ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3481.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3481/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) D. R., a b) J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) E. G., s. r. o., zastoupenému advokátem, 2) ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., jednajícího prostřednictvím Ú. p. v H. K., 3) o. B., 4) G. a s. B., s. r. o., zastoupenému advokátem 5) J. G., 6) P. – CZ, a.s., a 7) P. f. ČR, za účastni České republiky – Ú. pro z. s. ve v. m. jako vedlejšího účastníka na straně ostatních žalovaných, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 35/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2007, č. j. 17 Co 328/2006-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2006, č. j. 5 C 35/2004-206, ve znění opravného usnesení, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly uložení povinnosti žalovaným 1), 2), 4), 5) a 6) vyklidit a žalobkyním předat pozemek stav. parc. č. 95 v obci a katastrálním území B. (výrok I), žalovaným 1), 4), 5) a 6) vyklidit a žalobkyním předat budovy pod společným číslem popisným 86 v téže obci a katastrálním území (výrok II), žalovaným 1), 2), 4) a 5) vyklidit a předat žalobkyním pozemek parc. č. 409/1 tamtéž (výrok III) a žalovaným 3) a 7) vyklidit a žalobkyním předat „p.č. 397/2, zapsanou na LV č. 10002“ pro obec a katastrální území B. (výrok IV). Současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení (výroky V až IX rozsudku).
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, IV a IX potvrdil, s upřesněním výroku IV, že ve vztahu k žalovaným 3) a 7) se zamítá žaloba o vyklizení „pozemku parcelního čísla 397/2, tak jak byl zapsán ve vložce č. 173 pozemkové knihy pro katastrální území B.“ (výrok I); jinak rozsudek změnil pouze ve výrocích V, VI, VII a VIII o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že žalobkyně se vydání nemovitého majetku dříve domáhaly podle restitučních předpisů, zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V žádném z předchozích řízení nebyly úspěšné, z důvodu existence zákonné překážky bránící vydání nemovitostí. I v tomto řízení – v němž žádají poskytnutí ochrany tvrzeného vlastnického práva podle §126 občanského zákoníku - uvádějí, že předmětné pozemky převzal stát od jejich právní předchůdkyně, babičky M. R., na základě právně neúčinného rozhodnutí z roku 1960, vydaného na podkladě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., respektive „nabídky bezplatného odevzdání“ z téhož roku; dovozují, že vlastnické právo na stát (při absenci jiného, platného právního důvodu) nikdy nepřešlo. Podle odvolacího soudu však i na takové případy restituční předpisy pomatují, včetně převzetí věci státem v rozhodném období bez právního důvodu (§6 odst. 1 písm. d) odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., §6 odst. 1 písm. h) a p) zákona č. 229/1991 Sb. a §1 zákona č. 403/1990 Sb.). Odvolací soud se přitom řídil právním názorem, že restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému, a že z tohoto důvodu nemohou se ti, kdo by byli tzv. oprávněnými osobami, domáhat prosazení obecných vlastnických nároků podle občanského zákoníku. Poukázal přitom na již ustálenou judikaturu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisko pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS–st. 21/05.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovaly z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že podle jejich názoru jsou právní otázky řešené odvolacím soudem zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.); z obsahu odvolání lze dovodit, že jím uplatňují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že tentokrát pominul vady řízení i vady rozhodnutí, které v předchozím zrušujícím usnesení soudu prvního stupně vytýkal a které tento soud neodstranil, zejména co se týká určitosti žaloby (jakého plnění a vůči kterým z žalovaných se jej žalobkyně domáhají); současně nevzal na zřetel, že soud prvního stupně rozhodl pouze o části předmětu řízení, jde-li o vyklizení pozemku parc. č. 397/2, zapsaném ve vložce pozemkové knihy č. 173 pro katastrální území B. Podle názoru žalobkyň odvolací soud pochybil i při právním posouzení věci, kdy se vyčerpal zkoumáním vztahu obecného právního předpisu a restitučních zákonů. Tyto se však na posuzovaný případ nevztahují, jelikož majetek, který je předmětem tohoto řízení, nikdy na stát nepřešel. Vlastnické právo k němu žalobkyně nepozbyly a aktivní legitimaci k uplatnění práva žádat soud o ochranu vlastnictví podle §126 občanského zákoníku proto nepostrádají. Odvolací soud se ani nyní nezabýval žalobou po stránce věcné a zamítl ji z formálních důvodů. Otázka, zda majetek patřící předchůdkyni žalobkyň na stát přešel či nikoliv a zda věc podléhá restitučním předpisům, zůstala neobjasněna. Proto žalobkyně pokládají rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný. Posuzovaná věc je případem, kdy „stát přijal nemovitosti ještě před přijetím nabídky“ (nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví čsl. státu, jíž dne 30. 4. 1960 státu učinila předchůdkyně žalobkyň M. R.). Podle názoru žalobkyň se nejedná o případ přechodu vlastnictví majetku na stát, ale o protiprávní zásah do vlastnického práva, které patřilo jejich předchůdkyni a žalobkyně je nabyly děděním. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) - vzhledem k době vydání rozsudku odvolacího soudu - postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je přípustné.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde zde o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, kterým je ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tedy řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacím soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod pořadovým číslem 132). Tak je tomu proto, že konkrétní vada řízení (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) judikatorní přesah nemá a o rozpor s hmotným právem jím nemůže. Skutečnosti, jejichž prostřednictvím žalobkyně odvolacímu soudu vytýkají, že tentokrát nenapravil vady, jimiž podle jejich názoru řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně trpí, způsobilým dovolacím důvodem proto nejsou. Nehledě k tomu, že dovolací soud názor žalobkyň na existenci těchto vad nesdílí, jelikož – jak se z obsahu spisu podává – po vydání zrušujícího usnesení odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 17 Co 395/2004) soud prvního stupně, jsa vázán názorem dovolacího soudu, činil úkony směřující k odstranění vad žaloby, na které žalobkyně v průběhu dalšího řízení zareagovaly a upřesnily, čeho se v řízení domáhají (vyklizení nemovitostí) a ohledně kterých nemovitostí ve vztahu k jednotlivě určeným žalovaným. V případě rozhodování o vyklizení pozemku „parc. č. 397/2, tak, jak byl zapsán ve vložce č. 173 pozemkové knihy pro katastrální území B.“, jednalo se pouze o jeho nepřesné označení ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a tato dílčí nepřesnost byla odstraněna rozhodnutím odvolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu (jež je rozhodnutím o věci samé, nikoliv snad rozhodnutím „formálním“ či procení povahy, jak žalobkyně současně namítají) spočívá na řešení právní otázky o poměru občanského zákoníku a restitučního předpisů a jako předběžnou otázku řeší, zda žalobkyně mohly své nároky uplatnit podle restitučních předpisů.
V rozhodovací praxi soudů se prosadil a nyní již ustálil právní názor (jímž se v posuzované věci řídil i odvolací soud), že „restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z tohoto důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku“ (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, na který navázala řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, srov. kupř. usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, popř. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 32 Cdo 1529/2004). Judikatorní činností Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz odvolacím soudem citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úpravu je speciální úpravou k předpisům obecným“.
Z obsahu spisu se podává, že nemovitosti zapsané ve vložce č. 117 pozemkové knihy pro katastrální území B. (označené jako „stav. parc. č. 95, s budovou čp. 86 a pozemkem parc. č. 409“, zapsané tehdy jako vlastnictví M. R.), měly přejít na stát na podkladě rozhodnutí Okresního národního výboru v B., finančního odboru, ze dne 4. 4. 1960, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Na nápravu majetkových křivd způsobených přechodem věcí na stát podle tohoto vládního nařízení pamatoval již zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (srov. §1 tohoto zákona). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se přitom podává, že s odkazem na tento právní předpis již žalobkyně své právo dříve uplatnily, v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 314/91, v němž nemohlo být jejich požadavku na naturální restituci vyhověno z důvodu uvedeného v §10 odst. 4 zákona (na předmětných pozemcích byla po jeho převzetí státem zřízena stavba); v takovém případě restituentu přísluší peněžní náhrada (§10 odst. 4, část věty za středníkem, §14 zák. č. 403/1990 Sb.). Ostatní nemovitosti patřící M. R., mezi nimi i pozemek parc. č. 397/2, zapsaný ve vložce č. 173 pozemkové knihy pro katastrální území B., přešly na stát na základě „nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu“, kterou učinila M. R. příslušnému orgánu státu v písemné formě dne 30. 4. 1960 a akceptována byla Okresním výborem v N., finančním odborem, dne 19. 12. 1960. Shledávají-li žalobkyně tento dvoustranný právní úkon (který je podle svého obsahu darovací smlouvou) neplatným, pak i na takový případ restituční předpisy pamatují, jelikož převzetí věci státem na základě neplatné smlouvy judikatura nyní kvalifikuje jako převzetí věci bez právního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., event. §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. (k tomu srovnej znovu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, popř. rozsudek ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005). Důvodem pro vydání nemovitosti v restituci je i přechod nemovitostí na stát v důsledku smlouvy o darování nemovitosti uzavřené dárcem v tísni (viz §6 odst. 1 písm. h) zák. č. 229/1991 Sb., §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb.).
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se přirozeně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k němuž je třeba platného právního důvodu), jak žalobkyně mylně dovozují, nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006), a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07, odmítl). Jak se ze skutkových zjištění odvolacího soudu podává, předmětné nemovitosti stát prostřednictvím svých orgánů také fakticky uchopil a v užívání M. R. (popř. jejích právních nástupců) je neponechal. Opak žalobkyně ostatně ani netvrdí. Otázky platnosti právního úkonu, event. dovršení správního řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí o odnětí vlastnictví, nejsou pak pro posouzení věci rozhodující.
Závěr odvolacího soudu, že nápravy majetkové křivdy (jež nastala před více než čtyřiceti lety již v poměrech právní předchůdkyně žalobkyň) se žalobkyně mohly domáhat pouze podle restitučních předpisů (které na všechny jimi tvrzené okolnosti o ztrátě majetku pamatují), a že se proto nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku, je tedy správný. Rozsudek odvolacího soudu zde vychází z právního názoru, který je konformní s ustálenou interpretační praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu a neodporuje proto ani hmotnému právu. Nejde tudíž o rozsudek po právní stránce zásadně významný (ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyň odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu