ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1900.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1900/2023-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, PhD., ve věci oprávněné České republiky – Městského soudu v Praze , se sídlem v Praze 2, Slezská 9, IČO: 00215660, proti povinnému P. R. , o žalobě pro zmatečnost proti rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce, č. j. 21 EXE 882/2019-109 a proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 19 Co 60/2021
-112, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 120/2021, o dovolání povinného proti rozhodnutím Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 96/2023-86, č. j. 20 Co 32/2023-81, č. j. 20 Co 43/2023-55 a č. j. 19 Co 219/2022-49, a proti rozhodnutím Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 5 C 197/2021, sp. zn. 6 C 120/2021, sp. zn. 12 C 107/2021-16, sp. zn. 12 C 37/2021, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti „rozhodnutím“ Okresního soudu v Nymburce označeným dovolatelem „sp. zn. 5 C 197/2021, sp. zn. 6 C 120/2021, sp. zn. 12 C 107/2021
-16 a sp. zn. 12 C 37/2021“, se zastavuje .
II. Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, č. j. 20 Co 32/2023-81, se zastavuje .
III. Řízení o dovolání proti rozhodnutím Krajského soudu v Praze označeným dovolatelem „rozhodnutí č. j. 20 Co 96/2023-86, rozhodnutí č. j. 20 Co 43/2023-55 a rozhodnutí č. j. 19 Co 219/2022-49“, se zastavuje.
IV. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti se zamítá .
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podáním ze dne 11. 10. 2022 podal povinný u Krajského soudu v Praze („odvolací soud“) odvolání, ve kterém uvedl, že podává odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce („soud prvního stupně“) sp. zn. 6 C 120/2021 s tím, že se domáhá zrušení tohoto rozhodnutí a odvolání bude doplněno.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 12. 2022, č. j. 6 C 120/2021-54, povinného vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení doplnil svoje podání ze dne 11. 10. 2022, které je podle svého obsahu odvoláním proti blíže neurčenému rozhodnutí, o náležitosti uvedené v ust. §205 o. s. ř. Usnesení obsahovalo poučení, že nebude-li odvolání ve stanovené lhůtě takto doplněno, bude předloženo k rozhodnutí odvolacímu soudu, který, pokud nebudou odstraněny vytýkané vady odvolání bránící pokračování v řízení, odvolání odmítne podle §209 a 211 o.s.ř. a odmítnutím odvolání je odvolací řízení skončeno (§43 odst. 2 věta první o.s.ř.). Toto usnesení bylo povinnému doručeno dne 15. 12. 2022. Odvolání ve stanovené lhůtě (ani později do doby, než odvolací soud rozhodl) ve smyslu shora učiněné výzvy doplněno nebylo.
Poté, co se odstranění těchto vad nezdařilo, neboť povinný svoje odvolání, ač byl poučen o možných následcích nesplnění této výzvy, nedoplnil, odvolací soud podle ust. §43 odst. 2, §211 o. s. ř. toto odvolání odmítl, když uzavřel, že shora uvedené nedostatky obsahu podaného odvolání spočívající v tom, že je nelze ztotožnit s konkrétním rozhodnutím, brání věcnému projednání tohoto odvolání.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu podal povinný dovolání. Povinný podal dovolání proti „rozhodnutím“ Okresního soudu v Nymburce označeným dovolatelem „sp. zn. 5 C 197/2021, sp. zn. 6 C 120/2021, sp. zn. 12 C 107/2021-16 a sp. zn. 12 C 37/2021“. Dále povinný podal dovolání proti „rozhodnutím Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 32/2023-81, č. j. 20 Co 96/2023-86, č. j. 20 Co 43/2023-55 a č. j. 19 Co 219/2022-49“. Z uvedených rozhodnutí dovolací soud identifikoval usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, č. j. 20 Co 32/2023-81. Zbylá napadaná rozhodnutí nejsou součástí spisu (předmětného řízení), proto je dovolací soud nebyl schopen identifikovat a jsou ve výroku tohoto usnesení označena tak, jak je označil dovolatel v dovolání.
Dovolatel se dovolával se nesprávného právního posouzení všech žalobních nároků. Přípustnost dovolání opřel o právní otázky zásadního právního významu, na kterých spočívalo napadené rozhodnutí odvolacího soudu a které nebyly dosud vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu, o porušení základních a ústavně garantovaných práv žalobce na přístup k soudu, na soudní ochranu, na nestranný soud a na výkon spravedlnosti, o vady řízení před soudy obou stupňů, o rozpor s „usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 888/2014“ ad. a o „skutkový deficit v rozhodnutí odvolacího soudu“. Napadená rozhodnutí označil za formalistická a nepřezkoumatelná. Navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí a odklad jejich právní moci a vykonatelnosti.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutím soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu na něj navazující, včetně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 851/2021, přijatého ve věci téhož dovolatele). Nelze též odhlížet od toho, že prvostupňová rozhodnutí nebyla dovolatelem řádně označena, neboť byla identifikována toliko spisovými značkami řízení, nikoliv čísly jednacími, dle kterých by bylo možné určit, jaká rozhodnutí měl dovolatel v úmyslu napadnout.
K dovolatelem podané žádosti o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť ji považuje za zjevné zneužití procesního práva podle §2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2755/2020, či ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2425/2022). Uvedené plyne z dosavadního postupu dovolatele v projednávané věci (v níž podává opakovaně, mechanicky stále tytéž žádosti a tatáž podání), jakož i z obsahu samotného podání (dovolatel v zásadě stále dokola kopíruje svá podání, v žádosti neuvádí žádné konkrétní okolnosti, jež by dokládaly její důvodnost). Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že obdobně dovolatel postupuje též v mnoha dalších řízeních. Jednání dovolatele lze považovat za obstrukční. Nehledě k řečenému nelze přehlížet, že napadené usnesení odvolacího soudu odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, a v něm citovanou judikaturu). Dovolání je tak zřejmě bezúspěšným uplatněním práva, což představuje další důvod, pro který dovolatele nelze osvobodit od soudních poplatků.
Při podání nyní posuzovaného dovolání nebyl dovolatel zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání (srov. §241 o. s. ř.), nesplňuje tak podmínku povinného zastoupení pro dovolací řízení.
Soud prvního stupně dovolatele k doplnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. již opětovně nevyzýval. K ohrožení procesních práv dovolatele však tímto postupem dojít nemohlo, neboť byl o následcích nesplnění podmínky povinného zastoupení poučen soudem prvního stupně i v posuzované věci již dříve, a nadto je Nejvyššímu soudu z úřední činnosti známo, že se dovolatel v minulosti na Nejvyšší soud s dovoláním obracel mnohokrát, a byl tak soudy ke splnění podmínky povinného zastoupení vyzýván opakovaně, opět včetně poučení o následcích nevyhovění těmto výzvám [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 114/2016, ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2928/2017 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3921/17), usnesení ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 725/2018, či ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 790/2020].
Jak se přitom podává z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl stěžovatel v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a důsledcích jeho nesplnění. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým; srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 (a v něm citovaná usnesení Ústavního soudu), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3993/2016, či ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016.
Jelikož dovolatel nesplnil podmínku podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolací řízení podle §241b odst. 2, §243f odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
Vzhledem k tomu, že jsou dány důvody pro zastavení dovolacího řízení, dovolací soud zamítl i akcesorický návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu