ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1438.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1438/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. M. H. , zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně-Zábrdovicích, Bratislavská 199/12, proti žalovaným: 1) Ing. M. E., CSc. , 2) Ing. I. E. , oběma zastoupeným JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně-Králově Poli, Palackého třída 195/33, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 214/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2013, č. j. 18 Co 227/2012-1508, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 43 995,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Vokála, advokáta se sídlem v Brně, Bratislavská 199/12.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j. 17 C 214/96-1163, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu, nacházejícímu se na pozemku parc. č. 613/1, k pozemku parc. č. 613/1 a k pozemku parc. č. 614, to vše v katastrálním území V., obci B., zapsaných na listu vlastnictví č. 652, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město (dále jen „předmětné nemovitosti“). Ve výroku II. předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému zároveň uložil povinnost každému z žalovaných zaplatit na vypořádacím podílu částku 3 283 333 Kč do tří měsíců ode dne právní moci rozsudku. Ve výroku III. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 392 944,80 Kč. Ve výroku IV. soud uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit České republice na znalečném částku 9 706 Kč. Ve výroku V. pak soud uložit tutéž povinnost i žalovanému 2).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 18 Co 227/2012-1508, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV. a V. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit každému z žalovaných částku 3 466 667 Kč, a ve výroku III. tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 206 858 Kč do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovaným soud uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci na nákladech odvolacího řízení 175 852 Kč do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok II.) a zároveň každému z nich uložil povinnost zaplatit České republice na nákladech odvolacího řízení částku 9 432,50 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Otázkou hmotného práva, kterou odvolací soud nesprávně a nedostatečně vyřešil, je „aplikace ustanovení OZ týkající se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, prioritního dělení na jednotky a stanovení výše obvyklé ceny nemovitostí“. Otázkou procesního práva, kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, má být „aplikace ustanovení OSŘ o dosažení účelu řízení, o důkazní povinnosti a provádění důkazů v souvislosti s nepravdivým znaleckým posudkem“. Otázkou doposud dovolacím soudem neřešenou má být stanovení pravidel pro prokazování finanční připravenosti žalobce k vyplacení zbylých spoluvlastníků, jejichž vlastnické právo zaniká s náhradou splatnou do tří měsíců ode dne právní moci rozsudku. Dovolatelé uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, který má spočívat v posouzení otázky, zda je možné předmětný dům rozdělit na jednotky jako primární způsob vypořádání, v posouzení otázky nutnosti výslechu znalce v případě, že je znalecký posudek nevyhovující, otázky ceny nemovitostí v místě a čase obvyklé, finanční připravenosti k náhradě vypořádacího podílu a absenci důkazů ohledně vztahů v domě.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že neposoudil zákonná kritéria pro přikázání věci do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků a ignoroval ustálenou rozhodovací praxi o tom, že prvořadým způsobem vypořádání má být dělení domu na jednotky a následné přikázání jednotek do vlastnictví jednotlivým spoluvlastníkům s případným dorovnáním hodnoty podílů finančními částkami. Odvolací soud se opřel o nesprávný znalecký posudek a opomenul názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, který preferuje rozdělení budovy na jednotky, čemuž nebrání ani komplikace při správě či údržbě domu. Odvolací soud pominul, že jedním z předmětů sporu je i samostatná zahrada, která má oddělený přístup z cesty ze zadní strany a kterou lze rozdělit na dvě samostatné nemovitosti. Současně pochybil, pokud nechal bez povšimnutí návrh žalovaného 1) na výslech znalce. Důkazy žalovanými navrhované soud neprovedl bez řádného zdůvodnění. Dovolatelé nesouhlasí se stanovením ceny nemovitostí, která vychází z nesprávného znaleckého posudku a je nepřiměřeně nízká. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku „finanční připravenosti“ žalobce k vyplacení stanovené částky oběma žalovaným. Vycházel ze smlouvy o půjčce, která byla uzavřena dva roky před tím, než odvolací soud rozhodl, a to se subjektem, u kterého není známo jeho majetkové zázemí. Názor, že v případě nezaplacení stanovených částek se mohou žalovaní domáhat exekuce, je diskriminující. Odvolací soud měl žalobce vyzvat k doplnění tohoto důkazu nebo mu přisoudit jen malou vypovídací sílu. Jediným kvalifikovaným důkazem by mohlo být jen složení peněz do úschovy u notáře, advokáta nebo do bankovní úschovy.
Odvolací soud vyšel z toho, že vztahy mezi účastníky jsou konfliktní. Nezabýval se však tím, jak tyto konflikty vznikly a kdo je vyvolal. Při zkoumání těchto skutečností by mohly dokonce soudy dospět k tomu, že existují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které nelze spoluvlastnictví ani zrušit. Odvolací soud opomenul podrobně zjistit, jak probíhá hospodaření se společnou věcí, zda nedochází k diskriminaci menšinových spoluvlastníků prostřednictvím úkonů, které by mohly zabránit rozhodnutí o nemožnosti dělení domu na jednotky. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že jej nepovažuje za přípustné. Poukázal na to, že žalovaní polemizují převážně s hodnocením skutkového stavu a hodnocením důkazů odvolacím soudem. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. října 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno v únoru 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolatelé předně vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil zákonná hlediska pro vypořádání podílového spoluvlastnictví, když předmětný dům nerozdělil na bytové jednotky.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud již konstantně zastává názor, že rozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ pod pořadovým č. C 8610). Tomuto způsobu vypořádání však mohou bránit různé okolnosti, pro které může soud rozhodnout o jiném způsobu vypořádání. Ustanovení §142 odst. 1 obč. zák. je totiž právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, uveřejněné pod pořadovým č. C 2058 v Souboru).
Okolnosti, pro které může soud dospět k závěru, že vypořádání spoluvlastnictví nelze provést rozdělením budovy na jednotky jako primárního způsobu vypořádání, mohou být různé. Mohou spočívat např. ve výši věcně odůvodněných nákladů spojených se stavebními úpravami, stavební nemožností takových úprav, ale i v konfliktních vztazích mezi spoluvlastníky. Při posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, tedy nelze vycházet jen z technického hlediska budovy či právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle §139 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21).
V rozsudku ze dne 18. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 5465, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 8610).
V usnesení ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010 (dostupném na www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 17. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1326/10, dostupným na nalus.usoud.cz), dovolací soud zdůraznil, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení (k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v usnesení ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo v usnesení ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011, obou dostupných na www.nsoud.cz ).
Z uvedeného vyplývá, že záleží na úvaze soudu, jaké vztahy považuje za natolik konfliktní, aby odůvodnily jeho závěr o nemožnosti rozdělení budovy na jednotky. Tuto úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená.
V řešené věci odvolací soud založil svou úvahu o nemožnosti rozdělení společné věci na jednotky na tom, že sice reálně (ze stavebně technického hlediska) by bylo možné rozdělit předmětný dům na jednotky, brání tomu však „konfliktní až nenávistné vztahy účastníků“, odrážející se mimo jiné v tom, že mezi nimi mimo řešeného sporu probíhají i další spory. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na dlouhodobě vedené řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 252/1996 a v této souvislosti na zjištění učiněná soudem prvního stupně, dále na „celý průběh řízení i četná podání žalovaného 1)“, přičemž uzavřel, že v případě rozdělení domu na bytové jednotky vzájemné vztahy současných spoluvlastníků nemovitostí vylučují reálnou možnost jejich spolupráce při správě společných částí domu, jakož i správu nemovitostí jako celku.
Této úvaze odvolacího soudu v rovině zřejmé nepřiměřenosti nelze ničeho vytknout. Pokud dovolatelé poukazují na to, že to nebyli oni, kdo konflikty vyvolal, nic to nemění na skutečnosti, že zde konfliktní vztahy skutečně existují; výtky dovolatelů v tomto směru zcela zřejmě již zpochybňují zjištěný skutkový stav odvolacím soudem a opomíjí, že podle o. s. ř. účinného od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, dostupné na www.nsoud.cz ).
Dovolacímu soudu poukazuje též na to, že mezi žalovaným 1) a žalobcem probíhají dlouhodobě další řízení, v nichž rozhodoval v minulosti dovolací soud. Jednalo se jako o spory majetkové povahy (věc vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 241/2002, v níž rozhodoval dovolací soud usnesením ze dne 29. června 2010, č. j. 33 Cdo 2419/2010-274, nebo věc vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 223/2004, v níž rozhodoval dovolací soud usnesením ze dne 28. listopadu 2011, č. j. 25 Cdo 3942/2009-487) či povahy osobnostní (věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 92/2004, v níž rozhodoval dovolací soud usnesením ze dne 10. března 2011, č. j. 30 Cdo 1905/2009-837).
Dovolatelé dále důvod přípustnosti dovolání spatřují v tom, že odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí otázku „aplikace ustanovení OSŘ o dosažení účelu řízení, o důkazní povinnosti a provádění důkazů v souvislosti s nepravdivým znaleckým posudkem“. V této souvislosti však nedostáli zákonem stanoveným požadavkům na vymezení důvodu přípustnosti dovolání. Má-li být totiž dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolací soud odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolateli vymezená otázka je navíc natolik obecná, že jakýkoliv dovolací přezkum už vzhledem ke své formulaci znemožňuje.
Oproti přesvědčení dovolatelů nezakládá přípustnost dovolání ani otázka stanovení pravidel pro prokazování „finanční připravenosti žalobce k vyplacení zbylých spoluvlastníků“. Pro prokazování finanční připravenosti spoluvlastníka k náhradě vypořádacího podílu ostatním totiž platí stejná pravidla, jako pro dokazování jakýchkoli jiných skutečností v občanském soudním řízení (srovnej §122 a násl. o. s. ř.). Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že přihlédl k důkazu smlouvou o budoucí smlouvě o půjčce uzavřenou žalobcem se třetí osobou, zcela zjevně nesouhlasí s postupem odvolacího soudu při hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem, neboť ten jednoznačně uzavřel, že žalobce potřebnými finančními prostředky disponuje. Tím však dovolatelé opět nepřípustně zpochybňují zjištěný skutkový stav.
Dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé, jaký má mít tato námitka praktický vliv na poměry dané věci. Žalovaní v průběhu řízení požadovali zamítnutí žaloby, resp. domáhali se rozdělení nemovitosti na bytové jednotky, ale neuplatňovali požadavek na to, aby nemovitosti byly přikázány do jejich výlučného vlastnictví. Pokud tedy obstojí závěr, že nemovitosti nejsou dělitelné na bytové jednotky a žalobce by nedisponoval potřebnými finančními prostředky k vyplacení přiměřené náhrady žalovaným, jako jediný způsob vypořádání spoluvlastnictví by přicházelo do úvahy nařízení prodeje věci a rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílů, kterého se žalovaní nejenom nedomáhali, ale ve svém důsledku by šlo o způsob vypořádání, který by svým obsahem byl v rozporu s jejich procesními stanovisky a přednesy uplatněnými v průběhu celého řízení.
Nesouhlasí-li dovolatelé s tím, že nalézací soudy určité jimi navržené důkazy neprovedly (např. výslech znalce, případně tvrzená absence důkazů o vztazích v domě a hospodaření v domě), přehlíží, že „opomenuté důkazy“ mohou založit toliko vadu řízení (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, svazek 41, str. 349, nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09, dostupný na nalus.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, dostupný na www.nsoud.cz ), jejímž prostřednictvím však přípustnost dovolání nelze založit. Vadou řízení jsou rovněž námitky dovolatelů o tom, že se nalézací soudy určitými skutečnostmi nezabývaly.
Jestliže dovolatelé naznačují, že se odvolací soud nezabýval tím, že předmětem sporu je i zahrada, která má oddělený přístup a kterou lze rozdělit na dvě samostatné nemovitosti, dovolací soud poznamenává, že nalézací soudy – jak je patrno z jejich postupu – se vypořádáním spoluvlastnictví k zahradě zabývaly jako součásti funkčního celku předmětných nemovitostí. Nad rámec dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně zahrady obstojí v rovině věcné správnosti vzhledem k tomu, že dovolací soud zastává ve své rozhodovací praxi názor, že pozemky přiléhající k obytným domům vytvářejí zpravidla s domem jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu, a proto není v rozporu se zákonem postup, při kterém soud, jenž rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přikáže pozemek – zahradu přilehlou k domu – tomu, komu připadá dům, aniž by provedl jeho dělení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, dostupný na www.nsoud.cz ).
Jde-li o námitku dovolatelů, jíž vyjadřují nesouhlas se znaleckým posudkem, ze kterého soudy vycházely při stanovení obecné ceny předmětných nemovitostí, dovolací soud uvádí, že stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání pro řešení právních otázek [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5758, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5211].
Dovolatelé konečně naznačují, že kdyby nalézací soudy zkoumaly příčiny konfliktních vztahů účastníků, dospěly by k závěru o tom, že podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem by pro důvody zvláštního zřetele nebylo možné ani zrušit. Dovolacímu soudu zde není zřejmé, v čem by měl důvod zvláštní zřetele spočívat a dovolatelé ho ostatně ani nijak nerozvádějí a nekonkretizují. Dovolatelé navíc tuto svou námitku formulují spíše jako výtku odvolacímu soudu, že se nezabýval příčinami konfliktních vztahů spoluvlastníků, což však opět nelze klasifikovat jinak než (tvrzenou) vadu řízení, kterou se dovolací soud v rámci důvodnosti dovolání nastavené zákonem od 1. 1. 2013 nemohl zabývat. Pro úplnost v této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že pokud úroveň konfliktů mezi účastníky brání vypořádání spoluvlastnictví rozdělením na bytové jednotky, tím spíše musí bránit zachování institutu spoluvlastnictví jako takového. Konfliktní vztahy spoluvlastníků ostatně nemohou být důvodem, který by měl umožnit soudu nezrušení a nevypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodu zvláštního zřetele hodných.
S ohledem na uvedené neshledal Nejvyšší soud dovolání žalovaných přípustným, a proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu