ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1295.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1295/2022-265
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalované C. C. a. s., zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 97/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2022, č. j. 8 Co 200/2021-215, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2022, č. j. 8 Co 200/2021-215, se ve výrocích II, III a IV ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2022, č. j. 8 Co 200/2021-215, se odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 15 C 97/2020-167, rozhodl o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné třetiny na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY, objekt bydlení, v katastrálním území XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Vyšel ze zjištění, že žalobce, jeho bratr D. R. a jejich společný otec R. R., zemřelý dne XY, byli každý v rozsahu ideální jedné třetiny spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, v k. ú. a obci XY. Žalobci tak svědčilo k předmětné nemovitosti zákonné předkupní právo podle §1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, (dále jen „o. z.“). Na základě kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2018 převedl D. R. spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné třetiny na předmětné nemovitosti na žalovanou (jejíž jednatelkou a výhradní akcionářkou je E. R., tehdejší manželka prodávajícího D. R.). D. R. přitom nesplnil povinnost upravenou v §2143 o. z. nabídnout spoluvlastnický podíl ostatním spoluvlastníkům ke koupi. V důsledku toho vzniklo žalobci oprávnění podle §2144 o. z. domáhat se vůči žalované, aby mu podíl za příslušnou úplatu převedla (tzv. právo retraktu). Právo retraktu uplatnil žalobce dopisem ze dne 4. 6. 2020, doručeným téhož dne žalované. Žalovaná nijak nereagovala, a proto se žalobce obrátil na soud. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předkupní právo žalobce bylo porušeno a žalobě vyhověl.
3. Krajský soudu v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2022, č. j. 8 Co 200/2021-215, zamítl návrh žalobce, aby do řízení na místo žalované vstoupil D. R., narozený XY (výrok I) a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na nahrazení projevu vůle zamítl (výrok II). Rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výrok III a IV).
4. Odvolací soud zjistil, že žalovaná již není spoluvlastnicí předmětné nemovitosti, neboť souhlasným prohlášením ze dne 2. 8. 2021 došlo k odstoupení od kupní smlouvy uzavřené 27. 8. 2018 a žalovaná již není „pasivně legitimována v žalobě na nahrazení projevu vůle“. Přesto však neshledal důvodným návrh žalobce na postup podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), aby do řízení na straně žalované vstoupil původní spoluvlastník D. R. Vysvětlil, že žalovaná jako koupěchtivá musela o existenci předkupního práva vědět, a proto na věc aplikoval §2145 o. z. s tím, že kupní smlouva o prodeji spoluvlastnického podílu byla uzavřena s rozvazovací podmínkou uplatnění předkupního práva, které uplatnil žalobce dopisem ze dne 14. 6. 2020 doručeným žalované. V důsledku uplatnění předkupního práva žalobcem byla naplněna rozvazovací podmínka kupní smlouvy. Tím došlo k zániku povinností stran z kupní smlouvy uzavřené mezi prodávajícím D. R. a žalovanou, a to s účinky ex tunc, a k obnovení spoluvlastnického práva D. R., který je v katastru nemovitostí veden opět jako vlastník ideální jedné třetiny předmětné nemovitosti. Uvedl, že není možné za dané situace vycházet z dohody (souhlasného prohlášení) prodávajícího D. R. a žalované o odstoupení od kupní smlouvy ze dne 2. 8. 2021, neboť její uzavření nemá žádné právní následky. Proto také nelze otázku procesního nástupnictví řešit postupem dle §107a o. s. ř. Uzavřel, že z výše uvedených důvodů nesdílí právní závěry soudu prvního stupně; především však žalovaná není věcně pasivně legitimována v žalobě o nahrazení projevu vůle v důsledku porušení předkupního práva žalobce. Právo retraktu je nutné uplatnit ve vztahu k aktuálnímu spoluvlastníkovi.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky předkupního práva spoluvlastníka, resp. práva retraktu (a s tím spojenými otázkami vztahujícími se k ochraně základních práv a svobod - zejména práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, konkrétně od stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Dovolatel nesouhlasí zejména s aplikací §2145 o. z. na posuzovanou věc. Poukazuje na to, „že odvolací soud posoudil předžalobní výzvu předkupníka vůči nabyvateli nemovitosti za uplatnění předkupního práva a tím i naplnění rozvazovací podmínky dle ustanovení §2145 občanského zákoníku, přestože žalobce se nikdy jakkoliv nedomáhal na převodci předkupního práva, tj. ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti, ale pouze uplatnil právo tzv. retraktu vůči nabyvateli dle §2144 obč. zák.“ Tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 29. 07. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, rozsudku ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, nebo rozsudku ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1436/2003. Formuluje právní otázku tak, že „kupní smlouva o prodeji spoluvlastnického podílu k nemovité věci uzavřená s rozvazovací podmínkou uplatnění předkupního práva ve smyslu ustanovení §2145 občanského zákoníku, zanikne v důsledku naplnění rozvazovací podmínky v podobě předžalobní výzvy oprávněného (jiného) spoluvlastníka k převodu nemovitosti dle ustanovení §2144 občanského zákoníku učiněnou vůči nabyvateli nemovité věci, tj. že uplatnění práva retraktu dle §2144 obč. zákoníku vůči nabyvateli je uplatněním předkupního práva oprávněné osoby (jiného spoluvlastníka) vůči převodci.“ Tvrdí, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, jestliže dospěl k závěru, že došlo k naplnění rozvazovací podmínky ve smyslu §2145 o. z. Podle jeho názoru by k naplnění rozvazovací podmínky mohlo dojít pouze v případě, že by mu převodce, D. R., učinil nabídku ke koupi, což se nestalo. Nyní se již může pouze domáhat práva retraktu vůči žalované podle §2144 o. z. v souvislosti s porušením jeho zákonného předkupního práva, což také učinil. S tím také podle dovolatele souvisí „zcela nesprávné posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalované, resp. otázky procesního nástupnictví dle ustanovení §107a občanského soudního řádu“.
6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel pouze zpochybňuje již dříve v konstantní judikatuře komplexně vyřešenou právní otázku.
III. Přípustnost dovolání
8. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení otázky uplatnění práva retraktu s v souvislosti s rozvazovací podmínkou smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu podle §2145 o. z. Protože se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání žalobce přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Podle §1124 odst. 1 o. z. věty první o. z., ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké.
11. Podle §2143 o. z. povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým.
12. Podle §2144 odst. 1 o. z. je-li předkupní právo zřízeno jako právo věcné, opravňuje předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl.
13. Podle §2145 o. z. věděl-li koupěchtivý o předkupním právu nebo musel-li o něm vědět, platí, že smlouva je uzavřena s rozvazovací podmínkou uplatnění předkupního práva.
14. V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v případech zákonného předkupního práva je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018), tedy ustanovení §2140 a násl. o. z. Judikatura (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3982/2009) i odborná literatura (srovnej např. Porod, J. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2170) se dále shodují na tom, že zákonná předkupní práva mají zásadně povahu věcných práv.
15. V rozsudku ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, Nejvyšší soud navázal, že ustanovení §2144 odst. 1 o. z. zakotvuje v právním řádu tzv. právo retraktu, které vznikne předkupníkovi, jemuž svědčí věcné (zákonné) předkupní právo, tehdy, nesplní-li povinný z předkupního práva svoji povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi zakotvenou v §2140 odst. 1 o. z. Jinými slovy dojde-li k porušení zákonného předkupního práva, vzniká předkupníkovi právo retraktu, kterým se může po nabyvateli (do nabytí vlastnictví koupěchtivém) domáhat, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí rovněž uvedl, že žalobci zůstane jeho nárok z porušení předkupního práva zachován i v případě, dojde-li ke zrušení převodní smlouvy. Vysvětlil, že je tomu tak proto, že jejím zrušením nedochází k novému převodu, čímž by dospěla standardní povinnost učinit nabídku ke koupi, a dále, že věcné předkupní právo vázne na věci v tom smyslu, že jakmile bylo porušeno, přechází povinnost převést věc předkupníkovi na nabyvatele. Právě s ohledem na věcnou povahu předkupního práva přechází povinnost převést věc i na právní nástupce koupěchtivého; takovým právním nástupcem je i prodávající (převodce).
16. K aplikaci §2145 o. z. dovolací soud dále uzavřel, že aby se dlužník (převodce) mohl ze smlouvy uzavřené s koupěchtivým vyvázat a dostát tak své povinnosti z předkupního práva, zakotvuje §2145 o. z. rozvazovací podmínku, jejímž splněním kupní smlouva mezi dlužníkem (převodcem) a koupěchtivým zaniká. Rozvazovací podmínka je vázána na uplatnění předkupního práva. Uplatněním předkupního práva dochází k naplnění rozvazovací podmínky, ale pouze, pokud je předkupní právo uplatněno předkupníkem vůči dlužníkovi - převodci (§2145 o. z. ve spojení s §548 odst. 2 o. z.). Předkupník může být (s uplatněním svého práva a s případnými nároky na splnění) vůči dlužníkovi úspěšný jen tehdy, pokud dlužník bude moci svoji povinnost věc převést splnit - tedy pokud bude mít věc u sebe, případně pokud bude moci učinit kroky vedoucí k tomu, aby věc znovu získal do svého vlastnictví a mohl předkupníkovi plnit. K tomu se mu nabízí možnost se ve vztahu ke koupěchtivému dovolat rozvazovací podmínky v kupní smlouvě; takovou možnost však nemá, pokud splnění povinnosti ze strany dlužníka bylo zmařeno převedením vlastnického práva na koupěchtivého. Z řečeného vyplývá, že účelem rozvazovací podmínky je ochrana dlužníka v situaci, kdy je zavázán zároveň z kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým a z předkupního práva uplatněného předkupníkem. Jejím splněním dochází k zániku povinností stran z kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým, a to ex nunc, v důsledku čehož k okamžiku splnění rozvazovací podmínky dlužník a koupěchtivý přestává být vázán účinky mezi nimi uzavřené smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1495/2023).
17. V nyní posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že z důvodu naplnění rozvazovací podmínky kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2018, kterou D. R. převedl spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti na žalovanou podle §2145 o. z., bylo obnoveno spoluvlastnické právo D. R. k převáděnému spoluvlastnickému podílu. Rozvazovací podmínka byla podle odvolacího soudu naplněna na základě uplatnění předkupního práva žalobcem dopisem ze dne 14. 6. 2020, adresovaným a doručeným žalované. Žalovaná proto není „věcně pasivně legitimována k žalobě o nahrazení projevu vůle v důsledku porušení předkupního práva žalobce“, a protože k obnovení spoluvlastnického práva D. R. došlo ještě před zahájením řízení, „nelze otázku procesního nástupnictví v daném případě a v této fázi řešit postupem dle §107a o. s. ř.“. S ohledem na to zamítl i návrh na vstup D. R. do řízení namísto žalované. Zároveň ovšem vyšel z toho, že žalobce „s poukazem na porušení svého předkupního práva dle §2144 odst. 1 o. z. dopisem ze dne 4. 6. 2020 (doručeným téhož dne) vyzval žalovanou k převodu spoluvlastnického podílu, tedy uplatnil předkupní právo dle §2144 odst. 1 o. z.“ Podle odvolacího soudu tedy tím, že žalobce (poté co povinný z předkupního práva D. R. nesplnil svoji povinnost nabídnout mu spoluvlastnický podíl ke koupi) uplatnil vůči žalované jako nástupkyni D. R. právo retraktu podle §2144 odst. 1 o. z., došlo k naplnění rozvazovací podmínky kupní smlouvy podle §2145 o. z. Spoluvlastnické právo převodce D. R. bylo z tohoto důvodu obnoveno a žalobce již nadále není oprávněn domáhat se po žalovaném převedení spoluvlastnického podílu podle §2144 odst. 1 o. z.
18. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce dopisem ze dne 14. 6. 2020 adresovaným a doručeným žalované neuplatnil předkupní právo ve smyslu §2145 o. z. vůči dlužníkovi (prodávajícímu D. R.), nýbrž uplatnil právo tzv. retraktu vůči koupěchtivé (žalované) podle §2144 odst. 1 o. z., a to v době, kdy již došlo k dovršení kupní smlouvy a předmětná nemovitost se dostala do sféry koupěchtivého (žalované). Jestliže za této situace odvolací soud dovodil, že nastaly účinky rozvazovací podmínky ve smyslu §2145 o. z., pak jeho posouzení není v souladu se shora uvedenými závěry dovolacího soudu. Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatněním předkupního práva dochází k naplnění rozvazovací podmínky pouze tehdy, je-li předkupní právo uplatněno předkupníkem vůči dlužníkovi. Jestliže by stejné účinky (naplnění rozvazovací podmínky) nastaly i v případě uplatnění práva na převedení věci vůči nástupci dlužníka, potom by se právo retraktu stalo prakticky neuplatnitelným a zákonné ustanovení §2144 odst. 1 o. z. obsolentním. Respektive právo retraktu by bylo možné uplatnit jen v těch případech, kdyby koupěchtivý o předkupním právu nevěděl nebo nemohl vědět (§2145 o. z.). Ovšem u předkupního práva zřízeného jako právo věcné, které se zásadně zapisuje do veřejného seznamu nebo vyplývá přímo ze zákonného ustanovení, a na které má právě dopadat právo retraktu podle §2144 odst. 1 o. z., lze jen stěží předpokládat nevědomost koupěchtivého o jeho existenci. Výkladem odvolacího soudu by tak bylo nutné dojít k absurdnímu závěru, že předkupník tím, že uplatní vůči nástupci dlužníka z předkupního práva právo retraktu podle §2144 odst. 1 o. z., vyvolá tímto svým jednáním účinky rozvazovací podmínky smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a jeho nástupcem (§2145 o. z.), a znemožní tak převedení věci z nástupce dlužníka na svou osobu. Jinak vyjádřeno, uplatnění práva retraktu by zároveň znamenalo znemožnění jeho výkonu.
Závěr
19. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na právní otázce uplatnění práva retraktu podle §2144 odst. 1 o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku II zrušil podle §243c odst. 1 o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243c odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud zrušil i akcesorické výroky III a IV, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V dalším řízení odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.), znovu posoudí žalobcem uplatněný nárok z porušeného předkupního práva podle §2144 o. z.
20. Žalobce dovoláním napadl i výrok I rozsudku odvolacího soudu, ve kterém odvolací soud zamítl návrh na vstup D. R. do řízení na místo žalované. K tomuto rozhodnutí dovolatel pouze uvedl, že jde o „zcela nesprávné posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalované, resp. otázky procesního nástupnictví dle ustanovení §107a občanského soudního řádu“. V souvislosti se závěrem o nepřipuštění sukcese na straně žalované dovolatel řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel neformuluje v této části dovolání žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Tyto podstatné náležitosti dovolání nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Obsahem této části dovolání je pouhá polemika dovolatele s příslušnými závěry odvolacího soudu s tím, že jeho právní posouzení věci má být jiné. V takovém případě trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř., viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu