ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1434.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1434/2023-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Rocket Nice One s.r.o. , IČO: 07932286, se sídlem v Praze, Běžecká 2407/2, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem v Praze, Černokostelecká 281/7, proti žalovanému městu Rokytnice nad Jizerou, IČO: 00276057, se sídlem v Rokytnici nad Jizerou, Horní Rokytnice 197, zastoupenému JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 93/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2022, č. j. 17 Co 167/2022-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Tomáše Hlaváčka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 7 C 93/2021-78, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného jakožto vlastníka místní komunikace spočívajícího ve vydání souhlasného stanoviska v řízení před Silničním správním úřadem města Rokytnice nad Jizerou s úpravou a rozšířením stávajícího sjezdu z místní komunikace II. třídy na místní komunikaci IV. třídy, s novým připojením pozemku parc. č. 877/2 v k. ú. Horní Rokytnice nad Jizerou na místní komunikaci IV. třídy, a dále se zvláštním užíváním komunikace ve smyslu §25 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, spočívajícím v uložení inženýrských sítí (vše blíže specifikováno ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 17 Co 167/2022-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Odvolací soud uzavřel, že ve vztahu k úpravě a rozšíření stávajícího sjezdu mezi dvěma místními komunikacemi a k novému napojení pozemku na místní komunikaci je podle §10 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nutné si k takovému jednání vyžádat stanovisko dotčeného vlastníka komunikace. Případné negativní stanovisko není překážkou pro vydání povolení silničním správním úřadem. Už proto v této části žalobě vyhovět nelze.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, a to „zda žalobci jako vlastníkovi pozemku sousedícímu s veřejnou komunikací, který hodlá realizovat své vlastnické právo formou výstavby na tomto pozemku, může být v občanském soudním řízení poskytnuta ochrana před postupem obce, která jako vlastník veřejné místní komunikace odmítá udělit souhlasné stanovisko se zvláštním způsobem užívání komunikace bez řádného důvodu.“ Podle závěru odvolacího soudu, že z žádného právního předpisu nevyplývá právní podklad pro zásah soudu do „autonomního“ rozhodování obce jako vlastníka pozemku, byla žalobkyni jako vlastníku pozemku „fakticky odejmuta“ možnost právní ochrany. Nesouhlasí ani s výkladem rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 4 As 130/2013, jak jej interpretoval odvolací soud. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, podle kterých soudy nemohou legitimizovat nečinnost či libovůli orgánů veřejné moci při výkonu jejich působnosti, a to i v případě soukromoprávních jednání. Konečně odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a uvádí, že „pokud se ve vztahu k soukromoprávnímu subjektu dopouští veřejnoprávní korporace svévole a diskriminačního jednání, nezbývá tomuto subjektu než se obrátit s ochranou svých oprávněných zájmů na soud a domáhat se splnění zákonných povinností (v daném případě rovného přístupu ke všem žadatelům) nahrazením projevu vůle této veřejnoprávní korporace u obecných soudů.“ Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaný namítá, že v posuzované věci nejde pouze o vlastnictví k předmětným komunikacím, nýbrž i o vlastnictví pozemků pod nimi, jelikož podle žalobního petitu budou záměrem žalobkyně dotčeny i pozemky pod komunikacemi, jejímiž vlastníky je taktéž žalovaný a podotýká, že ani z veřejného práva nevyplývá hmotněprávní předpoklad pro poskytnutí souhlasu, kterého se dovolatelka domáhá. Navrhuje dovolání jako nedůvodné odmítnout, nebo zamítnout.
6. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolání není přípustné, neboť se odvolací soud při svém rozhodování neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Odvolací soud žalobu na nahrazení projevu vůle zamítl, protože uzavřel, že udělení či neudělení souhlasu ke zvláštnímu užívání komunikace je zcela autonomním projevem vůle vlastníka (v tomto případě obce).
10. Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
11. Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 607/2014 (publikovaném pod C 13840 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck; ústavní stížnost proti němu byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14), který rozvíjí předchozí judikaturu Ústavního soudu (srov. nález ze dne 23. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 150/94), že udělení či neudělení souhlasu obce jakožto vlastníka pozemku s umístěním stavby spadá do její samostatné působnosti, a není možné jí proto, ani z pozice soudu nebo jiného státního orgánu, nařizovat, jak má v těchto případech postupovat a za jakých okolností musí souhlas se stavbou udělit. Zákon obcím povinnost udělení takového souhlasu neukládá, a to ani tehdy, když by např. vhodnost umístění inženýrských sítí v daném místě mohla být jinými dovozována ze zvláštní sociální funkce této veřejnoprávní korporace. Dotčené subjekty jsou v takových situacích v rovnoprávném postavení a, obecně vzato, je jen na vůli obce, která zde vystupuje v roli soukromého subjektu a vykonává práva a povinnosti vlastníka daných pozemků, zda požadovaný souhlas udělí či nikoli. Jeho neudělení tudíž ani nemůže být zásahem do principu právní jistoty a předvídatelnosti práva (obdobně srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 8 As 72/2015).
12. Obdobné závěry vyplývají i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 4 As 130/2013, na který odkázal ve svém rozhodnutí odvolací soud.
13. Nejvyšší soud sice své závěry vyslovil ve vztahu k udělení souhlasu s umístěním stavby inženýrské sítě či přípojky na pozemku ve vlastnictví obce, tvořícího veřejnou komunikaci, nicméně uvedené závěry vztahující se k uložení inženýrských sítí na pozemku ve vlastnictví obce jsou aplikovatelné i na řešenou věc, tedy na uložení inženýrských sítí do místní komunikace ve vlastnictví obce. Z pohledu soukromého práva se v obou případech jedná o nemovitou věc bez dalšího.
14. Nejsou přiléhavé odkazy žalobkyně na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 a ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, jelikož tato rozhodnutí vychází z premisy, že existuje právní nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu a dotčené subjekty se v řešených případech dopustily libovůle či diskriminace. V řešené věci k takovému jednání nebyly zjišťovány relevantní skutečnosti, jelikož žalobkyně v řízení směřovala k nahrazení projevu vůle u stanoviska, u kterého žalovaný vůli projevil, avšak jiným způsobem, než žalobkyně byla ochotna akceptovat. Ze zákona však právní nárok na získání pozitivního stanoviska nevyplývá.
15. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
17. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu