ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1017.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1017/2023-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce: ČESKÝ ROZHLAS , se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1409/12, IČO: 45245053, zastoupený JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení neexistence předkupního práva smluvního, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 155/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 54 Co 234/2022-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2022, č. j. 29 C 155/2021-80, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neexistence předkupního práva vyznačeného ve prospěch Československého rozhlasu podle článku V. smlouvy, označené ve sbírce listin jako PVZ 162/1993 ze dne 25. 6. 1992, ve vztahu k pozemkům parc. č. 572/1 a parc. č. 573, jehož součástí je stavba č. p. 14, vše v k. ú. Karlín (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
[2] K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 54 Co 234/2022-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení neexistence předkupního práva vyznačeného ve prospěch České republiky, které vykonává Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, dle článku V. smlouvy označené ve sbírce listin jako PVZ 162/1993 ze dne 25. 6. 1992 a podle prohlášení o vzniku práva při zániku osoby dosud z práva oprávněné č. j. UZSVM/A/14805/2022-HMSO ze dne 28. 3. 2022, ve vztahu k pozemkům parc. č. 572/1 a parc. č. 573, jehož součástí je stavba č. p. 14, vše v k. ú. Karlín (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny (s jejich konkretizací v další části odůvodnění) a k jedné právní otázce se soud prvního stupně ani odvolací soud nevyjádřily. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
[5] Dovolání není přípustné.
[6] Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[7] Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[8] První právní otázku, která by měla být dovolacím soudem řešena, vymezuje takto: „Akt, kterým stát vypořádal existenci a majetkovou podstatu Československého rozhlasu, tedy zákon č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře, je aktem, kterým zákonodárce nahradil úkon zrušení a likvidace, a není aktem, který by nahrazoval akt přeměny právnické osoby“.
[9] Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
[10] Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 (tato stejně jako i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ) – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Pokud tedy dovolatel neuplatní námitku v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
[11] S takto formulovanou právní otázkou přichází žalobce až v dovolání. Z rozsáhlé rekapitulace žalobních tvrzení, uvedených v bodě 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se formulace takové právní otázky nepodává. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pak žalobce namítal a) nepřípustnost přechodu předkupního práva pro zákaz daný zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, b) otázku „rozporu s principem zvláštního zákona“ (tzv. majetková emancipace).
[12] Z tohoto důvodu také odvolací soud uvedenou právní otázku v této podobě výslovně neřešil a své rozhodnutí na ní nezaložil. To ostatně v zásadě vyplývá i ze samotného dovolání, kde žalobce uvádí, že „napadené rozhodnutí vychází z předpokladu , že se jedná o akt odpovídající přeměně právnické osoby s nástupnictvím, kdežto dovolatel má za to, že se jedná o ekvivalent likvidace“.
[13] Druhou právní otázku formuluje dovolatel následujícím způsobem: „Při převodu práv z majetkové podstaty při zrušení právnické osoby provedené zákonem č. 597/1992 Sb. nepřecházejí práva, která mají nepřevoditelnou povahu a vážou se k osobě zrušené právnické osoby“.
[14] Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť pro ni platí v zásadě to, co je uvedeno výše v bodě 11 odůvodnění tohoto rozhodnutí.
[15] Dovolatel v této souvislosti poukazuje na to, že podstatou předkupního práva je, že oprávněný z tohoto práva má nějaký osobní věcný důvod a osobní oprávněný zájem na tom, aby byl přednostním nabyvatelem majetku pro případ převodu vlastnictví vlastníkem. Jedná se o právo smluvně nepřevoditelné, a proto tedy vázané na podstatu subjektu, který je z něj oprávněný. To platí v dané věci o to více, pokud „je předkupní cena fixována na dobu prodeje, tedy podle poměrů v roce 1992…Takový individuální zájem je pak spjat s povahou osoby, na kterou se váže“.
[16] V žalobě sice žalobce otázku „nepřevoditelnosti předkupního práva“ otevřel, spojil ji však s nepřevoditelností předkupního práva ve vazbě na §604 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S touto námitkou se pak soud prvního stupně vypořádal v bodě 24 odůvodnění jeho rozsudku. V odvolání ve vztahu k „nepřípustnosti přechodu práva“ pak žalobce odkazuje na žalobní argumentaci založenou na nemožnosti přechodu předkupního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (takto ji také vnímal odvolací soud – bod 4, 7 odůvodnění jeho rozsudku) a dále se vymezuje vůči závěrům soudu prvního stupně ohledně povahy zákona č. 597/1992 Sb. jako zákona speciálního vůči zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. S takto formulovanými námitkami se pak odvolací soud vypořádal – ve vztahu k §604 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – v bodě 15 odůvodnění rozsudku příklonem k závěrům soudu prvního stupně, a v navazujícím bodě 16 odůvodnění rozsudku se vypořádal i s námitkou „speciality“ zákona č. 597/1992 Sb., kde na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že tato otázka není pro posouzení věci podstatná, neboť zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přechod předkupního práva zákonem nevylučoval. S těmito závěry odvolacího soudu pak dovolání žádným způsobem nepolemizuje. Tzv. „osobní prvek“ předkupního práva, naznačený až v dovolání, tak odvolací soud řešit nemusel.
[17] Třetí právní otázku vymezuje dovolatel následujícím způsobem: „Pokud je zřízeno předkupní právo k tíži žalobce a ve prospěch Československého rozhlasu, tedy instituce veřejnoprávní služby, tak přechod a následné trvání tohoto práva na stát, který má zcela odlišnou funkci a postavení, a na kterém má být žalobce nezávislý, je v rozporu se zákonem“. V této souvislosti soudu prvního stupně i odvolacímu soudu vytýká, že se k této otázce výslovně nevyjádřily.
[18] Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
[19] Z procesní úpravy občanského soudního řízení nevyplývá povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 13/2015 (uveřejněný pod č. 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016]. To platí jak pro nalézací, tak i pro dovolací řízení, zejména jde-li o tak rozsáhlá podání jako v případě tohoto dovolání.
[20] Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat.
[21] Byť tedy soudní praxe připouští, že nevypořádání se s námitkou účastníka řízení nemusí v konkrétní věci mít za následek věcnou nesprávnost či nepřezkoumatelnost rozhodnutí, o posouzení takového případu v dané věci ani nejde. Tuto otázku nezávislosti na státu či jinak řečeno majetkové emancipace soud prvního stupně nepřehlédl. Výslovně ji velmi podrobně sumarizoval v bodě 5 odůvodnění rozsudku a stanovisko k ní jednoznačně zaujal v bodě 25 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud pak názor soudu prvního stupně na tuto otázku shrnul v bodě 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odvolací argumentaci k ní shrnul v bodě 8 odůvodnění rozsudku a vyjádřil se k ní výslovně v bodě 13 odůvodnění, kde naznačenou otázku „nezávislosti žalobce na státu“ zasadil do dobového historického kontextu, ve kterém byla pro věc rozhodná právní úprava přijímána.
[22] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
[23] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu