ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1000.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1000/2023-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. M., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jiráskova 241/41, proti žalovanému J. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 1, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 115/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2022, č. j. 15 Co 150/2022-292, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dne 27. 6. 2022 odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2022, č. j. 43 C 115/2019-265. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. 43 C 115/2019-281, vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání a současně ho poučil o tom, že nebude-li soudní poplatek zaplacen ve stanované lhůtě, soud odvolací řízení zastaví. Žalovaný soudní poplatek za odvolání ve výši 57 740 Kč ve stanovené lhůtě nezaplatil. Učinil tak až po lhůtě stanovené soudem.
Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. 43 C 115/2019-281, sp. zn. 43 C 115/2019, řízení o odvolání žalovaného zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dále rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 57 740 Kč (výrok III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 12. 2022, č. j. 15 Co 150/2022-292, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na řešení otázky hmotného a procesního práva, které by podle dovolatele měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatel především nesouhlasí s výší vyměřeného soudního poplatku za jím podané odvolání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci nelze dovolání projednat již z toho důvodu, že dovolatel v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toliko uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na řešení otázky procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, čímž evidentně myslí, že má být v dané věci rozhodnuto způsobem odlišným oproti rozhodnutí odvolacího soudu. To však významově neodpovídá znění §237 o. s. ř., které pod formulací „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ má na mysli situaci, kdy má být dřívější právní závěr vyjádřený v judikatuře dovolacího soudu překonán. Nadto dovolatel neuvádí ani žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud v této věci odklonit.
Soud prvního stupně řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2022, č. j. 43 C 115/2019-265, zastavil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť povinný nezaplatil ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně soudní poplatek. Pakliže dovolatel polemizuje s postupem soudu prvního stupně při stanovení soudního poplatku za odvolání, je tato polemika pro projednávanou věc zcela bezpředmětná, a proto nezpůsobilá založit přípustnost dovolání. V souzené věci se napadané rozhodnutí zaobírá pouze následkem nezaplacení soudního poplatku, nikoliv výslovně jeho výší, přičemž dovolatel v tomto směru přípustnost dovolání nikterak nevymezil. Dovolání ostatně neobsahuje ani žádnou věcnou argumentaci, proč by řízení nemělo být pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, jestliže dovolatel od soudního poplatku osvobozen nebyl.
Jelikož dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu