ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1692.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1692/2022-406
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ZA VODOU s.r.o. , identifikační číslo osoby 03838641, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalovaným: 1) M. Š. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Veronikou Blaškovanovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Písecká 1967/5, a 2) Na Přesypu s.r.o. , identifikační číslo osoby 08923116, se sídlem v Olomouci, Babíčkova 1123/6, zastoupené JUDr. Martinou Vančurovou Borkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palackého 592/19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 153/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 39 Co 17/2022-281, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám zástupkyně žalovaného 1) JUDr. Veroniky Blaškovanové.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám zástupkyně žalované 2) JUDr. Martiny Vančurové Borkové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 33 C 153/2021-249, výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na pozemku par. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku par. č. XY, pozemku par. č. XY, pozemku par. č. XY a pozemku par. č. XY, všechny zapsány na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a to namísto společnosti BOBBEL HOLD, s.r.o., IČO: 07415206, se sídlem Antala Staška 1859/34, 140 00 Praha 4 – Krč, in eventum namísto žalované 2). Výroky II a III rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2022, č. j. 39 Co 17/2022-281, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění: Zamítá se žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na pozemku par. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku par. č. XY, pozemku par. č. XY, pozemku par. č. XY a pozemku par. č. XY, všechny zapsány na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a to namísto žalované 2). Výroky II a III rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Ve věci jde o toto: Žalobkyně poskytla žalovanému 1) úvěr zajištěný zástavním právem ke spoluvlastnickému podílu uvedenému výše („sporný podíl“); ten získal žalovaný 1) darem od právní předchůdkyně, ta však později dar odvolala a v následném sporu o určení spoluvlastnického práva uzavřeli účastníci smír, na jehož základě se nástupkyně dárkyně stala opět „vlastnicí“ sporného podílu. Žalobkyně vede exekuci prodejem sporného podílu zatíženého zástavním právem v její prospěch, žalovaná 2) pak proti ní podala žalobu na vyloučení sporného podílu z exekuce (excindační žalobu). Poté žalobkyně podala žalobu na určení „vlastnictví“ ke spornému podílu, kterou soudy zamítly pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení (§80 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na tom, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, neboť změnou vlastnictví věci nijak není ohrožen její právní status, daný především jejím postavením zástavní věřitelky, které je evidováno v katastru nemovitostí. S tím dovolatelka nesouhlasí.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat formální náležitosti (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda přípustnost je opravdu dána, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání. Podrobně nyní tuto otázku vysvětluje též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22.
Žalobkyně v dovolání vymezuje předpoklad přípustnosti tak, že „rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení vymezené právní otázky – naléhavého právního zájmu na podané žalobě – která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Dovolatelka při specifikaci důvodu přípustnosti sice vychází z textu §237 o. s. ř., avšak nesprávně jej interpretuje. Z uvedeného vyplývá, že žádá, aby právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud. Ustanovení §237 o. s. ř. nicméně vychází z toho, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil; jinými slovy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona – „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatelka v závěru dovolání vymezuje otázky hmotného práva, které odvolací soud podle ní nesprávně posoudil. S otázkou pod bodem a), týkající se možnosti dispozice s vlastnickým právem v době platnosti generálního inhibitoria nespojuje výslovně žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Již proto tato otázka přípustnost založit nemůže.
K otázce a) se ještě dodává: Dovolatelka ji vymezuje tak, „zda v době platnosti generálního inhibitoria může povinný toto inhibitorium obejít uznáním vlastnického práva třetí osoby v rámci občanského soudního řízení, resp. uzavřením smíru s obdobným právním účinkem, v jehož důsledku dojde k převodu vlastnického práva na třetí osobu přes existující zákaz převodu v důsledku generálního inhibitoria podle §44 exekučního řádu a/nebo §47 odst. 6 exekučního řádu“. Na posouzení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, soud nerozhodoval o tom, kdo je spoluvlastníkem („vlastníkem spoluvlastnického podílu“), ale o naléhavém právním zájmu žalobkyně na určení. Platí, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96).
Pod bodem b) klade dovolatelka otázku, zda oprávněný (vymáhající věřitel) může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti (zjevně té, které se exekuce týká), zapsané v katastru nemovitostí. Podle jejího názoru se při posouzení této otázky se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96). Tato – obecná - judikatura se však netýká posuzované problematiky ani otázky žalobkyní vymezené pod bodem b), ostatně údajný rozpor dovolatelka nekonkretizuje. Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.
Pokud dovolatelka odvozuje naléhavý právní zájem z toho, že dluh žalovaného 1) převyšuje výši pohledávky zajištěné zástavním právem, pak k této otázce se vyslovil již soud prvního stupně takto: „Neobstojí konečně ani argument, že pro žalobkyni má požadované určení význam proto, že její pohledávka údajně přesahuje výši, na niž je omezeno existující zástavní právo. I kdyby tomu tak bylo, může se např. žalobkyně žalobou na plnění domáhat, aby její pohledávka byla uspokojena z případného přebytku (hyperochy) po zpeněžení předmětného podílu, případně vést za tímto účelem výkon rozhodnutí nebo exekuci, bude-li úspěšná v nalézacím řízení o zaplacení. K tomu nepotřebuje soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva žalovaného 1).“ S tímto závěrem konkrétně nepolemizovala ani v odvolání (a ostatně ani v dovolání), jen opakuje, že její pohledávka je vyšší než činí zajištění zástavním právem.
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). I proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, nehledě na to, že ji žalobkyně jako předpoklad přípustnosti nepředkládá.
Dále v dovolání žalobkyně tvrdí, že její naléhavý právní zájem spočívá v tom, že vyhovění žalobě by znamenalo, že žalovaná 2) ztratí věcnou legitimaci v souběžně vedeném řízení o její excindační žalobě. Ani v této souvislosti nijak nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání a výslovně neformuluje právní otázku. Již proto tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
Nad rámec zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání se uvádí: Podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96). Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. l1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000).
V této věci je sporná otázka již řešena v řízení o excindační žalobě podané žalovaným 2) proti žalobkyni v souvislosti s vykonávacím řízením postihujícím sporný spoluvlastnický podíl; žaloba o určení vlastnického práva žalovaného 1) tak jen zbytečně množí soudní spory a na jejím podání není naléhavý právní zájem.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu