ECLI:CZ:US:2006:2.US.346.03
sp. zn. II. ÚS 346/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 2. února 2006 sp. zn. II. ÚS 346/03 ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. O. proti výrokům sub I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2003 č. j. 21 Co 396/2000-168 a výrokům sub I a III rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 1. 2000 č. j. 5 C 23/92-145 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2000 č. j. 5 C 23/92-149 a o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2003 č. j. 21 Co 396/2000-168 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 1. 2000 č. j. 5 C 23/92-145 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2000 č. j. 5 C 23/92-149, jimiž bylo vyhověno žalobě vedlejších účastníků R. V. a Ing. R. V. na určení vlastnického práva jejich právních předchůdců.
I. Výroky sub I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2003 č. j. 21 Co 396/2000-168 a výroky sub I a III rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 1. 2000 č. j. 5 C 23/92-145 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2000 č. j. 5 C 23/92-149 se zrušují.
II. Ve zbývající části se návrh odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 58 C 23/92, z něhož zjistil následující:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 17. 1. 2000 č. j. 5 C 23/92-145 ve spojení s opravným usnesením z téhož dne č. j. 5 C 23/92-149 výrokem sub I určil, že A. V. ke dni své smrti dne 4. 11. 1993 a PhDr. R. V. ke dni své smrti dne 10. 9. 1993 byli spoluvlastníky každý ideální 1/2 nemovitostí, a to domu č. p. 24 na pozemku p. č. 92 a pozemku p. č. 92 - zastavěná plocha, pozemku p. č. 93 - zahrada a pozemku p. č. 203 - zahrada, zapsaných na LV č. 65 pro katastrální území N., obec M., okres B. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Výrokem sub II zastavil soud řízení o návrhu, kterým se žalobci R. V. a Ing. R. V. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci, dále též "vedlejší účastníci") po stěžovateli dále domáhali vyklizení domu č. p. 24 na pozemku p. č. 92, pozemku p. č. 92 - zastavěná plocha, pozemku p. č. 93 - zahrada a pozemku p. č. 203 - zahrada, zapsaných na LV č. 65 pro katastrální území N., obec M., okres B. Výroky sub III a IV rozhodl soud o náhradě nákladů řízení. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí vzal soud po provedeném dokazování za prokázané, že manželé A. V. a PhDr. R. V., procesní předchůdci vedlejších účastníků, uzavřeli dne 5. 3. 1948 kupní smlouvu, kterou odkoupili od F. O. a V. O. předmětné nemovitosti do rovnodílného vlastnictví za kupní cenu 190 000 Kč. Ke kupní smlouvě udělil dne 16. 3. 1948 svým výměrem souhlas ONV v T. Ten byl následně výměrem téhož orgánu dne 17. 4. 1952 zrušen. K odvolání PhDr. R. V. byl tento zrušující výměr potvrzen výměrem KNV v B. ze dne 25. 7. 1952. Lidový soud v Tišnově následně vložil výmaz vlastnického práva manželů V. s odůvodněním, že kupní smlouva ze dne 5. 3. 1948 nenabyla platnosti, a obnovil vklad vlastnického práva pro předchozí vlastníky. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1953. Na podkladě těchto rozhodnutí bylo v pozemkové knize obnoveno vlastnictví pro manžele O. Vedle toho bylo dne 13. 6. 1948 vydáno MNV N. rozhodnutí o zavedení národní správy na předmětné nemovitosti. Předmětné nemovitosti se následně staly předmětem dědictví po F. O. a jejich ideální 1/2 připadla čsl. státu na základě usnesení Státního notářství v Brně sp. zn. 3 D 702/59 ze dne 14. 2. 1959. Ideální 1/2 vlastnicky náležející V. O. přešla dle rozhodnutí finančního odboru ONV B. 2111-III-St ze dne 31. 12. 1960, vydaného dle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, do vlastnictví státu - správy MNV v N. V době rozhodování soudu byl jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí uveden odpůrce (nyní stěžovatel), který nemovitosti získal na základě dohod o vydání věci dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud konstatoval, že manželé V. uzavřeli platnou kupní smlouvu, na jejímž základě nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem a že nebylo prokázáno, že by své vlastnictví za svého života pozbyli. Pokud bylo postupem státních orgánů, resp. i soudu, v rozporu s platnými právními předpisy předkům vedlejších účastníků znemožněno disponovat svým majetkem, nemá tato skutečnost vliv na vznik a trvání vlastnického práva. Nedospěl tedy ani k závěru, že by došlo k vydržení předmětných nemovitostí, a to s ohledem na neoprávněnost držby nemovitostí státem.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 4. 2003 č. j. 21 Co 396/2000-168 rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku sub I a ve výroku o náhradě nákladů potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že manželé V. nabyli ke dni 18. 3. 1948 vkladem do pozemkových knih vlastnictví k nemovitostem převedeným na ně smluvně manžely O. Nebylo zjištěno, že by své vlastnické právo pozbyli. Ke dni své smrti tedy byli spoluvlastníky nemovitostí v rozsahu, jak je nabyli kupní smlouvou.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Soudy jednaly proti smyslu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, neboť jej obrátily proti stěžovateli s tím, že nemůže mít prospěch z nezákonných zásahů státní moci. První skupina argumentů obsažených v ústavní stížnosti se týká zavedení národní správy na předmětné nemovitosti a dodatečného odepření souhlasu ke zcizení nemovitostí. Stěžovatel s odkazem na judikaturu tvrdí, že věcným přezkumem správních aktů z let 1948 až 1959, kterými nabyli vlastnictví nemovitostí právní předchůdci stěžovatele a následně čsl. stát, překročily soudy svou pravomoc. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že soudy v projednávané věci poměřují poúnorové správní akty měřítky demokratických poměrů polistopadové společnosti. Obrátily tím tak smysl restitučních předpisů a jejich speciální poměr k obecnému právu. Dále tvrdí, že soudy nedokázaly z výsledků nepřípustného přezkumu vyvodit ani patřičné skutkové závěry. Přestože odvolací soud provedl na návrh stěžovatele listinný důkaz o odvolání do výměru o národní správě oběma manželi V., setrval bez dalšího na svém původním názoru, že výměr nemohl nabýt právní moci pro nedoručení A. V. Výměr se přitom nedochoval a na jeho obsah lze usuzovat pouze z poznámky zapsané v pozemkových knihách a z jednoho opisu z archivu MNV N., jak podotkl soud. Druhý okruh námitek se vztahuje k uplatněné námitce vydržení. Nabývací tituly státu nebyly zpochybněny. Obě rozhodnutí, na základě nichž se stát chopil držby, byla vydána kompetentními orgány v rámci jejich pravomoci a na základě tehdy platných předpisů. Zjevně také netrpí zásadními vadami, po doručení nabyla právní moci a nepochybně založila vlastnictví čsl. státu ke sporným nemovitostem. Stát musel být přinejmenším v dobré víře, že věc po právu nabyl. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud nepřípustně argumentoval restitučními měřítky, pokud považoval nabývací tituly státu za protiústavní, v rozporu s dobrými mravy a uznávanými zásadami právního řádu demokratické společnosti a akty zvůle a konstatoval, že právě takový pohled na tyto státní akty byl důvodem, proč bylo vyhověno nárokům žalovaného na vydání věci. Názor obecných soudů podle stěžovatele činí všechny speciální restituční předpisy nadbytečnými, pokud by určovací žalobou bylo možno dosáhnout revize kontinuální řady vlastnických změn a retroaktivně zpochybnit letité nabývací tituly pro jejich nedemokratické kořeny. Ve vzniklé vlastnické nejistotě by si žádný nabyvatel věci nemohl být jist "kvalitou" nabývacího titulu některého z předchozích vlastníků. Samotný stát by se musel obávat nepromlčitelných vlastnických žalob u majetku, který nabyl za podmínek naplňujících některou z restitučních skutkových podstat, přestože nebyl ve lhůtě vznesen restituční nárok. Takové důsledky považuje stěžovatel za absurdní a v podmínkách právního státu za zcela nemožné.
Stěžovatel svou ústavní stížnost dále doplnil podáním ze dne 19. 9. 2003, v němž zejména upozornil na sjednocující rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze září 2003, dle něhož majetek, který stát převzal bez právního důvodu od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, lze získat zpět jen na základě restitučních zákonů. Ochrany vlastnického práva se nelze úspěšně domáhat na základě občanského zákoníku. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastníci měli uplatnit restituční nárok vůči státu za podmínek restitučních zákonů a v předepsaných lhůtách, o což se zpočátku neúspěšně pokoušeli. Stěžovatel dále svou stížnost doplnil podáním ze dne 31. 1. 2005. V něm poukazuje na vývoj judikatury týkající se projednávané věci, zejména na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 770/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, usn. č. 28), sp. zn. III. ÚS 126/04 (uveřejněno tamtéž, svazek 35, nález č. 141) či sp. zn. III. ÚS 50/04 (uveřejněno tamtéž, svazek 33, usn. č. 35), a dále na zmíněné rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 o zásadní přednosti restitučních zákonů před určovací žalobou, a to i v případě, kdy stát převzal věci bez právního důvodu, resp. neplatným právním úkonem, a na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která z něj vychází. Dovozuje, že právní závěry obecných soudů jsou vnitřně rozporné, pokud na vedlejší účastníky pohlížely jako na oběti majetkových křivd a následně připustily obecnou určovací žalobu na ochranu vlastnického práva. V tomto podání dále též rozvíjí své tvrzení o porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu. Domnívá se, že mohl legitimně očekávat, že bude se svým restituovaným, resp. vydrženým, majetkem požívat ochrany zaručené uvedeným ustanovením, což bylo důvodně podloženo zněním rozhodných právních předpisů a judikaturou. Poukazuje na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věcech Pincová a Pinc proti České republice, Netolický a Netolická proti České republice a Valová a spol. proti Slovenské republice (s ohledem na uvedené případy lze usuzovat, že stěžovatel má na mysli rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a nikoli Evropského soudního dvora).
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně a Okresní soud Brno-venkov, a vedlejší účastníky řízení, R. V. a Ing. R. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Další účastníci, resp. vedlejší účastníci, se k návrhu nevyjádřili.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se primárně zabýval okruhem námitek stěžovatele, které se týkají konkurence speciálních restitučních předpisů a obecné úpravy zajišťující ochranu vlastnického práva. Stěžovatel především s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, aprobovanou i Ústavním soudem, zpochybnil samotnou možnost rozhodovat v projednávaném případě o určovací žalobě, když restituční předpisy a rozhodovaní dle nich má zásadně přednost, a ochrany vlastnického práva se tak nelze v tomto případě úspěšně domáhat. Stěžovatel v této souvislosti odkazoval především na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Podle něj se oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 občanského zákoníku), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Z jeho rozhodnutí je zřejmý názor, že uvedený závěr lze aplikovat i na vztah jiných restitučních předpisů vůči předpisům obecným.
Plénum Ústavního soudu se k této a související problematice vyjádřilo ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, str. 493, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), dle něhož "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". V odůvodnění tohoto výroku Ústavní soud mimo jiné uvedl následující. Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná. Pokud jde o institut určovací žaloby, jehož bylo využito i v projednávaném případě, Ústavní soud připomněl, že žaloba na určení práva [§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c) občanského soudního řádu] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní, Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů, Všehrd, Praha, 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259); jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní, Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů, Všehrd, Praha, 1922, str. 154. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů.
S ohledem na závěry zde částečně citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu se tedy Ústavní soud v této věci ztotožnil s argumenty přednesenými v ústavní stížnosti v tom směru, že vzhledem k možnosti aplikace restitučních předpisů v projednávané věci je vyloučen postup dle obecných předpisů na ochranu vlastnického práva. Pokud obecné soudy postupovaly opačně, přistoupily na interpretaci restitučních předpisů, jež se vymyká mezím ústavnosti, a ve svém důsledku tak zasáhly ústavně garantované právo stěžovatele na spravedlivý proces a vlastnické právo stěžovatele (čl. 36 a čl. 11 Listiny). Vzhledem k právě vyslovenému pak Ústavní soud neměl důvodu zabývat se dalšími argumenty stěžovatele, neboť je zřejmé, že pro další řízení nebudou relevantní.
Pokud jde o návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neshledal Ústavní soud k jeho vyhovění v průběhu řízení před Ústavním soudem důvody. K tomuto postupu může Ústavní soud přistoupit pouze zcela výjimečně, za splnění předpokladů daných ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle něhož může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. V projednávaném případě Ústavní soud neměl za to, že dané podmínky jsou naplněny.
Ze všech uvedených důvodů Ústavnímu soudu - po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) - nezbylo, než napadené výroky sub I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2003 č. j. 21 Co 396/2000-168 a výroky sub I a III rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 1. 2000 č. j. 5 C 23/92-145 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2000 č. j. 5 C 23/92-149 zrušit [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].