ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1242.2023.3
sp. zn. 22 Cdo 1242/2023-276
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně G. A., zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovaným: 1) PON Praha, a. s., IČO 27408914, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, a 2) P. L. , zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, o určení vlastnického práva a vzájemném návrhu žalované 1) na určení, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 1/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 70 Co 320/2022-207, takto:
I. Dovolací řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2022, č. j. 15 C 1/2017-162, se zastavuje .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 70 Co 320/2022
-207, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 1. 2022, č. j. 15 C 1/2017-162, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (výrok I), dále určil, že pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2), přičemž každý má spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 70 Co 320/2022-207, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I – IV potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala určení jejího vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (dále také jen nemovitosti nebo pozemky). Tvrdila, že žalovaná 1) je zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, avšak její vlastnické právo bylo zapsáno na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 22. 5. 2006, tato smlouva je však absolutně neplatná.
S tím žalovaná 1) souhlasila, nikoliv však s požadovaným určením vlastnictví žalobkyně k nemovitostem. Uvedla, že žalobkyně své vlastnické právo k nemovitostem odvozuje od smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005, sepsané formou notářského zápisu sp. zn. NZ 185/2005, kterou ještě za trvání manželství uzavřeli žalobkyně a P. L., a na jejímž základě byl veškerý majetek (aktiva) manželů převeden na žalobkyni. Důvodem uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů podle žalované 1) bylo zkrátit uspokojení jejích pohledávek vůči P. L. Podle žalované 1) tak nemohlo dojít k převodu nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně a nemovitosti zůstaly součástí společného jmění manželů. Poté, co bylo manželství žalovaného 2) a žalobkyně rozvedeno (rozsudek o rozvodu nabyl právní moci dne 30. 10. 2008) a v zákonné tříleté lhůtě nedošlo k vypořádání společného jmění, staly se nemovitosti podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a P. L.
Žalovaná 1) pak podala vzájemný návrh, kterým se domáhala určení, že nemovitosti jsou podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a žalovaného 2), současně navrhla vstup L. do řízení jako žalovaného 2). Naléhavý právní zájem spatřovala žalovaná 1) v tom, že v případě, že bude určeno, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví, může z tohoto majetku dojít k vymožení jejích pohledávek vůči P. L.
Soud prvního stupně řízení nejprve přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 84/2007, v němž se žalovaná 1) v pozici žalobkyně domáhala na žalobkyni v pozici žalované neúčinnosti výše uvedené smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005; poté, co bylo žalobě pravomocně vyhověno a určeno, že o dohoda o zúžení SJM je vůči žalované 1) právně neúčinná, pokračoval soud prvního stupně v přerušeném řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky bylo nesporné, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 22. 5. 2006 uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou 1) byla absolutně neplatná. Nicméně žalobě na určení vlastnictví žalobkyně k nemovitostem není možné vyhovět. Smlouva o zúžení zákonem stanovaného rozsahu společného jmění manželů ze dne 24. 3. 2005, od níž žalobkyně dovozovala své vlastnické právo k nemovitostem, je rovněž absolutně neplatným úkonem. Strany této dohody, žalobkyně a žalovaný 2) při jejím uzavření jednaly „in fraudem legis s cílem obejít zákonná ustanovení týkající se plnění závazků vůči věřitelům, jakož i contra legem“, tedy v rozporu se zákonem. Soud prvního stupně shledal porušení §150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), zakládající absolutní neplatnost dohody o zúžení SJM podle §39 obč. zák. Rozpor s dobrými mravy viděl soud prvního stupně v samém důvodu uzavření a v zamýšleném následku, kterým bylo vyhnout se plnění závazků vůči věřitelům. Dohoda o zúžení společného jmění manželů je i neurčitá, což má za následek rovněž její absolutní neplatnost. Námitku žalobkyně, že absolutní neplatnosti brání, že soud v řízení o odpůrčí žalobě nevyslovil neplatnost dohody o zúžení společného jmění manželů, ale jen její právní neúčinnost, neshledal soud prvního stupně důvodnou, neboť neplatnost nebyla předmětem daného sporu a žalovaný 2) ani nebyl účastníkem řízení o odpůrčí žalobě. Vzhledem k závěru o neplatnosti dohody o zúžení společného jmění manželů ze dne 24. 3. 2005 soud prvního stupně dovodil, že předmětné pozemky zůstaly po rozvodu manželství žalobkyně a žalovaného 2) součástí jejich nevypořádaného společného jmění, rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 30. 10. 2008, tudíž se po uplynutí tří let uplatnila zákonná domněnka vzniku podílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2). Shledal tak žalobu podanou žalobkyní nedůvodnou, důvodným však vzájemný návrh žalované 1) a určil, že předmětné pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích o věci samé I. a II., jakož i ve výrocích o nákladech řízení III. a IV.“ potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že samotná okolnost, že jeden z manželů nenabyl z majetku v SJM ničeho, nezpůsobuje neplatnost (tím méně neurčitost) dohody o zúžení společného jmění manželů. Nicméně je absolutně neplatná proto, že byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.) Cílem uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005 bylo vyhnout se případným nárokům na náhradu škody, kterou způsobil žalovaný 2) L. ve funkci likvidátora OPBH XY. Žalobkyně musela o úmyslu žalovaného 2) vyhnout se zúžením SJM úhradě svých závazků vědět. Jednání žalobkyně a žalovaného 2) při uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005 s cílem chránit majetek v SJM před následky trestné činnosti žalovaného 2) jeho převedením na žalobkyni odporuje dobrým mravům a jako takové bylo podle §39 obč. zák. neplatné. Soud prvního stupně tedy správně dovodil, že na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005 nemohla žalobkyně nabýt předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Její žalobě o určení vlastnictví tedy nebylo možno vyhovět, neboť nemovitosti zůstaly ve společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2), které se na základě zákonné domněnky vypořádání dle §150 odst. 4 obč. zák. přeměnilo na jejich rovnodílné podílové spoluvlastnictví.
Ke vztahu relativní neúčinnosti a neplatnosti dohody o vypořádání SJM odvolací soud uvedl: „Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že z vyslovení neúčinnosti smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005 rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 23 C 84/2007-510, automaticky plyne závěr soudu o její platnosti. Jak je patrno z odůvodnění uvedeného rozsudku, neplatností smlouvy se soud nezabýval, žádný z účastníků ji ani nenamítal, soud tudíž tuto otázku vůbec neposuzoval, ani se k ní nevyjadřoval“. „Žalovaná 1) přitom osvědčila právní zájem na požadovaném určení rozsahu majetku žalovaného 2), když bylo zjištěno, že žalovaná 1) má na základě soudního smíru schváleného dne 23. 6. 2016 pod sp. zn. 46 Cm 159/2006 za žalovaným 2) pohledávku 20 000 000 Kč s příslušenstvím. K úhradě této pohledávky přitom nepostačuje, že v řízení sp. zn. 23 C 84/2007 byla vyslovena neúčinnost smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005, neboť zde byly shledány důvody pro vyslovení neúčinnosti jen ve vztahu k pohledávce ve výši 300 000 Kč“.
Vzájemnému návrhu žalované 1) proto bylo třeba vyhovět, návrh žalobkyně byl zamítnut.
Dovolání a vyjádření k němu:
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání (§236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – „o. s. ř.“), jehož přípustnost vymezuje takto: „Dovolání je přípustné v souladu s §237 o.s.ř., napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak procesního práva s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně posouzení platnosti smlouvy o zúžení SJM ve formě notářského zápisu, potažmo též ohledně odporovatelnosti takové smlouvy či její bezúčinnosti a ohledně toho, zdali taková jednotlivá a vzájemně kontradiktorní posouzení konkrétní smlouvy mohou vedle sebe obstát. Konkrétně když obecné soudy posoudily smlouvu o zúžení SJM ve formě notářského zápisu mezi účastníky jako absolutně neplatnou, ačkoli dle skutkových zjištění nalézacího soudu se mělo jednat o tzv. smlouvu bezúčinnou a ačkoli v předchozím řízení skončeným pravomocným rozhodnutím byla stejná smlouva o zúžení SJM ve formě notářského zápisu posouzena jako relativně neúčinná vůči věřiteli“.
1) Dovolatelka uvádí, že „dle rozsudku NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2662/99 nelze vyslovit u neplatného právního úkonu jeho relativní neúčinnost“. Odkazuje též na právní větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1154/2012: „Smlouva o zúžení společného jmění manželů je právně účinná vůči věřiteli jen tehdy, byla-li manželi uzavřena (stala-li se mezi manželi účinnou) dříve, než vznikla věřiteli pohledávka (vůči jednomu z manželů), a jestliže již v té době byl věřiteli také znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů. Nemůže být vůči věřiteli právně účinná smlouva o zúžení společného jmění manželů, která byla manželi uzavřena (stala se mezi manželi účinnou) teprve poté, co věřiteli již vznikla jeho pohledávka (vůči jednomu z manželů). Je zřejmé, že nemožnost manželů (každého z nich) odvolat se vůči věřiteli podle ustanovení §143a odst. 4 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. – poznámka dovolacího soudu) na smlouvu o zúžení společného jmění manželů, která byla manželi uzavřena (stala se mezi manželi účinnou) až poté, co věřiteli již vznikla jeho pohledávka (vůči jednomu z manželů), nezpůsobuje neplatnost smlouvy, ale jen její tzv. relativní bezúčinnost; znamená to, že smlouva o zúžení společného jmění je nadále platným právním úkonem a vyvolává (jí sledované) právní následky, že však ve vztahu manželů vůči věřiteli se na smlouvu hledí tak, jako kdyby nenastaly její účinky, tedy - jinak řečeno - tak, jako kdyby nedošlo ke zúžení dosavadního rozsahu společného jmění manželů“. Dovolatelka uzavírá: „Ze shora uvedeného tak dle dovolatelky vyplývá, že smlouva o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005, sepsanou formou notářského zápisu sp. zn. NZ 185/2005, uzavřenou mezi žalobkyní a druhým žalovaným, je nadále platným právním úkonem a vyvolává (jí sledované) právní následky mezi manželi, tj. mezi žalobkyní a druhým žalovaným, a soudy pak pochybily, když přistoupily k aplikaci ustanovení §150 odst. 2 potažmo §150 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb.“
Dále dovolatelka klade následující otázky:
„2) Zdali, když byla ohledně smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005 sepsané formou notářského zápisu sp. zn. NZ 185/2005 uzavřené mezi žalobkyní a druhým žalovaným, vyslovena její relativní neúčinnost, musel a mohl nalézací soud v řízení o relativní neúčinnosti vyhodnotit jako předběžnou otázku to, že se jedná o smlouvu platnou, když dle rozsudku NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2662/99 nelze vyslovit u neplatného právního úkonu její relativní neúčinnost.
3) Zdali a do jaké míry ve světle judikatury mohou v tomto konkrétním případě vedle sebe obstát hodnocení smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005 sepsané formou notářského zápisu sp. zn. NZ 185/2005, uzavřené mezi žalobkyní a druhým žalovaným jako absolutně neplatné X relativně neúčinné X relativně bezúčinné ze zákona, neboť oba soudy se s tímto nevypořádaly.
4) Zdali soudy v tomto řízení, aniž by provedly jakékoli vlastní dokazování, mohly věc právně posoudit zcela odlišně od předchozího řízení o relativní neúčinnosti, když vycházely z důkazů v něm provedených, zdali tímto konkrétním rozhodnutím tak nedošlo k porušení elementární právní jistoty žalobkyně.
5) Zdali mohla být dovozena aktivní legitimace prvního žalovaného na určení vlastnictví ve prospěch druhého žalovaného, když pohledávka prvního žalovaného vůči druhému žalovanému, na základě, které je tato aktivní legitimace dovozována, byla vytvořena (soudní smír) toliko za účelem poškodit třetí osobu (žalobkyni)“.
Žalobkyně shrnuje: „Dovolatelka je přesvědčena, že smlouva o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005 sepsaná formou notářského zápisu sp. zn. NZ 185/2005 je platná, bezúčinná vůči věřiteli, jehož pohledávka byla uspokojena z jejího majetku a první žalovaný neměl dostatečnou aktivní legitimaci pro učiněný vzájemný návrh na určení vlastnictví. Dále je přesvědčena, že došlo k výraznému zásahu do jejích práv, když de facto 3 roky čelí exekuci prováděné na základě vyslovené relativní neúčinnosti“.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhuje odmítnutí dovolání s tím, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné.
Žalovaný 2) navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvádí, že „z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 1154/2012 se nijak nepodává, že by vedle sebe nemohla koexistovat ze zákona konstituovaná relativní bezúčinnost a absolutní neplatnost stejné smlouvy“. „Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1154/2012 není na tuto věc přiléhavé“, v té věci šlo o řešení jiné právní otázky, stejně jako ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1154/2012. Tvrdí též, že dohoda o vypořádání SJM „postrádá určitost“, a uvádí i další argumenty v neprospěch platnosti této dohody.
Dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání výslovně směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, a řadu dalších rozhodnutí).
Podmínky dovolacího řízení a náležitosti dovolání:
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodná právní úprava:
Vzhledem k tomu, že dohoda o zúžení SJM byla uzavřena před 1. 1. 2014 , Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník– viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení
- §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí (§143a odst. 1 obč. zák.).
Manželé se mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám (§143a odst. 4 obč. zák.).
Podle §150 odst. 1 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Podle §150 odst. 2 obč. zák. práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Posouzení věci dovolacím soudem:
Především se uvádí, že pojem „relativní neúčinnost“ znamená totéž, co „relativní bezúčinnost“; tyto obraty jsou v judikatuře k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, používány ve stejném významu.
„Ustanovení §143a odst. 4 občanského zákoníku sleduje – obdobně jako ustanovení §150 odst. 2 občanského zákoníku – ochranu věřitele, který má vůči jednomu z manželů vymahatelnou pohledávku, jejíž uspokojení by mohlo být zkráceno (mimo jiné) smlouvou, kterou by byl zúžen dosavadní rozsah společného jmění manželů (smlouvou o zúžení společného jmění manželů). Mohou-li se manželé (každý z nich) na smlouvu o zúžení společného jmění manželů odvolat vůči věřiteli (nebo jiné třetí osobě), jen - jak vyplývá z ustanovení §143a odst. 4 občanského zákoníku - jestliže je věřiteli (nebo jiné třetí osobě) znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů, znamená to zejména, že smlouva o zúžení společného jmění manželů je právně účinná vůči věřiteli jen tehdy, byla-li manželi uzavřena (stala-li se mezi manželi účinnou) dříve, než vznikla věřiteli pohledávka (vůči jednomu z manželů), a jestliže již v té době byl věřiteli také znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů, jakož i to, že nemůže být vůči věřiteli právně účinná smlouva o zúžení společného jmění manželů, která byla manželi uzavřena (stala se mezi manželi účinnou) teprve poté, co věřiteli již vznikla jeho pohledávka (vůči jednomu z manželů)… Stav relativní bezúčinnosti smlouvy podle ustanovení §143a odst. 4 občanského zákoníku nastává přímo ze zákona (ex lege).“ K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1154/2012, publikovaný pod č. 69/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní.
To, co ve vztahu k relativní neúčinnosti dohody o vypořádání SJM konstatovala níže citovaná judikatura, platí přiměřeně i pro dohody o zúžení SJM.
Nejvyšší soud se k povaze právních úkonů, kterými dochází ke zkrácení věřitele, v poměrech dohody o vypořádání společného jmění manželů, na kterou dopadá zvláštní právní úprava obsažená v §150 odst. 2 obč. zák., několikrát vyjádřil, zejména v rozsudku ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 919/2011, naposledy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 215/2021. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, v němž dovodil, že „zásah do práv věřitelů učiněný dohodou o vypořádání společného jmění manželů nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost této dohody; znamená to, že dohoda sledované právní následky vyvolá, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Tato neúčinnost nastává přímo ze zákona, proto ji lze uplatnit i námitkou ve sporu.“
V uvedeném rozhodnutí dospěl dovolací soud k tomuto závěru na základě argumentace, podle níž „ustanovení §150 obč. zák. představuje – vedle ustanovení §143a odst. 4 obč. zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů a smluv o vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke dni zániku manželství – ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění manželů zasáhnout. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů se ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli – nebýt takové dohody – by se z majetku dlužníka uspokojil.“
V rozsudku ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 919/2011, k tomu Nejvyšší soud dále uvedl, že „není pochyb o tom, že zásah do práv věřitelů ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů; znamená to, že v právních vztazích obecně dohoda sledované právní následky vyvolala, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly.“
Ke shora uvedeným závěrům se shodně dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, v usnesení ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 270/2009, či v rozsudku ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3215/2009. Závěry o relativní neúčinnosti takového právního úkonu (dohody o vypořádání společného jmění manželů) jsou pak bez pochybností sdíleny i odbornou literaturou (k tomu srovnej ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1007; DVOŘÁK, Jan, SPÁČIL, Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 3. vydání, str. 208). V posledně jmenovaném díle se přednost relativní neúčinnosti před absolutní neplatností (měla-li být založena stejným důvodem, pro který nastává relativní neúčinnost) zdůvodňuje právní jistotou třetích osob.
Lze tedy shrnout, že v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, absolutní neplatnost dohody o vypořádání, případně o modifikaci (zde zúžení) společného jmění manželů, nezakládají tytéž skutečnosti, které je činí relativně neúčinnými, a to ani v případě, že účastníci dohody sledují poškození práv věřitele jednoho z nich. Tato neúčinnost nastává přímo ze zákona.
Již jen na okraj se uvádí, že v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se k vyvolání relativní neúčinnosti podle §737 tohoto zákona vyžaduje právní jednání osoby vypořádáním dotčené.
Z uvedeného se podává, že závěr odvolacího soudu, že dohoda o zúžení SJM je neplatná podle §39 obč. zák., protože účelem této dohody bylo zkrátit věřitele žalovaného 2), je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že i pokud by účelem dohody o vypořádání (zde zúžení) společného jmění manželů bylo zkrácení věřitele, nezpůsobuje to její neplatnost ve smyslu §39 obč. zák., avšak její relativní neúčinnost podle §150 odst. 2 obč. zák.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; za této situace pozbývá řešení dalších otázek nastolených dovolatelkou praktický význam a dovolací soud se jimi z důvodů procesní ekonomie nezabýval; ostatně odpověď na ty, které jsou relevantní, vyplývá ze zde uvedeného právního názoru dovolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu