ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1484.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1484/2022-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně: S. Y. S. A. , narozená XY, bytem v XY, zastoupená JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, proti žalovanému: F. S. S. F. , narozený XY, bytem v XY, zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 831/21, o zaplacení podílu na výnosu ze společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 23/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, č. j. 12 Co 237/2021-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2021, č. j. 38 C 23/2020-180, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala placení poloviny výnosu plynoucího z nájemného z bytových jednotek č. 1001/26, 1001/74 a 1001/77, nacházejících se v budově č. p. XY na pozemcích parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, z bytové jednotky č. 1188/3305, nacházející se v budově č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a z bytové jednotky 1189/4210, nacházející se v budově č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „bytové jednotky“), a jíž se domáhala zaplacení částky 375 000 Kč (výrok I). Žalovanému uložil povinnost vydat ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobkyni stejnopisy nebo úředně ověřené kopie smluv o nájmu bytových jednotek (výrok II), poskytovat žalobkyni informace o změnách v osobě nájemníka a o změnách v obsahu nájemních smluv k bytovým jednotkám, a to vždy do 15 dnů od nabytí platnosti těchto změn (výrok III), a poskytovat žalobkyni přehled o výnosech a o nákladech z nájmu bytových jednotek za předcházející pololetí, a to vždy k 15. červenci a 15. lednu příslušného kalendářního roku (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2021, č. j. 12 Co 237/2021-257, odvolací řízení o odvolání žalovaného zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I potvrdil (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem (výroky III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala v rozsahu výroků II–IV žalobkyně dovolání. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustáleného výkladu §6, §118a odst. 1 a 3 a §213b odst. 2 o. s. ř. dovolacím soudem a Ústavním soudem. Odvolací soud uvedl, že by v daném případě byla příhodná aplikace §728 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žaloba, žalobní petit ani odvolací petit nicméně nedostály náležitostem, které jsou nutné pro úspěch nároku. Odvolací soud však v průběhu řízení žalobkyni tento názor nepředestřel a nesdělil, jaký je jeho výklad §728 o. z., což žalobkyni znemožnilo adekvátně reagovat. Vzhledem k tomu, že byl jeho názor odlišný od soudu prvního stupně, měl žalobkyni poučit podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jak vyplývá z §213b o. s. ř. Poukázala také na porušení §118a odst. 2 o. s. ř. a napadené rozhodnutí označila za překvapivé. Dále napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek vztahujících se k aplikaci a interpretaci §728 o. z., které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Konkrétně jde o to, zda je soud vázán navrženým způsobem správy společného jmění manželů v návrhu na úpravu rozhodnutím soudem podle §728 o. z. Dále, zda musí soud rozhodnout o správě celého společného jmění nebo může rozhodnout o správě jeho jednotlivých součástí. A zda může soud rozhodnout jen o části práv a povinností plynoucích ze správy společného jmění manželů. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení částky 375 000 Kč a dále na zaplacení poloviny výnosu plynoucího z nájemného z bytových jednotek, které tvoří součást společného jmění manželů (dále též jen „SJM“). Ve vztahu k této části nároku odkázala na §713 o. z. a zjevně se domáhala rozhodnutí o neshodě při správě majetku ve společném jmění. Soud prvního stupně i odvolací soud v této části žalobu zamítly s odůvodněním, že „za trvání manželství a SJM nelze žalobkyní požadovaným způsobem do nedělitelnosti SJM zasahovat“ (bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Neshledaly tedy nárok žalobkyně, opírající se o §713 o. z., důvodným. Odvolací soud dále také uvedl, že se žalobkyně domáhá „umožnění přístupu k penězům z nájemného, resp. tedy z výnosů, které ovšem nejsou žádným způsobem kvantifikovány a nejsou ani určitelné ve způsobu plnění pro účely případného exekučního řízení“. S tímto pro věc určujícím závěrem pak dovolání žádným způsobem nepolemizuje, ani se ho nijak nedotýká, v zásadě ho ani nezpochybňuje; přezkum tohoto stěžejního závěru pak Nejvyšší soud provést nemohl již proto, že v daném ohledu není se závěry soudů ze strany žalobkyně vysloven nesouhlas.
V další části žaloby byla žalovanému uložena povinnost vydat ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobkyni stejnopisy nebo úředně ověřené kopie smluv o nájmu bytových jednotek, poskytovat žalobkyni informace o změnách v osobě nájemníka o změnách v obsahu nájemních smluv k bytovým jednotkám, a to vždy do 15 dnů od nabytí platnosti těchto změn, a poskytovat žalobkyni přehled o výnosech a nákladech z nájmu bytových jednotek za předcházející pololetí, a to vždy k 15. červenci a 15. lednu příslušného kalendářního roku. V této části jde o rozhodnutí, kterým bylo žalobkyni vyhověno, nestalo se předmětem přezkumu ani v odvolacím řízení a stojí i mimo přezkum v dovolacím řízení.
Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustáleného výkladu §6, §118a odst. 1 a 3 a §213b odst. 2 o. s. ř. dovolacím soudem a Ústavním soudem, přičemž vydal tzv. překvapivé rozhodnutí.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil a o případ překvapivého rozhodnutí v dané věci zjevně nešlo. Žalobkyně ostatně v dovolání neargumentuje tím, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které jí nebyly známy, nebo o nichž sice věděla, ale nepovažovala je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné. Odvolací soud pouze uzavřel, že nárok, jak jej žalobkyně vymezila v žalobě, není „návrhem na modifikaci zákonné správy SJM podle §728 o. z.“ To ovšem nezakládá překvapivost napadeného rozhodnutí, nýbrž jde o otázku vymezení předmětu sporu. Sama žalobkyně navíc v žalobě odkazuje na §713 o. z. a nikoliv na §728 o. z.
V dané věci je navíc zřejmé a uvádí to i samotná žalobkyně, že se uplatněného nároku v řízení před soudem prvního stupně domáhala s odkazem na §713 o. z. V odvolání však soudu prvního stupně vytkla, že se věcí nezabýval z pohledu §728 o. z. Odvolací soud se právě z tohoto důvodu námitkou týkající se §728 o. z. zabýval.
Výslovně konstatoval, že jeho použití v dané věci není namístě proto, že žalobkyně nárok na modifikaci pravidel správy majetku v SJM vůbec neuplatnila, její žalobní požadavek nelze považovat za návrh na úpravu správy v zákonném režimu, protože její návrh úpravu správy vůbec nevymezuje; žalobkyně se totiž domáhá pouze finančního plnění a přístupu k penězům, ale nikoliv podílu na správě. Uzavřel, že návrh podle §728 o. z., který by obsahoval způsob a rozsah správy, od počátku v řízení absentoval, a věc tak nebylo možno podle §728 o. z. vůbec posoudit. Ani s tímto dalším určujícím závěrem pak dovolání nijak věcně nepolemizuje.
Tato východiska jsou určující pro posouzení důvodnosti dovolacích námitek týkajících se aplikace procesních ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí doplnit skutková tvrzení, bez nichž by nebylo možné rozhodnout ve prospěch účastníka, který má povinnost tvrzení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012, nebo ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Jinak řečeno, vznik poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř. se pojí se změnou právní kvalifikace projednávané věci. Nejvyšší soud již v usnesení z 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, uvedl, že „poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“
Ani poučení podle §118a o. s. ř. nebylo v řešené věci namístě. Odvolací soud totiž nezaložil své rozhodnutí na neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene žalobkyní v situaci, kdy by nebyl objasněn skutkový stav věci, nýbrž na tom, že věcně nárok žalobkyně podle §713 o. z. není důvodný a žalobkyně vůbec neučinila předmětem řízení modifikaci zákonné správy SJM podle §728 o. z., tj. že v žalobě nárok na rozhodnutí o této záležitosti vůbec uplatněn nebyl. Z toho důvodu se o tomto nároku ani nemohlo rozhodovat a případné poučení by v tomto řízení bylo bezpředmětné. Podle odvolacího soudu by totiž bylo nutné učinit návrh na změnu žaloby, aby soud mohl vůbec rozhodovat o nároku podle §728 o. z. Jinými slovy, odvolací soud uzavřel, že i kdyby žalobkyně případně dotvrdila potřebné skutkové okolnosti, nemohlo by to podle náhledu odvolacího soudu s ohledem na formulaci žalobního petitu bez dalšího přivodit pro žalobkyni příznivé rozhodnutí.
Dále dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek vztahujících se k aplikaci a interpretaci §728 o. z., které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
V této souvislosti vymezuje žalobkyně tři otázky vážící se k §728 o. z.: 1) zda je soud vázán navrženým způsobem správy společného jmění manželů v návrhu na úpravu rozhodnutí soudem podle §728 o. z., 2) zda musí soud rozhodnout o správě celého společného jmění nebo může rozhodnout o správě jeho jednotlivých součástí, 3) zda může soud rozhodnout jen o části práv a povinností plynoucích ze správy společného jmění manželů.
Na řešení žádné z těchto otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť věcné posouzení všech předpokládá, že návrh na modifikaci správy byl v řízení uplatněn, soud jeho důvodnost posuzoval a o takovém návrhu rozhodoval. Odvolací soud však založil své rozhodnutí – viz odůvodnění výše – na závěru, že žalobkyně se úpravy správy společného majetku vůbec nedomáhala a tento závěr nebyl v dovolání úspěšně napaden.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že smyslem modifikace správy v režimu §728 o. z. je změna organizačních pravidel pro správu společného jmění oproti zákonným pravidlům vyplývajícím z §713 a §714 o. z. V usnesení ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2242/2021, pak Nejvyšší soud ve vztahu k §728 o. z. uvedl, že účelem této modifikace je ochrana práv toho z manželů, který prokáže, že druhý manžel jedná při správě společného jmění způsobem, který je ve zřejmém rozporu s jeho zájmem (tj. zájmem žalujícího manžela), zájmem rodiny nebo rodinné domácnosti. To je dostatečný a legitimní důvod pro zákonné omezení práv jednoho z manželů. Obsahem rozhodnutí podle §728 o. z. pak může být svěření správy společného jmění nebo jeho části manželovi takovým jednáním postiženému.
V dané věci je zřejmé, že správu bytových jednotek vykonává žalovaný a žalobkyně se nedomáhá rozhodnutí, které by tento základní mechanismus správy mělo změnit a že by snad měla vykonávat tuto správu ona či by měla být správa bytových jednotek upravena jiným způsobem. Naopak žalobní požadavek vychází zjevně z toho, že i do budoucna bude správu bytových jednotek vykonávat žalovaný. To ostatně odráží i ta část návrhu, kde žalobkyni bylo vyhověno a která nebyla ani předmětem odvolacího řízení, kdy se žalobkyně domáhala vydání listin a poskytnutí informací umožňujících jí fakticky posoudit výkon správy žalovaným tak, aby měla o této správě přehled a příslušné informace.
V zamítavé části, kde se žalobkyně domáhá zaplacení poloviny inkasovaného a poloviny budoucího nájemného také nejde o konstitutivní změnu pravidel správy, neboť i v této části žaloba vychází z toho, že správu bytových jednotek bude i nadále vykonávat žalovaný. Zde však jde o nárok týkající se užitků ve smyslu §491 o. z., na které dopadá §713 odst. 1 o. z., neboť nájemné je tradičně považováno za užitek (k tomu srovnej §491 o. z., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3618/2010). Ostatně ani v samotném dovolání žalobkyně neuvádí, jakým způsobem by snad měla být úprava správy provedena a v čem by zákonná pravidla správy podle §713 a §714 o. z. měla být změněna a jakým konkrétním způsobem.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu