ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1496.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1496/2023-1053
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Z. M. a b) V. M. , zastoupených JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, proti žalovaným 1) P. V. a 2) R. V. , zastoupeným Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 117/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2022, č. j. 21 Co 125/2022-1016, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2022, č. j. 21 Co 125/2022-1025, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou společně a nerozdílně povinni nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 22 748 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Libora Zbořila, advokáta se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 12. 2021, č. j. 21 C 117/2012-898, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalovaných k pozemku parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „soubor nemovitých věcí“) – [výrok I písm. A)]. Do společného jmění manželů žalovaných přikázal pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. st. XY a část pozemku parc. č. XY vymezenou jako pozemek parc. č. XY na základě v tomto výroku specifikovaného geometrického plánu, který je nedílnou součástí rozsudku (dále jen „pozemek parc. č. XY“) – [výrok 1) písm. B)]. Do podílového spoluvlastnictví žalobců, každého s podílem ideální 1/2 celku, přikázal část pozemku parc. č. XY vymezenou jako pozemek parc. č. XY dle výše uvedeného geometrického plánu (dále jen „pozemek parc. č. XY“) – [výrok I písm. C)]. Na pozemku žalobců parc. č. XY ve prospěch pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zřídil služebnost chůze a jízdy motorovými vozidly (výrok II), služebnost opravy a údržby elektrického vedení (výrok III), a služebnost opravy a údržby kanalizačního vedení (výrok IV). Dále zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalovaných k budově bez č. p. nebo č. e. nacházející se na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále též jen „garáž“) a k budově nezapsané v katastru nemovitostí stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „sklad“) – [výrok V písm. A)] a předmětné nemovitosti přikázal do společného jmění manželů žalovaných [výrok V písm. B)]. Žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit na vypořádacím podílu z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným ve výroku I žalobci a) částku 68 215,50 Kč a žalobkyni b) částku 68 215,50 Kč (výrok VI) a na vypořádacím podílu z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným ve výroku V žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 756 474,50 Kč (výrok VII). Dále žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit na náhradě za zřízení služebností uvedených ve výrocích II–IV žalobci a) částku 35 968 Kč a žalobkyni b) částku 35 968 Kč (výrok VIII). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IX–XI).
K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 21 Co 125/2022-1016, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2022, č. j. 21 Co 125/2022-1025, rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadených částech změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalovaných k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova nezapsaná v katastru nemovitostí (sklad), pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. st. XY, a budově bez č. p. nebo č. e. nacházející se na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. st. XY (garáž), vše v k. ú. XY [výrok I část 1)], předmětné nemovitosti přikázal žalovaným do společného jmění manželů [výrok I část 2)] a uložil každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na vypořádání částku 234 307,25 Kč a společně a nerozdílně částku 803 296 Kč [výrok I část 3)]. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zejména tím, že přikázal soubor pozemků do výlučného vlastnictví spoluvlastníka, ač pro takové rozhodnutí nebyly splněny podmínky. Odvolací soud se též zabýval otázkou hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle žalobců nebyly splněny podmínky pro přikázání souboru nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalovaných, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu se v této otázce odchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Podle názoru žalobců navíc Nejvyšší soud dosud výslovně neodpověděl na otázku, zda se na vypořádání spoluvlastnictví k souboru nemovitých věcí aplikuje „per analogiam“ ustanovení §1144 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) podle kterého soud přednostně rozhoduje o rozdělení společné věci, což by mělo platit i na vypořádání spoluvlastnictví k souboru nemovitých věcí. Podle žalobců měl odvolací soud rozhodnout o rozdělení souboru nemovitých věcí mezi spoluvlastníky do jejich „výlučného vlastnictví“, a pokud tak neučinil, měl odůvodnit, proč toto rozdělení není dobře možné, což odvolací soud neučinil. V dovolání odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5389/2017, 22 Cdo 5421/2016, 22 Cdo 1450/2015, 22 Cdo 789/2019, 22 Cdo 1438/2014 a 22 Cdo 1216/2019, přičemž dospívají k závěru, že soubor nemovitých věcí je dobře dělitelný. Sami žalobci usilují o přikázání souboru nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví, a pokud to není možné, tak o rozdělení tohoto souboru mezi obě strany. Současně usilují o to, aby soubor nemovitých věcí nebyl přikázán do výlučného vlastnictví žalovaných. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobců navrhli odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Vyjádřili se podrobně k jednotlivým dovolacím námitkám se závěrem, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a respektuje judikaturu Nejvyššího soudu.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé naznačují, že Nejvyšší soud dosud neřešil otázku, zda při vypořádání souboru nemovitých věcí platí zákonná úprava, která preferuje jejich reálné rozdělení.
Tato otázka však byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu opakovaně řešena, dokonce v rozhodnutích, na která odkazují v dovolání samotní žalobci, a s touto ustálenou rozhodovací praxí je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Zásady takového vypořádání vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, publikovaného pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „R 5/2016“), a na něj navazujících rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2016, nebo jeho usnesení ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5389/2017 – tato i dále označená rozhodnutí jsou uveřejněna na www.nsoud.cz ); závěry tohoto rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že v takovém případě je třeba postupovat zčásti jinak, než u zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k jediné parcele, lze aplikovat na tuto věc.
Dovolací soud v R 5/2016 především opakoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §1142 a násl. o. z., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií respektujících základní principy soukromého práva (viz §2 a násl. o. z.). Dovolací soud by úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.
K věci samé pak Nejvyšší soud uvedl, že i při rozhodování o zrušení spoluvlastnictví k souboru prostorově navazujících nemovitostí však musí soud dbát na to, aby dělení bylo z hospodářského hlediska účelné, aby bylo spravedlivé a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen. Takový postup jistě odpovídá smyslu zákona (viz §2 odst. 2 o. z. – jde o spravedlivé vypořádání spoluvlastnictví), byť nikoliv jeho doslovnému výkladu (zpravidla každý z více pozemků určených k vypořádání lze reálně dělit, tudíž není splněna podmínka, že rozdělení věci není „dobře možné“). Přísně vzato tu však nejde o reálné rozdělení věcí, ale o přikázání do výlučného vlastnictví jednotlivým spoluvlastníkům (§1147 věta první o. z.).
Jinak řečeno, jde-li o soubor pozemků na sebe navazujících, je třeba s přihlédnutím k okolnostem věci na ně pohlížet jako na celek a vypořádání neprovádět tak, že by se reálně dělil každý pozemek mezi spoluvlastníky, ale tak, že se každému přidělí do výlučného vlastnictví některé z pozemků (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2017). Pravidla uvedená pro dělení jediné věci tak lze v takových případech uplatnit jen v modifikované podobě, pokud okolnosti konkrétní věci jejich použití nevylučují.
Z uvedené judikatury pak jednoznačně vyplývá, že prioritní princip reálného rozdělení platí i v případě vypořádání souboru nemovitostí, vzhledem k funkčnosti a účelnosti tzv. areálových celků však ustupuje do pozadí zpravidla jinak existující možnost reálného rozdělení jednoho každého pozemku v takovém areálu. Spíše se pak uplatní druhý zákonný způsob vypořádání, kterým je přikázání věci některému ze spoluvlastníků (§1147 odst. 2 o. z.). Pokud v takovém případě soud přikazuje část pozemků jednomu ze spoluvlastníků a část druhému, používá zpravidla formulaci, že realizuje „dělení“ pozemků, ale v takovém případě nejde o reálné rozdělení jako prvotní způsob vypořádání, ale o přikazování jednotlivých pozemků z většího počtu některému ze spoluvlastníků nebo některým spoluvlastníkům. Zda v těchto případech zvolí přikázání všech pozemků jednomu ze spoluvlastníků nebo část pozemků přikáže jednomu a část druhému spoluvlastníkovi, je již otázkou posouzení konkrétního případu a individuálních okolností. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 789/2019, nebo v usnesení ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 778/2022 (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 2505/22, dostupným na http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2688/2020, konstatoval, že i když je možné uvažovat o různých variantách přikázání pozemků spoluvlastníkům, výběr jedné z možných variant nezakládá bez dalšího nesprávné právní posouzení věci jen proto, že by bylo možné uvažovat i o variantě jiné, kterou by též bylo možné odůvodnit. Učinit tuto úvahu a promítnout ji do svého rozhodnutí je právě výsadou nalézacích soudů, kterou dovolací soud respektuje a zasahuje do ní pouze v odůvodněných a výjimečných případech souhrnně označovaných jako úvahy zjevně nepřiměřené, tj. takové, které v dané konkrétní věci bez dalšího nemohou obstát. Kdy se o případy zjevné nepřiměřenosti jedná, je pak posouzeno dovolacím soudem v konkrétním individuálním případě.
Dovolací soud je však nucen konstatovat, že dovolatelé sice formulací právní otázky naznačují zdůraznění priority rozdělení společných věcí, z dovolání však není vůbec patrno, zda se takového způsobu vypořádání vůbec domáhají. V dovolání není jakkoliv naznačeno, jakým způsobem by takové rozdělení mělo být provedeno a z jakých důvodů a není ani činěn jakýkoliv náznak řešení směřujícího k reálnému rozdělení. V jedné části dovolání sice žalobci zdůrazňují, že odvolací soud měl rozhodnout o rozdělení souboru nemovitých věcí mezi spoluvlastníky do jejich výlučného vlastnictví, na konci dovolání však výslovně usilují o to, aby všechny nemovitosti v areálu byly přikázány výhradně žalobcům s tím, že pokud by to nebylo možné, měly by být rozděleny mezi obě strany (ani zde však není jakkoliv naznačeno, jak by takový způsob vypořádání měl v dané věci probíhat); tím ovšem nejenom, že nezdůrazňují prioritu reálného rozdělení, ale naopak s ní počítají až pro případ, že nebude možno všechny společné nemovitosti přikázat výhradně žalobcům. To potvrzuje i poukaz žalobců, že usilují o to, aby nemovitosti v areálu nebyly přikázány žalobcům. Pak ale nejde o otázku reálného dělení, ale o druhý zákonný způsob vypořádání, jímž je přikázání společných věcí a volbu mezi jejich přikázáním žalobcům, žalovaným nebo oběma. Tím se ale dovolací argumentace žalobců míjí s vymezením právní otázky, která naopak zjevně k reálnému rozdělení věci směřuje.
Bez ohledu na výše uvedené závěry odvolacího soudu však rozhodnutí odvolacího soudu bez rozumných pochybností obstojí.
Soud prvního stupně reálně rozdělil pouze pozemek parc. č. XY a ostatní nemovitosti přikázal žalovaným. Provedl celkové vypořádání s rozsáhlým založením služebností, jež byly důsledkem reálného rozdělení uvedeného pozemku. Soud prvního stupně tak v souladu se zákonem vycházel z priority reálného dělení jako prvotního způsobu vypořádání. Se zvoleným způsobem vypořádání založeným na reálném rozdělení však nesouhlasily obě strany sporu, které proti rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání.
Odvolací soud především zdůraznil (bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že obě strany, i v řízení odvolacím, preferovaly vypořádání tak, že všechny nemovité věci budou přikázány jedné ze stran s povinností vyplatit druhé straně přiměřenou náhradu, přičemž odvolací soud se s těmito výchozími stanovisky účastníků ztotožnil. Konstatoval, že z obsahu spisu je zřejmá eskalace napětí mezi oběma stranami, a to nejenom z pohledu uplatňování spoluvlastnických práv, ale i z pohledu mezilidských vztahů. Měl by proto být zvolen takový způsob vypořádání, který bude dalšímu pokračování a pravděpodobnému růstu napětí mezi stranami bránit nebo jej bude alespoň eliminovat. Za jediný takový způsob pak odvolací soud považoval přikázání všech nemovitostí, které tvoří ucelený areál, do vlastnictví jedné ze stran. Zohlednil, že takový způsob vypořádání je v reálu možný a nebrání mu žádné objektivní překážky, které by užívání všech nemovitostí jedním vlastníkem jakkoliv ztěžovaly nebo dokonce znemožňovaly. Stav na místě samém je takový, že areál vypořádávaných nemovitostí souvisí s nemovitostmi, které náleží jak žalovaným, tak i žalobcům, včetně rodinných domů, kde účastníci bydlí.
Odvolací soud pak dospěl k závěru, že převáží důvody, pro které je namístě přikázat všechny nemovitosti do společného jmění žalovaných. Zohlednil, že hledisko solventnosti k vyplacení přiměřené náhrady splňují obě strany sporu, podíl na narušených vztazích mezi účastníky nepřisoudil ve větší míře žádnému z nich, rovnocenně vyznělo i hledisko zásluhy na nabytí společných nemovitostí i historie vzniku spoluvlastnictví. V bodě 22 odůvodnění rozsudku pak podrobně popsal hlediska, která podle jeho názoru svědčí pro přikázání nemovitostí žalovaným. Tato hlediska zohledňují především terénní situaci, historii využití klíčového pozemku parc. č. XY, zajištění přístupu k rodinnému domu žalovaných a umístění inženýrských sítí žalovaných pod povrchem tohoto pozemku.
Směřovalo-li dovolání – zřejmě – ke zpochybnění klíčového závěru odvolacího soudu, že jsou splněny podmínky pro přikázání nemovitostí žalovaným se snahou o jejich přikázání žalobcům, pak v dovolání dovolací soud nespatřuje nic, co by mohlo zakládat úvahu o zjevné nepřiměřenosti úvahy odvolacího soud či vybočení z judikatury dovolacího soudu. Dovolatelé ostatně nic takového v dovolání ani netvrdí, protože dovolání se omezuje na prostý nesouhlas se závěry odvolacího soudu, který nemovitosti přikázal do společného jmění manželů. To však v dané věci závěr o nesprávném právním posouzení věci ze strany odvolacího soudu nezakládá.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu