ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2516.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2516/2023-995
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 938/37, za účasti 1) R. V., zastoupené JUDr. Natašou Tuvorovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, V Podluží č. 679/2, 2) A. H., zastoupené JUDr. Natašou Tuvorovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, V Podluží č. 679/2, 3) P. S. V., zastoupené Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 938/37, 4) O. V., zastoupeného Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 938/37, 5) hlavního města Prahy se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1059/1, 6) Linke spol. s r. o. se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Schöfflerova č. 2013/33, IČO 48951293, zastoupeného Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bělehradská č. 572/63, a 7) České republiky – Státního pozemkového úřadu v Praze 3 – Žižkově, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, o určení vlastnictví, o žalobách pro zmatečnost podaných hlavním městem Praha proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. ledna 2006, č. j. 11 C 125/2004-105, opravenému usnesením ze dne 27. července 2006, č. j. 11 C 125/2004-143, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2007, č. j. 24 Co 398/2006-196, opravenému usnesením ze dne 3. prosince 2007, č. j. 24 Co 398/2006-208, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. srpna 2008, č. j. 11 C 125/2004-249, opravenému usnesením ze dne 15. června 2009, č. j. 11 C 125/2004-280 , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2010, č. j. 24 Co 338/2008-319, 24 Co 275/2009, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2004, o dovolání žalobkyně a účastníků P. S. V. a O. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022, č. j. 29 Co 486/2021-925, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2023, č. j. 29 Co 486/2021-977, opraveným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2023, č. j. 29 Co 486/2021-982, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně a účastníků P. S. V. a O. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Co 486/2021-925, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2023, č. j. 29 Co 486/2021-977, opraveným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, č. j. 29 Co 486/2021-982, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé dovolacímu soudu nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolateli vymezená otázka, „zda nicotné rozhodnutí může tvořit překážku věci rozsouzené a zasáhnout do právní sféry tak, že na jeho základě může být vyhověno žalobě pro zmatečnost dle §229 odst. 2 písm. b) OSŘ, a zrušeno rozhodnutí, které je vydáno zjevně v pravomoci soudů (netrpí vadou nicotnosti)“, představuje pouhou polemiku s důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14 (který dovolatelé „považují z mnoha důvodů za zcela vadný a narušující principy právního státu“), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že „obecné soudy rozhodly ve věci, o které bylo již jednou rozhodnuto, aniž by takové rozhodnutí bylo ,odklizenoʼ postupem podle §5 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., a tudíž závěr o nenaplnění zmatečnostního důvodu podle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. obstát nemůže“, z něhož odvolací soud – vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho zrušovacím nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) – správně vycházel. Nosné důvody zrušovacího nálezu Ústavního soudu jsou závazné též pro Nejvyšší soud.
K výhradám dovolatelů k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, dovolací soud dodává, že Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2127/14). Ústavní soud zde vyložil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi , tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedený přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
K otázce kasační závaznosti se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11, takto: „Zatímco v případě tzv. precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval právní názory Ústavního soudu tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog, kasační závaznost může (pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu) být reflektována toliko bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu … V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces“. Obdobně srov. například nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, nebo již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05.
Za daných okolností, kdy se odvolací soud při řešení dovolateli předestřené otázky řídil závazným právním názorem Ústavního soudu vysloveným přímo v této věci, není dán prostor k tomu, aby mohl být splněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Návrhy dovolatelů na přerušení řízení o podaném dovolání „ve smyslu §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“ do doby, „než nabude právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalobkyně o žalobě pro zmatečnost proti nicotným rozhodnutím,“ a na „spojení obou řízení dle §112 o. s. ř.“ se staly bezpředmětnými, neboť řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 2381/2022 bylo již skončeno, a to tak, že dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, č. j. 20 Cdo 2381/2022-101, odmítnuto.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně a účastníků P. S. V. a O. V. podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního řízení i řízení o žalobě pro zmatečnost, včetně nákladů dovolacího řízení (§235i odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu