ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1718.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1718/2022-1251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Letiště Praha, a. s. , se sídlem v Praze 6, K Letišti 1019/6, IČO: 28244532, zastoupené JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalovanému A. Š. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 135/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 22 Co 104/2021-1134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jana Mikuláše, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2020, č. j. 9 C 135/2006-1074, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. XY v k. ú. a obci XY (dále též „předmětný pozemek“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 22 Co 104/2021-1134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vymezil tři otázky. 1) Žalovaný nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle nějž z uzavřené kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2001 žalovanému vzniklo vlastnické právo k deponii materiálu jako jedné samostatné věci v právním slova smyslu. Převáděna totiž měla být jen část ležící na parc. č. XY. Vlastnické právo k oddělitelné části věci založené smlouvou přitom může na nabyvatele přejít až faktickým oddělením této části věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5602/2017, sp. zn. 22 Cdo 5603/2017 či sp. zn. 22 Cdo 4253/2014). Svou argumentaci rozvedl poukazem na formulaci následných převodních smluv z let 2006 a 2007, rozměr deponie a stavební řízení. 2) Dále žalovaný formuloval otázku, zda lze na základě dříve společně projevené vůle smluvních stran zrušit kupní smlouvu pro vady předmětu koupě, a to navzdory situaci, v níž kupující, pokud skutečně podle této smlouvy nabyl od prodávajícího vlastnické právo k předmětu koupě, je následně povinen s ním naložit podle povinnosti, kterou mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí. Odvolací soud podle žalovaného nesprávně posoudil dohody z let 2012, 2017 a 2020 jako nepoctivá jednání zakázaná §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 532/2005 a sp. zn. 33 Cdo 4423/2009. Svůj názor doplnil odkazy na ustanovení občanského a obchodního zákoníku a důvody zrušení smlouvy. 3) Dále žalovaný formuloval jako dosud neřešenou otázku, zda soud může posoudit žalobu z hlavní intervence v základním řízení, aniž by předtím došlo ke spojení základního řízení s řízením o žalobě z hlavní intervence. Dále vymezil, zda soud může v základním řízení nespojeném se řízením o žalobě z hlavní intervence rozhodnout o zamítnutí návrhu účastníka na přerušení řízení o odvolání v základním řízení, podaném z důvodu podání žaloby z hlavní intervence. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se žalovaný při vymezení otázek 1) a 2) omezil na pouhé uvedení dovolacího důvodu, aniž by uvedl, s jakou ustálenou rozhodovací praxí by mělo napadené rozhodnutí být v rozporu. Žalovaný též v dovolání nepřípustně rozporuje skutková zjištění. Řešení otázky 1) z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vycházelo. Pokud jde o otázku 2), závazek z kupní smlouvy z roku 2001 zanikl splněním, proto od něj již nelze odstoupit nebo jej zrušit. Podle názoru žalobkyně by pak byl žalovaný povinen k vyklizení předmětného pozemku, i kdyby k převodu došlo. K otázce 3) uvedla, že podle jejího názoru je žaloba z hlavní intervence zjevně bezdůvodná. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení.
Po uplynutí dovolací lhůty dovolacímu soudu došla dvě podání žalovaného nazvaná jako vyjádření dovolatele a doplnění vyjádření dovolatele. Žalovaný v nich odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1382/22, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost, kterou se žalovaný domáhal zrušení rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, v němž se žalobkyně domáhala vyklizení pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY. Ústavní soud měl přijmout závěr, že ke zrušení kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2001 nemohlo dojít, neboť již došlo ke splnění závazku. Podle této kupní smlouvy „vlastnické právo bylo převedeno (předmět koupě byl odevzdán a kupujícím převzat; za této situace nemá význam ‚fyzické rozdělení haldy‘) a kupní cena zaplacena, tedy došlo ke splnění závazku z předmětné kupní smlouvy.“ Tento závěr tak koliduje se stanoviskem odvolacího soudu o potřebě oddělení převáděné části deponie. Při akceptaci závěru Ústavního soudu totiž mohla být žalovaným dále převáděna. Poté odkázal na rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 10. 2022, č. j. 41 C 167/2021-120, kterým měla být zamítnuta žaloba z hlavní intervence. Soud v rozhodnutí učinil závěr, že deponii lze převést jako celek nebo jen část, která však musí být oddělena. Bez fyzického oddělení k převodu dojít nemohlo. Ať už by bylo akceptováno kterékoliv z nastíněných stanovisek, vždy to povede k závěru, že vlastníkem deponie není žalovaný.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
1) Žalovaný nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle nějž z uzavřené kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2001 žalovanému vzniklo vlastnické právo k deponii materiálu jako jedné samostatné věci v právním slova smyslu.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nevyššího soudu.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu (smlouvy), a to i pomocí výkladu projevu vůle, dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na takto zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Jinak řečeno, činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, na nějž navázal Nejvyšší soud v mnoha dalších rozhodnutích, mimo jiné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 203/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1124/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 434/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2569/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2780/2022 (dostupná, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )].
Odvolací soud v dané věci mimo jiné uvedl: „Poprvé byla deponie smluvně převáděna dne 28. 3. 2001 a v té době se již nenacházela jen na pozemcích parc. č. XY a XY, ale také na okolních pozemcích. Pokud společnost STAZ označila předmět převodu jako ‚veškerý stavební materiál uložený na pozemku parc. č. XY,‘ aniž by vymezila, že předmětem obchodu je jen jeho určitá část, pak za situace, kdy deponie představuje jedinou homogenní movitou věc, odvolací soud setrvává na svém závěru, že danou smlouvou došlo k převodu celé deponie, která byla identifikována tím, z čeho se skládá a kde je uložena.“
Odvolací soud tedy vyložil vůli smluvních stran projevenou v kupní smlouvě ze dne 28. 3. 2001 s ohledem na své předchozí rozhodnutí vydané v této věci tak, že jejich úmyslem bylo převedení celé deponie, tedy i těch částí, které zasahovaly na sousední pozemky. S tímto závěrem pak žalovaný nesouhlasí a tvrdí, že smluvní strany takový úmysl neměly.
Závěr o úmyslu stran je skutkový závěr, kterým je dovolací soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí vázán.
Jestliže tak soudy zjistily, že bylo vůlí smluvních stran kupní smlouvou ze dne 28. 3. 2001 převést celou deponii, je námitka o tom, že vlastnické právo k oddělitelné části deponie může na nabyvatele přejít až faktickým oddělením této části věci, bezdůvodná. Jinými slovy, je bezpředmětné zabývat se otázkami spojenými s převodem části deponie, neboť podle skutkových zjištění soudů měla v daném případě být převáděna celá deponie. Odvolací soud se proto od citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemohl odchýlit.
K odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1382/22, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť byl učiněn až po uplynutí dovolací lhůty.
2) Dále žalovaný formuloval otázku, zda lze na základě dříve společně projevené vůle smluvních stran zrušit kupní smlouvu pro vady předmětu koupě.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není napadené rozhodnutí postaveno.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že ke změně vlastnického práva k deponii nedošlo v souvislosti s uzavřením dodatku ze dne 6. 2. 2012 ke kupní smlouvě ze dne 28. 3. 2001, dohody o odstoupení od této smlouvy ze dne 20. 7. 2017 a dohody o zrušení kupní smlouvy ze dne 9. 10. 2020, tj. že vlastníkem nadále zůstal žalovaný jako kupující. Uvedená jednání totiž hodnotil jako absolutně neplatná pro jejich rozpor s dobrými mravy.
Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, který v dovolání zpochybňuje žalovaný, tj. že by nebylo možné kupní smlouvu zrušit, nýbrž na závěru, že jsou dohody z let 2012, 2017 a 2020 absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. S tímto stěžejním závěrem však žalovaný v dovolání nijak nepolemizuje a tím spíše k němu nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že žalovaný zpochybňuje závěr, na kterém není napadené rozhodnutí založeno, nemůže vést řešení naznačené otázky k přípustnosti dovolání.
3) Dále žalovaný formuloval jako dosud neřešenou otázku, zda soud může posoudit žalobu z hlavní intervence v základním řízení, aniž by předtím došlo ke spojení základního řízení se řízením o žalobě z hlavní intervence. Dále vymezil, zda soud může v základním řízení nespojeném se řízením o žalobě z hlavní intervence rozhodnout o zamítnutí návrhu účastníka na přerušení řízení o odvolání v základním řízení, podaném z důvodu podání žaloby z hlavní intervence.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Pokud jde o otázku hlavní intervence, odvolací soud uzavřel, že žaloba podaná žalovaným jako svěřenským správcem není žalobou z hlavní intervence a svůj závěr podrobně odůvodnil. Tento stěžejní závěr žalovaný v dovolání nenapadl. Jeho argumentace vztahující se ke spojení řízení či k jeho případnému přerušení naopak vychází ze stanoviska, že o hlavní intervenci šlo. Tím však nenapadá závěr odvolacího soudu, že o hlavní intervenci nejde. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani touto otázkou nezpochybňuje závěr, na kterém bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže jeho námitka založit přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 7. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu