ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1059.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1059/2022-166
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) L. K. , narozeného XY, a b) E. K. , narozené XY, oba bytem v XY, zastoupených JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované A. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, pro určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 22/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-145, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 12. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-154, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-145, ve znění usnesení opravného usnesení ze dne 2. 12. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-154, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 11. 2020, č. j. 8 C 22/2019-116, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2020, č. j. 8 C 22/2019-116, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, každý ve výši 1/4, a to pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a stavby č. p. XY jako součásti pozemku parc. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví XY, část obce XY, katastrální území XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-145, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 12. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-154, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy vyšly z tohoto skutkového stavu: „Otec žalobců M. K. a žalovaná byli manželé. Za trvání manželství manželé shora uvedené nemovitosti nabyli koupí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“). Manželství uzavřené dne 20. 11. 1976 bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 14C 396/83, který nabyl právní moci dne 21. 12. 1983. Tím došlo k zániku BSM, které bylo v řízení zahájeném žalobou žalované nepravomocně vypořádáno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 8. 1986, sp. zn. 8C 156/84 tak, že shora popsané nemovitosti byly přikázány do vlastnictví M. K., otce žalobců. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání pro nesouhlas s výší vypořádacího podílu. Dne 28. 1. 1987 podepsali bývalí manželé dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, na základě níž nemovité věci byly opět přikázány do vlastnictví M. K. Žaloba byla vzata zpět a řízení o vypořádání BSM bylo po zrušení rozsudku soudu prvního stupně zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 1987, č. j. 18 Co 631/86-85. Návrh na zápis změn nebyl do katastru (evidence) nemovitostí podán.“
Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud, podobně jako soud prvního stupně, věc hodnotil po právní stránce takto: „Za situace, při níž nebylo BSM vypořádáno ve lhůtě 3 let od rozvodu manželství dohodou bývalých manželů registrovanou bývalým státní notářstvím a vloženou do veřejného seznamu (evidence, katastr nemovitostí) ani rozhodnutím soudu (§149 odst. 2, 3 obč. zák.), bylo možné o vzniku vlastnického práva k druhé polovině nemovitostí ve prospěch rodiny žalobců uvažovat pouze z titulu vydržení (§135a odst. 1 obč. zák., později §134 obč. zák. a následně §1089 o. z. a §1091 odst. 2 o. z., popř. §1095 o. z.)“ (ke zkratkám zde uvedeným viz následující odstavec).
Soud prvního stupně uvedl, že F. K. spornou nemovitost vydržel (§135a odst. 1, 4 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. – „obč. zák.“). Odvolací soud však vyšel z právního názoru, že jmenovaný nebyl ani oprávněným (§130 odst. 1 obč. zák., ve znění po novele č. 509/1991 Sb.), ani poctivým (§992 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“) držitelem a nemohl nemovitosti nabýt ani mimořádným vydržením (§1095 o. z.), neboť i k němu je třeba poctivá držba. Proto žalobu zamítl. Odvolací soud též upozornil, že ve věci byla spíše namístě žaloba na určení, že zůstavitel (otec žalobců) byl vlastníkem nemovitostí ke dni své smrti; o tuto skutečnost však zamítnutí žaloby neopřel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci – poněkud chaotické – dovolání, jehož úroveň odpovídá způsobu dosavadního vedení sporu. Uvádějí, že „dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro rozpor s právním názorem, který dovolací soud zaujal ve věci sp. zn. 22 Cdo 1335/2016, 22 Cdo 1646/2018-184 ze dne 30. 5. 2018 ze závěrů těchto rozsudků lze přiměřeně vyjít i v této věci.“ Tento rozpor však nijak nekonkretizují, jen uvádějí, že daná věc má specifické rysy shodné s uvedenými rozhodnutími a s těmi je tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu; žádají též „individuální posouzení věci“. Odkazují i na mimořádné vydržení, aniž v této otázce specifikují přípustnost dovolání. Dále uvádějí, že „mimosoudní dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů lze uzavřít i po uplynutí tří let od zániku společného jmění, probíhá-li soudní řízení o vypořádání společného jmění“; zde se podává z obsahu dovolání, že tvrdí rozpor napadeného rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007. Poté se zabývají „zásadním právním významem napadeného rozhodnutí“, ačkoliv na takovou podmínku platná právní úprava přípustnost dovolání neváže, ani ji nezná. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
„Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§237 o. s. ř.).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu §237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné.
Dovolání je na samé hranici projednatelnosti; nicméně z jeho obsahu vyplývá, že dovolatelé spatřují rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, pokud odvolací soud (ale i soud prvního stupně) vyšel z toho, že dohodu o vypořádání BSM uzavřel F. K. s žalovanou po více než třech let od uzavření manželství, kdy již nastoupily účinky zákonné domněnky, přitom však přehlédl, že v době uzavření dohody ještě probíhalo soudní řízení o vypořádání BSM. I když dovolatelé v této souvislosti neuvádějí zcela přiléhavé rozhodnutí dovolacího soudu (v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, na které odkazují, šlo o vypořádání soudním smírem), je tato námitka důvodná a zakládá i přípustnost dovolání.
Podstata sporu: Předchůdce žalobců a žalovaná byli manželé; manželství zaniklo 21. 12. 1983. Po třech letech od zániku manželství, avšak ještě před zastavením soudního řízení o vypořádání BSM, uzavřeli dohodu o jeho vypořádání, podle které se výlučným vlastníkem sporných nemovitostí stal předchůdce (otec) žalobců M. K. Tato dohoda nebyla registrována státním notářstvím, ani nebylo na jejím základě evidováno ve veřejném seznamu výlučné vlastnické právo předchůdce žalobců. Soud prvního stupně měl za to, že dohoda o vypořádání BSM nebyla účinná, avšak žalobci nabyli vlastnické právo vydržením; odvolací soud však vyšel z toho, že ani podmínky pro vydržení splněny nebyly, a proto žalobu zamítl.
Nabytí vlastnického práva na základě dohody o vypořádání SJM, uzavřené v roce 1987, se posuzuje podle obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. Případné vydržení vlastnického práva, ke kterému by došlo v roce 1997, pak bylo třeba posoudit podle obč. zák. ve znění uvedené novely, mimořádné vydržení pak podle zákona č. 89/2012 Sb. (viz §3028 o. z.).
V této věci soudy, pokud jde o účinky dohody o vypořádání BSM, nevyšly z právní úpravy a judikatury z doby, kdy dohoda byla uzavřena, a nesprávně tyto účinky posoudily; odvolací soud také nesprávně posoudil podmínky vydržení.
Mimosoudní dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů lze uzavřít i po uplynutí tří let od zániku společného jmění, probíhá-li soudní řízení o vypořádání tohoto společného jmění (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, publikovaný pod č. 88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). To platí i pro dohodu o vypořádání BSM. Jestliže tedy v této věci uzavřeli manželé mimosoudní dohodu o vypořádání BSM dne 28. 1. 1987, a řízení o vypořádání jejich BSM na základě včas podané žaloby (v roce 1984) v té době probíhalo, a bylo zastaveno až usnesením ze dne 30. 1. 1987, byla dohoda uzavřena včas a zákonná domněnka vypořádání (§149 odst. 4 obč. zák.) se neuplatnila.
Dále odvolací soud pod bodem 18 rozsudku uvedl: „Za situace, při níž nebylo BSM vypořádáno ve lhůtě 3 let od rozvodu manželství dohodou bývalých manželů registrovanou bývalým státní notářstvím a vloženou do veřejného seznamu (evidence, katastr nemovitostí) ani rozhodnutím soudu (§149 odst. 2, 3 obč. zák.), bylo možné o vzniku vlastnického práva k druhé polovině nemovitostí ve prospěch rodiny žalobců uvažovat pouze z titulu vydržení“. Tento právní názor není správný.
Tak v rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 10. 7. 1970, sp. zn. 6 Cz 41/70, publikovaném pod č. 34/1971 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, část civilní, soud konstatoval, že při vypořádání podle ustanovení §149 a §150 obč. zák. (ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. – poznámka dovolacího soudu) nedochází k úplatnému nebo k bezúplatnému převodu ani k přechodu vlastnictví nemovitosti (k tomu viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 986/2004). Obdobně v rozboru pléna Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1967, Pls1/67, „K činnosti státních notářství“, publikovaném ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, a nyní též v systému ASPI, se uvádí: „Nedochází tedy v případě vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů k téže věci k převodu nemovitosti (srov. i rozhodnutí uveřejněná pod č. 34/1971 a č. 38/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nepodléhá tedy toto vypořádání registraci státním notářstvím. Poukaz na vhodnost a účelnost vyznačení právního vztahu k nemovitosti, vzniklého v důsledku vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, v evidenci nemovitostí, nemůže být dostatečným argumentem k tomu, aby vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bylo považováno za převod nemovitosti podléhající registraci státním notářstvím, když to občanský zákoník nestanoví“.
„Zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí před 1. 1. 1993 měl jen evidenční charakter“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 336/2013).
To, že k platnosti ani k účinnosti dohody o vypořádání BSM, jehož součástí byla nemovitost, nebylo třeba ani její registrace státním notářstvím, ani vklad do evidence nemovitostí (takový institut ostatně tehdejší právo neznalo), se podává i z tehdejší odborné literatury ( Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J a kol.: Občanský zákoník, Komentář. Panoráma Praha, 1987, díl I., s. 527).
Nejsou proto správné právní úvahy, podle kterých se F. K. nemohl stát výlučným vlastníkem sporných nemovitostí na základě dohody o vypořádání BSM; k jejím účinkům nebyla třeba ani registrace státním notářstvím, ani zápis do veřejného seznamu. Rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Již jen na okraj se uvádí, že pro případ, kdy by na základě uvedené dohody z nějakého důvodu vlastnictví nepřešlo (např. šlo by o věc ve vlastnictví třetí osoby, což ovšem zjevně není tento případ), není správná ani úvaha, že uvedená dohoda nemohla být právním důvodem, o který se opírala oprávněná držba předchůdce žalobců. To, že věděl o nedostatku registrace státním notářstvím i zapsání práva do evidence nemovitostí, je totiž zcela nevýznamné.
Ani úvahy odvolacího soudu o mimořádném vydržení (bez ohledu na jejich pravděpodobnou nadbytečnost) nejsou správné, neboť odvolací soud váže takové vydržení na poctivou držbu (§992 o. z.). V rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (a v řadě navazujících rozhodnutí), však Nejvyšší soud uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení (§1095 o. z.) není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ani – pro dobu držby před 1. 1. 2014 – držba oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu (k tomu viz též odbornou literaturu v tomto rozhodnutí uvedenou). V této věci však nebylo zjištěno, že by předchůdce žalobců nebo oni sami jednali nepoctivě.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá i v části týkající se vydržení na nesprávném právním posouzení věci.
Naproti tomu nelze přisvědčit polemice dovolání s tím, co uvádí odvolací soud pod bodem 17 rozsudku; názor odvolacího soudu totiž odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu. Platí, že pokud dědicové tvrdí, že zůstavitel byl výlučným vlastníkem nemovitosti, která je v katastru nemovitostí evidována jako vlastnictví jiné osoby, příp. jiná osoba je evidována jako spoluvlastník, musejí tuto osobu žalovat na určení, že zůstavitel byl ke dni smrti výlučným vlastníkem sporných nemovitostí (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a další konstantní judikaturu tam uvedenou). Na základě vyhovujícího rozsudku pak mohou žádat o (dodatečné) projednání dědictví, a poté o vyznačení jejich práva v katastru nemovitostí. Žalobcům totiž patrně nesvědčí žádný nabývací titul než to, že jsou dědici F. K.; proto, bez rozhodnutí soudu v dědickém řízení, nemohou bez dalšího žádat o určení jejich vlastnického práva.
V části, ve které soud prvního stupně uvažoval o tom, že dohoda o vypořádání BSM nemohla vést k nabytí vlastnického práva, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním hodnocení věci, stejně jako rozsudek odvolacího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně též trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu žaloby je zjevné tvrzení žalobců, že jim jako podílovým spoluvlastníkům patří celé sporné nemovitosti, a popírají spoluvlastnictví žalované. Pokud však žádají, aby soud určil, že jsou výlučnými vlastníky každý ideální ¼ pozemku a současn ě uvedli, že jim stejný podíl patří již na základě dědického řízení, pak by takové rozhodnutí nemohlo mít na jejich právní postavení vliv – v tomto rozsahu totiž jejich spoluvlastnictví vyplývalo z rozhodnutí o vypořádání dědictví, a v katastru nemovitostí by tak v případě jejich úspěchu ve sporu nemohl být vyznačen v jejich prospěch větší podíl, než ideální ¼, jak správně uvedl odvolací soud. Byl tu tedy rozpor mezi žalobním návrhem a žalobními tvrzeními zakládající neurčitost podání, kterou bylo třeba odstranit postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. Žalobce bylo též třeba vyzvat, aby uvedli, o co opírají výši svých spoluvlastnických podílů, když jim v dědickém řízení byla přiznána každému jen jedna ideální čtvrtina nemovitostí. V dalším řízení budou mít možnost zvážit další postup ve světle toho, co je uvedeno výše.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O návrhu žalobců na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobců fakticky zcela uspokojen [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupný na www.nsoud.cz) ].“
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu