ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1057.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1057/2022-463
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. Z. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, proti žalované OGREA, spol. s r. o. , se sídlem v Mariánských Lázních, Třebízského 342/8, IČO: 25205838, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni a povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 37/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2021, č. j. 10 Co 184/2021-435, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2021, č. j. 10 Co 184/2021-435, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 13 C 37/2015-394, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně jako vlastník pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. XY (dále jen „hotel XY“), pozemku parc. č. XY (zahrada) a pozemku parc. č. XY (zahrada), vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro obec a katastrální území XY (dále také „panující pozemky“), je oprávněnou osobou z věcného břemene, spočívajícím v právu chůze a jízdy přes část pozemku žalované parc. č. st. XY zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro obec a katastrální území XY (dále jen „služebný pozemek“) – (výrok I). Dále povolil právo nezbytné cesty přes služebný pozemek v rozsahu, který je vymezen připojeným geometrickým plánem, jako služebnost, ve prospěch žalobkyně, jako vlastníka panujících pozemků, a to za jednorázovou úplatu ve výši 37 800 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a že „přílohou tohoto rozsudku je geometrický plán V. K. č. 1995-22/2014 ze dne 18. 11. 2015“ (výrok IV).
Po skutkové stránce soud prvního stupně zjistil, že počátkem 20. století byly vybudovány hotely XY a XY – stavba, která je součástí služebného pozemku. Tehdejší vlastníci obou hotelů uzavřeli v roce 1920 kupní smlouvu s paní G., kterou jí prodali hotel XY. Současně společně ujednali právo vjezdu a výjezdu se všemi povozy sloužícími provozu hotelu XY přes existující vjezd mezi hotely. V roce 1952 došlo ke znárodnění pozemku parc. č. st. XY včetně hotelu XY, pozemku parc. č. st. XY a pozemkové parcely č. XY; vlastnické právo k těmto nemovitostem nabyl československý stát. U hotelu XY, resp. služebného pozemku, bylo vlastnictví pro československý stát zapsáno ke dni 12. 5. 1958. Hotel XY byl pak v roce 1963 převeden do vlastnictví České katolické charity, následně v rámci restitučního řízení v roce 1991 převeden H. Z., která jej v roce 2008 darovala žalobkyni.
Po právní stránce pak soud prvního stupně uvedl, že služebnost spočívající „v právu vjezdu a výjezdu se všemi povozy sloužícími provozu domu č. XY přes existující vjezd na západní straně domu č. XY, tedy mezi domy č. XY a XY“ vznikla kupní smlouvou z roku 1920. Později však došlo ke splynutí vlastnického práva ke všem předmětným nemovitým věcem, a tedy i ke splynutí osoby oprávněné a osoby povinné ze služebnosti v osobě československého státu. Uzavřel, že z povahy věci došlo k zániku předmětné služebnosti, přičemž právo vjezdu a výjezdu přes služebný pozemek nebylo později žalobkyní vydrženo. Soud prvního stupně nicméně žalobkyni povolil přes služebný pozemek nezbytnou cestu.
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 10 Co 184/2021-435, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně jako vlastnice panujících nemovitostí je oprávněnou osobou z věcného břemene, spočívajícího v právu chůze a jízdy přes část služebného pozemku, podle geometrického plánu V. K., č. 1995-22/2014, ze dne 18. 11. 2015, který je přílohou tohoto rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Odvolací soud učinil skutkový závěr, podle něhož služebnost založená ve prospěch nástupců nových vlastníků hotelu XY zůstala zapsaná v knihovní vložce č. XY, k jejímuž výmazu nedošlo, byť k výmazu této služebnosti došlo v knihovní vložce č. XY vztahující se k hotelu XY, a to k návrhu tehdejší organizace Revolučního odborového hnutí (dále též jen „ROH“). Uvedl, že v padesátých letech 20. století sice došlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch československého státu, avšak pro rozdílné organizační složky, a sice pro „státní zdravotní správu“ ve vztahu k hotelu XY, a jednak pro „Československé státní lázně, XY“ ve vztahu k hotelu XY.
Odvolací soud dále uvedl, že v řešené věci bylo postupováno podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na jehož základě Nejvyšší soud dovozuje, že kontinuita práv odpovídajících věcným břemenům je možná. Citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007, který se zabýval otázkou zániku věcného břemene podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále také jen „OZ“), splynutím vlastnictví k pozemku oprávněného a povinného v jedné osobě analogicky podle §333 OZ. Poté odkázal na názor J. Spáčila (publikovaný mimo jiné v Právních rozhledech, roč. 2006, č. 3) přispívající do diskuse o možnosti obživnutí věcného břemene. Dospěl k závěru, že v řešené věci k zániku „práva nezbytné cesty“, založeného kupní smlouvou ze dne 9. 4. 1920, nedošlo, neboť (1) „závěr soudu prvního stupně o samotném splynutí oprávněného a povinného subjektu v jeden subjekt v osobě československého státu lze označit za sporný, pokud v zápisech v knihovních vložkách vztahujících se k jednotlivým hotelům jsou uvedeny rozdílné organizační složky státu (viz sp. zn. 22 Cdo 3864/2014)“ a také z důvodu (2) „přiléhavého názoru JUDr. Spáčila o obživnutí služebnosti, pokud tato nebyla vymazána z veřejných knih, stejně jako se ukázalo v řešené věci v zápisu v knihovní vložce č. XY vztahující se k hotelu XY, a pokud se později pozemky zase odloučí“. Uzavřel, že služebnost samotným splynutím nezanikla, ale pouze nebyla po určité období vykonávána. Nadto pak k námitce žalované, že došlo k výmazu služebnosti k návrhu ROH z knihovní vložky č. XY, odvolací soud poznamenal, že jednak ROH nebylo k podání takového návrhu věcně legitimováno, a jednak že §111 OZ zavedlo tzv. konsensuální princip zápisů do pozemkových knih.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Považovala jej za přípustné, neboť rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávně právně posouzena v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 933/2016, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007 a sp. zn. 22 Cdo 3864/2014 byla podle žalované otázka tzv. obživnutí výkonu práva věcného břemene zapsaného či nezapsaného v pozemkových knihách a otázka zániku věcného břemene podle OZ splynutím vlastnictví k pozemku oprávněného a povinného. Dovolatelka uvedla, že odvolací soud zcela jednoznačně přehlédl skutečnost, že služebnost byla vymazána z pozemkových knih a že tato služebnost nikdy nebyla zapsána ve vložce č. XY pro katastrální území XY. Právní předchůdkyně žalované proto neměla při nabývání nemovitosti ani tušení, že by v minulosti existovalo jakékoli věcné břemeno, neboť břemeno nebylo zapsáno ve veřejných knihách. Dovolatelka dovodila, že došlo k zániku věcného břemene splynutím. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná dovoláním rozporuje skutková zjištění nalézacích soudů, přičemž právní závěry dovozené z jí prezentovaného skutkového stavu nelze považovat za důvodné ani za správné. Navrhla, aby bylo dovolání žalované jako zjevně nedůvodné odmítnuto, případně zamítnuto z důvodu, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný a zároveň byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná dovolacímu soudu předložila otázku zániku věcného břemene podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, splynutím vlastnictví k pozemku oprávněného a povinného.
Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Již ve Zprávě o rozhodování soudů ve věcech sousedských vztahů, projednané občanskoprávním kolegiem NS SSR, Cpj 67/84, a schválené plénem NS SSR dne 23. 5. 1985, Pls 1/85 (publikované pod č. 6/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České socialistické republiky), bylo zdůrazněno: „Pokiaľ sa účastníci konania stali spoluvlastníkmi nehnuteľnosti, ktorá bola zaťažená vecným bremenom, ako aj nehnuteľnosti, v prospech ktorej sa vecné bremeno vykonávalo, vecné bremeno zanikne okamihom, keď došlo k splynutiu z neho vyplývajúcich práv a povinností.“
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi pak ustáleně dovozuje, že pokud se oprávněná osoba za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, kdy neplatil intabulační princip, stala vlastníkem nemovité věci věcným břemenem zatížené, věcné břemeno spojením práva s povinností v jedné osobě zaniklo, a to analogicky podle §333 OZ [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3981/2010 (tato stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že služebnost chůze a jízdy přes služebný pozemek nikdy nezanikla. Nejprve označil za „sporné“, zda došlo ke splynutí oprávněného a povinného subjektu ze služebnosti v osobě československého státu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dále dovodit, že odvolací soud zaujal názor, že i kdyby k takovému splynutí došlo, k zániku služebnosti by to nevedlo, neboť později se vlastnictví k panujícím a služebným pozemkům zase odloučilo a zároveň služebnost nebyla vymazána z veřejných knih, konkrétně z knihovní vložky č. XY vztahující se k hotelu XY.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posuzování otázky zániku služebnosti splynutím vlastnictví k pozemku oprávněného a povinného podle OZ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud se přitom s názorem prezentovaným odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí neztotožnil. Rozsudek odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pročež v dovolacím přezkumu neobstojí.
Dovolací soud nejprve podotýká, že odvolací soud zjevně nesprávně vyložil názor J. Spáčila, jenž se zabýval otázkou zániku věcného břemene v důsledku splynutí práv a povinností v jedné osobě podle zákona č. 40/1964, občanský zákoník, poté, co byl do našeho právního řádu znovuzaveden intabulační princip (viz SPÁČIL, J. Věcná břemena v občanském zákoníku . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 56–58.; a taktéž SPÁČIL, J. Zánik a promlčení věcných břemen v občanském zákoníku. Právní rozhledy , 2006, č. 3, s. 85–90). Sám autor přitom v prvně citovaném díle zdůraznil: „Lze tedy zastávat názor, že pravidlo uvedené v §526 OZO z roku 1811 (vztahující se ovšem jen na pozemkové, nikoliv osobní služebnosti) vyplývá ‚z podstaty věci‘ a že platí i nadále. Na tom nic nemění ani skutečnost, že podle R 37/1985 věcné břemeno zanikne okamžikem, kdy došlo k splynutí z něj vyplývajících práv a povinností v jedné osobě; v době, kdy byl tento názor vysloven, totiž neplatil intabulační princip a zánik věcného břemene nebyl vázán na extabulaci.“
V usnesení ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3981/2010, Nejvyšší soud výslovně uvedl, že právní názor vycházející z R 37/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je pro dobu, ve které neplatil intabulační princip, plně uznáván, a diskuse se týká jen jeho uplatnění v době po znovuzavedení tohoto principu. V dané věci šlo o rozhodnutí o stavu nastalém k roku 1958, kdy došlo k nabytí vlastnického práva k služebnému pozemku ze strany československého státu, tedy v době, kdy intabulační princip neplatil (srovnej §111 OZ). Pro rozhodnutí ve věci je tak irelevantní, zda služebnost byla z pozemkových knih, resp. z které její vložky, vymazána, případně i to, kdo výmaz služebnosti z pozemkové knihy navrhl. Bezpředmětné je taktéž zjištění, že se později vlastnické právo k pozemkům panujícím a služebnému zase odloučilo.
Nadto ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že věcné břemeno ke služebným pozemkům bylo z pozemkových knih vymazáno. Uvádí-li pak odvolací soud, že se tak stalo „k návrhu … dle názoru odvolacího soudu nekompetentního orgánu“, nemění to nic na skutečnosti, že k výmazu skutečně došlo, navíc bez ohledu na to, že uvedený závěr odvolacího soudu není v odůvodnění jeho rozhodnutí nijak zdůvodněn.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nicméně není zcela jednoznačně zřejmé, jaký názor odvolací soud zaujal ve vztahu k otázce, zda došlo ke splynutí osoby oprávněné a povinné ze služebnosti. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož ke splynutí došlo, totiž odvolací soud označil za „sporný“ s ohledem na skutečnost, že v zápisech v knihovních vložkách byly ve vztahu ke každému z hotelů uvedeny rozdílné „organizační složky státu“. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3864/2014, z něhož podle odvolacího soudu vyplývá obecně aplikovatelný názor, že splynutí jako důvod zániku závazku předpokládá jednoznačnou totožnost oprávněného a povinného subjektu.
Stal-li se však československý stát v souzené věci vlastníkem jak pozemku služebného, tak pozemků panujících, nelze mít o „jednoznačné totožnosti“ oprávněného a povinného subjektu pochyb. Správný závěr soudu prvního stupně v tomto ohledu nečiní sporným nesprávná úvaha odvolacího soudu založená na tom, že by snad jednotlivé „organizační složky“ státu byly v oblasti soukromého práva samostatnými, odlišnými subjekty. Takový závěr pak jistě nelze dovodit ani z odvolacím soudem citovaného rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3864/2014, který se zabýval situací, v níž se oprávněný z osobního věcného břemene stane spoluvlastníkem zatížené nemovitosti. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud pro úplnost dodává, že Československé státní lázně a zřídla nebyly „organizační složkou státu“, nýbrž samostatným subjektem – národním podnikem, který však znárodněný majetek státu pouze spravoval (viz §11 odst. 1 zákona č. 125/1948 Sb., o znárodnění přírodních léčivých zdrojů a lázní a o začlenění a správě konfiskovaného lázeňského majetku).
Soud prvního stupně ostatně jednoznačně vyšel z toho (bod 5 odůvodnění jeho rozsudku), že stát nabyl vlastnictví k panujícím i služebným nemovitostem na základě znárodnění a v „dalších letech byly oba objekty se souvisejícími pozemky ve vlastnictví československého státu“. Tento závěr pak výslovně akceptoval i odvolací soud (bod 11 odůvodnění jeho rozsudku). O totožnosti oprávněného a povinného subjektu pak nemůže být vzhledem k těmto skutečnostem pochyb bez ohledu na to, kdo následně správu státního majetku fakticky vykonával, neboť znárodněním nabýval vlastnické právo ke znárodňovaným nemovitostem stát jako takový.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že důvod nesprávného právního posouzení věci byl dovolatelkou právem uplatněn.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu