnímu centru Pardubice od společnosti Hanako CZ s. r. o. za celkem šest měsíců (včetně plnění za dva měsíce před uzavřením smlouvy) a zaplacenou celkovou částku 180 000 Kč „skutečně dostalo“, odpovídalo podle zjištění soudů učiněného z odborného posudku vypracovaného dne 25. 3. 2018 znalcem Ing. Františkem Dvořáčkem částce 37 500 Kč, a že žalovaná zaviněným porušením svých právních povinností [zejména porušením povinnosti zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem stanovené v §301 písm. d) zákoníku práce a porušením povinnosti zadávat veřejné zakázky, byť i malého rozsahu, transparentním způsobem, vyplývající z §6 odst. 1 ve spojení s §18 odst. 5 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách] způsobila Kulturnímu centru Pardubice (jehož je žalobce právním nástupcem) škodu ve výši 142 500 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na otázce, „zda pro účely aplikace ustanovení §257 odst. 2 zákoníku práce došlo k porušení povinnosti vedoucí ke vzniku škody v důsledku podpisu smlouvy nebo v důsledku proplacení faktur, vystavených na základě podepsané smlouvy, tj. zda došlo k jedné škodní události či několika“. Žalovaná zde přehlíží, že proplacením faktur vystavených na základě smlouvy ze dne 15. 7. 2016 v celkové výši 120 000 Kč (čtyři měsíce po 30 000 Kč) vznikla Kulturnímu centru Pardubice škoda, která nedosáhla čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku žalované ve smyslu ustanovení §257 odst. 2 zákoníku práce (viz údaje uvedené v bodech 8 a 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a že proto rozlišování, zda uvedená celková škoda vznikla v důsledku jedné škodní události (podpisu smlouvy), či několika (proplácení jednotlivých faktur), je z hlediska případné limitace výše náhrady škody bez významu (ani v jednom z uvedených případů se omezení výše náhrady škody podle §257 odst. 2 zákoníku práce nemůže uplatnit). I kdyby se do „jedné škodní události“ zahrnulo i proplacení faktury za bezesmluvní plnění za měsíce květen a červen 2016 ve výši 60 000 Kč, nepřesahuje celková výše vzniklé škody, která činí (po odečtení hodnoty plnění ve výši 37 500 Kč, kterého se Kulturnímu centru Pardubice dostalo, od jím zaplacené celkové částky 180 000 Kč) 142 500 Kč, čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku žalované ve smyslu ustanovení §257 odst. 2 zákoníku práce.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, na základě nichž odvolací soud učinil závěr o odpovědnosti žalované za vzniklou škodu, a hodnocení důkazů, na jehož podkladě k těmto skutkovým zjištěním dospěl (zejména hodnocení odborného posudku vypracovaného znalcem Ing. Františkem Dvořáčkem). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost dovolání) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo za podmínek ustanovení §243d o. s. ř. změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Žalované však zamítnutím žaloby „co do částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 12. 2016 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 142 500 Kč od 13. 12. 2016 do 22. 2. 2018“ nevznikla žádná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto je její dovolání v této části subjektivně nepřípustné (podané neoprávněnou osobou).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu