ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2410.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 2410/2022-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce B. Š.. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Liběnou Šrámkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 567/52, proti žalované Č. r. – P. a. Č. r. v P. , (v žalobě označené jako P. a. Č. r. v P.), zastoupené doc. JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská č. 1936/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 232/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2022, č. j. 62 Co 5/2022-158, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Liběny Šrámkové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 567/52.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 62 Co 5/2022-158, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že za situace, kdy se žalobce vzdal pozice prorektora pro XY a zastával souběžně pracovní pozici vedoucího katedry XY na fakultě XY, nemohl nastat stav, kdy žalobce neměl stanoven druh práce, kterou byl povinen pro zaměstnavatele vykonávat, neboť tu byl další druh práce vyplývající pro zaměstnance z jeho pracovního zařazení na jiném pracovním místě, k jejímuž výkonu je u zaměstnavatele povinen a kterou mu je zaměstnavatel povinen i nadále přidělovat) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že zaměstnanec může u zaměstnavatele podle sjednaných pracovních podmínek vykonávat více druhů práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3240/2015, uveřejněný pod č. 119/2017 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4654/2017) a že zaměstnanec, kterého lze z pracovního místa vedoucího zaměstnance odvolat nebo který se může tohoto místa vzdát (§73 zákoníku práce), může ve stejném pracovním poměru vedle tohoto vedoucího pracovního místa vykonávat práci na jiném pracovním místě (další pracovní funkci). Je-li tento zaměstnanec z pracovního místa vedoucího zaměstnance, které zastával vedle dalšího pracovního místa, zaměstnavatelem odvolán nebo se tohoto místa vzdá, není zaměstnavatel povinen navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci (§73a odst. 2 část první věty za středníkem zákoníku práce), neboť po odvolání zaměstnance z pracovního místa vedoucího zaměstnance (poté, co se zaměstnanec tohoto místa vzdal) je tu další druh práce, který je zaměstnanec povinen pro zaměstnavatele vykonávat; to neplatí, jestliže je vedoucí zaměstnanec v průběhu pracovního poměru zaměstnavatelem pověřen zastupováním jiného vedoucího zaměstnance nebo pověřen jen splněním určitého pracovního úkolu nebo (jako zaměstnanec) ustanoven do poradního orgánu zaměstnavatele anebo v jiných obdobných případech. Není-li zaměstnavatel povinen navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, která má své místo jen tam, kde po odvolání zaměstnance z pracovního místa vedoucího zaměstnance nebo poté, co se zaměstnanec tohoto pracovního místa vzdal, zcela odpadl druh práce, který je zaměstnanec povinen pro zaměstnavatele vykonávat, a kde by jinak muselo dojít k rozvázání pracovního poměru, nemůže nastat ani fikce výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, která je se splněním této nabídkové povinnosti zaměstnavatele – jak vyplývá z ustanovení §73a odst. 2 věty druhé zák. práce – spojena (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5179/2016, nebo ve skutkově obdobné věci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 34/2023, 21 Cdo 302/2023).
Dovolací soud se přitom neztotožňuje s námitkou dovolatelky, že odvolací soud neučinil, v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5179/2016, posouzení, „zda a jaké místo má posuzovaná funkce (pozice) v organizační a funkční struktuře zaměstnavatele a jaká je (z hlediska vykonávaných prací nebo jiných činností) její obsahová náplň“. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je totiž zřejmé, že rozhodné skutečnosti v tomto směru zjišťoval (srov. zejména body 24, 28 a 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a že uzavřel, že se jednalo o dva druhy práce s „odlišnou obsahovou náplní“, které žalobce vykonával na „obou samostatných organizačních úsecích žalované“.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí, pak pomíjí to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval. Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozhodnutí – nejedná.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. pak nemůže založit ani námitka dovolatelky, že žalovaná byla označena jako „P. a. Č. r. v P.“ a že odvolací soud „jednal s žalovanou jako s právnickou osobou, ačkoliv právnickou osobou není“, neboť uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohla by představovat uplatnění vady uvedené v §229 odst. 1 o. s. ř., k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu