ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3502.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 3502/2022-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka, v exekuční věci oprávněného R. N. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Denisou Beločovičovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Bohumínská č. 788/61, proti povinným 1) K. R. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) L. R. , narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem se sídlem v Ostravě, Spojů č. 835/2, pro 454 132,- Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 28 EXE 3847/2019 a u soudního exekutora Mgr. Jiřího Krále pod sp. zn. 043 EX 1021/19, o návrhu povinných na zastavení exekuce, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2022, č. j. 10 Co 500/2021-154, takto:
I. Dovolání oprávněného proti výroku I. usnesení krajského soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá .
II. Usnesení krajského soudu se ve výroku I. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku pověřením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 28 EXE 3847/2019-10, pověřil soudního exekutora Mgr. Jiřího Krále, soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava, Dvořákova č. 1515/2, Ostrava, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 454.132 Kč s úrokem ve výši 3 % měsíčně z částky 350 000 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 423 500 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení, jakož i k vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněného v nalézacím řízení, vedením exekuce jen prodejem nemovitých věcí: pozemku p. č. XY, trvalý travní porost, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV XY, pro k. ú. XY, obec XY, když o výši pohledávky a způsobu vymožení bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 9. 2018, č. j. 12 C 427/2017-50.
2. Povinní se podáním ze dne 27. 1. 2020 domáhali, aby byla exekuce zastavena. Uvedli, že exekuční řízení je vedeno nezákonně na základě neplatného právního jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu, neboť smlouva o zápůjčce a zástavní smlouva uzavřené mezi oprávněným a povinnými jsou neplatné, a to pro rozpor s dobrými mravy, pro absenci vůle povinných a oprávněného tyto smlouvy uzavřít a pro neurčitost předmětu těchto smluv. Povinní byli při uzavírání smluv uvedeni v omyl, byli ochotni zastavit maximálně část pozemku o rozloze 800 m2, za tím účelem byl pozemek geodetem vyměřován, byly jim ale předloženy listiny, na základě kterých došlo k zástavě celého pozemku. Povinní neměli zájem si zapůjčit žádné finanční prostředky, vůlí oprávněného bylo půjčit veškeré finanční prostředky V. B., který mu následně několik splátek uhradil. Ve smlouvě, kterou vypracoval oprávněný, byly sjednány vysoké úroky 3 % měsíčně, tedy 36 % ročně, a povinní neměli žádnou možnost se s takovými úroky seznámit a souhlasit s nimi. Jedná se o rozpor smluv s dobrými mravy. Ve smlouvě o zápůjčce byla splatnost jeden rok a dle zástavní smlouvy dva roky, jedná se o neurčitost těchto smluv.
Oprávněný uvedl, že s návrhem nesouhlasí. Poukázal na to, že mezi ním a povinným 1) byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce a povinný 1) od něj převzal částku 350 000 Kč. Povinný se zavázal vrátit uvedenou částku oprávněnému do 1 roku ode dne jejího poskytnutí, do 21. 10. 2017, dále se zavázal zaplatit oprávněnému úrok z prodlení ve výši 3% měsíčně, povinný1) byl s výší úroků seznámen před podpisem smlouvy a nic nenamítal. Veškeré závazky povinného 1) vyplývající ze smlouvy o zápůjčce byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem ve společném jmění manželů, povinných. Povinní zástavní smlouvu podepsali a souhlasili, že zástavní právo bude zřízeno k celému pozemku. Není pravdou, že by povinní chtěli zastavit maximálně část pozemku o rozloze 800 m2. Povinný 1) doposud nevrátil oprávněnému půjčenou částku, ani nezaplatil úroky v plné výši, návrh povinných považuje oprávněný za účelový s cílem vyhnout se plnění.
3. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 4. 9. 2020, č. j. 28 EXE 3847/2019-47, návrh povinných na zastavení exekuce zamítl. K odvolání povinných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 3. 2021, č. j. 10 Co 735/2020-72, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 17. 9. 2021, č. j. 28 EXE 3847/2019-108, návrh povinných na zastavení exekuce opětovně zamítl. Dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce i zástavní smlouva byly uzavřeny platně a soudní prodej zástavy byl nařízen důvodně. Smlouva o zápůjčce je sjednána zcela určitě, je v ní jasně vymezena splatnost dlužné částky na dobu jednoho roku a výše úroků 36 % ročně není v rozporu s dobrými mravy, dle ustálené judikatury je tento rozpor spatřován až ve výši přesahující 100 % ročně. Skutečnost, že v písemném vyhotovení zástavní smlouvy byla omylem uvedena splatnost 2 let, nezakládá neurčitost a neplatnost smlouvy o zápůjčce, zástavní smlouva je pouze zajišťujícím závazkem. K tvrzené absenci vůle uzavřít zástavní smlouvu na celý pozemek, ale pouze na jeho část, uvedl, že taková skutečnost nemůže způsobit neplatnost zástavní smlouvy, povinní si měli řádně přečíst, co podepisují, nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by byli uvedeni v omyl. K tvrzené absenci vůle uzavřít smlouvu o zápůjčce soud uvedl, že povinní byli uvedeni v omyl, ovšem nikoliv oprávněným, ale V. B., kterému povinný 1) prostředky následně daroval za účelem výstavby domu pro jejich dceru. Omyl spočíval ve skutečnosti, jakým způsobem budou prostředky ze zápůjčky použity a kdo je bude splácet, když V. B. sliboval, že dluh bude hradit. Tento omyl způsobený třetí osobou nezpůsobuje neplatnost smlouvy.
5. K odvolání povinných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 6. 2022, č. j. 10 Co 500/2021-154, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. Jiřím Králem, Exekutorský úřad Ostrava, pověřeným Okresním soudem ve Frýdku-Místku dne 20. 11. 2019, č. j. 28 EXE 3847/2019-10, zastavil pro částku 104 132 Kč a úrok ve výši 3 % měsíčně z částky 350 000 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 423 500 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce vedeného k návrhu povinných (výrok I.), a ve zbývajícím rozsahu, tj. pokud byl návrh povinných na zastavení zamítnut pro částku 350 000 Kč, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dovodil, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi provedenými důkazy a že jeho závěry jsou vnitřně rozporné. Z provedeného dokazování dovodil, že zástavní smlouva byla uzavírána za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o zápůjčce, podle níž měl oprávněný poskytnout povinným částku 350 000 Kč, zástavní smlouvu je proto platná. Smlouva o zápůjčce je reálným závazkem, nelze přihlížet k obsahu písemně uzavřené smlouvy datované dnem 21. 10. 2016, neboť v řízení bylo prokázáno, že k poskytnutí finančních prostředků došlo až poté, co byla tato listina i zástavní smlouva podepsána a zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí, nikoliv ke dni podpisu listiny označené jako smlouva o zápůjčce. Z tvrzení oprávněného a povinného 1), výpovědí V. B. a svědkyně H. odvolací soud dovodil, že částka 350 000 Kč byla předána oprávněným povinnému na pozemku v XY někdy v měsíci listopadu (poté, co bylo zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí). Z provedeného dokazování nevyplývá, že by předmětem dohody bylo ujednání o době splatnosti dluhu a zároveň o sjednání zákonných úroků a smluvního úroku z prodlení [povinný1) se dozvěděl o úrocích až poté, co mu byla doručena předžalobní upomínka]. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že napadené usnesení soudu prvního stupně je věcně správné pouze v části, v níž byl zamítnut návrh povinných na zastavení exekuce pro částku 350 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu exekuci vedenou k vymožení pohledávky oprávněného převyšující částku 350 000 Kč, tzn. pro částku 104 132 Kč a úrok ve výši 3 % měsíčně z částky 350 000 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 423 500 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení, zastavil.
Proti tomuto usnesení (výroku I.) odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá, že smlouvu o zápůjčce ze dne 21. 10. 2016 lze posoudit jako smlouvu o budoucí smlouvě o zápůjčce, jelikož vůle smluvních stran bez jakýchkoliv pochybností směřovala k uzavření smlouvy o zápůjčce, proto není správný závěr odvolacího soudu o tom, že k obsahu této smlouvy nelze přihlížet. Smlouva byla podepsána oprávněným jako zapůjčitelem a povinným 1) jako vydlužitelem, podpisy jsou úředně ověřené. Ze smlouvy ze dne 21. 10. 2016 jednoznačně vyplývá, že oprávněný přenechá povinnému 1) částku 350 000 Kč za podmínky, že povinný 1) zaplatí úrok, tuto částku mu vrátí do jednoho roku, a pro případ prodlení s placením zaplatí smluvní úrok z prodlení, vrácení částky 350 000 Kč bude zajištěno zástavním právem k nemovitosti, a povinný 1) s tím souhlasil. Tím, že odvolací soud oprávněnému nepřiznal právo na zaplacení úroků a smluvních úroků z prodlení, nerespektoval vůli účastníků projevenou ve smlouvě o budoucí smlouvě o zápůjčce. Jeho rozhodnutí je v rozporu s judikaturou, „rozsudkem NS sp. zn. 32 Cdo 352/2017 a sp. zn. 29 Cdo 1586/2012“. Nedostatek ujednání o době vrácení peněžních prostředků nezpůsobuje neplatnost smlouvy, navíc mezi účastníky došlo k dohodě o tom, že povinný 1) vrátí oprávněnému částku 350 000 Kč do jednoho roku ode dne, kdy mu ji oprávněný přenechá, přičemž za den přenechání je považován den 21. 10. 2016, kdy byla podepsána smlouva. Není zakázáno, aby splatnost závazku byla takto ujednána, i když oprávněný dne 21. 10. 2016 uvedenou částku povinnému 1) nepřenechal, povinný 1) byl přesto povinen tuto vrátit oprávněnému do 21. 10. 2017. Odvolací soud nerespektoval autonomii vůle oprávněného a povinného 1). Oprávněný poslal povinnému 1) dopis ze dne 4. 8. 2017 a dopis ze dne 1. 11. 2017 (označený jako předžalobní výzva k zaplacení), v obou dopisech mu připomněl, že do 21. 10. 2017 je povinen mu vrátit částku 350 000 Kč, povinný 1) nikdy splatnost zápůjčky nezpochybňoval a nerozporoval. Rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se splatnosti zápůjčky v rozporu s „rozsudky NS sp. zn. 32 Cdo 352/2017 a sp. zn. 29 Cdo 1586/2012“. Odvolací soud řádně nezdůvodnil, proč nepřiznal oprávněnému právo na úrok ve výši 3 % měsíčně z dlužné částky, povinný 1) úroky zčásti zaplatil a výše úroku mu byla zcela jistě známa z obsahu smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 10. 2016, kterou podepsal. Odvolací soud měl přiznat oprávněnému zákonné úroky z prodlení podle „§1970 OZ“, jelikož byly splněny všechny podmínky pro jejich přiznání, především prodlení povinného s vrácením zápůjčky do 21. 10. 2017. Do dnešního dne povinný 1) nevrátil oprávněnému ze zapůjčené částky 350 000 Kč ani korunu. Oprávněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že návrh povinných na zastavení exekuce se zamítá v plném rozsahu a že povinní jsou povinni zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání oprávněného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Usnesení odvolacího soudu bylo napadeno „v celém“ výroku I., který se zčásti týká náhrady nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti tomuto výroku podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu bezprostředně závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro interpretaci právního jednání učiněného po 31. 12. 2013, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto je dovolání proti usnesení odvolacího soudu přípustné.
12. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětná smlouva byla uzavřena „někdy v listopadu 2016“ – posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
13. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
14. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. §556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. §556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení §557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, který byl uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 43/2022).
15. Právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018). Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov.např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti.
16. Odvolací soud zjistil (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu– jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 21. 10. 2016 uzavřeli pan R. N. (dále oprávněný) a pan K. R. a paní L. R. (dále povinní) písemně smlouvu o zápůjčce, dle níž se oprávněný zavázal přenechat povinnému panu R. peněžní prostředky v celkové výši 350 000 Kč. Smlouva obsahuje údaj o tom, že první část byla vyplacena předcházejícího dne 20. 10. 2016 a druhá část při podpisu této smlouvy, povinný 1) se zavázal vrátit oprávněnému celou poskytnutou zápůjčku ve výši 350 000 Kč nejpozději do jednoho roku ode dne jejího poskytnutí, přičemž za poskytnutí částky je považován den podpisu smlouvy. Dále bylo zjištěno, že dne 21. 10. 2016 byla mezi účastníky uzavřena zástavní smlouva, v níž jako zástavce jsou uvedeni povinní a jako zástavní věřitel oprávněný, je odkazováno na smlouvu o zápůjčce uzavřenou dne 21. 10. 2016, jejímž předmětem je poskytnutí peněžní částky 350 000 Kč oprávněným se splatností do dvou let. Bylo konstatováno, že zástavce má ke dni podpisu uvedené smlouvy nemovité věci: pozemek parc. č. XY, trvalý porost, v k. ú. XY. K zajištění všech pohledávek zástavního věřitele v souhrnné výši 350 000 Kč zřizuje zástavce zástavní právo k uvedené nemovité věci – k pozemku parc. č. XY, trvalý porost, v k. ú. XY. Podpisy povinných na zástavní smlouvě byly ověřeny dne 21. 10. 2016. Předžalobní upomínkou doručenou povinnému 1) dne 7. 11. 2017 vyzval oprávněný povinného 1) k zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím, ve lhůtě do 10 dnů od doručení výzvy. Výdajové platební doklady byly datovány dne 20. 10. 2016 na částku 175 000 Kč a dne 22. 11. 2016 na částku 175 000 Kč, jako příjemce je uveden povinný 1). Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 25. 10. 2016. Finanční prostředky byly (částka 350 000 Kč) předány oprávněným povinnému K. R. na „pozemku p. č. XY v k. ú. XY někdy v měsíci listopadu 2016“.
17. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce jakožto dvoustranného právního jednání.
18. Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah (srov. ustanovení §1725 o. z.). Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. ustanovení §545 o. z.). Podstatou (základem) právního jednání je prohlášení neboli projev vůle, jinak řečeno „zvnějšnění“ vůle [„…právním jednáním se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. §545 o. z.)...“ – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 3/2021]. V každém právním jednání je obsažena (přítomna) složka volní (vnitřní, úmysl jednajícího), jejímž odrazem je obsah právního jednání; pakliže mezi stranami právního jednání panuje shoda v tom, že došlo ke konsensu (shodné vůli), avšak panuje spor o obsahu tohoto konsensu (obsahu právního jednání), nastupuje povinnost soudu (také) pomocí interpretačních pravidel (viz výše) sporný obsah smlouvy zjistit.
19. S odvolacím soudem lze souhlasit v závěru, že smlouva o zápůjčce ve smyslu ustanovení §2390 o. z. má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik zápůjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky (srovnej v poměrech právní úpravy účinné po 31. 12. 2013 např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019).
20. Nelze však již souhlasit se závěrem, že „…nelze přihlížet k obsahu písemně uzavřené smlouvy datované dnem 21. 10. 2016…“; pakliže je konkrétní obsah smlouvy o zápůjčce mezi účastníky sporný (tak jak je tomu v této věci), je třeba při zjištění tohoto obsahu vycházet (mimo jiné) z toho, „…co právnímu jednání předcházelo…“ (viz bod 15. odůvodnění tohoto rozhodnutí), tedy zcela nepochybně z různých předchozích písemných projevů stran, týkajících se dohodnutého právního jednání; tím více, pokud vyjadřují nepochybný konsens.
21. Pakliže odvolací soud vycházeje se shora uvedené (nesprávné) premisy dospěl k závěru, že ve vztahu ke sporné smlouvě o zápůjčce nebyla mezi stranami dohodnuta splatnost, případná odměna za poskytnutí zápůjčky (ve formě úroků), úroky z prodlení apod., je jeho závěr přinejmenším předčasný a tudíž nesprávný.
22. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
23. Podle ustanovení §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
24. V uvedeném ustanovení §132 o. s. ř. je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod č. 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl; nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se nevyjádří.
25. Z uvedených hledisek neobstojí závěr odvolacího soudu, že „…z provedeného dokazování nevyplývá, že by předmětem dohody…bylo i ujednání o době splatnosti dluhu a zároveň o sjednání zákonných úroků, smluvního úroku z prodlení…“. Pakliže odvolací soud nevyhodnotil skutečnosti, které vyplynuly z listiny – písemně uzavřené smlouvy datované dnem 21. 10. 2016 –, dopustil se libovůle při hodnocení důkazů, k čemuž bylo nutno přihlédnout. Neobstojí z tohoto hlediska ani vysvětlení, že „…1. povinný vypověděl, že o úrocích se dozvěděl až poté, co mu byla doručena upomínka…“, neboť z obsahu nevyhodnocené listiny (podepsané oběma povinnými) vyplývá, že (mimo jiné) „…na důkaz pravdivé, svobodné, vážné a srozumitelně projevené vůle připojují smluvní strany své podpisy pod tuto smlouvu…“; obsahuje-li listina prohlášení o svobodné a pravé vůli podepisujícího, je nutno mít za dané, že každý jedinec s rozumem průměrného člověka (§4 odst. 1 o. z.) by si listinu před podpisem přečetl a s jejím obsahem se seznámil, i když tuto (jinak obvyklou) formulaci listina neobsahuje.
26. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení.
27. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu