ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3897.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3897/2016-999
originál
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Právovárečného měšťanstva v Plzni , se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, IČO: 10358986 zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, IČO: 00007064, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované – Plzeňský prazdroj a.s. , se sídlem v Plzni, U Prazdroje 64/7, IČO: 45357366, zastoupeného JUDr. Jitkou Kallistovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Gruzínská 1084/8, o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 264/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2016, č. j. 35 Co 30/2016-901, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokátky JUDr. Jitky Kallistové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce a žalovaná nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 13 C 264/2010-827, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zřízení věcného břemene stezky, cesty a užívacího práva k identifikovaným pozemkům v katastrálním území S., obec P. (dále jen „předmětné pozemky“) ve prospěch žalované, a to za jednorázovou náhradu ve výši 9 020 185 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované a vedlejšímu účastníku na její straně náhradu nákladů řízení (výroky II a III).
K odvolání, jež proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. března 2016, č. j. 35 Co 30/2016-901, tento rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I), stejně tak jako ve výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem; rozsudek změnil toliko v části výroku pod bodem II o určení výše nákladů, jež je povinen žalobce nahradit žalované (vše výrokem I rozsudku) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky pod body II a III).
Rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o závěr, že k podání žaloby v dané věci – na vypořádání neoprávněné stavby (s odkazem na ustanovení §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění do 31. 12. 2013) – není žalobce aktivně legitimován, neboť není vlastníkem pozemků, na nichž byly stavby zřízeny, proto, že i tyto pozemky coby součást majetkové podstaty podniku „Měšťanský pivovar v Plzni“ byly znárodněny podle dekretu presidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, kdy obnovení vlastnického práva žalobce k pozemkům bylo by možné toliko na základě (a za podmínek) stanovených restitučními předpisy, „k čemuž zatím nedošlo“ (kdy dosavadní předpisy na zmírnění žalobcem pociťované křivdy nepamatují).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., jelikož právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
K otázce uplatnitelnosti (tvrzeného) vlastnického nároku podle obecných předpisů, v konkurenci s předpisy restitučními (coby legis specialis ) lze z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat v prvé řadě na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud vyložil, že ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecného předpisu (občanského zákoníku). Uvedený závěr byl aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu a rozšířen jí na případy, v nichž došlo ke ztrátě vlastnického práva před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů (tj. před 25. 2. 1948) a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (srov. především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.).
Ve zmíněném stanovisku (jehož závěry následoval Ústavní soud i ve své další nálezové judikatuře a reflektoval je i soud dovolací) se uzavírá, že „restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, čímž byla současně vyloučená možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů, ačkoliv by jinak bývalo v některých případech možné uplatnit k takovému majetku vlastnické právo podle obecných předpisů“ (srov. např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1677/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011); stejný závěr uplatní se také v případě vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, tedy před rozhodným obdobím (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1566/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3481/2007). To platí i v případě účastníka, jenž s odkazem na obecné předpisy tvrdí, že nepřestal být vlastníkem věci, jíž držbu převzal stát v rozhodném období, ač tento účastník sám nepodal žalobu o určení vlastnictví (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je také ustálena v závěru, že zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence lze dosáhnout pouze prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněný pod číslem 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 493/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 793/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1639/2004; k tomu srov. z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. IV. ÚS 32/95).
Shora citované závěry ustálené judikatury jsou uplatnitelné i v projednávané věci, v níž žalobní návrh sice nezní přímo na určení vlastnictví, ale kdy je pro rozhodnutí věci taktéž určující zejména vyřešení otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem, jež byly (měly být) žalobci v poválečné době znárodněny podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. a kdy své tvrzení o vlastnickém právu zakládá žalobce právě na zpochybnění zániku vlastnictví (a jeho nabytí státem) tímto znárodněním. Argumentaci dovolatele, že k zániku vlastnictví nedošlo pro konkrétně v dovolání rozváděná pochybení při znárodnění, jež je uplatňována mimo rámec restitučních předpisů, nelze proto přikládat právní relevanci.
Z hlediska přípustnosti dovolání jsou také bezcenné a ryze akademické úvahy dovolatele o závaznosti stanoviska pléna Ústavního soudu, nejenom proto, že shora uvedené závěry jsou též výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit, ale i proto, že na závěry zpochybňovaného plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 (jímž došlo zákonem předpokládaným postupem ke změně předchozí nálezové judikatury Ústavního soudu; srov. §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) navázal Ústavní soud právě i ve své další nálezové judikatuře (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 280/04, nebo nález ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 881/07).
Toliko při posuzování věci prizmatem restitučních předpisů (dle nichž však žalobce není k restituci oprávněnou osobou) byla by relevantní otázka určení okamžiku pozbytí vlastnictví (zda k němu došlo před restitučním předpisy vymezeným rozhodným obdobím) a s ní související otázka účinnost zákona č. 115/1948 Sb., resp. zodpovězení otázky, „bylo-li znárodnění (realizované podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb.) jednorázovým aktem či procesem“ (zasahujícím do rozhodného období). Proto ani tato otázka (jejíž vyřešení není pro rozhodnutí věci podstatné) nemůže založit přípustnost dovolání.
V souladu s ustálenou judikaturou je ovšem i ten závěr, že ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky docházelo ex lege a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě znárodňovacího dekretu (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 275/95, II. ÚS 336/01, I. ÚS 2816/09); v souzené věci bylo přitom současně zjištěno, že z majetku znárodňovaného podniku předmětné pozemky (stejně tak jako jakýkoliv jiný další majetek) vyňaty nebyly. Na účinky znárodnění nemělo by vliv ani případné pozdější nevyplacení náhrady (kdy na zmírnění majetkové křivdy, k níž došlo v rozhodném období neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 -1948, avšak toliko v případě oprávněných fyzických osob, jež byly vlastníkem znárodněného majetku, pamatuje ustanovení §2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, a z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96). Přitom i na otázku, zdali je nicotný výměr o určení rozsahu znárodnění majetkové podstaty podniku (Měšťanského pivovaru v Plzni, ze dne 29. 12. 1948, č. j. 128.230/V-1948) proto, že jej nevydal ministr výživy, nýbrž ministerstvo výživy, dává judikatura odpověď zápornou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1565/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2621/98). Konečně, rozhodovací praxi se nepříčí ani závěr odvolacího soudu, že k nabytí vlastnického práva znárodněním podle poválečných dekretů, k němuž – jak vidno shora – docházelo ze zákona, nebylo třeba intabulace (zápisu do pozemkových knih), jestliže takovou podmínku zákon k nabytí vlastnictví nestanovil (potud je rozhodnutí i v souladu s odkazovaným nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 16. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, v němž se uzavírá, že v případě přechodů a jiných změn vlastnictví – na rozdíl od převodů – byla intabulace potřebná jen tam, kde to výslovně zákon vyžadoval).
K žalobcem uplatněné argumentaci kvazirestituční povahou projednávané věci je nutné v prvé řadě připomenout, že systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek (osobních, věcných, časových), které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, a to rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem (kromě již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, srovnej dále např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, či usnesení ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15). Rámec restitučního zákonodárství, vytyčený státem (jeho zákonodárcem) nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit (a nemohou překlenout, nebyl-li žalobce platnou právní úpravou zahrnut do okruhu oprávněných osob). Postavení žalobce zde nelze připodobňovat k postavení církevních právnických osob v době „prodlení“ (protiústavní nečinnosti) zákonodárce s vydáním zvláštního předpisu o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, k jehož vydání se stát církvím sám zavázal jiným zákonem, jímž založil legitimní očekávání církevních právnických osob v přijetí takové právní úpravy, opírající se o výslovné zákonné zmocnění (srov. zejm. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07). O případ takto nastaveného legitimního očekávání v restituci v souzené věci nejde a nejenom proto nelze podanou žalobu (jíž nadto žalobce uplatňuje nároky z vypořádání neoprávněné stavby) pojímat jako restituční či snad „kvazirestituční“ ve smyslu jím odkazované judikatury, jež se proto v souzené věci neuplatní.
Zakládá-li se rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí v důsledku pozbytí vlastnického práva poválečným znárodněním, a není tak legitimován ve sporu o vypořádání neoprávněné stavby, nejsou již pro rozhodnutí věci relevantní ani otázky případného nabytí vlastnického práva žalovanou vydržením či smlčením, jež dovolatel předestírá v podaném dovolání a na nichž odvolací soud své rozhodnutí ve věci již ani nestaví (nehledě na to, že v případě otázky nabytí vlastnického práva smlčením, stejně tak jako při argumentaci „rezponzem prof. Eliáše“ dovolatel odkazuje na svá dřívější podání, což však ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. výslovně zapovídá).
Nejvyšší soud také neshledal důvodným žalobcův návrh, aby se obrátil na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť v řízení před ním nevyvstala otázka výkladu aktů přijatých orgány EU, neboť na žalobcem v této souvislosti formulované otázce rozhodnutí založeno není (žaloba byla zamítnuta nikoliv bez věcného projednání pro absenci naléhavého právního zájmu, nýbrž proto, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí a jako takový není věcně legitimován ani k vedení sporu z neoprávněné stavby) a kdy tedy ani jím konstruovaná otázka unijního práva (jíž sleduje spíše zpochybnění konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu a dovolacího soudu) není významná (relevantní) pro řešení daného případu (kdy byla by dána i jedna ze tří výjimek z povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce; k tomu srov. rozhodnutí Soudního dvora v případu 283/81 CILFIT /1982/, ECR 3415).
Ačkoliv ani žalobcem v dovolání namítané vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) a kdy ke zmatečnostem, stejně tak jako k jiným vadám řízení s možným dopadem na správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud toliko v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal opodstatněné ani námitky vystihující vady řízení, zejména pak co do namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z ustanovení §157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení a není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Těmto požadavkům rozhodnutí soudů nižších stupňů zřetelně dostojí (vyložil-li i odvolací soud, proč žalobce není subjektem vlastnického práva k nemovitostem, jež pozbyl ex lege na základě dekretu prezidenta č. 101/1945 Sb. a že opětovné nabytí vlastnického práva bylo by možné toliko na základě restitučních předpisů). V dané situaci pak ani dovolatelem současně namítaná vada spočívající v tom, že soud nepřipustil změnu žaloby (ve směru jiného vypořádání mezi vlastníkem pozemku a stavby na něm postavené), nemůže být vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (obstojí-li závěr odvolacího soudu, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí a není proto k vedení tohoto sporu vůbec věcně legitimován).
Přestože pak žalobce v dovolání výslovně uvádí, že je podává „proti výrokům I., II. a III.“ rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší.
Se zřetelem na vázanost dovolacího soudu dovoláním vymezeným důvodem se Nejvyšší soud již nezabýval ani vedlejším účastníkem opětovně nastolenou kontroverzní otázkou kontinuity a právní osobnosti žalobce (kdy takto uplatňovaná argumentace ve vztahu k rozhodnutím nižších stupňů vystihovala by zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., přičemž zmatečnosti ani jiné vady řízení – jak již výše vysvětleno – nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim přihlíží v případě přípustného dovolání; srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), ovšem ani otázkou uplatnitelnosti nároku na vypořádání neoprávněné stavby v případě, kdy jej uplatňuje osoba, jež není jako vlastník pozemku zapsána v katastru nemovitostí (jestliže se rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby zakládá právě i na vyřešení otázky, že žalobce tímto vlastníkem není).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) vedlejšího účastníka, jenž se prostřednictvím jej v řízení zastupující advokátky vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky za zastupování v dovolacím řízení ve výši 2.500 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 3 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky v částce 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč. Žalované pak podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (ve smyslu §243 písm. b/ o. s. ř.), jejž neshledal důvodným, Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005) nevydával zvláštní rozhodnutí, a již o něm nerozhodoval ani v souvislosti s konečným rozhodnutím o dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., a z článku II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu